Někdy dělám podivné věci. Například jsem si v restauraci po dlouhém prohlížení jídelního lístku objednal pivo a jahodový kompot. Nebo jsem zašel do sex shopu a s velice vážnou tváří se slečny za pokladnou začal vyptávat, zda nafukovací panna v cenové kategorii do dvou tisíc by byla schopná na sto metrů oklamat někoho s dokonalým zrakem, že se jedná o skutečného člověka. Doplňující dotaz zněl, zda by takový průměrný výrobek člověk-nekuřák bez problémů s dýcháním, nafoukl do minuty. Na její odpovědi jsem pokyvoval hlavou a udržoval jsem ve tváři pohled, z něhož přímo čišel akademický zájem o problematiku. Podobných historek, kdy jsem měl na lidi prazvláštní dotazy či žádosti, mám více. Důvod, proč tyhle věci dělám? Abych zjistil, zda je ten člověk profesionál.

Číšník mi kompot a pivo donesl bez mrknutí oka. Prodavačka v sex shopu u některých mých dotazů pravda váhala, o co mi asi sakra jde, ale nakonec mi odpověděla na všechno (a musela si myslet, že chystám přinejmenším směšně komplikovanou bankovní loupež). Tihle lidé se zachovali jako profesionálové.

Jak by se ale profesionál nezachoval? A tím se dostáváme k literárním postavám. Řeč o dětech, které jednají jako dospělí, tu byla. Snad netřeba říkat, že už delší dobu dospělý hrdina, chovající se, jako kdyby mu bylo opět patnáct, je sice realističtější, ale mnohdy také nepůsobí zrovna dobře.

Jenže pak máte hrdinu, který je profesionálem. Jakýmkoliv profesionálem. Číšníka by rozhodně nemělo vykolejit, když si host objedná pivo a jahody, načež si ty jahody do piva nahází (zadržte svoji fantazii, já ty jahody snědl odděleně od piva!). Náš zákazník, náš pán. Pokud zákazníkovi chutná pivo s jahodami (nebo s kafem), je to jeho věc. Pokud za oboje zaplatí, netřeba se vzrušovat. Pokud by měl číšník-profesionál jakékoliv pochyby ohledně objednávky, mohl by zákazníkovi nabídnout ještě alternativu. Jako když člověk kupuje komponenty do přístroje a prodavač-profesionál už od pohledu pozná, co chcete postavit, a nabídne vám, že tyto diody nejsou do vašeho zapojení vhodné, ale tyhle jiné ano.

Profesionál většinou tomu, co dělá, věnoval hodně a v tématu se vyzná. Číšník nejen, že musí umět nosit jídlo, on musí mít například i pořádnou porci sociální inteligence, aby uměl jednat s lidmi. Zažil jsem před časem číšníka, který se pokoušel poněkud nevhodně vtipkovat a než aby udělal dva kroky navíc, tak nám talíře podával přes člověka. Když jdu do restaurace, platím nejen občerstvení, ale i to, že mi bude předloženo na úrovni.

Před rokem mi beta čtenář vrátil povídku se slovy, že postava popisovaná jako lovec opravdu nebezpečných tvorů se tam na začátku chová jak vystrašená holčička. Při práci, která je jeho denním chlebem. Strach opravdu těžkého kalibru v textu měl sice zpočátku význam, ale když jsem se nad tím zamyslel, měl beťák pravdu. Ten člověk kvůli svojí pozici prošel výcvikem. Byl vybrán z mnoha kandidátů, protože splňoval fyzické i psychické předpoklady. Tuto práci vykonával již nějaký ten rok. Stručně, byl to profesionál. Během své práce může pociťovat strach, ale nezačne kvůli tomu kňučet, pokud není v opravdu extrémní situaci, což nebyl.

Jak jsem se zamýšlel nad tím, co očekávat nebo neočekávat od profesionála, začal jsem si všímat jednoho klišé. Podle něj je každý, kdo se něčemu věnoval dlouhé roky, jednoduše blbec, zatímco někdo, kdo k tématu sotva přičichnul, jej předčí ve všech ohledech.

Abych pravdu řekl, zažil jsem situace, kdy profesionál sice tématu rozuměl, ale jinak byl jako osoba totálně neschopnou existencí, která nebyla schopná držet krok s dobou. Jenže upřímně, snaživých blbů, co se dostanou na vysoké pozice ne svými schopnostmi, ale vlezdoprdelčením a pomocí kouzla zvaného tlačenka, je kolem nás dost a dost, ať už v realitě nebo v příbězích.

Klišé však praví následující. Vezmeme si pár příkladů. První je z malajské mytologie. Mistr kovář je schopen ukovat cokoliv a je váženým členem svojí komunity. Kdo jiný by vyráběl všechny tolik potřebné nástroje? Kovář má mladšího bratra, jenž by rád pronikl do tajů kovářského řemesla, ale mistr jej k tomu nepouští se slovy, že je na to příliš mladý. Mladší bratr ale postupně nashromáždil drobné odštěpky železa, jednou v noci šel do kovárny, a ač s tím nařádím nikdy předtím doopravdy nepracoval, tak na první pokus vykoval mačetu. Cože? Že mohla být klidně hodně nekvalitní? Já vám nevím, ale v té pověsti se psalo něco o kouzelné mačetě.

To byla mytologie, tam je povoleno, že Loki porodí koně a Kronos vyvrhne všechny děti, které snědl, v dokonalém stavu, ani trochu nesežvýkané a nenatrávené. Co takhle fantasy?

Hlavní hrdina se zkouší naučit šermovat. Vezme meč a jde za nejlepším šermířem v okolí, který mu dvěma seky vyrazí zbraň z ruky. A tak to dělá pokaždé, když za ním přijde. Upřímně, pokud tento člověk vyučuje šermu, tak jeho učební metody zaprvé stojí za prd a zadruhé se sám chová jako hovado, protože měl nebohého hrdinu učit od základů. Ne to dělat stylem, že dneska mu třeba padne omylem na kostce dvacítka a výsledek se obrátí. Jenže jak tohle dopadlo? On, nejlepší šermíř v okolí, hrdina, naprostý laik, poté v boji mají opačné výsledky. Profesionál nezvládá, laik s přehledem kosí nepřátele. A to jsem si myslel, že kliknutí na svitek pro naučení schopnosti jde jen v PC hrách.

Pochopitelně, že adrenalin a výjimečné okolností dovedou svoje. Nouze naučila Dalibora housti a občas popadneme do ruky kus nářadí, s nímž jsme nikdy nedělali, a hle, my s ním vlastně umíme více než dobře. Jenže v takovém případě proboha neporovnávejte hrdinu, který to drží v ruce poprvé, s expertem, který má pouhých dvacet let praxe. I mistr tesař se někdy utne, ale současně pamatujte, že žádný učený z nebe nespadl. Tomuhle se říká přísloví a mezi lidmi kolují klidně už stovky let ne jen tak pro nic za nic.

Chudák profesionál. Udělali jste z něj parádního blbce. Jako když je pravidlem, že navíc mistr bývá zobrazen jako sice zkušený, ale příliš si věřící, jen aby bolest z prohry s nováčkem byla o to větší. Pokud zaženeme klišé do extrému, tak prohru neunese a končí s profesí, kterou předává mladšímu amatérovi. A od té doby ve vsi neměli jediné hrábě, co by přežily více než dvě hrábnutí. To vše kvůli mladíkovi, který měl jednou prostě štěstí a ukoval tu zatracenou kouzelnou mačetu.

Jedná se o typický příběh konfliktu starého přístupu se zavedenými postupy, které však přestávají stačit, s mladým svěžím větrem, jenž je nahradí. Jenže, je nutné z nebohého profesionála dělat blba i v případě, že se ve výsledku nejedná o tento typ příběhu?

Vlastní kategorií tohoto klišé jsou vojenští důstojníci. Tohle zatím zažívám hlavně u filmů. Všimli jste si, jak podezřele často jsou generálové naprosto tupí? Jak jakákoliv akce, kterou naplánují, okamžitě selže? Poslední roky jako kdyby filmaři měli velení armády v šuplíku kategorie blbečků v uniformě. To se nepoznalo, že je ten člověk neschopný, už když zastával nižší hodnost? Jak to udělal, že se dostal navzdory své tuposti tak vysoko?

 

 

Slovo profesionál něco znamená. Má vzbuzovat pocit, že ten člověk tomu rozumí. Nemusí to být vždy pravda, ale dovolte jim to nebo z nich aspoň nedělejte úplné blbce.

Sikar