Podobně jako u podivných jmen, líných názvů textů a okoukaných zápletek, se také setkávám s tím, že lidé neustále dokola opakují různá, mnohdy opravdu úsměvná klišé. Materiálu je hodně, na více článků, tak to vezmeme jedno po druhém. První klišé zde.
1) Dekapitovaná armáda
Víte, co se stane, když armádě zabijete velitele? Všechno možné. Pokud se jedná o kmen, který vyznává určitá pravidla boje, smrt vůdce znamená, že válečníci kapitulují. Historie zaznamenala případy, kdy když král padl mrtev z koně, vojáci začali vykřikovat „Pomstěte krále!“ a vrhli se do boje s o to větší vervou. Moderní armády mají zpravidla tak zvládnuté velení, že vyšší důstojníci na bojišti nebývají vůbec, a i kdyby padli, tak pokud je armáda trénovaná dobře, měl by se ihned objevit někdo, kdo za ně převezme velení.
Smrt vůdce nutně neznamená, že armáda/jednotka/gang je nepoužitelná. Ano, ve fikci se najdou výjimky, které dávají smysl (Hvězdné války, první epizoda – zničení velícího centra deaktivovalo roboty, protože neměli signál, tudíž ani rozkazy), ale mnohdy nám autoři servírují „král je mrtev, takže se armáda vzdala/kouzelně zmizela“, protože se jim to prostě hodí do krámu.
Zamyslete se nad tím. Král je mrtev. Armáda není jen zástup kouzelných přeludů, který po jeho smrti zmizí (protože vládce, který by udělal něco takového, je u mě blbec. Když už jsem mrtvý, tak tu nezůstane nic, co by chránilo moji zemi, případně mě pomstilo? Tohle je bez nadsázky, fakt jsem to četl a nevěřil vlastním očím), ale obyčejní lidé, vojáci.
Ano, vždy se najdou zběhové. Vždycky někomu rupnou nervy a disciplína, nedisciplína, uprchne. Jenže vojáci jsou od toho, aby poslouchali rozkazy, které jim asi nikdy neudílel král osobně, že. Pokud král neměl nějakého přímo určeného nástupce, jenž by byl dostatečně schopný se ujmout velení, vždycky jsou tu generálové, kteří, pokud vidí, že jejich nadřízený je mrtev, by dělali, co jde, aby zachránili situaci. Ano, nějaký z důstojníků se může od nich trhnout a pokusit se se svými vojáky o převrat. Generální štáb může uznat, že král vedl válku špatně a raději bude lepší kapitulace. To všechno se sice vcelku blíží tomu, že armáda de facto přestane fungovat, ale v žádném případě se nejedná o náhlý rozklad ozbrojených sil lusknutím prstů. Když se vojáci dozví o smrti vůdce, nepřepne jim najednou nějaký spínač v hlavě, oni zahodí zbraně a jdou domů. Rozhodně ne všichni.
Můžete napsat, jak po smrti zlého panovníka nakráčela dobrá armáda vítězně do jeho hlavního města. Historii píší vítězové, to sice ano, ale pamatujte, že i tahle vítězná armáda měla pak určitě ještě potíže s jednotkami, které prostě odmítly uznat porážku. Nějaký generál klidně mohl stále ovládat se svými lidmi několik měst a vytrvale klást odpor.
Slyšeli jste někdy o Werwolfech, neboli Vlkodlacích? Tím nemyslím mytologické bytosti, ale speciální jednotky ve službách nacistů za druhé světové války. Druhá světová válka byla opravdu zlo, ale o tom, co se dělo po ní, se mluví dost nerado. Odsuny Němců z pohraničí byly dost kruté, hodně lidí to nepřežilo, ale to je tak vše, co se z hodin dějepisu dozvíte. V pohraničí totiž řádili Werwolfové, kteří měli za úkol terorizovat československé obyvatelstvo, protože to, že prohráli válku, pro ně nic neznamenalo. Dejme tomu na Šumavě pro ně bylo skvělé prostředí, protože v těch místech jsou hranice snad nejponuřejším místem, jaké si dovedete představit. Bažiny, hluboké lesy, dokonalé místo na skrývání se. Záškodnictví, přestřelky s pohraničníky, teror, odvetné akce českosloveských ozbrojených sil, které kolikrát vedly k masakrům německých civilistů. Zní to strašně? Bylo. A to jen proto, že pro skupinku přehnaně věrných vojáků nic neznamenalo, že je Hitler po smrti. (Koho by zajímala fikce, která se toho dotkla, doporučuji knihu Vzpoura mrtvých od Otomara Dvořáka, konkrétně povídku Mrtvý luh.)
Za další, smrt vůdce pro vojáky neznamená tuplem nic, pokud o ní neví. Pokud zabijete generála a zaútočíte na vojenský tábor, měli by obranu zvládnout zorganizovat i obyčejní důstojníci. K tomu generála nepotřebují. I v případě, že by nějaký z nich zjistil, že je vůdce mrtev, nejlepší, co může pro tu chvíli udělat, je před řadovými vojáky smrt utajit, aby jim zbytečně nepodlomil morálku.
Správný vůdce by měl mít schopného zástupce, jenž je schopen ho nahradit. Armáda není homogenní útvar, jenž se zachová celý stejně, ať už myslíme jednotlivé vojáky nebo jejich nadřízené, kteří mají náhle volnější ruce. Ano, je možné, že vaši válečníci mají kodex, podle kterého se musí vzdát tomu, kdo porazil jejich vůdce, ale zamyslete se nad tím, o jaké armádě vlastně píšete. Jak se říká, než budete psát, hlavně přemýšlejte, zda to, co házíte na papír, dává smysl jen vám nebo to dává smysl z hlediska zdravého rozumu.
A pokud vaše armáda po smrti velitele kouzelně zmizela? Pardon, ale to je hodně líná deus ex machina.
Sikar
Příště: Všichni přeci věděli, že je zlý!
A co dekapitovaná armáda a strategický pohled Španělů při dobývání Aztécké říše? xD
Zaprvé to byl rukojmí, ne mrtvý a zadruhé Španělé měli technologickou převahu takového rázu, že jim to stejně mohlo být jedno. Už fakt, že jezdili na koních, Aztékům plnil kaťata.
A vůbec, říše stejně byla v rozkladu, to nebyl problém.
Měla jsem na mysli opakovaně vyhrané bitvy stylem “střílejte na důstojníky!”, které předcházely získání rukojmí. xD
Pfff, proč vytahuješ zrovna Španěly? Protože jejich inkvizici nikdo nečeká? Tohle byl úkol odstřelovačů vždy a všude. Pokud se ti povede zlikvidovat během boje valnou většinu důstojníků, armáda je v háji, protože jsi jí zničila páteř. Já ale mluvím o hlavě – vrchním veliteli. Prezidentovi, králi. Hodně autorů si myslí, že to stačí.
Omlouvám se, jestli jsem se vyjádřila matoucím způsobem, ale je tam menší háček.
To, co se tam dělo, nebylo primárně ostřelování, fungovalo to stejným stylem, jako když se v těch povídkách hrdina zmobilizuje a sejme nepřátelského velitele. U Španělů to byla filozofie “v rámci standardní bitvy zlikvidovat indiána, co tomu velí”/když se nedá ten nejhlavnější rozpoznat, tak všechny cca v tom, co vypadá jako nejvyšší šarže.
Vcelku to procházelo a slavilo úspěch proto, že Aztéci měli dost odlišné chápání války než Španělé, a něco jako “zabíjení vrchního velení” pro ně byl nepochopitelný model a nevěděli, jak na situaci, kdy přijdou tímhle stylem (tedy zničeho nic) o hlavu armády, reagovat. Jejich armáda neměla za cíl ani tak nepřítele zpacifikovat, natož zabít, ale především získávat živé zajatce (a ti vznešenější byli o to cennější, takže nikdo nepočítal,že by mohli přijít v boji k úhoně jinak než hodně blbou náhodou).
Dle mého názoru mimo téma článku…
To je asi podobný jako: dobytí hlavního města = dobytí celý země (království, státu, impéria, čehokoli). Já mám v tomhle ohledu třeba problém přemýšlet v masovém měřítku. Tak nějak vypravěčsky ukočíruju partičku postav, ale jak jich začne bejt nad dvě desítky, někdy i míň, taková ta tišší většina se mi pod rukama mění v jakousi mnohočetnou, ale stále jednu jedinou osobnost.
Myslím, že v tom je ten kámen úrazu. Řekne se armáda. To jsou stovky nebo tisíce postav. Jak to uchopit, jak to pojmout? Nejjednodušší (a blbé) řešení se nabízí hned, proto se ho nejspíš dost nezkušených psavců chytá. Vypíchnu dva tři hlavouny, zbytek je křoví, které sborově šumí překvapením, provolává slávu, křičí hrůzou, a tak dále, dle libosti a situace.
Sakra, ale jsem stejně ráda, že v tom, co teď píšu, se tomuhle problému vyhnu…
Ono známe “usekni hadovi hlavu a tělo odumře” je asi technicky špatně, ale … To by neměl pak být rozdíl mezi smrtí hlavního hrdiny a hlavního zlosyna. Kolikrát přeci záleží jen na úhlu pohledu, kdo je ten zlý a kdo chce spasit svět klackem (potažmo mečem a ohněm). Ale k věci.
Hmm a v LOTR to bylo jinak? Že jako Temný Pán padl a všechno bylo najednou OK. Toto použilo více autoru fantasy, tuším i Eddings v Belgariádě, ale nechci nikomu křivdit, jistý si nejsem. Je to dlouho, co jsem to četl. Ono když padne hlavní zlosyn, nejlépe král, je těžké pokračovat v příběhu. A napsat: a pak byly zničeny i poslední zbytky nepřátelské armády a najednou bylo všechno v cajku, princ a princezna se vzali a měli kupu dětí … politika byla dělána pro lid a sociální spravedlnost byla nastolena … je divné.
I ve známe legendě o králi Artušovi byla jeho smrt označována jako konec nadějí.
Z našich dějin je takto zbořená morálka popisována po smrti Otakara II v bitvě na Moravském poli. Jestli to odpovídá realitě netuším, někdo říká i něco o zradě a úmyslném nepřijetí posil, ale to je jen konspirační teorie. Myslím, že je v tomto případě zažitý právě ten model, padl král a vše je ztraceno.
PS: Kapitulace = vzdát se. Není dekapitace náhodou stětí?
Ano, psát o tom, co bylo po porážce zlého krále, sice nepůsobí moc pěkně, ale upřímně, autoři často dělají přesně opačný hřích. Kdyby se zbytky armády nezabývali, nebo vůdce vítězné strany na konci vydal rozkaz, ať jsou zbytky nepřátelských sil zpacifikovány, není problém. Bohužel, opravdu se setkávám s tím, že smrt vůdce = důvod pro kousek textu, v němž se dozvíme, že armáda se ve vteřině vzdala, v horším případě kouzelně zmizela.
Dekapitace je stětí, však sám píšeš o sekání hadí hlavy. Je to myšleno přesně v tomto významu.
Psát o tom, co bylo po pádu velitele/krále/kohokoliv, je opravdu těžké. Ale kvůli zvídavým čtenářům je to “nutné zlo”. 😉
A jen tak bokem ke komentáři (část o LOTR), ne k článku:
Pán prstenů je špatný příklad. Dopadl trochu jinak. Pokud si dobře vzpomínám, po Válce o Prsten zbývaly skupinky skřetů a skurutů, které se ještě delší dobu pohybovaly např. po Gondoru a Rohanu. A pokud jsi dočetl Návrat krále, jistě víš, že třeba takový Saruman (trochu sporná postava) dělal ještě problémy v Kraji. Pak tu jsou Prstenové přízraky, které také jeden po druhém zemřely (lépe řečeno zanikly), počínaje Černým kapitánem u Minas Tirirh (Éowyn, vzpomínáš?). Prstenové přízraky byli původně králové s devíti prsteny pod nadvládou Jednoho. Co se asi stalo s jejich mocí, když byl Jeden zničen? Zanikla. Tedy logicky tu mohly být opravdu jen ty skupinky skřetů, případně skurutů… 😉
Hlavně v Pánu prstenů jsou skřeti ovládáni přímo Sauronem a jeho vůlí. Stejně tak mohou být nemrtví ovládáni jejich stvořitelem a pokud zabiješ nekromanta, armáda ztratí rozkazy/motivaci/rozpadne se v prach, podle libosti autora.
U myslících bytostí tohle moc neplatí, takže fakt, že zabili krále ještě neznamená, že na to armáda bude nějak reagovat (navíc málokdy byl přímo zabit, častěji byl jen těžce raněn). Například z bitvy, kde Valdštejnovi vojáci smrtelně ranili Gustava Adolfa se musel Valdštejn stáhnout. Bitvu vlastně prohrál, i když důsledky smrti švédského generála byly tak rozsáhlé, že se později považovala za vítěznou. Ty důsledky se ale neprojevili hned, ale až během dalších měsíců.
Tak já nejsem rozhodně znalcem LOTR a musím se tedy omluvit za nepřesnost. Ovšem takové řešení, že vše závisí na jednom veliteli (centralizace a personifikace moci dobra nebo zla do jedné osoby) a s ním vše padá i roste se tu vyskytuje. Ale konkrétně právě zabití černokněžného krále Angmaru (způsob) mi pěkně hnulo zlučí. Byla to jediná moje oblíbená postava v knize. Jako tolik let (století) s ním nikdo nehne a pak jedna hloupá věta z proroctví a konec, ende, šlus. Kéž by tak někdo napsal povídku, kde bude hlavní hrdina on.
Copak král/velitel/náčelník, ale když armádě zabiješ šamana…
Cožeto?!@#
Smrt krále mi teda zní spíše jako zápletka, než jako rozuzlení… Ale asi málo čtu středověký/fantasy věci 😀
[…] správné záporácké křoví. Hordu, která poslouchá svého pána. (Ano, téma související s jedním předchozím článkem.) Jejich původ je ozřejmen ve formě pověsti, prý se jednalo původně o elfy, kteří byli […]
Král je mrtev-ať žije král!
U moderně organizovaných útvarů a moderně uvažujících lidí OK.
Na druhou stranu je tu model posvátného krále. To je takový ten král-šaman (někdy nemusí být současně nejvyšším knězem, ale vždy je hlavou kultu aspoň v tom smyslu, že je bohy vyvolený nebo přímo boží syn), jeho pouhá přítomnost znamená, že pole jsou úrodná, lůna plodná atd. atd., je zárukou (válečného) štěstí atd. atd. – takový král když zemře, stane se přesně to, co se stalo, když o své vlastní svatební noci zemřel Attila. Ne že by se Hunové rozplynuli okamžitě, ale… v podstatě jako kdyby. Téměř se zastavily boje a potápějící se kmenový svaz začaly opouštět jednotlivé původně kvalitně podrobené krysy dost vysokou rychlostí. Ta armáda roztála v řádu měsíců a o slušné bitvě se po Attilově smrti už moc mluvit nedá.
V podstatě něco podobného bylo později s tím Přémou Druhým a ještě víc s říší Inků.
Jasně, nerozplynulo se všechno v dým, ale šlo to z pohledu moderního člověka neuvěřitelně rychle. Pokud si navíc král vybírá dědice a ne že je to dáno prvorozenectvím / titul přechází automaticky na nejstaršího žijícího příslušníka rodu / jakkoli takto předvídatelně, je průšvih ještě větší. Pokud je k získání titulu nutno navštívit nějaká svatá místa a dostat pokyn shůry, ještě hůř.
Přítomnost takového krále je, aspoň pokud vím, vázaná na určitou fázi historického vývoje společnosti. V téhle fázi se nemusí nezbytně nacházet obě strany konfliktu (viz Katalaunská pole, kde zařval germánský král a velitel, jeho synové se hned na místě dohodli, kdo že kraluje teď, a hurá do boje. Problém? Jaký problém, Attilo?). Pak na to obvykle doplatí ta strana s posvátným králem, ať ž umře král kterékoli ze stran, jelikož oni předpokládají jako nezbytné něco, co strana bez posvátného krále prostě nemá důvod udělat.
Na moctou stranu, vojáci takového posvátného krále obvykle bojují udatněji, protože mají dojem, že mají všechny trumfy v rukách – za jejich králem stojí bohové, oni prostě nemůžou prohrát a basta.
Podobný průšvih by byl, pokud by na jedné ze stran byl k dispozici jenom jeden slušný velitel (například opět z Attilovy doby římský Aetius). Ne že by se armáda rozplynula, ale… no, blbé rozkazy horší než žádné rozkazy, že jo.
(Ale furt souhlasím, že armáda normálních smrtelníků rozplynuvší se po smrti krále v nic během řádově minut je blbost, velebnosti, to nesporně.)
[…] Král je mrtev, zbytek armády se vzdal. Proč? To je přeci jasné. Obyčejný sedlák jen tak porazí draka. Proč? To je přeci jasné. Hlavní dvě postavy se nesnáší, ale pak se do sebe zamilují. Proč? To je přeci jasné. Svět, jak ho známe, zanikl. Najednou jsou všichni neschopní. Proč? To je přeci jasné. Hrdina na neznámém místě je automaticky vyvolený. Proč? To je přeci jasné. […]