Nechutně, ale s pointou

Nevím, zda pro to existuje v českém jazyce obdoba, tak sáhnu po anglické terminologii. Exploitation film. Dalo by se to přeložit jako „zneužívací film“ a upřímně, když jsem se s tímto termínem setkal poprvé, byl jsem zpočátku docela otřesen, co tohle může sakra být. Realita ukázala, že exploitation film se nemusí nutně týkat příběhů o dospívající dívce a jejím nechutném strýčkovi. Takovýto film si zkrátka vezme na mušku nějaké téma a to následně zužitkuje tak, až jej doslova zneužije. Téma může být jakékoliv a díky lidem, kteří se na tyto filmy zaměřují, vím, že výběr žánrů je takřka neomezený. Můžete se rozhodnout do poslední kapky vymačkat násilí, sex, nacisty, drogy nebo bojová umění, zkrátka cokoliv, co láká pozornost. A vlastně můžete sáhnout i po nějakém docela nevinném tématu, ale kontroverze převažuje.

V podobných filmech se mnohdy stane, že příběh je odsunut kamsi do pozadí, protože rozpočet padl na více a více triků střev poletujících po okolí. O tom je tenhle film, sakra! Máme řádně zneužít téma kuchání, tak dáme divákovi kuchání na maximum, kvůli příběhu do kina nejde. Víme, co chce, tak mu to dáme.

Takhle vznikla úchvatná hromada béčkových a horších filmů, které mají mnozí rádi. Nemohu se však ubránit tomu, že tento přístup do literatury nepatří. Nechci se dlouze opakovat, takže opět říkám, abyste nepsali filmy, ale povídky. Pokud jste odkazovaný článek nečetli, můžete to jít napravit a pak se vrátit k tomuto.

Pochopitelně se mezi námi pohybují takoví autoři, kteří si z kontroverzních témat udělali živnost. Nemusíme chodit do zahraničí, ono stačí říct například jméno Kulhánek. Sex, drogy a rock’n’roll, žádné zábrany. Vesele si pište první čuňárnu, která vás napadne. A když už jsme u toho, slyšeli jste o literární soutěži Ježíšku, já chci plamenomet? Ta má přímo v zadání, aby tam tekly různé tělní tekutiny proudem a bylo to kontroverzní až běda.

Jenže jak jsem říkal už v článku výše. Text je jiné médium, než audiovizuální záznam. Neumožní vám věci ukázat, myšleno doslova. Čtenáře nelze uchvátit záplavou efektů. Dáme si příklad.

Akolyti temného kultu stojí kolem oltáře, na němž je přivázána mladá panna. Po dlouhých hodinách zaříkání se zjeví démon, pannu rozerve na kousky a lokne si její krve. Jeho přívrženci padají na kolena a klaní se mu.

I takovýmto způsobem vypadají povídky některých začínajících autorů. Pokud bychom ten příběh očesali na základ, stačilo by napsat „Démon přišel“. Když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně skoro to samé jako scéna z Vetřelce odehrávající se v jídelně. Ale to byla jedna scéna, ne celý film.

Nemusí se nutně jednat o povídku, v níž jde jen přímočaře o to ukázat krev. Kolikrát jste už četli něco, v čem nějaká scéna byla zcela samoúčelná? Popisy slizu a nechutností, které byly očividně zcela mimo mísu? Nečekaná erotická pasáž, u níž jste jen stěží chápali, co tam dělá? To se stává každou chvíli, ale co když je taková skutečně celá povídka? Co když autor utopí příběh ve všech těch detailech určených k tomu, aby čtenáře šokovaly? (No, když je to určeno pouze k šokování, je to ta lepší varianta…)

Názor typu „Některým lidem se to nelíbilo natolik, že na to ukázali prstem a řekli fuj. To znamená, že jsem zaujal“ svým způsobem má něco do sebe, ale upřímně, napište povídku, v níž jde pouze o mučení nebohé oběti. Co se stane? Pár lidí zvedne prst a řekne: „Fuj, nechutné“, jenže pak budou další, kteří pokrčí rameny a praví: „To nebyla povídka, to byl jen popis“. Ano, některé jste svým způsobem zaujali kontroverzí svého textu, ale další nad tím mávli rukou a uznali, že protože jste neměli nápad na pořádný příběh, zkoušíte to takhle. Pokud autor založí svůj styl jen na tom za každou cenu šokovat, měl by si dávat pozor, protože může vcelku záhy vystřílet celý zásobník a zjistí, že už není kam dále jít. Okouká se, lidi vůči tomu, co jim předkládá, otupí.

Pochopitelně můžete mít svoji povídku naplněnou všemi výše uvedenými kontroverzními tématy, ale ať to kouká mít nějaký význam. Jsou takové detaily důležitou součástí vámi stvořeného světa? Fajn. Je pro příběh důležité, aby tekla střeva na každém kroku? Fajn. Snažíte se navíc navodit takovou atmosféru? Fajn. Má čtenář pocit, že to tam skutečně patří, je to opodstatněné a do celkového vyznění se to hodí? Výtečně.

Přečetl jsem dost povídek, kde podobné motivy byly skutečně jen proto, aby tam byly, a s příběhem neměly mnoho společného. Jenže ty mě k napsání tohoto článku vybičovaly jenom částečně. Víte, co byl hlavní impuls? Na YouTube se dá najít krátký animovaný film Dog of Man. Dle popisku se jedná o příběh pána a jeho psa, který zahřeje u srdce.

David Firth je animátor, jehož práce se vyznačují tím, že jen málokdo ví, co si o nich má myslet. Díváte se například na dialog dvou mužů, to vše v podivné, skoro ponuré atmosféře, jen abyste zjistili, že se jedná o alegorii na jistý ranní rituál, který vykonává mnoho z nás (Men from up the Stairs). Seriál Salad Fingers je zase surrealistická černá komedie, ačkoliv teď po letech dva nové díly pomaličku opouštějí vody maskovaného humoru a zůstávají jen u divných pocitů pro diváka. Burnt Face Man je zase ryzí parodie na superhrdiny, nic víc, nic míň.

Dog of Man je někde mezi tím vším. Během necelých pěti minut je nám ukázáno vše. Prapodivný svět, v němž definice přátelství je krajně divná. Komunikace mezi oběma hlavními postavami probíhá tak, že se musíte ptát, co se sakra v tom světě stalo, že spolu mluví tak, jak mluví. Proč je prý nejlepším přítelem to, co je ve výsledku destruktivní? A hlavně, jak je možné, že i přes řádnou hromadu nechutností, které se tam odehrají, se skutečně jedná ve výsledku o příběh přátelství tak silného, že se kvůli němu jedna z postav obětuje?

Varuji, že Dog of Man může některé lidi drobet rozhodit, ale když se na to podíváte a necháte to uležet v hlavě, je to doopravdy příběh o přátelství.

Kolik takových příběhů kolem sebe vidíte? Kulisy bezútěšnosti, krev, smrt, ale příběh samotný ve výsledku svým způsobem krásný? Kolik lidí se rozhodne zneužít nějaké téma takovýmto způsobem? Kolik jich využije kulisy podivností a deformací, aniž by se tím nechali unést a psali jenom o tom? Existují, četl jsem je. Ale je to vzácnost.

Článek v podstatě nemá závěr. Spíš nechávám otevřený konec pro úvahy. Uměli byste napsat něco takového? Dát dohromady spoustu nechutností, ale současně tam vložit příběh s vyzněním, že to má vlastně dobrý konec?

Sikar

12 komentářů u „Nechutně, ale s pointou“

  1. Začínám si říkat, nakolik je Eklhaft samoúčelný a pokud vůbec. Prozatím to vypadá zajímavě, takže uvidíme… Škrtat se dá vždycky.
    Ale sakra, stále si říkám, jestli náhodou nejsem kovářova kobyla.

    1. O kouscích, které jsem četl, mohu prohlásit, že tak ty ekloviny zapadaly v pohodě.

      Sám si jdu zavzpomínat na pasáž o pupeční šňůře…

  2. Dobrý článek! Jen škoda, že mluvíš o Davidu Firthovi a vynecháš jeho nejbrutálnější mindfuck třídílný seriál SpoilsBury Toast Boy… Po tom jsem měl chuť si koupit brokovnici a vystřelit si mozek z hlavy.

  3. To je dobrý. Zrovna dneska ráno jsem přemýšlel, co budu číst. Řekl jsem si, že je na čase jednou pro změnu zvolit něco z tvorby „domácích“ autorů a otevřel Kulhánkův Noční klub, který mi tu leží už jak dlouho 😀

  4. Mám tedy akorát obavu, že „Ježíšek“ to zabalil. Tuším, že na nyxu se to nějak řešilo. Na nechutnosti všeho druhu byl ale výborný. A krásné bylo, když jsem psala povídku vyloženě za účelem „poslat to do Ježíška, ještě víc slizu, což nějakou krev…“ Užívala jsem si to, kouzelné to bylo, ale je to tak – na střeva, mozky a zvratky musí mít člověk náladu.

    1. Přesně tak. Když se to ale podaří, chvílemi se obrací žaludek i samotnému autorovi, nejen čtenářům (takže korektury pak nabývají zvláštního rázu).
      Ježíšek opravdu skončil, tuším finančně a personálně neudržitelný.

    1. Však ale v článku píšu, že chlístání ano, ale když je to JENOM chlístání bez příběhu, myšlenky a pointy, nebývá to dobře.

  5. Mech…musím priznať, že tie „ukážky“ mi trochu pripomenuli knihy Anity Blake. V tých knihách sú tie veci tak krásne detailne opísané, že by si z toho človek píšuci podobne mohol zobrať nejaký ten malý príklad. Plus by som tiež upozornila, že ak chcete písať o „rozsápaní“ a chcete opisovať nejaké vnútornosti, trochu prelistujte biológiu 7. ročníka základnej školy.
    osobne nechuťáry píšem. Nevadí mi niekoho vykuchať, alebo stiahnuť z kože. Ešte k tomu s pokojom budem usrkávať kávu, ale koľko ľudí, toľko chutí. Na tieto žánre človek musí mať trochu „žalúdok“, ale to isté plati pre horory a všeobecne.
    Ďalej ma z toho nechutného súdku napadá napríklad Repo! The genetic Opera. Nechuťárna, ale s myšlienkou. 🙂

  6. Já nevím, u erotické pasáže jsem se nikdy nedivila, co tam dělá.
    Ale doteď si vzpomínám jak jsem ještě jako 14tileté štěně četla Zaklínače a stěžovala si kamarádovi, že se mi nelíbí, jak tam pořád někdo zvrací a vůbec, že tam pořád z někoho něco teče a padá 😀 Nikdy jsme nepřišla na chuť dekoračním prvkům, které zahrnují příliš mnoho částí těla na příliš velké ploše… Ani když byly opodstatněné, vždyck jsme si říkala, že si to taky mohli odpustit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *