Podobně jako u podivných jmen, líných názvů textů a okoukaných zápletek, se také setkávám s tím, že lidé neustále dokola opakují různá, mnohdy opravdu úsměvná klišé. Materiálu je hodně, na více článků, tak to vezmeme jedno po druhém. První klišé zde.

1) Dekapitovaná armáda 

Víte, co se stane, když armádě zabijete velitele? Všechno možné. Pokud se jedná o kmen, který vyznává určitá pravidla boje, smrt vůdce znamená, že válečníci kapitulují. Historie zaznamenala případy, kdy když král padl mrtev z koně, vojáci začali vykřikovat „Pomstěte krále!“ a vrhli se do boje s o to větší vervou. Moderní armády mají zpravidla tak zvládnuté velení, že vyšší důstojníci na bojišti nebývají vůbec, a i kdyby padli, tak pokud je armáda trénovaná dobře, měl by se ihned objevit někdo, kdo za ně převezme velení.

Smrt vůdce nutně neznamená, že armáda/jednotka/gang je nepoužitelná. Ano, ve fikci se najdou výjimky, které dávají smysl (Hvězdné války, první epizoda – zničení velícího centra deaktivovalo roboty, protože neměli signál, tudíž ani rozkazy), ale mnohdy nám autoři servírují „král je mrtev, takže se armáda vzdala/kouzelně zmizela“, protože se jim to prostě hodí do krámu.

Zamyslete se nad tím. Král je mrtev. Armáda není jen zástup kouzelných přeludů, který po jeho smrti zmizí (protože vládce, který by udělal něco takového, je u mě blbec. Když už jsem mrtvý, tak tu nezůstane nic, co by chránilo moji zemi, případně mě pomstilo? Tohle je bez nadsázky, fakt jsem to četl a nevěřil vlastním očím), ale obyčejní lidé, vojáci.

Ano, vždy se najdou zběhové. Vždycky někomu rupnou nervy a disciplína, nedisciplína, uprchne. Jenže vojáci jsou od toho, aby poslouchali rozkazy, které jim asi nikdy neudílel král osobně, že. Pokud král neměl nějakého přímo určeného nástupce, jenž by byl dostatečně schopný se ujmout velení, vždycky jsou tu generálové, kteří, pokud vidí, že jejich nadřízený je mrtev, by dělali, co jde, aby zachránili situaci. Ano, nějaký z důstojníků se může od nich trhnout a pokusit se se svými vojáky o převrat. Generální štáb může uznat, že král vedl válku špatně a raději bude lepší kapitulace. To všechno se sice vcelku blíží tomu, že armáda de facto přestane fungovat, ale v žádném případě se nejedná o náhlý rozklad ozbrojených sil lusknutím prstů. Když se vojáci dozví o smrti vůdce, nepřepne jim najednou nějaký spínač v hlavě, oni zahodí zbraně a jdou domů. Rozhodně ne všichni.

Můžete napsat, jak po smrti zlého panovníka nakráčela dobrá armáda vítězně do jeho hlavního města. Historii píší vítězové, to sice ano, ale pamatujte, že i tahle vítězná armáda měla pak určitě ještě potíže s jednotkami, které prostě odmítly uznat porážku. Nějaký generál klidně mohl stále ovládat se svými lidmi několik měst a vytrvale klást odpor.

Slyšeli jste někdy o Werwolfech, neboli Vlkodlacích? Tím nemyslím mytologické bytosti, ale speciální jednotky ve službách nacistů za druhé světové války. Druhá světová válka byla opravdu zlo, ale o tom, co se dělo po ní, se mluví dost nerado. Odsuny Němců z pohraničí byly dost kruté, hodně lidí to nepřežilo, ale to je tak vše, co se z hodin dějepisu dozvíte. V pohraničí totiž řádili Werwolfové, kteří měli za úkol terorizovat československé obyvatelstvo, protože to, že prohráli válku, pro ně nic neznamenalo. Dejme tomu na Šumavě pro ně bylo skvělé prostředí, protože v těch místech jsou hranice snad nejponuřejším místem, jaké si dovedete představit. Bažiny, hluboké lesy, dokonalé místo na skrývání se. Záškodnictví, přestřelky s pohraničníky, teror, odvetné akce českosloveských ozbrojených sil, které kolikrát vedly k masakrům německých civilistů. Zní to strašně? Bylo. A to jen proto, že pro skupinku přehnaně věrných vojáků nic neznamenalo, že je Hitler po smrti. (Koho by zajímala fikce, která se toho dotkla, doporučuji knihu Vzpoura mrtvých od Otomara Dvořáka, konkrétně povídku Mrtvý luh.)

Za další, smrt vůdce pro vojáky neznamená tuplem nic, pokud o ní neví. Pokud zabijete generála a zaútočíte na vojenský tábor, měli by obranu zvládnout zorganizovat i obyčejní důstojníci. K tomu generála nepotřebují. I v případě, že by nějaký z nich zjistil, že je vůdce mrtev, nejlepší, co může pro tu chvíli udělat, je před řadovými vojáky smrt utajit, aby jim zbytečně nepodlomil morálku.

Správný vůdce by měl mít schopného zástupce, jenž je schopen ho nahradit. Armáda není homogenní útvar, jenž se zachová celý stejně, ať už myslíme jednotlivé vojáky nebo jejich nadřízené, kteří mají náhle volnější ruce. Ano, je možné, že vaši válečníci mají kodex, podle kterého se musí vzdát tomu, kdo porazil jejich vůdce, ale zamyslete se nad tím, o jaké armádě vlastně píšete. Jak se říká, než budete psát, hlavně přemýšlejte, zda to, co házíte na papír, dává smysl jen vám nebo to dává smysl z hlediska zdravého rozumu.

A pokud vaše armáda po smrti velitele kouzelně zmizela? Pardon, ale to je hodně líná deus ex machina.

Sikar

Příště: Všichni přeci věděli, že je zlý!