Nepište filmy, pište povídky

Nepište filmy. Opravdu ne. Tím nechci říct, že pokud píšete filmové scénáře, máte s tím přestat, ale že povídka nebo román opravdu není film. Sice, pokud jste četli více mých článků, jste tohle prohlášení už viděli víckrát, ale přesto si neodpustím mu věnovat jeden článek pěkně samostatně.

Když hovořím o nějakém tématu, tak dost často zmiňuji nejen knihy, které jsem četl, ale také filmy nebo seriály. Vždycky ale v takovém případě hovořím o příběhu, psychologii postav, nápadech, kterými tvůrci překvapili. Nezabíhám do takových věcí jako je střih (na to máme jiné lidi), triky, soundtrack nebo herecké výkony.

Mnoho autorů by mělo pamatovat na to, že povídka výše uvedené věci nemá. Když dobrý scénárista napíše geniální dialog, ale herec-blbec to zkazí, na vině je herec. Spisovatel píše dialog a jediný, kdo ovlivní, jak to dopadne, je on sám. Stejně tak můžete napsat, že v klubu, kam hrdina vstoupil, hrál jazz, ale čtenář tu hudbu neuslyší. (Nastávají dokonce situace, když autor do povídky zapojí text písně, kterou čtenář nezná, takže tápe, v jakém rytmu to má asi znít.) Když píšete, nepomáhají vám takové věci jako obraz nebo zvuk. Musíte do textu dát podstatu toho, co chcete říct, neexistují žádné podpůrné berličky typu, že čtenář přeci postavu vidí, tak nač ji popisovat. Ano, pokud je kniha ilustrovaná, čtenář to doopravdy vidí, ale upřímně, v současné době je procento ilustrovaných knih zanedbatelné.

Vezmu to ale popořadě. V první řadě, každá forma umění má svůj způsob vyjádření. To, co funguje v komiksu (znáte Understanding Comics?), nefunguje v knize. Kniha se vyjadřuje pomocí textu, komiks pomocí textu a obrázků, film pomocí obrazu a zvuku, který nahrazuje text. To, k čemu filmu stačí několik sekund, mnohdy knize zabere celou stránku.

Andrzej Sapkowski v jednom rozhovoru v Ikarii kdysi řekl, že by lidé neměli psát způsobem, kterému on říká videostyl. Nepopisujte každý jednotlivý hrdinův pohyb. Nesnažte se, aby čtenář viděl vaši vizi tak jako na videu. Píšete, nenatáčíte film. Tohle řekl v devadesátých letech, kdy dejme tomu sci-fi seriály stále ještě ve velké míře spoléhaly na modely kosmických lodí a klasické triky. To ještě nebyly 3D filmy bohaté na efekty, které mnohdy sází právě na to, že divák bude uchvácen tím, jak to vypadá reálně.

Tím se dostávám k zásadnímu problému. Už jsem četl opravdu hodně povídek, které by fungovaly právě jako takový film. Obsahovaly množství bombastické akce (ignorující fyzikální zákony), popisy tisícihlavých armád, hrdinové prováděli úchvatné věci… Jenže po přečtení jste si uvědomili pár věcí. Zaprvé, ta povídka třeba vůbec neměla příběh. Stává se často, že autor má v hlavě prostě nějakou situaci nebo obraz, kterou chce převést na text, jenže u toho také skončí. Povídka je pak popisem situace. Loď na rozbouřeném moři, kterou námořníci stěží zachraňují, aby se nepotopila. Zbylí vojáci nastoupení v zničených branách města, odhodlaní jej bránit do posledního dechu. Drak sedící na vrcholku vysoké skály, rozpínající křídla a chrlící plameny. Prostě obraz. Zajímavý, úchvatný obraz, který ale sám o sobě nestačí. Když ti vojáci v branách města budou několik stránek bojovat a text skončí v okamžiku, kdy padne poslední z nich, k čemu to bylo? Jaký to mělo příběh? Příběh je těstem, které drží text pohromadě. Bombastický obraz je jenom takovým kořením, které čtenáře může nadchnout, ale nebudete přeci jíst jenom koření.

Nechci křivdit všem autorům, co mají podobnou vizi. Jsou tací, co tam příběh doplní, ale přesto se nemůžete ubránit tomu, že vlastně jen slepili více takových obrazů.

Akční scéna -> krátký dialog s trochou příběhu -> akční scéna ->trochu delší dialog -> opakujte první čtyři položky, dokud vám nedojde materiál.

U takové povídky si říkáte, že ano, tohle funguje. Ovšem ne jako povídka. Kdyby to někdo natočil, byl by z toho opravdu geniální film pro diváka chtivého 3D akce. Hodina a půl, během které kolem vás všechno poletuje, kulky sviští, auta jsou rychlá, výbuchy ničivé, muži mužní a ženy krásné. (A Michael Bay přehazuje během závěrečných titulků peníze vidlemi.)

Pak přijde autor, co chce za každou cenu stvořit něco takového, jenže nemá techniku, rozpočet a lidi, tak se to pokusí napsat. Byli jste v kině na Avengers? Dovedete si konečnou bitevní scénu představit napsanou? Našli by se lidé, co by to zkusili tím stylem, že by čtenáři ukázali každou ránu kladiva, zelené pěsti a štítu. Skutečně, já jejich povídky četl. Existují autoři, kteří se mermomocí snaží psát podobně epické pasáže tak, jako kdyby nám popisovali film jeden pohyb po druhém.

To máte jako když porovnáte Pána prstenů jako knihy a jako filmy. Je jasné, že v případě přepracování na film tvůrci něco přidají (elfí armáda v Helmově žlebu) a něco uberou (Tom Bombadil a parádní pasáž uvnitř mohyly). Jenže víte, že například boj o Železný pás se v knize odehraje, ale o téhle bitvě všechno víme pouze z vyprávění postav, které to viděly? V souvislosti s touto událostí se nedočkáte ani kousku akce. To je ovšem v zásadě vedlejší. Podívejte se na film a přečtěte si knihu (ne nutně Pána prstenů, cokoliv). Porovnejte, jaké prostředky které médium používá a hledejte rozdíly.

Mnoho knih bylo přepracováno ve filmy, které byly nakonec zcela o něčem jiném. Stejně tak je jasné, že existují filmy, které by jen těžko šlo předělat do knižní podoby. Příkladem filmu podle knihy, který ve všech, kdo knihu četli, vyvolal opravdu širokou škálu většinou negativních emocí, je Hvězdná pěchota. Kdo četl, ten ví, že první polovina knihy je zajímavé čtení, ale rozhodně ne filmový materiál.

Dále je důležité zmínit anime a mangu. To jsou média s natolik specifickým způsobem vyjádření, že se je ani neopovažuji míchat s jejich západními obdobami. Lidé, kteří se očividně zamilovali do anime, jsou schopni psát skutečné hybridy. Setkal jsem se s extrémními případy, když postavy bojovaly a vykřikovaly na sebe názvy útoků, které byly vyvedeny tučným písmem a doplněny třemi vykřičníky. Tohle vypadá dobře v komiksové bublině, ale v povídce to poněkud ztrácí smysl.

Pamatujte na jednu věc. Pokud chcete, aby vaše povídka vyzněla stejně epicky jako film, který jste zrovna viděli, věřte, že to skoro zaručeně nepůjde stejnými způsoby. Hlavně nemáte efekty, kterými byste diváka uchvátili, aby neměl čas přemýšlet nad tím, že příběh je vlastně o ničem. Takhle funguje Hollywood, ne psaní.

Sikar

12 thoughts on “Nepište filmy, pište povídky”

  1. Kdysi mi někdo řekl, že píšu hrozně scénářově, protože právě hodně koukám na pohyb postav. Většinou to používám místo „řekl“. Postavy rozhazují rukama, protáčejí oči a tak. Jestli to je nebo není scénářově vem čert. Mně se to tak líbí.
    Ale taky na to koukám, hlavně u filmových adaptací. Nedá se všechno dělat slovo od slova podle knížky. Gradace děje je u filmu uplně jiná, než u knihy. Co baví člověka v knize, by ho v kině unudilo k smrti.

  2. Kniha doslovně převedená do filmu je třeba 1984 (Michael Radford, 1984). Má solidní výpravu, kameru, herecké výkony (John Hurt), ale jako celek film nefunguje. Respektive funguje jen jako dokonalá ilustrace pro znalce knihy, ale bez ní je takový prázdný a vyšeptaný… Kniha obsahuje věci, které se na filmové plátno převádějí jen obtížně, ale zároveň si film dovolil jen minimum toho „svého“.
    A takových příkladů adaptací z jednoho média do druhého najdeme dost.

  3. “ Byli jste v kině na Avengers? Dovedete si konečnou bitevní scénu představit napsanou?“ – to vôbec ale vôbec nie je zlý nápad! 😀 Každopádne…na filmoch mi vadí ich plytkosť. Zatiaľ čo v knihe vidíme prakticky do hláv či duší všetkých zúčastnených, vo filme iba hádame, prečo sa ten herec vo filme tvári, akoby mu zliezlo dole krkom niečo veľmi ohavného a slizkého. Túto vadu som však už tiež zaregistrovala v pár poviedkach. Ono je to občas pravidelné skákanie z extrémneho opisovania do extrémneho ne-opisovania udalostí.

    1. S filmem je potíž v tom, že to dobré na něm bereme jako samozřejmé a nepozastavíme se nad tím (herec zvládající dobře svou úlohu, kamera ukazující to, co by divák měl/chtěl vidět…), ale chyb si ihned všimneme. Takže při jeho hodnocení pak vstupují na řadu slova jako plytký a podobně.
      V tomhle Sikar asi nebyl dost důrazný: je to jiná disciplína, jiný sport, jiné hřiště. To, co projde ve filmu nesnese kniha a naopak.
      Nejtěsněji se film blíží literatuře v rámci kratší novely nebo delší povídky – z hlediska množství informací, které se do něj vejdou. Ale stejně nakonec bude film potřebovat jiné informace, než povídka.

      Třeba můj oblíbený film Unbreakable by šel snadno převést do komiksu (sám o sobě je poctou tomuto médiu), ale nikdy by nefungoval jako kniha vzhledem k použitým vypravěčským technikám. Čtenář by se ukousal nudou.
      To už zkrátka nejsou jablka a hrušky, ale jablka a hřebíky.

  4. Třeba Henryk Sienkiewicz (např. Křižáci) je v popisu bitevních /soubojových/ scén docela pěkně rozvláčně detailní. Ale čte se to dobře.

  5. dekuji za skvele osvetleni faktu, proc milovane knihy vetsinou nesnasim ve filmove podobe (mam taky fantazii a nezridka jinou nez reziser, hihi)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *