Dělení není žádná věda

aneb něco slov o členění textu, stromech a odstavcích.

V posledních dnech jsem pro kritiku Triumvirátu přijala hned několik textů, které měly jeden stejný problém: odstavce. Buď chyběly úplně a povídka tvořila jednolitý, několik stránek dlouhý blok, nebo text sice byl rozdělený, ale nedostatečně, případně nelogicky. Proto jsem se rozhodla sáhnout po chytrých knihách a podělit se s vámi o vlastní zkušenosti, jak se dá pomocí členění textu nejen zpřístupnit příběh, ale také pracovat s atmosférou.

Co nám pro začátek říká o odstavci Příruční mluvnice češtiny (Grepl a kol., Nakladatelství Lidové noviny, 2001): „Obsahová jednota je konstitutivním rysem odstavce. Ten je možno vymezit především prostřednictvím hlavního tématu (hypertématu), které je nadřazené tématům jednotlivých výpovědí v odstavci. Nové hypertéma, resp. tematický přechod se naznačuje na začátku odstavce, někdy však i na konci odstavce předchozího, různými prostředky: Přejděme nyní k dalšímu bodu// tématu apod.“ (str.680, zkráceno)

Jak tomu máme rozumět? Nejdůležitější je první věta: odstavec má jednotný, ucelený obsah. Což znamená, že v rámci jednoho odstavce se například věnujete popisu krajiny jako celku (hypertéma) a to různými prostředky: rozčleněním půdy na lesy a pole, vylíčením celkové podoby a podobně (jednotlivé výpovědi). Jakmile se však soustředíte třeba na určitý bod v popisované krajině a směřujete k němu pozornost, už vám vzniká nové hypertéma a tedy logicky následuje nový odstavec.

Nejsnáze se podobné věci vysvětlují na příkladech. Toto je jeden z textů, které dostal Triumvirát na stůl:
Tohle nemůže být pravda, pomyslela jsem si a protřela si oči. Všude kolem mě byly stromy, a ne ledajaké. Na první pohled mi to přišlo jako obyčejný jehličnatý les, pak jsem zahlédla kaštan a v dálce se rozléhal… Znovu jsem si protřela oči, ale baobab stál stále na svém místě. Některé stromy byly malinké, že mi sahaly sotva k nosu a jiné tak velké, že jsem k jejich koruně ani nedohlédla. Slyšela jsem cvrlikání cvrčků, možná cikád, nikdy jsem je od sebe nedokázala rozeznat, a trylkování těch lítacích bestií. Teda, chtěla jsem říct ptáčků. Korunami stromů se ke mně snažilo dostat pár paprsků slunce, ale moc se jim to nedařilo, takže všude kolem bylo hnusně zelené šero. Najednou jsem uslyšela staré známé houkání vlaku. Rozhlížela jsem se kolem, ale nepřišlo mi, že by poblíž mohly být koleje. Zdálo se mi, že jsem snad první člověk, který sem kdy vkročil. Prudký závan větru mě povalil k zemi…“ (autorka Markéta Gajdošová, povídka Sen)

Daný odstavec pokračuje stále dál a dál až na konec stránky (přičemž toto je začátek příběhu). Když vezmeme v potaz základní definici odstavce, je nám hned jasné, kde je chyba: autorka nakupila jednotlivá hypertémata na jednu obří hromadu. Máme tady první vědomou myšlenku vypravěčky, popis bezprostředního okolí, další vjemy, pocity – a houkání vlaku jako předzvěst zápletky. Všechno se nám to mele páté přes deváté a nejen, že to vytváří slušný chaos, protože popis přeskakuje sem a tam, ale zároveň veškerá možná atmosféra přišla vniveč.

Jak tedy postupovat v podobných případech? Najít si právě ona stěžejní témata a rozmyslet si, co k nim ještě patří a co už ne. Ukázkový text se dá rozdělit třeba do dvou základních hypertémat – popisu okolního lesa a zahoukání vlaku. Nový odstavec by začínal slovy „Najednou jsem…“, což je mimochodem dosti často používaný předěl, signalizující změnu atmosféry, děje a ano, i impuls pro nový odstavec.

V případě rozepsání se o podružných tématech lze text rozdělit dokonce do více částí. Záleží na každém autorovi, jak s textem pracuje. Hodně to závisí na jeho vypravěčském stylu, takže následující řádky berte s rezervou jako mou autorskou prezentaci, jak se dá text také rozčlenit:

Tohle nemůže být pravda, pomyslela jsem si a protřela si oči. Všude kolem mě se vypínaly stromy, a ne ledajaké. Na první pohled mi to přišlo jako obyčejný jehličnatý les, pak jsem zahlédla kaštan a v dálce se doširoka rozpínal… Znovu jsem si protřela oči, ale baobab stál stále na svém místě.
Baobab. Ve smíšeném lese, motala se mi hlavou stále jedna a samá myšlenka.
Některé stromy mi sahaly sotva k nosu, když jsem kolem nich kráčela, a jiné byly tak vysoké, že jsem k jejich koruně ani nedohlédla. Stejně by to nejspíš nešlo, protože větve nad mou hlavou byly tak propletené, že se slunečním paprskům jen stěží dařilo proniknout touhle klenbou. Všechno proto tonulo v nepříjemně zeleném šeru. Nebýt skřípání cvrčků nebo snad cikád – nikdy jsem je od sebe nedokázala rozeznat – a trylkování těch lítacích bestií, teda ptáčků, nevěděla bych, jestli je den nebo noc.
Najednou jsem uslyšela staré známé houkání vlaku. Rozhlížela jsem se kolem, ale nepřišlo mi, že by poblíž mohly být koleje. Spíš to vypadalo, že jsem první člověk, který sem kdy vkročil.
Prudký závan větru mě bez varování povalil k zemi…“

Jak vidíte, tu jsem přidala, tam ubrala. Některé věty jsem přehodila, protože zde přichází ke slovu i koherence textu, čili „soudržnost dvou či více elementárních textových jednotek čili výpovědí nebo jejich částí“ (PMČ, str.681) Dobře je to viditelné na místě, kde upravený text popisuje nejprve různorodou výšku stromů a poté přesune pozornost k propletenosti horních větví, díky čemuž se dozvídáme, že v lese panuje přítmí. Prostředí dotváří zvuky hmyzu a ptáků, které spolu s vyjádřením vypravěčky určují denní dobu.

Zároveň je v daném odstavci mimochodem vyjádřena i atmosféra místa: šero, vlastně zelené přítmí bez přímého slunečního světla, stabilní jarně-letní teplota (cvrčci se ozývají jen od určité teploty, ne v mínus dvaceti), blíže neurčená denní hodina (tzn. nepanuje hluboká noc, kdy se zpěv ptáků téměř neozývá). Oproti tomu samostatně vyjádřená myšlenka baobabu sděluje čtenáři jistou dávku úžasu a konsternace vypravěčky.

To je další z možností, jak se dá odstavec využít: nejen pro přehlednější sdělení myšlenky a příjemnější vnímání čteného textu. Ve chvíli, kdy potřebujete dodat důraz určité informaci, není nic jednoduššího, než tak učinit v novém odstavci. Zároveň pokud zhustíte zdlouhavý popis do několika málo slov, zrychlíte nejen děj, ale dodáte i potřebné napětí:

Ani je ještě pořádně neviděla. Kmitnutí na okraji periferního vidění, náhlý pocit mrazení na odhalené šíji a instinkty ji dvěma téměř baletními otočkami přenesly z ústí temné uličky až na silnici. Rozzlobené zašelestění saténu, ne nepodobné hadímu zasyčení, zaniklo v temném zavrčení. Předtím pouhé lidské prsty se zkřivily v kočičí drápy, když se ve střehu přikrčila.
Dva. Vyšší. Silnější. Něco chtějí. Nebojí se. Zatím.
Okvětní plátky čajové růže se nikým neviděny konečně snesou mezi několik dlažebních kostek, připravených k usazení do okraje cesty.
Úšklebek ve tváři toho s černým šátkem na hlavě, uvázaným na piráta. Ruka toho druhého, schovaná v kožené bundě. Rozhodné pohyby, blížící se kroky. Pevně semknuté rty, krutě hledící oči. Tváře bez výrazu, přesto prozrazující všechno.
Tlukot srdce, step šíleného tanečníka. Zakřupání písku, když chodidlo uvězněné ve střevíci hledá pevnější oporu.
Co teď?
Další tři kroky se hlasitě rozléhají prázdnou ulicí. Ruka vyjede z kapsy i s vystřelovákem, cvaknutí uvolněné pojistky zní jako výstřel.
Někdo zemře.
Nečeká ji žádný celovečerní film vlastního života, ani pocit času zalitého v kousku jantaru. Naopak. Čas pádí jako zběsilý s každým dalším zachvěním srdce, poháněného snad jen čistým adrenalinem, a hlavu má dokonale čistou, když do levačky snad až příliš lehce vklouzne dlažební kostka. Hranatý kámen, jindy tak těžký a neforemný, se mění ve smrtící střelu, vrženou vztekem, zoufalstvím a rozhořčením. Nemířenou, přesto dokonale zacílenou.
Jen to měkce žuchne. Heknutí, stejně bolestivé jako překvapené, několik drobných krůčků zpět pro udržení rovnováhy, když už ne důstojnosti. (Noční setkání, 2007)

Netvrdím, že právě tohle je cesta, kterou se máte dát. S odstavci se dá pracovat různým způsobem. Jedno však platí, milí autoři: čleňte text. Logicky, s citem – a pokud cit prozatím postrádáte, pak zkrátka experimentujte. Předčítejte si své texty nahlas, protože mimo jiné platí, že pokud se během hlasitého přednesu ztratíte v některém odstavci, nejspíš je chyba v jeho délce (případně nesrozumitelnosti a délce vět). Drtivá většina vás píše na počítači – milujte tlačítko enter! Nemusíte se bát, že jeho stiskem způsobíte světovou katastrofu, naopak. Od pohledu členěný text více zaujme čtenáře než jednolitý nekonečný blok slov, v nichž by se utopila i ryba. A pokud si ani potom nejste jisti – naše podmínky pro přijetí textů ke kritice znáte.

3 thoughts on “Dělení není žádná věda”

  1. Myslím, že dělení odstavců vážně není žádná věda – je to jedna z věcí, která se nedá nastudovat. Tedy, teoreticky, asi si můžu našprtat, jak to funguje, a potom jet odstavec po odstavci, a vědecky chladně hodnotit, jestli „už!“ nebo ještě neutínat… Ale myslím, že tohle je z 99% o citu. Pro rytmus, tempo příběhu. Naštěstí tenhle cit má více či méně skoro každej, jenom ho vyostřit, pracovat s ním. Pokud ale chybí, je to průser, kterej se dá těžko napravit sebesvědomitějším studiem (neříkám, že ne, ale nějak si to nedokážu představit).

    To je jako pokoušet se hrát na bicí bez smyslu pro rytmus. Můžu si hodit do ucha metronom a snažit se striktně strefovat do dob, ale jakmile bych potom měla doprovázet třeba basu (s kytarou je to ještě horší, haha), tak budu ztracená.

  2. Já zase, jako čtenář i jako „občas si něco napíšu“ zas nemožu pochopit, proč ty odstavce někdo nedělá.

    V drtivé většině si myslím, že je nedělají ti, kteří si po sobě svůj výtvor nečtou. Jen zběsile píšou, aby měli prostě znaky. Kdyby si to po sobě četli nahlas, jakože to chtějí někomu převyprávět (jak se to odedávna prostě dělá, bohužel se na to docela často zapomíná), nikdy by to nedočetl, nedovyprávěl, prostě by se ztratil. A v tom případě není nic jednoduššího, než si text rozdělit. Podle mě je to přirozené.
    Absolutně nechápu, jak může vzniknout jednolitý text od začátku až do konce. To je jakoby někdo chodil ne po nohách, ale po jedné ruce a jedné noze.

    Nejsu nějaký záživný ani horečnatý pisálek, ale pokaždé, když jsem něco napsala, přečítala jsem si svůj kousek, co kdybych něco důležitého vynechala, napsala navíc nebo se nevyjádřila tak, jak jsem to chtěla napsat?

    Já si to dycky představuju jako záběr nebo scénu ve filmu. Ve filmu také přece nejde přehrát všechno naráz. Prostě se někde něco musí přistřihnout. Ani člověk neumí vnímat několik vjemů naráz, vždycky vnímá nejvíc ten, který je mu zrovna nejblíž který ho nejvíc zaujme.

    Vždyť já ani neumím napsat jednolitý komentář k článku. A to přísahám, že jsem se nikde neučila a ani mi to nikdo nevmlátil do hlavy.

    Spíš bych se nedivila, kdyby bylo největší chybou „těch, co to myslí s psaním vážně“ bylo právě používání čárek oddělujících věty, souvětí nebo vsuvky. To je pro mě daleko těžší (a pořád to neumím), než si neoddělit to co píšu odstavcem.

    Vždyť odstavce sú úplně všade. Emaily, knihy, noviny, internetové zprávy, dopisy, časopisy, proč to někoho netrkne aspoň?

    To je asi to samé, jako pořád nedokážu pochopit, proč se lidi ptají, jestli musí mít ryby vzduchování v akváriu? Nebo jestli pes potřebuje vodu, když budou na dovolené?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *