Dnes bych se chtěla věnovat napohled samozřejmému aspektu tvorby: jménům a názvům. Pokud však předem jásáte, že vám poradím, jak svým postavám vtisknout jména, která si budou vaši čtenáři pamatovat do konce svého života, zklamu vás. Samozřejmě se někdy dotknu i této stránky věci, ale dnes se chci věnovat jinému aspektu tématu: názvům (tedy jménům textů) a jménům autorů.

Jak to spolu souvisí, jména a názvy? Moc ne, ovšem jen do chvíle, kdy se dostanete stejně jako já do situace, kdy vám během necelých tří týdnů z různých stran přistane na stole několik nepojmenovaných textů a zároveň se na vašem monitoru objeví sice celkem zajímavé komentáře, ale nepodepsané (natož s odkazem na jejich autora, abyste třeba mohli odpovědět, že). Zkrátka a dobře tohle je článek o tom, jak to vidím (a vnímám) já jako autor, čtenář a kritik.

Jeden z autorů, co nám poslali své texty ke komentování, se mě mimo jiné zeptal, zda je chybou, když pro pojmenování svého textu použije větu (nebo její část) z textu. Poukazoval přitom na povídku V šedých horách zlato není (autor Jack Yeovil), potažmo na hromady a tuny dalších textů, jejichž názvy vznikají stejně.

Co já na to? Samozřejmě můžete fungovat tímto způsobem – konec konců vymýšlení smysluplného názvu povídky (nebo románu) je stejně těžké jako psaní průvodního dopisu nakladateli, jehož tímto chcete přinutit přečíst si aspoň prvních pár stránek vašeho textu. Většinou veškeré zoufalé snahy pojmenovat skončí buď plácnutím prvního slova, co autora napadne, nebo právě zvolením kombinace slov, která se mihnou v textu. Nejedná se o chybu, pouze o autorský přístup.

Oproti tomu autor-hračička, autor hloubavý a autor masochista věnuje názvu stejnou, ne-li větší pozornost než textu. Do názvu totiž můžete včlenit nápovědu, vedoucí k pointě, můžete si pohrát se symbolikou a vrstevnatostí slov, pro věci znalé čtenáře ukrýt pověstný “easter egg”. Můžete jít ještě dál a koncipovat názvy celého souboru povídek tak, aby v souhrnu dávaly dohromady třeba logickou řadu, případně větu, vystihující některou z myšlenek souboru a podobně.

V každém případě – bez ohledu na to, co za typ autora jste – však své texty pojmenovávejte! Nezapomínejte, že přestože posíláte své texty do světa zabalené ve správně označených souborech, musíte název uvést i v samotném textu, samozřejmě tam, kde je jeho místo: nahoře na první stránce. Jinak se totiž může stát, že se z vaší high fantasy stane kyborg s ploutvemi, když se tiskne vícero takto neošetřených textů a v nestřežené chvíli se pomíchají. Čtenáře pak čeká zajímavý, v horším případě velice náročný úkol odlišit od sebe jednotlivé příběhy.

Třeba tuhle já: stahovala jsem z pošty nově došlé povídky pro rozbory. Všechny soubory jsem otevřela, zadala tisk a šla si uvařit čerstvou kávu. Když jsem se vrátila, čekala mne hromada listů, v nichž se ukrývalo sedm povídek, ovšem na první ani druhý pohled to nebylo znát – ani jedna povídka totiž nebyla pojmenovaná! Můj výraz se v danou chvíli velice podobal tomuto:

Ne, že bych měla tendence dotyčné texty (natož jejich autory) vzápětí cupovat na drobné konfety, ale řekněme, že místo pohodlného a přehledného roztřídění jednotlivých textů mne čekalo téměř detektivní bádání na téma “Kde ke všem bohům končí jeden text a začíná další?”. Takže pokud chcete svým čtenářům, dávajícím přednost tištěné verzi, usnadnit co nejvíc práce, nezapomínejte své texty pojmenovávat nejen jako počítačové soubory, ale i jako samotné povídky (řečeno polopaticky: když otevřu soubor, chci ten název vidět jako první, abych věděla, co to vlastně čtu!)

A pokud není uvedeno jinak – třeba v soutěžních propozicích – není od věci své texty ošetřit i z autorské pozice. Tedy přidat k názvu textu i vlastní jméno. Buďte hrdí na své dílo! Chápu, že pokud posíláte text “na roztrhání” třeba k nám do Triumvirátu*, na tenhle detail snadno zapomenete. Jenže co když stejnou drobnost příště neuvedete i u textu, který pošlete do vydavatelství? Redaktoři mívají těch povídek na stole opravdu hodně, proto je skutečně vhodné nezapomínat se podepsat i u samotné povídky, nejen v průvodním dopise.

K čemuž patří ještě moje osobní drobná poznámka: vůbec, autoři, zvykněte si stát za svým slovem. Nespolupracuje formulář pro vkládání komentářů tak, jak byste si přáli, případně si nechcete někde zakládat zvlášť účet jen proto, abyste někde něco poznamenali? Jednoduchá pomoc, aby z vás nebyl jen prachobyčejný “anonym”: do prostoru pro komentář můžete napsat cokoliv – a nakonec tedy připojit i své jméno či přezdívku. Je to vstřícný krok nejen k ostatním uživatelům, ale i důkaz vašeho slušného vychování, o vlastní hrdosti a o tom, že si za svými slovy stojíte, nemluvě. A já se aspoň na vás budu dívat jako na osobnost a ne na anonymní poznámku k textu.

——————————————————–

* Co se týče přímo textů, posílaných na rozbor: ponechávám na vás, zda se podepíšete přímo v záhlaví povídek. Zda použijete občanské jméno či přezdívku. Opravdu by ale bylo vhodné připojit v průvodním mailu aspoň písmenko na závěr, abychom věděli, jak vás případně oslovit (a zda jste muž či žena, občas to ani z mailové adresy není jasné). On i písemný styk má svá pravidla, z nichž to o připojení podpisu shledávám stále sympatičtějším – pak skutečně komunikujeme s člověkem a ne s “čímsi, co se pohybuje virtualitou”.