Vytrvalost

Hugo1Je pátek, je tedy čas na pravidelné (před)víkendové čtení na Triumvirátu. Jak už to bývá, Sikar píše o psaní, Ekyelka o gramatice a já filozofuju o tom, co se za tím vším skrývá. Dnes o tom, nakolik platí, že když se chce, všechno jde.

Tadyhle pána vlevo asi znáte, minimálně jste o něm už slyšeli. Napsal toho strašlivou spoustu, od divadelních her, přes romány, eseje a cestopisy až k záplavě poezie. O Hugovi, ať už ho čtete jakkoli, se prostě ví, a to i teď, kdy nás dva roky dělí od 130. výročí jeho smrti. A tak využijeme pár jeho výroků (druhý ještě přijde) a jinými slovy si, nejlépe za zvukového doprovodu z muzikálu na téma jednoho z jeho proslavených děl, zopakujeme, co jsme slyšeli a četli už mnohokrát.

Podívejte, kolikrát jste už v životě slyšeli, že talent je z deseti procent nadání a zbytek je tvrdá dřina? Kdybychom měli spočítat, kolikrát nám někdo něco takovýho řekl, bylo by toho fakt dost.

Přesto se najdou takoví, kteří si myslí, že skládat písmenka za sebe je něco, co je strašně jednoduché. A na opačném konci jsou pak ti, kterým to připadá natolik obtížné, že se něco vyprávět ani nepokusí. Někde mezi nimi pak plantá ještě třetí druh, totiž ti, kteří se pokouší něco vyprávět, ať už přes písmenka nebo doopravdy, ale fakt jim to nejde. Asi všichni máme v příbuzenstvu nebo mezi kamarády někoho, kdo pomotá většinu vtipů a i napínavé historky jsou v jejich podání suchopárné jako předčítání daňového přiznání. Anebo vám vypráví, jak udělali něco naprosto banálního (například našli krabici v předsíni), ale zní to jako by právě absolvovali výstup na Mount Everest.

Který z těchto tří typů má největší šanci na úspěch? Popravdě, ani jeden. První jsou líní, druzí hodili flintu do žita málem ještě dřív, než ji stihli nafasovat, ti třetí se evidentně neumí poučit ze svých chyb.

On vám někdo řekl, že psát je fakt snadný?

Dobře. Teď, když jsem vás dostatečně deprimovala, půjdeme hlouběji.

„Musíš se trochu/víc/pořádně snažit!“

Přihlaste se, kdo jste někdy slyšeli tuhle větu na svou adresu. Snažit se. Vynakládat úsilí. Napnout své síly.

Hmm…

Na první pohled je vše v pořádku, je tam ovšem jedno velké ale:

Znáte to. Je fajn počasí, nechcete ale z nějakého důvodu otevírat okno dokořán, tak si otevřete jen půlku. Druhou necháte zavřenou. A letí kolem moucha. Je naprosto jedno, co je to za mouchu, to by nás zajímalo leda v případě, že by to byla muška jenom zlatá. Každopádně hmyzák si to metelí za světlem, když tu najednou bzzzzt a bum! Narazí čelně přímo do skla.

Teď, já nevím, jak vy, ale já upřímně nenávidím ten zvuk, kdy bzučící hmyz naráží do skla. Ten zvláštní vibrující bzukot, který po okenní tabulce tak krááásně rezonuje, je pro mě za trest. Ale říkám si v takových případech, že snad milá moucha vyletí sama…

Naivní představa, že? Ta moucha se FAKT snaží! Naráží do okna zas a znova, bere to prakticky doslova hlavou proti zdi. Občas od okna poodletí, třeba si myslí, že někde ve svém hmyzím letovém provozu blbě uhla, ale nemá se koho zeptat na cestu, takže následuje další bzzzzzt a prásk! Přitom ani ne o dvacet centimetrů vedle je volná cesta ven.

No, i takové lidi známe…

Takže můžeme mít mouchu, která sedí v otevřeném okně, tváří se vcelku spokojeně, ale nechce se jí letět. Ani nezamává křídly. Pak je věta „Musíš se víc snažit“ docela i na místě, že? Protože ta mrcha líná se ne a ne zvednout a vypadnout.

A pak máme mouchy, které sebou mlátí o sklo, když jsou ani ne dvě vteřiny od naprosté svobody, snaží se, co jim muší síly stačí, jsou strašně akční, ale málokdy se jim tu cestu najít povede. Tam je věta o přidání na snaze poněkud mimo.

Stejné je to i se psaním. Jsou lidi, kteří vám dokáží vyprávět celé ságy o tom, jak by rádi psali, ale to, ono nebo tamto jim brání. Hm. A jsou lidé, kteří jsou literárně strašlivě plodní a přitom naráží na vlastní ego a neschopnost se poučit ze svých chyb úplně stejně, jako ta blbá moucha s blbým oknem.

(Mimochodem, víte, že já jsem insektofobik?)

Když se vrátím k tomu hornímu citátu od pana Huga (mimochodem, správně čti „ýgo“), ona ta vůle, která lidem často chybí, není jen o tom, vůbec začít něco dělat, ale taky zjistit si, JAK by se to dalo dělat. Protože i k tomu poučení se je potřeba vůle. Ochota na sobě pracovat, ochota podívat se, co už bylo uděláno, proč to uspělo nebo neuspělo, a co s tím. Ale to je až druhý krok.

Podívejte, já fakt nemám ráda styl, jakým píše pan Ví., autor mnoha českých bestsellerů. Opravdu mi to osobně nesedne. Ale ten člověk si sedl ke stolu, nebo kde on to psal, strávil nad tím čas a vložil do toho své úsilí. Rozhodně mu nechyběla vůle napsat to, co napsal. Jestli to je nebo není kvalitní literatura, jestli je nebo není dobré psát jako on, to může zůstat naprosto neprojednáno a na posouzení jednoho každého zvlášť. Proti gustu, konec konců, žádný dišputát.

Ale kdyby si jeden každý sedl ke stolu, nebo kde vlastně tvoří, a makal by na tom minimálně stejně jako pan Ví., vypadalo by to tady trochu jinak. Autorka Bůhvíkolika odstínů bůhvíčeho seděla na zadku a psala a psala a psala, zatímco jiní mluvili o tom, jak by rádi psali. Proto ji vydali – a tamty ne.

Michael Jordan: Mohu akceptovat selhání, ale nemohu akceptovat, když to ani nezkusím.

Proto prvním krokem je vůbec začít psát. Není potřeba začínat na začátku a skončit na konci, jak poradili v říši divů Alence. Začněte tím, že zmáčknete první písmenko na klávesnici nebo přiložíte propisku na papír. Prostě začněte, klidně uprostřed a ještě vzhůru nohama.

Vy totiž, narozdíl od té pitomé mouchy, máte výhodu toho, že kolem vás existují další lidské bytosti, které toho už spoustu o psaní řekly a samy napsaly, a další, které vám rády pomohou srovnat vaše psaní do latě a seřadit slova tak, jak jdou za sebou.

Pak se musíte sami porvat s tím, abyste pořád nenaráželi hlavou do zdi a nepředstavovali si, že všechno víte nejlíp. Vždycky se najde někdo, kdo umí víc, umí líp, je prostě větší borec, než vy. V pořádku. Poučte se od něj a jděte dál. Vezměte si z jeho příkladu, co se vám hodí – a pište!

Ale zatímco mouchu sedící na okně můžu vzít do hrsti a vyhodit (anebo ji taky švihnout srolovanýma novinama), já za vás psát nemůžu. Nemůžu vzít vaši sílu, vaši vůli a vytrvalost a říct jim „Tak, děcka, teď se spunktujeme proti tomuhle psavci, obsadíme jeho tělo a mysl a dáme dohromady nějaký to dílo!“ To je vaše starost, vy musíte začít mávat křídly a vznést se.

Já, my, ostatní kritici, lektoři, editoři a korektoři – naší prací je v podstatě upozornit vás, že se blíží zeď. Nebo okno. A vy buď na naše rady zareagujete a uhnete někam jinam, nebo si natlučete zobák. Ale zase, je to na vás. My nemáme v rukách žádné nitky, abychom jimi mohli ovládat, kam se vydáte. Je to trochu jako na rallye – navigátor může vykřikovat své rady o sto šest, ale pokud jim řidič nebude naslouchat, asi daleko nedojede.

Fauja Singh, nar. 1911, běhá maratony.

A pak přichází ta vytrvalost. Vaše ochota a vůle psát a zlepšovat se, zlepšovat se a psát, naslouchat ostatním, nasávat jejich zkušenosti a dojmy, neztratit přitom sám sebe a opakovat to den za dnem, písmenko po písmenku.

Tadyten pán vpravo má přezdívku „turbanové tornádo“. Je mu sto dva let a před dvěma lety se stal prvním stoletým člověkem, který uběhl maratón. Měl čas něco málo přes osm hodin. Loni i letos běžel desetikilometrovou trasu v rámci honkongského maratonu a prohlašuje, že chce dál běhat pro radost a pro charitu.

Jako malý měl prý velmi slabé nohy a stěží mohl chodit. O to víc si pak běhání užíval, musel toho ale nechat, aby se staral o rodinu. Po tragické smrti jednoho ze svých synů, které pak následovalo úmrtí jeho manželky a jedné z jeho dcer se v osmdesáti letech upnul na běhání a v 89 letech zaběhl svůj první oficiální maraton. Tenhle pán není žádná moucha.

Hugo2(Na tomto obrázku je Victoru Hugovi o nějakých čtyřicet let více, než na tom prvním. To jen tak pro zajímavost.)

Když to shrnu: Nejdřív musíte začít psát. Pak musíte být ochotní se ve psaní zlepšovat. Ale to všechno je naprosto k ničemu, pokud to uděláte jen jednou, takže musíte být vytrvalí v obou dvou krocích a neustále je opakovat.

My tady v Triumvirátu vás můžeme upozornit, že se blíží zavřené okno, nebo že to, o co jste se právě epicky rozmázli, je zeď a dá se obejít tudy nebo tamtudy.

Třeba nás překvapíte a dokážete ji přelézt horem nebo najdete myší díru skrz, to se taky nevylučuje a my nemáme patent na rozum.

Ale začít musíte sami. A vytrvalost, tu vám taky nikdo a nic nenahradí…

Tak do toho.

5 thoughts on “Vytrvalost”

  1. Na to ani neexistuje dostatek plusů, souhlasím se vším. Každý si k tomu musí dojít sám. Mně pomohlo přečíst si asi tisíc podobných článků, tak snad zrovna tenhle někoho nakopne 🙂

  2. Mírný offtopic: Pěkná písnička, ale ať se na mě nikdo nezlobí, Russell jí zpívá jak u táboráku. Samozřejmě může obtížné party zpívat i akční herec, když si troufne, ale rozdíl oproti někomu, kdo má těch 10% talentu a navíc věnoval zpěvu i těch 90% dřiny je obrovský: http://www.youtube.com/watch?v=urxk4mveLCw

    Jinak jako obvykle výstižný článek, nad kterým stojí za to se zamyslet (a to nejen ohledně psaní). Jen si myslím, že pokud někdo dokáže mluvit o krabici v předsíni tak poutavě, že to zní jako výstup na Everest, tak má slušnou šanci stát se dobrým vypravěčem, případně spisovatelem 🙂

  3. „Ochota na sobě pracovat, ochota podívat se, co už bylo uděláno, proč to uspělo nebo neuspělo, a co s tím.“

    Asi nejdůležitější věta článku. Tohle lidé odmítají pochopit.

  4. Rozbíjet si hlavu tvrdošíjně o sklo, to koneckonců jde, ale ale marně šubat nožičkama na mucholapce je tristní.
    Proč jenom ta mucholapka tak láká?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *