Akční scéna dovede být kořením povídky. V rámci tohoto článku za akční scénu považujme pasáž, v níž se nějakým způsobem bojuje. Za akci můžeme označit třeba i závody, sport nebo klidně velmi divokou erotickou scénu, ale zaměříme se předně na boj. Přestřelka, šermířský souboj, epická bitva, hospodská rvačka. Tohle všechno je akce, v níž se bojuje. Boje se může účastnit tisíc lidí nebo klidně jen dva. Můžete do sebe vzájemně pustit dvě armády, spustit rvačku každého s každým nebo nechat osamělého hrdinu bojovat proti mnohem početnějšímu nepříteli. Kombinací je mnoho. To jsme už asi všichni někde četli, že? O čem tedy chci hovořit dál?

Dalo by se říct, že konflikt je základem mnoha příběhů. A ne nutně konflikt, při němž se lidi mlátí po hlavách. Stačí, aby spolu nesouhlasili. Nesouhlas s něčím ostatně hýbe lidskými dějinami. Martin Luther nesouhlasil s církví. Tento nesouhlas uvedl do chodu tolik událostí, až to hezké nebylo. Rázem se psala lidská historie a byl to rozhodně zajímavý příběh.

Jenže ten příběh obsahoval mnoho věcí. Intriky, emoce, jednání, rozsudky, spoustu dalšího. Nezůstal jen u toho, že někdo řekl, že s něčím nesouhlasí, načež popadl kladivo, hřebík a šel svoji stížnost přibít na dveře.

U toho to však nezůstalo. Konflikt se vyvíjel dál.

Je vcelku funkčním postupem tvorby začít akční scénou. Třeba nechat hrdinu, aby byl přepaden a ubránil se. Autor tím jasně ukáže, že s tímhle chlapíkem/ženskou není radno si zahrávat. Plus zaujme čtenářovu pozornost. Jak to dopadne? Co bude dál? Kdo jsou ti, co ho/ji přepadli? Kdo je vlastně on/a? O co jde?

Pokud jako první chod dáte kořeněné jídlo, vzbudíte v konzumentovi chuť na něco dalšího. Kořeňte všechno a spálíte mu chuťové buňky. Ano, všichni vtipálci, co mě znáte osobně, tady se otupí i moje chuťové buňky, co už zažily párkrát klinickou smrt.

Už jsem to někdy napsal. Akční scéna nedělá povídku. Vím o autorce, co prohlásila, že mnohdy začíná s erotickou scénou a kolem té vystaví povídku (potvrzeno). Mnohdy je mi při čtení jasné, že i hodně autorů takhle povídku vystaví kolem epické akční scény, kterou nemůžou dostat z hlavy. Sám jsem to už udělal. Mám pocit, že to udělal každý.

Jenže co se stane, když taková scéna zůstane osamoceně? Nebo ještě hůře, co když se jí snaží autor nahradit příběh?

Dobrá, jde to. Četl jsem skutečně dobré povídky, které byly vystavěny na akční scéně. Povídky, které byly pouze akční scéna. Jenže, na rovinu, většina z nich byly mikropovídky. Akční scéna vedla k zajímavé, překvapivé nebo vtipné pointě. Na konci se to všechno pospojovalo a dávalo to dokonalý smysl. Jsou pochopitelně i výjimky, ale nemohu se ubránit dojmu, že jich bývá o hodně méně.

Následuje otázka, na kterou může každý nahlížet dost subjektivně. Po jaké době začne akční scéna nudit? Jo, nedivte se, ale i to může nastat. Může to být člověk od člověka, může se to měnit s věkem, ale jakmile něco čtu a zjistím, že už patnáct stránek se jenom bojuje, začínám netrpělivě listovat a hledat, kdy to skončí a zase tam bude něco zajímavého.

Nedávno se mi do rukou dostalo všech zatím pět dílů Kladiva na čaroděje. Přečetl jsem si první díl a musím Jiřího Pavlovského pochválit. Zaprvé to byl přesně ten styl nepříliš náročné oddychové literatury, na jaký jsem měl chuť, a zadruhé, když už přišla na řadu akční scéna, dokonce se při ní i něco děje.

Ono i během boje nastávají chvíle, kdy spolu postavy musí mluvit. Kdy se nějakým způsobem posune děj. Když sekání mečů a svištění šípů naředíte něčím takovým, najednou celá ta pasáž dává větší smysl. Není tam jen na efekt, je tam kvůli něčemu.

Pokud na prvních dvou stránkách povídky naznačíte příběh, následuje deset stránek akční scény, v níž se pouze střílí a vybuchuje, načež na poslední stránce příběh zakončíte, není to moc dobře. Tohle si můžete dovolit u románu, kde se to v celkovém rozsahu ztratí. Ale krmit čtenáře jenom akcí a doufám, že jí bude uchvácen? V povídce dovede být akční scéna příliš dlouhá. Příliš nudná, protože se děj, pokud byl přítomen, nikam neposouvá.

S klidným svědomím říkám, že mám rád nenáročnou literaturu. Rád se u čtení v první řadě pobavím. Ano, ocením text po umělecké stránce propracovaný (ne však přeumělkovaný), ale nejsem schopen konzumovat pouze to. Trochu prvoplánové akce si také dopřeji. Jenže pokud se mě autor snaží nakrmit jenom akcí, krčím čelo.

Řekl jsem to už stokrát, řeknu to ještě tisíckrát. Román/povídka neobsahuje vymakané triky. Nemá soundtrack (no dobře, to je lež, takové projekty existují, ale nejsou časté). Čtenáře neoblbnete tím, že mu o hlavu omlátíte spoustu věcí ve 3D.

Akční scéna může být extrémně dobře napsaná. Může být nezvyklá, zajímavá, uchvacující. Ale to neplatí o všech. V čem se vaše desetistránková přestřelka odlišuje od všech desetistránkových přestřelek předtím, které všechny porotce unudily tím, že byly příliš dlouhé a nic se během nich nestalo? A buďme upřímní, mnoho autorů zaprvé popisuje vlastně jen stále dokonala to samé, aniž by to oživili čímkoliv zajímavým. Zadruhé se mnohdy podobná akční scéna zvrhne v to, čemu říkám technonanie. Autor musí za každou cenu ukázat, kolik zná zbraní a ví, jak se používají. Utluče čtenáře svými znalostmi (ne nutně ověřenými) a nechá ho sedět a přemýšlet, proč tam tohle všechno vlastně bylo a k čemu to sloužilo.

Opět. Akční scéna je koření. Víte, co je největším uměním? Vědět, kdy takovou pasáž ukončit včas. Ne vždycky je vzrušující. A když chcete čtenáře namlsat, je mnohdy lepší dát něco kratšího s příslibem, že třeba bude další, než mu předložit většinu povídky toho samého. Dobrý autor ví, kdy se vzrušení mění v monotónnost, a také ví, kdy s tím přestat a začít s něčím jiným.

Sikar.