Toto téma jsem zpracoval už kdysi dávno. Recyklovat tehdejší článek nemá příliš cenu, protože mezitím se mi do spárů dostalo pár dalších příkladů, čeho se vyvarovat, a tím pádem bude lepší to napsat znovu, lépe.

Zmíněné názvy a uvedené příklady byly pozměněny.

Před lety jsem se rozčiloval nad tím, proč dávat české, potažmo slovenské povídce cizojazyčný název. Rukama mi prošla povídka, která se jmenovala “Život Amy Parkerové”. Vlastně ne, to bych lhal, ta povídka se jmenovala “Life of Amy Parker”. A já se sám sebe ptal, proč vlastně? Hlavní postava, Amy má sice jasně cizí jméno, ale je to důvod, proč dát název anglicky?

Shrnu to pár větami. Pokud se vaše povídka jmenuje “Eagle”, doufám, že pojednává o stejnojmenném americkém stíhacím letounu. Když má vaše povídka mysteriozně znějící latinský název, doufám, že nejen souvisí s dějem, ale také má nějaké další opodstatnění. Odehrává se váš text v klášterní knihovně nebo soudní síni? Fajn, na obou místech se s latinou je nebo rozhodně bylo možné setkat. Pokud se vaše povídka ze soudní síně jmenuje v překladu “Vinen!”, nemám problém.

Když má váš text cízí název, musí k tomu být důvod. A “zní mi to lépe” opravdu důvod není.

Jenže po čase na mě začala angličtina a i jiné jazyky bafat odevšad. Jednou jsem měl pocit, že jazyk v textu je fiktivní, ale pak jsem se dozvěděl, že to je norština. Ve fiktivním světě. Podruhé jsem byl přímo tázán, zda je možné použít poněkud obskurní cizí jazyk a vydávat ho za magickou řeč. Jo, je, proč ne. Upřímně, tohle byly případy, u nichž doteď nevím, co si myslet. Pokud ve fiktivním světě všichni mluví fiktivním jazykem, český čtenář teoreticky vzato dostává překlad jejich rozmluvy do češtiny. Pokud používají ještě druhý fiktivní jazyk, nač na jeho místo nedosadit nějaký jiný, namísto abychom vymýšleli vlastní hatmatilku. Ostatně, na vymýšlení vlastních jazyků jsem docela alergický, protože to je věc, kterou byste měli dělat buď pořádně (Tolkien, klingonština) nebo radši vůbec.

Konečný verdikt nejasný. Pokud je ve vašem světě ceremoniálním jazykem norština, proč ne. Je to jasně dané pravidlo, které nemám důvod nectít. I kdyby to bylo slabé, stále je to vysvětlení, proč to tak autor udělal.

Když v textu sem tam vykoukne nějaké cizí slovíčko, je vše v pořádku. Za jistých podmínek. Pokud je jednou z vašich postavy anglický gentleman, osobně mi nevadí, když v jeho řeči sem tam probleskne nějaké to well, sorry, apod. Ostatně, Hercule Poirot taky všude cpal úlomky své rodné francouzštiny. Tady to má opodstatnění. Postava je v daném prostředí zjevně cizincem, což je zdůrazněno drobnými odchylkami v řeči.

Nedávno jsem četl povídku. Fiktivní svět. Hlavní postavy mluvily česky, postavy ve městě, říkejme mu třeba Beroun, také mluvily česky. Když hrdinové dorazili do Berouna, nacházela se před ním cedule “WELCOME TO BEROUN”. Moje reakce? Obočí vystřelilo vzhůru. Četl jsem dál, ale nedočkal jsem se vysvětlení.

Nedočetl jsem se, že v tomto světě ja angličtina jazykem, který se používá pro určité účely. Nedočetl jsem se, že obyvatelé Berouna mluví anglicky, ale také ovládají češtinu a proto se s hlavními postavami bez problémů domluví. Žádné vysvětlení se nekonalo, pouze tam najednou byla jediná věta v angličtině. Proč?

Závěr celého článku? Ať se jedná o název nebo o libovolnou část textu, a vy použijete cizí jazyk, mějte pro to dost dobrý důvod. Ceremoniální jazyk nebo odlišení postavy cizince? Ani nehlesnu, dostatečně jste si to obhájili. Náhlý cizojazyčný výkřik? Budu mít spoustu otázek.

Máte nějaké vlastní příklady, které byste rádi zmínili? Ať již pozitivní nebo negativní?

Sikar