Toto téma jsem zpracoval už kdysi dávno. Recyklovat tehdejší článek nemá příliš cenu, protože mezitím se mi do spárů dostalo pár dalších příkladů, čeho se vyvarovat, a tím pádem bude lepší to napsat znovu, lépe.
Zmíněné názvy a uvedené příklady byly pozměněny.
Před lety jsem se rozčiloval nad tím, proč dávat české, potažmo slovenské povídce cizojazyčný název. Rukama mi prošla povídka, která se jmenovala “Život Amy Parkerové”. Vlastně ne, to bych lhal, ta povídka se jmenovala “Life of Amy Parker”. A já se sám sebe ptal, proč vlastně? Hlavní postava, Amy má sice jasně cizí jméno, ale je to důvod, proč dát název anglicky?
Shrnu to pár větami. Pokud se vaše povídka jmenuje “Eagle”, doufám, že pojednává o stejnojmenném americkém stíhacím letounu. Když má vaše povídka mysteriozně znějící latinský název, doufám, že nejen souvisí s dějem, ale také má nějaké další opodstatnění. Odehrává se váš text v klášterní knihovně nebo soudní síni? Fajn, na obou místech se s latinou je nebo rozhodně bylo možné setkat. Pokud se vaše povídka ze soudní síně jmenuje v překladu “Vinen!”, nemám problém.
Když má váš text cízí název, musí k tomu být důvod. A “zní mi to lépe” opravdu důvod není.
Jenže po čase na mě začala angličtina a i jiné jazyky bafat odevšad. Jednou jsem měl pocit, že jazyk v textu je fiktivní, ale pak jsem se dozvěděl, že to je norština. Ve fiktivním světě. Podruhé jsem byl přímo tázán, zda je možné použít poněkud obskurní cizí jazyk a vydávat ho za magickou řeč. Jo, je, proč ne. Upřímně, tohle byly případy, u nichž doteď nevím, co si myslet. Pokud ve fiktivním světě všichni mluví fiktivním jazykem, český čtenář teoreticky vzato dostává překlad jejich rozmluvy do češtiny. Pokud používají ještě druhý fiktivní jazyk, nač na jeho místo nedosadit nějaký jiný, namísto abychom vymýšleli vlastní hatmatilku. Ostatně, na vymýšlení vlastních jazyků jsem docela alergický, protože to je věc, kterou byste měli dělat buď pořádně (Tolkien, klingonština) nebo radši vůbec.
Konečný verdikt nejasný. Pokud je ve vašem světě ceremoniálním jazykem norština, proč ne. Je to jasně dané pravidlo, které nemám důvod nectít. I kdyby to bylo slabé, stále je to vysvětlení, proč to tak autor udělal.
Když v textu sem tam vykoukne nějaké cizí slovíčko, je vše v pořádku. Za jistých podmínek. Pokud je jednou z vašich postavy anglický gentleman, osobně mi nevadí, když v jeho řeči sem tam probleskne nějaké to well, sorry, apod. Ostatně, Hercule Poirot taky všude cpal úlomky své rodné francouzštiny. Tady to má opodstatnění. Postava je v daném prostředí zjevně cizincem, což je zdůrazněno drobnými odchylkami v řeči.
Nedávno jsem četl povídku. Fiktivní svět. Hlavní postavy mluvily česky, postavy ve městě, říkejme mu třeba Beroun, také mluvily česky. Když hrdinové dorazili do Berouna, nacházela se před ním cedule “WELCOME TO BEROUN”. Moje reakce? Obočí vystřelilo vzhůru. Četl jsem dál, ale nedočkal jsem se vysvětlení.
Nedočetl jsem se, že v tomto světě ja angličtina jazykem, který se používá pro určité účely. Nedočetl jsem se, že obyvatelé Berouna mluví anglicky, ale také ovládají češtinu a proto se s hlavními postavami bez problémů domluví. Žádné vysvětlení se nekonalo, pouze tam najednou byla jediná věta v angličtině. Proč?
Závěr celého článku? Ať se jedná o název nebo o libovolnou část textu, a vy použijete cizí jazyk, mějte pro to dost dobrý důvod. Ceremoniální jazyk nebo odlišení postavy cizince? Ani nehlesnu, dostatečně jste si to obhájili. Náhlý cizojazyčný výkřik? Budu mít spoustu otázek.
Máte nějaké vlastní příklady, které byste rádi zmínili? Ať již pozitivní nebo negativní?
Sikar
Zdravím.
Svou “sci-fi novelu” jsem nazval “složeninou” dvou anglických slůvek (králik a pes) a vyšlo mi: Rabbitdogs (což jsou obyvatelé cizí planety, kam lidé zavítali, monstra napůl složená ze psa a králíka, jop).
P.S. U Poirota se mi ta slůvka líbí a mají tam svůj důvod, souhlasím. “Mon ami, snad jsem toho neřekl až příliš…”
Já mám fiktivní jazyky ráda, i když nejsou tak propracované jako klingonština. Lidi, kteří něco takového dovedou vytvořit nesmírně obdivuji.
Ale podívejte se na toho GRRM, co vytvořil za úžasný a komplexní svět, ale na jazyk sám říká, že si ani omylem netroufá.
(Zajímavý je kontrast toho, jak v seriálu mluví vymyšlenými jazyky skoro pořád, kdežto v knihách je dohromady asi 5 cizích slov. Kdo to asi vymýšlel, GRRM nebo tvůrci seriálu?).
Některé věci opravdu nedávají smysl. Já se tohle naštěstí naučila asi ve čtrnácti, když jsem napsala povídku s postavou, která se jmenovala Destiny. Přišlo mi to hloupé už tehdy a první komentář mě v tom utvrdil, a tak si na to dávám od té doby pozor.
Co se týče těch jazyků ve Hře o trůny, viděla jsem video, kde zmiňovali, že jazyky byli stvořeny přímo pro seriál. A nevymýšlel je GRRM, najali si nějakého jazykového expera, který se tím přímo zabývá, dělal myslím i poradce pro Pána prstenů a Hobita.
Takže ty jazyky mají opravdovou strukturu a logiku, není to jenom nějaká směs hlásek. 🙂
Pláču.
Je takové množství měst!
Tak proč zrovna BEROUN…???
Jednou se české město Police dostalo na stránky anglických novin a angličtí policisté byli IN.
Jeden můj kamarád, když mluvil anglicky, tak místo “well” říkával “vole” a všem to bylo fuck (čti fuk).
Tlusťjoušku, Ty dycky dokážeš člověka upřímně rozesmát:-)
Naprostý souhlas. Nesmírně mi leze na nervy používání angličtiny či jiného jazyka v názvem, když to nemá jakoukoli logiku. Častá je taky latina a latinská přísloví, na internetu pobíhá nejmíň deset povídek s názvem Carpe diem (a většinou jsou to unylé romantické fanfikce).
Zastávám názor, že když už chci do povídky nějaký existující jazyk cpát, musím ho také alespoň trochu ovládat. Jinak je to dost rána mezi oči… Jednou jsem měla sáhodlouhou debatu právě s jedním pisatelem, který do své “akční a drsné” povídky dal latinskou větu (bylo to heslo nějaké organizace, nebo něco takového). Když jsem ho upozornila, že ta věta je paskvil a nedává v latině vůbec žádný smysl (šestileté studium latiny se na člověku podepíše), ohrazoval se tím, že chtěl být originální a nedávat tam nějaké otřepané latinské přísloví a že si to všechno poctivě našel ve slovníku. Bohužel mu ušel fakt, že latina se skloňuje a časuje a že existuje také cosi jako slovosled, který není stejný jako v češtině.
Nakonec jsem mu v záchvatu frustrace tu větu napsala, jak má být správně.
Prostě to, že čtenář té cizí větě nejspíš neporozumí není omluvou pro prznění onoho jazyka, protože se stejně dříve nebo později najde někdo, kdo porozumí a omlátí to autorovi o hlavu. 😀
Na prznitele latiny poslat Natashu Romanovovou! (Zvláštní, jak mne Vesmír dnes nutí kolem ní neustále kroužit a zmiňovat ji.)
A jinak pomáhá brát podobné typy autorů s nadhledem – dříve či později narazí na beton (alias třeba někoho jako já).
Nejhorší vůbec je skloňování cizích jmen. To potom ze zoufalství všechno přepisuju do češtiny a vyměňuji i jména.
Skloňování jmen je jedna z věcí, která dělá problém i mně, ovšem ještě lepší chuťovka je, když někde vidím, že přišel někdo za Zeusem ( A kupodivu mi to kontrola pravopisu nepodtrhává. ).
Jinak souhlasím s tímto článek, i když občas musím třeba v nadpisu článku použít jiný jazyk, protože třeba v angličtině nebo v latině mají pro určitou věc mnohem lepší výraz a hodí se mi to tam více než něco českého, ale vždy to nezapomenu zmínit.
Např. takový Číňan Pche.
Já dřív angličtinu používala prakticky všude, ale pak jsem si uvědomila, jaká je to kravina. Teď hodně píšu povídky z Japonska, takže používám logicky japonská jména a sem tam i japonštinu. Blbé je, že s angličtinou jsem na úrovni, kdy často přemýšlím anglicky a pak nevím, jak to co nejlépe přeložit do češtiny…
Mám podobný problém jako Akiyama Kara. Narazím na anglické slůvko a pár hodin myslím anglicky… Ale jinak se snažím používat češtinu, nevymýšlet si jazyky a když nevím co s tím a cizí jazyk „musí být“, sehnat si pomoc. Každopádně další poučný článek. 🙂
[…] Čím zakončit článek? Snad jedině odkazem na jiný, v němž je druhá půlka mého řevu. […]
Mě teda tohleto řádně protočí. Já tedy měla latinu rok na střední a rok na vysoké, tedy žádný expert, ale některé výplachy zasáhnou napříč. Anglické názvy dílka nebo jeho kapitoly u tepenně českého textu mě spolehlivě odrazují od zahloubání se od příběhu, páč jestliže je chyba v tomto, pak celé to dílko je nějakým způsobem nedokonalé, nezkontrolované, nedodělané. Ještě jedna věc. Též nevidím důvod, proč v ději, ryze v českém prostředí a s českými protagonisty, se tito jmenují anglicky. Jasně ono Johny zní asi echtovnějc jak český Jenda, ale upřímně… je to věrohodnější a srdečnější.
Jednoduše nesnáším, když se někdo sere do Ameriky nebo do Anglie a přitom je to český vidlák. Kdo ze sebe přehnaně dělá tzv. cool pisatele, upozorňuje přesně na opačný efekt. Vždyť irští spisovatelé, pokud nepíší o cizincích, také nepojmenovávají místa a osoby česky nebo polsky, Poláci také nepíšou vietnamsky a Finové také netitulují ukrajinsky. Je to prostě trapné a nevyzrálé.
Přemýšlím o věci, která se týká částečně toho článku a částečně problematice jmen.
Pokud nemám hodně dobrý nápad na české jméno (např. Zimohrad), ale chci aby to jméno něco vyjadřovalo, myslím, že je cizí jazyk dobrá volba. Osobně používám originální názvy i když mluvím česky (Winterfell byl vypálen.).
Když tvořím vlastní názvy, tak se vyhýbám profláklé angličtině, ale s pomocí slovníku si projedu několik slov, které mi tané místo asociují. Pokud by ale někdo danou řeč znal, tak to na něho taky bude působit jako náhodný výkřik v cizim jazyce.
K tomu mě napadají ještě dvě myšlenky: Proč se nepřekládají (snad s výjimkou Pratchetta) jména? Eddard Stark je Eduard Silný/Pevný, když to vezmeme do důsledku, tak dokonce Šťastný strážce Pevný. 🙂
Ale protože stark není tak profláklé slovo, lidem to nepřijde divné. Kdyby postava jmenovala Smith a ve znaku měl kovadlinu, nemělo by se mu říkat Kovář?
Druhá věc, která mě napadá souvisí s překladem jen některých názvů. Proč anglické názvy překládáme a například východní město Qarth nikoliv? (Kromě toho, že se mi nepodařilo zjistit, co ten název znamená 🙂 Ale od autora by se to určitě zjistit dalo.) Napadá mě jen pravidlo, že co je v jazyce, ve kterém je kniha psaná, to má působit domácky a tedy překládat, co je v jiném jazyku, to nepřekládat. Ovšem pro angličany má nějaký význam i to jméno Stark…
S tímhle je u nás trochu problém, řekl bych. Třeba Kantůrek si některá jména víceméně vymýšlí sám (například kocour Silver se v originále jmenuje Greebo) a dotáhl tuhle praxi k dokonalosti. Třeba u Tolkiena je taky spousta jmen nějakým způsobem počeštěná (rod Bralů např.).
Obecně nevím, jak se k tomuhle tématu pořádně vyjádřit, protože vnímám dva různé proudy. Jedni by chtěli, aby všechna jména zůstala, význam nevýznam v originále, další zase překládají takovým způsobem, že dokonce nahrazují názvy místních potravin něčím srozumitelným pro Čecha (a zabít je za to). Nevím. Budoucnost ukáže, jak se bude překládat dál.
No, psal jsem o překladu, to je fakt, ale myslel jsem tím trochu i českou tvorbu. Pokud se skalní tvrz jmenuje Highrock, ačkoliv nejsme v anglicky mluvící zemi, je to špatně? U nás máme spoustu *štejnů jako pozůstatek z němčiny. Takže Hochštejn reálně může být hrádek nad Kozí Lhotou. Může tam být i Highrock? A co když nejsme v čechách, ale ve nějaké jejich fantasy obdobě?
Na to asi neexistuje jednoznačná odpověď, ale zajímal by mě váš osobní názor.
P.S. Taky vám tvrz Highrock zní drsněji, než tvrz Vysoký kámen? Nebo alespoň vhodněji do fantasy? Není to jen moje degenerace rpg hrami (donedávna nebývaly lokalizované) a filmy z originálním znění?
Tak tady fakt hodně záleží na tom, jak si autor umí obhájit, ale za sebe osobně říkám, že se mi to dvakrát nelíbí a nepoužil bych to.
Osobně, když už vymýšlím úplně nový název, tak mám vcelku rád různé slovanské variace.
Ony hlavně lokální názvy mají tu smůlu, že vznikají jako reminiscence událostí. Pokud ve fantasy verzi českého království toto území obývali anglicky mluvící šlechtici nebo lapkové (nebo jiní živáčci), pak je logické, že po nich zůstane třeba aspoň název místa.
Ony i ty “štejny” jsou pozůstatkem právě německého osídlení – a jelikož šlo o vládnoucí rody, název se udržel déle, než by bylo v případě třeba svobodných osad. Všechna tahle “zavlečená” cizí jména mají své pevné opodstatnění: na území vládli cizinci, pobyli zde určitou dobu a místní jazyk převzal jejich verzi názvu lokality. Ano, jsou místa, co mají dva i více názvů, ale ty koexistují vedle sebe.
Vůbec během psaní a vytváření jmen by se mělo brát ohled i na lokální historii (a je jedno, zda je smyšlená). Pokud si autor obhájí anglický název pevnosti v českém prostředí tím, že se tam usadili Angláni či Skoti a vládli kraji pár generací, neřeknu ani popel.
[…] téma už jeden článek napsal (jak jsem avizovala hned v úvodu – zkrátka se podívejte sem), a tedy to nebudu dále rozmazávat, nicméně: než sáhnete po angličtině, která bývá […]