Linkou nebo napřeskáčku

Lidé jsou různí a mají různé chutě. Také jejich příběhy bývají rozličné (a občas až mnoholičné) a dají se vyprávět odlišnými způsoby. Stejně jako se autor chová přímo božsky ke svým postavám a světu, občas propadne iluzi, že si stejně může pohrávat i s dějovou linkou. Tam zakroutit, tady utáhnout na uzel, tady pro jistotu schovat pod stůl… No, ne vždycky to takhle funguje.

Vlastně jsem původně chtěla psát o úplně něčem jiném, jenže se mi jaksi nechtělo odbíhat od rozdělané večeře, abych si poznamenala ten úžasný nápad – takže tady mne máte, i s dnešním tématem: dějová linka. Vlastně bych měla napsat způsoby vedení příběhu a co já na to, protože spíš než cokoliv jiného berte následující odstavce jako sumu zkušeností a názorů jedné chiméry na problémy a výhody (včetně oslích můstků a děsivých propastí) různých typů vyprávění.

Příběh jako takový bývá lineární. Jistě, máme tady určitou skupinu, zabývající se cestováním časem a podobnými kratochvílemi, nicméně i tito šílení autoři vesměs musejí psát tak, aby to prostý čtenář pochopil. A drtivá většina lidstva chápe čas jako proud či linku. Minulost, současnost, budoucnost, fiktivní nebo skutečná, občas opentlená souběžnými realitami, vždy ale ubíhající jedním směrem. Žádné klubíčko náhodně se protínajících okamžiků, vytvářející chuchvalec obrazů bez (méně) zjevných souvislostí.

Proto také velká část příběhů začíná v bodě A, přejde přes B, C a zbytek abecedy až k Z. Příběh různě uhýbá, větví se a zase slučuje – postavy se potkávají, probíhá mezi nimi interakce, některé se dožijí konce vyprávění a jiné ne. Vždy ale máte bez ohledu na všechen ten humbuk okolo jasně danou linku: počáteční stav, pár peripetií, vyvrcholení s případnou katastrofou a závěr. Konstrukt, který při správně nastavených základních bodech neselhává, ale naopak podporuje i ty nejšílenější fantasmagorie, jakých je autor schopen.

Tenhle typ vyprávění je vhodný zejména pro kratší texty. Z prostého důvodu: pokud jste limitovaní určitým počtem znaků, málokdo si může dovolit riskovat skoky do minulosti, vysvětlivky pod čarou za šestým rohem a podobné nesmysly. Jednoduché, svižně odvyprávěné příběhy, okořeněné atmosférou a překvapivou pointou, to vídám mezi vítěznými povídkami v kategorii „krátká povídka“ už celé roky.

Nevýhodou lineárního vyprávění je paradoxně jeho přímočarost. Souvislosti a časová osa vás ženou kupředu, bez větších možností ukročit stranou a pořádně vysvětlit některé detaily a události, které se staly před samotným vyprávěním. Z toho důvodu se nevyplatí rozsáhlejší texty psát jen přímočaře. Děj sice ubíhá a čtenář má všechno k dispozici, ale je to jako v závodní jídelně: vše je naservírováno a další strávník vám už dýchá na záda, takže šupem k dalšímu odstavci a takhle až do konce.

Pak tady máme celkem oblíbenou retrospektivu. Příběh se začne vyprávět od prostředka nebo poslední třetiny, jak je autorovi libo a jak mu vychází šťáva, pak se skočí na začátek a tak nějak se doputuje opět k bodu zero ze začátku textu, odkud se jede dál. Pomocí této strategie se dá čtenář dost dobře navnadit v počátečních větách – zvědavost čtenáři totiž nedá a nejen, že chce vědět, jak se třeba postava dostala do vylíčené šlamastyky, ale také ho zajímá, jak to celé skončí.

Problém s retrospektivou je, aspoň u kratší dobu píšících autorů, že velmi často vystřílejí munici v první salvě – a pak už jim to vyjde stěží na prázdné cvakání úderníku. Poutavá úvodní scéna splní svůj účel a udrží čtenáře u textu, jenže po návratu v dějové lince na začátek, odkud se mají postupně rozkrýt všechny nitky, vedoucí k závěru, se občas pár nití poztrácí. Nebo co hůř, od samého začátku je jen jedna, bez překvapení a gradace, takže závěr se zjeví jako nevyhnutelný a nudně očekávatelný.

To však není jediný zádrhel s retrospektivou. Vezměte si, že máte v hlavě bombastickou scénu. Perfektní, se vším všudy, tedy těžký krvavý stejk, pár snítek salátu na ozdobu, aby vaše svědomí ohledně zdravé výživy sklaplo, k tomu na zakousnutí čerstvě upečený chléb. Máte? Ok, tak jdeme nahlédnout do kuchyně: to máme nějakou odpadlou překližku, dlátka a nějaké barvy, to bude na stejk stačit, za domem se urve pár listů bohové vědí čeho, stejně to na talíři všechno vypadá stejně (tedy jako salát) no a když se stavbařská těsnící pěna nastříkne správně a taky trochu přibarví, vypadá jako prvotřídní bochánek! A tímhle způsobem, tedy systémem „poslepuj, co zrovna najdeš v harampádí, ono se to nepozná, když se to pořádně zamatlá barvami,“ občas také vznikají povídky.

Tím chci říct: máte bombastickou scénu? Šťavnatou, krvavou, prostě echt luxusní? A zvolili jste si vyprávět příběh formou retrospektivy? Ujistěte se, že máte skutečně dobrý základ pro tuhle scénu – základ, postavený na realitě (doufám, že to o jedné noze nemusím vysvětlovat, jinak vás fakt už hryznu), všechny trčící konce a linky pospojované, svázané a zajištěné, aby se nemohly přetrhnout ani v okamžiku, kdy text dostane do ruky Ekyelka v sarkastickém rozpoložení. Ono vracet se v ději je náročnější, než si přelistovat v už napsaném textu a sledovat dějovou linku – a případně škrtat a poznámkovat.

Neposlední v řadě, ale (nejspíš moje velmi oblíbená) forma vyprávění je mozaika. Střípek informací o jedné postavě vlepit sem, dechberoucí obraz nějaké situace támhle, další kousek do skládanky se umístí doleva dolů, protože tam přesně zapadne… Techniku skládání střepů do mozaiky, která dává výsledný obraz až z určitého odstupu (v závislosti na drobnosti jednotlivých částí), myslím nemusím nijak sáhodlouze představovat. Nuže: klady a zápory této techniky?

Jeden a týž: roztříštěnost. Pokud máte dostatek dobře padnoucích kousků, které poskládáte k sobě, aniž byste potřebovali příliš mnoho pojiva, máte vyhráno. Pokud si přímo libujete ve skládankách typu puzzle, pak tmel ani nepotřebujete. Vše do sebe zapadne teprve s posledním odhaleným kouskem a celý obraz se před čtenářem zjeví jakoby zázrakem, jakmile si získá malý odstup (ke kterému většinou dospěje strávením střípků příběhu a kratším či delším přemýšlením, co že to vlastně právě přečetl). Takové menší kouzlo, chce se napsat, a občas to funguje zatraceně dobře. Jako skutečně mojo.

Horší varianta? Počáteční roztříštěnost se nepodaří srovnat ani kýblem okenářského tmelu. Jednotlivé kousky jsou sice zajímavé nebo vyloženě poutavé, ale chybí ucelenější rámec, který by dal výslednému textu jasný obraz. V praxi to znamená, že víme o dějích A, C, E a G, zbytek si ale musíme domýšlet. V horším případě se nám do toho ovšem zamotají ještě děje 1, 6 a 8 – u kterých je na první pohled jasné, že do daného příběhu vlastně vůbec nepatří.

Co tedy zvolit, říkáte si? Který vypravěčský postup je lepší, která strategie vede k úspěchu? To máte vcelku jedno – každá z možných eventualit má svá úskalí. Lineární vyprávění vás může zavést do ztracena, kdy se závěrečná pointa rozmělní v příliš mnoha detailech a akci. Retrospektiva může ztroskotat na vyzrazené pointě ještě před návratem k počátku. A mozaika – však si to dovedete jistě představit sami. Ať sáhnete po kterékoliv možnosti, případně s chutí na experimentování pomícháte dva či všechny tři postupy dohromady, vždy hrozí, že se příběhová linka v tom chaosu ztratí.

Moje dlouholeté zkušenosti autora, co má pár věrných a větší část náhodných čtenářů? V prvé řadě myslet právě na čtenáře. Bez ohledu na styl vyprávění a zvolený způsob vedení děje je třeba neustále pamatovat na zlaté pravidlo: čtenář vám do hlavy nevidí. Co vy vnímáte jako zcela jasnou a konkrétní cestu k pointě, to se může čtenáři jevit jako škvíra v nedoléhající okenici – takže si během psaní a následných úprav vždy pokládejte otázku: nezapomněl/a jsem na něco? A když vám vaše „bety“ vrátí text s poznámkou o zmatenosti, nebuďte naštvaní. Sedněte a znovu si projděte, zda jste nezapomněli na nějaký detail, informaci nebo scénu, která pomůže vašemu textu lépe porozumět.

2 thoughts on “Linkou nebo napřeskáčku”

  1. Záleží na kuchaři.
    Takový španělský ptáček, maso rozklepané do všech stan, potřené hořčicí, pokladené slaninou, kyselou okurkou, párečkem…
    A nakonec úhledně svázané nití do uzlíčku.
    Niť! To je, oč tu běží…

  2. Tohle mne vytočilo když jsem četl příběh Maluse Temné čepele (Warhammer). Čtyři díly byl vyprávěny pěkně postupně a u toho posledního skákal děj v čase jako Železník zamlada na Velké pardubické. Skřípal jsem u toho zuby.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *