Čím déle se věnuji psaní článků pro Triumvirát, tím častěji zjišťuji, že škatulky jsou taky fajn. Třeba i ty osobní – aneb začíná série článků o postavách a jak si s nimi může autor podle mě pohrávat.

Jistě jste na tuhle personu už narazili. Většinou jde o muže, hodně často o vědce nebo čaroděje, který v průběhu děje zachraňuje svět i ostatní postavy. Je chytrý, všemocný, zcestovalý zkrátka takový Všudevím. Když si autor nedá pozor, velice rychle náš Všudevím získá ještě přídomek Otravný, protože během čtení získáte pocit, že si z vás tahle postava utahuje a prokazováním své inteligence a všemocnosti jen dokazuje, že všichni ostatní (včetně čtenáře) jsou mameluci a neumětelové.

Představte si Gandalfa bez jeho soucitu a lidskosti, zato s větší potřebou postrkovat ostatními členy Společenstva i těmi ostatními jako šachovými figurkami. Co kdyby Sherlock Holmes nevysvětlil, jak ke svými závěrům došel, zato dával ještě okázaleji najevo, jak jsou všichni ostatní omezení “normálním” uvažováním?

Vybrala jsem tyhle dva příklady schválně, protože na nich lze jednoduše ukázat, jak může postava Všudevíma fungovat. Gandalf sice patří k nejsilnějším postavám Tolkienova universa, ale protože dodržuje pravidla daného světa a ponechává dění i na ostatních, není a priori brán za hlavního hybatele děje (aspoň ne běžným čtenářem, který se nerýpe v druhých a dalších plánech příběhu). Ano, je to mocný čaroděj, ale taky dostal po čenichu, čímž se víc přiblížil smrtelníkům. Sympatický rys, který z těžko uchopitelné entity dělá čtenáři bližšího tvora.
Holmes? Je snadné obvinit geniálního detektiva z vymýšlení si, dokud nám sir Doyle neukáže vysvětlením jeho deduktivních postupů, jak dospěl k řešení případu. Opět zde hraje roli psychologie čtenáře: dokud nepochopí, jakým způsobem došla postava ke svým závěrům, je pro něj nereálná, vymýšlející si. V lepším případě označí text nálepkou deus ex machina, v tom horším slátanina.

Čtenář má ve zvyku se s postavami ztotožňovat. Vytvořte geniální, i když asociální nebo přímo patologickou postavu, dodejte jí pár zajímavých lidských rysů a čtenáři se stejně bude zamlouvat, i když je to zloun největší. Svého hrdinu můžete obdařit božskou silou, křemíkovým mozkem, jak je komu libo a jak vyžaduje příběh, neměli byste však zapomínat na dvě jednoduchá pravidla: každý má nějakou slabinu plus dokonce i největší nelida je uvěřitelný teprve ve chvíli, kdy má v základu reálné lidské rysy. Prozraďte čtenáři důvod, proč je zlý právě ve vztahu k ostatním postavám – a čtenář je spokojený.

Se silnými postavami autor zkrátka musí zacházet opatrně – stejně jako s nukleární hlavicí. Dokud je bomba zajištěná, všechno je v pořádku a můžete si společně třeba dát odpolední čaj, ale stačí se trochu zapomenout a máte opravdu velký problém. Když už máte svou nezničitelnou nebo geniální postavu, je třeba neustále mít na paměti, že její chování se musí čtenářům vysvětlit. Z jakého titulu se třeba řadový kapitán postaví do čela armády? Kde se naučil taktice? A co přinutí jeho spolubojovníky, aby ho následovali na smrt?

V tom je celý vtip silných postav. Neukázat jen jejich sílu, která je nesporná a tak nějak se s ní počítá (protože v tom občas tkví jádro příběhu, jeden proti stu a podobné záležitosti, však to jistě poznáváte), ale zároveň jim i někde ubrat. Proto má Superman kryptonit a Batman musí udržovat fasádu jménem Bruce Wayne. Čtenáři jsou různí a tedy se mohou vyskytnout i ti, co nebudou držet palce vašemu hrdinovi, ale naopak záporákovi. Pokud nedostanou aspoň naději, že by mohl jít šťastný konec do kopru, protože je váš hrdina absolutně dobrý (bráno z matematického hlediska), začnou se nudit a mohli by také váš text odložit předčasně. Což jako autoři rozhodně nechcete.

Spousta věcí se v textu objeví jen tak mimochodem, mezi řádky. Neplatí to však vždy a hlavně se na to jako autoři nesmíte spoléhat. Především ve vztahu k postavám a důvodům jejich konání je třeba dohlédnout, aby bylo podáno náležité vysvětlení. Stačí vhodně umístěná zmínka, kterou čtenář vstřebá v příběhu, a můžete si vesele šoupat s postavami, jak je libo. Jakmile máte reálně znějící vysvětlení, jak mohl váš hrdina přežít třeba pád z dvaceti metrů, nebo proč se mu podařilo rozlousknout nerozluštitelnou šifru, která vedla k dalším odhalením, čtenář se těší na finále, místo aby vyskakoval z krabičky jako podrážděná kočka a prskal, že to přeci není možné.

Protože co se stane, když na takové detaily zapomenete? Z celkem sympatického, i když místy únavného Všudevíma (copak vás někdy neotravuje, když vás svět dennodenně přesvědčuje, že ano, opět jste měli pravdu?) se stane Všudevím Otravný. Jak mohl tenhle hrdina vědět, že se situace najednou takhle zamotá, a předem se na to připravit? Kde jsou v předchozím textu náznaky a indície, že zločin spáchal právě ten človíček, kterého náš detektiv označil? Zkrátka čtenáři v tu chvíli přijde chování dané postavy nelogické právě díky tomu, že postava jedná podle toho, co víte vy jako autor, ale co jste jaksi čtenářům nesdělili.

Jak podobné propasti a skrytá propadla odhalit? Nejlépe s pomocí beta-čtenářů (bet, prvotních čtenářů, pokusných králíků, jodidů – každý autor jim říká jinak). Pokud máte štěstí, pár takových přátel máte, co jsou ochotni přelouskat vaše prvotní texty (občas ještě před započetím korektur, což bývá peklíčko), a ti vás na podobné případy upozorní. Je to však štěstí relativní – pokud to jsou dlouholetí betaři, proniknou do vašeho způsobu přemýšlení a tedy částečně vnímají text stejně jako vy, tím pádem jim sem tam může uniknout něco, co je pro ně zcela jasné, ale normálnímu čtenáři to nedojde.

Proto je dobré se na děj a chování postav zaměřit osobně. Berte to jako malou duševní rozcvičku. Zkuste sami sobě nebo třeba své kočce několika slovy převyprávět charakterové rysy, minulost a důvody jednání té které postavy. Sedí všechno tak, jak má? S největší pravděpodobností v textu žádná pastička nečíhá. Narazili jste na něco, co vám samotným nejde pod nos? Marš zpátky do dílny a přepracovat! Většinou jde o drobné detaily, které jemným zásahem napraví největší škody – a o zbytek se postarají betaři, když je požádáte, aby se přímo na dané místo či problém soustředili.

Pokud jste na světě sami samotincí, bez betařů, přátel, rodiny – no, jak to říct kulantně? Nevymýšlejte si, vždyť čtete tenhle článek a tedy máte připojení na net! Způsobů, jak sehnat zpětnou vazbu, je nespočet. A někde mezi navazováním nových kontaktů se zamyslete, kde třeba váš čaroděj získal tu absolutní moudrost a čím za ni platí. A proč si vlastně všechny problémy světa nevyřešil sám a potřebuje na to další postavy. Vidíte? Už prostým kladením podobných otázek se dostáváte k řešení. Jen to chce trochu přemýšlet – a nemilovat své postavy zcela bezhlavě.
Aspoň vás pak nebude tolik bolet, když jim urazíte hlavu (o čemž si povíme příště).