Problém nedefinovaného účelu

Kladívko slouží k zatloukání, logaritmické funkce usnadňují mnohem složitější výpočty. Každý objekt, který člověk vymyslel, má účel. Jistě, logaritmickým pravítkem můžete rozbít vajíčko a kladívkem „spravit“ nefunkční sovětskou televizi, ale to jsou až sekundární funkce těchto předmětů. Jádro pudla je v účelu. A já se ptám: jaký účel má váš text?

Svého času jsem se zeptala několika blogerů, proč vlastně píšou, tedy proč se tolik vztekají při vedení svých online deníčků, řeší nejrůznější podružnosti (rozumějte: neustále obměňovaný desing stránky, SB – sakra, co to je?! – návštěvnost a podobně) a přesto se vždy pokorně vracejí ke klávesnici a datlují další z článků dokonce i s vyhlídkou, že se objeví nějaký rejpal, co je upozorní na informační nepřesnosti a tak. Většinou mi odpověděli, že je to baví. Sdělovat světu svůj názor, postoje, myšlenky. Anebo neuměli odpovědět jinak, než že prostě proto.

Kdykoliv jsem se zeptala na tutéž otázku autorů povídek, odpověď se většinou dala šoupnout pod některou z těchto záložek:

  • protože to prostě musí ven, mám bordel v hlavě
  • protože přeci píše každý v mém okolí
  • je to zábava a momentální výstřelek, píšu si pro radost a výsledek mne nezajímá
  • chci světu něco sdělit

Samozřejmě většinou byly odpovědi mnohem květnatější, obsahovaly mnohem více slov a vzletnější fráze, ale když jsem se tím prokousala až na dřeň, zůstaly tyhle čtyři důvody. A pravda, ony i výsledné texty podle toho vypadaly.

Suma sumárum, vyjma posledního důvodu – nutkání převést prchavou myšlenku v jasně srozumitelný kód, který ostatní dešifrují více méně správně (zkuste si na tohle téma dohledat nějaké studie, je to docela zábava) – mi ve výsledku zůstává velká hromada textů, které vznikají za účelem autorovy úlevy nebo bližší socializace v rámci určité skupiny (blogosféry atd.), společenského zvyku, zkrátka jde o výsledek vnitřní touhy autora něco napsat.

Což o to, potud je vše stále ještě v pořádku. Problém nastává až ve chvíli, kdy si autor, který píše pro radost (znáte tyhle sluníčkové lidi… eh), vystaví text na veřejně přístupné místo a dokonce se nechá slyšet, že touží po názorech svých čtenářů. Přeloženo: pochvalte, nic jiného nepadá v úvahu. Původní účel tohoto textu je zapomenut, najednou mu je přiřknut status veřejně publikovaného textu – a ten nechrání žádné brnění, neprůstřelné sklo ani mezinárodně platné klauzule o nepsání negativních komentářů. Přesto autor předpokládá, že se k jeho textu stále bude přistupovat jako k něčemu, co si napsal pro radost a tedy není třeba to hrotit, jen to pochvalte a buďte hodní, lidičkové sluníčkoví, ano?

Zastávám názor, že by každý publikovaný text měl mít svůj účel. Píšete si pro radost? Fajn, tak proč s tím najednou vylézáte ven ze svého doupěte? Potřebujete si udělat pořádek v hlavě, protože jste na tom jako já a příběhy se vám doslova odvíjejí v hlavě místo normálních snů a nočních můr? Výborně, směle do toho, pište! Máte celou spisovatelskou rodinu a tedy se očekává, že i vy budete celé dny trávit datlingem, případně s perem a deníkem v ruce? Bez nejmenších problémů se do toho můžete pustit! Než však cokoliv vzniklé z těchto pohnutek vzniklé pustíte do světa, pořádně se rozmyslete: proč by to měli číst ostatní?

Tady se dostávám ke čtvrtému bodu: k autorům, kteří chtějí světu něco sdělit. Dostali geniální nápad (který sice nemusí být geniální, protože ho zpracovaly desítky autorů před nimi, ale o tom píšeme jinde) a rozhodli se o něj podělit se zbytkem lidstva. Nebo se jim nelíbí současná politická situace a formou satiry/alegorie/dramatu/čehokoliv se rozhodli vyjádřit svůj postoj k dění na národní či světové scéně. Zažili něco neopakovatelného a chtějí se o to podělit s ostatními. Zkrátka od samého začátku píšou pro čtenáře. Účelem jejich textu je informovat, předat určitou myšlenku ostatním.

Cítíte ten jemný rozdíl? V prvních třech případech je vlastně jedno, jak bude výsledný text vypadat, protože jeho účelem není být čten. Jeho prvotním účelem je autorova katarze – a důvody potřeby této katarze bývají nejrůznější, od šílených až po zcela lidské. Jenže pokud text od samého začátku vzniká za účelem publikace, autorovo podvědomí většinou funguje na lehce odlišném principu. Vyjma naprostých nováčků se při psaní najednou zasekáváte a ptáte se sami sebe, zda by skutečné postavy mluvily právě takto, zda je tahle možnost využití předmětu reálná, zda může tamta situace nastat i ve skutečnosti. Od samého začátku se autor snaží psát tak, aby to bylo srozumitelné i pro čtenáře, nejen pro něj samého.

Samozřejmě, můžete se mnou nesouhlasit – a posuzovat to přímo podle sebe. Ovšem přiznejte si to, psavci: většina z vás má sklony k lehkému exhibicionismu a tedy většinu věcí, které píšete, máte v plánu časem také publikovat. Od samého začátku vám straší někde vzadu v hlavě malý tichý hlásek, který brumlá nebo kvičí, že tohle neprojde a tamto možná jó a vy podle něj přepisujete scény, dialogy i děj.

Pokud ten hlásek neslyšíte, pokud si píšete, jak to cítíte bez ohledu na to, jak by výsledný text mohl vnímat čtenář – proč vůbec takový text publikujete? A co hůř, proč s ním obesíláte literární soutěže, časopisy, webziny? Pokud nemá váš text jiný účel, než vaše vnitřní vypsání se, proč vůbec ta písmenka pouštíte ze svého soukromého offline vesmíru?

Dokonce i recepty na muffiny a další laskominy, které občas zveřejňuji ve Hvozdu, mají svůj účel. Jsou napsané tak, aby je průměrně zdatný kuchař nebo cukrář pohodlně zopakoval a ti šikovnější si je dokonce mohli uzpůsobit podle svých chutí a představ. Soutěžní povídky? Každá je psaná pro specifika té které soutěže. Texty na přání? Snažím se je psát přímo na míru obdarovaným a to nejen aby se v příběhu našli, ale zároveň aby je také potěšil tím způsobem, který je jim nejbližší, pokud dotyčné znám dostatečně dobře. A pokud už píšu příběh pro samotný příběh, i ten odráží něco z věcí, které chci sdělit, ať už se jedná o můj názor na božstva, heroismus nebo jak třeba vidím budoucnost lidstva.

Myslím, že by si každý autor měl předem říct, co chce svým příběhem říct. Odvyprávět jen samotný děj? To zvládne prostým převyprávěním, není zapotřebí investovat týdny a měsíce náročné práce do psaní povídky, novely nebo románu. Chce vyhrát literární soutěž? Pak je forma svým způsobem důležitější než obsah, protože jsem byla už několikrát svědkem situace, kdy nijak výjimečný příběh vyhrál nad těmi originálnějšími, protože forma jeho textu převyšovala své soupeře. Má na srdci Velké Tajemství Vesmíru a chce ho sdělit světu? Už nemusí, je to 42. (Aha, to sem nepatří.)

Než cvaknete po klávese a odešlete svůj text v plen široširému světu, zamyslete se. Co skrz něj chcete povědět? Za jakým účelem ho zveřejňujete? A je tento účel dostatečně čitelný i pro čtenáře, nebo jen pro vás jako autory? I takový pohled na psaní jako celistvou věc vám totiž mimo jiné pomůže připravit se na možné reakce – a pak nedopadnete jako dívčina, která se nejprve vztekala za „chvalitebné“ označení svého textu redaktorem, aby po jeho vyčerpávajícím rozboru všech slabin textu schlípla uši a poděkovala (a mezitím ztropila pěkný cirkus a dost si pocuchala svou vizáž autorky).

50 thoughts on “Problém nedefinovaného účelu”

  1. To mi zase jednou připomnělo toto: http://weknowmemes.com/wp-content/uploads/2012/06/what-the-author-meant.jpg

    Jaký účel má asi Kulhánek/Kotleta a podobní autoři? Pobavit? Já jsem nikdy nebyla v hledání těch významů zrovna mistrem… A píšu s tím, že chci čtenáře zabavit, protože jsem sama trochu alergická na takové ty rádoby strašně chytré morální poselství a opravdu tvrdě se tomu snažím vyhýbat (ač se mi tam občas nějaké takové morální klišátko vetře…)

    1. Ono se to nezdá, ale už to – snaha pobavit – je účelem textu. Další otázkou je, zda je čtenář pobaven (zda vůbec pochopil skrze text jeho účel), nebo zda v něm z nějakého důvodu nespokojeně rýpe. Chce se to prostě víc zamyslet.

    2. Taky si nemyslím, že „text musí mít nějaký smysl“ nutně znamená „v textu musí být super cool morální poselství“. I když sama ráda čtu texty s nějakým přesahem, tak pokud je to klišovité morální poselstvíčko, ideálně mlácené mi do hlavy těžkým kyjem, dala bych před ním přednost nějaké prvoplánové krvavé bitvě, napsané proto, abych z ní měla parádní husí kůži a hororový sny (a nedokázala ten text odložit, dokud se nedozvím, jak a jestli se z toho hrdina vyhrabal). ;o))

      Ekyelko, dík za tenhle článek. Hlavně díky za skvěle zdůvodněné odlišení „sluníčkářů“.

      1. Z tvé první věty jsem pochopila, jak hluboko je zakořeněný školní způsob chápání otázky po účelu. U všech dutých pařezů, během psaní mi vůbec nepřišlo na mysl něco podobného tomu, nač odkazuje Markéta! Že já toho Shopenhauera vůbec četla…
        Zkrátka a dobře se neptám na „co sakra autor myslel tímhle a tamtím“. Ptám se po samotné funkci daného textu. Proč text vznikl a proč je publikován.

        Fakt to budu muset psát přímočařeji. Anebo začít psát o interpretaci jako takové.

        1. Já jsem ti porozuměla. :-)) Ale máš pravdu, je to zakořeněné strašně hluboko.
          A pokud jde o sluníčkové „já to dělám jen pro radost“, tak ti škodí i v jiných oblastech kreativity nebo seberozvoje. Představ si takového „já to dělám jen pro radost (a proto se nemusím učit přihrávat přesně a co je vám po tom, že hraju českou plácanou)“ třeba na takovém volejbale.
          Trenérova odpověď takovému člověku je stejná jako tvoje sluníčkovým psavcům: „Tak s tím aspoň proboha neloz na veřejnost.“

  2. Ono téma motivace a účelu je obecně zajímavé a jeho zkoumání je úzce spjaté se samotným smyslem našich životů. Proto je až k nevíře, že se této otázce téměř nevěnujeme. Málokdo má své úmysly rozmyšlené dopředu, namísto toho jednáme podvědomě a v rámci stezek vyšlapaných výchovou, pohádkami a televizí. A pak stačí malá síla zvenčí a masy lidí jsou zmanipulovány k plnění účelů zkonstruovaných někým úplně jiným, a to jenom proto, že je umí úderně prezentovat.

    Když jsem si v článku přečetl odpovědi autorů, proč vlastně píšou, docela jsem se oklepal. Jako opravdu? Každopádně mi vyvstala otázka, co asi vedlo k tvorbě ostatní nám známé umělecké velikány. A nejenom literární. Jaký účel svých děl asi zamýšleli Pollock, Grieg, Bernini, nebo třeba Eastwood? Asi si budu muset načíst pár životopisů a pochytit trošku inspirace…

    1. Nezapomínej, neptala jsem se spisovatelů a hloubavých myslitelů, ale běžných uživatelů sítě, kteří publikují své texty na literárních serverech. Navíc po mé otázce se stěží zamysleli, spíš vyhrkli první lepší odpověď, co zrovna měli po ruce.
      Ono uvědomit si skutečný důvod takového jednání (ztráta času, energie a občas i nervů ve jménu odvyprávění fiktivního příběhu) většinou nějakou dobu trvá. Pár let přinejmenším – a kdo se dnes pár let rozmýšlí nad důvody svého konání? Kdo se dnes vůbec rozmýšlí nad důvody svého konání? (A toho smajla sem nedám, i když se usmívám.)

  3. Proč tolik zatracuješ uveřejňování textů psaných pro radost? Právě text psaný pro radost má účel a smysl. Tu radost prožívanou při jeho psaní, která zároveň souvisí s radostí z uveřejnění a s radostí z případných komentářů.
    Nemusí to být nutně perla světové literatury, ale zároveň to neznamená, že by to musel být špatný text.
    Totéž platí pro texty, které jsou pro autora určitou katarzí. Bez uveřejnění a případných reakcí by byla katarze neúplná.
    Já chápu, že primárně píšeš o psaní do soutěží, ale nemusela bys při tom odsuzovat všechny ty, kdo nemají ambice stát se řemeslnými psavci. Protože rada: pište pro předem specifikované publikum tak, aby se mu to libilo, k tomu řemeslu přímo směřuje.

    1. Píšu ze své zkušenosti. Nejčastější odpověď „protože píšu pro radost“ jsem slyšela od autorů, kteří nevěnovali pozornost ani základním korekturám, gramatice nebo logice děje. Ergo moje zkušenosti říkají, že většina lidí, co „píše pro radost“, nespatřuje ve svém textu nic „lepšího“ (jak píšeš: adepty na krásnou literaturu) a tedy jim nevěnuje ani takovou pozornost, kterou si však ty příběhy třeba i zaslouží, aby se těmi adepty staly. Vlastně jde svým způsobem o plýtvání.
      Ovšem primárně píšu o publikování, ke kterému psaní směřuje. I to souvisí s předešlým – psaní pro radost je psaní pro sebe a úzký okruh přátel, kterým se texty líbí tak, jak jsou. Proto nechápu „psaní pro radost“, když tutéž neredigovanou práci najdu na pěti největších literárních webech a ještě na mne vykukuje třeba z nějakého fóra s prosbou „přečtete si to?“. Asi jsem se nevyjádřila dostatečně implicitně (bleh, to je slovo), ale vedle běžného autora, co sice píše pro radost, ale ví, že text půjde „ven“ a musí mít tedy všechny náležitosti, existuje i autor, který je lajdák a všechno nedokončené skrývá za tuto výmluvu.

      Tohle chytání za slovíčka nemám ráda, zvlášť když se směšují obecné a cílené věci. Otázka zněla: chcete vyhrát literární soutěž? Pak pište tak, aby to zaujalo porotu. Rozumíš tomu rozdílu mezi tímto vztahem a tvým „pište pro publikum, aby se mu to líbilo“ (což ano, směřuje k řemeslnému psaní)? Skoro se mi chce se zeptat, kde je to primární psaní o psaní do soutěží, ale chápu, že zkrátka většině lidí během čtení funguje lineární myšlení a nevěnují tolik pozornosti detailům, odlišně postaveným větám a podobným podružnostem. Příští článek se pokusím napsat méně ekyelkovsky a více pro lidi. (Pokud na to nezapomenu.)

      1. Řekla bych, že kolonka „pro radost“ nebo „protože mě to baví“ by byla zatrhnutá asi u většiny psavců. (Jako jediné potenciální výjimky mě napadají lidé, kteří by se psaním byli schopni uživit. U těch už do toho mohou zasahovat i jiné motivace.)

        Jen je obrovský rozdíl mezi těmi, které „baví“ jen odhodit pár myšlenek na papír (a veškeré chyby omlouvat tím, že nemají literární ambice), a lidmi vidícími zábavu i ve snaze se zlepšovat, psát poutavě a zároveň tak, aby je čtenáři pochopili správně.

        Proto bych asi při odpovědi „píšu, protože mě to baví“ ihned neviděla rudě. Jen bych byla velmi opatrná, pokud by to byla JEDINÁ odpověď. 0:-)

      2. Jenže je opravdu nezbytně potřeba, aby se úplně každý, kdo cokoli napíše snažil udělat ze svého textu něco „lepšího“?
        Každý netouží být tiskem publikovaným autorem. Někomu stačí (třebas i dočasně) jeho malá zátočinka v internetovém rybníčku.
        Proto mám dojem, že píšeš primárně ze zkušenosti porotce literárních soutěží. Protože to je jediný okamžik, kdy chápu, že ti dle tvého názoru odfláknutý text vadí. Protože ho musíš číst a hodnotit a není před ním úniku.
        Text uveřejněný na jakémkoli literárním serveru/ blogu/ kdekoli jinde na internetu číst nemusíš.
        Pokud si takový text přečteš a pokud jeho autor žádá o kritiku, můžeš mu kritiku poskytnout a bude to od tebe velice milé a možná to přispěje ke zlepšení další autorovy tvorby (proto taky své nedokonalé texty někteří z autorů zveřejňují, protože tu kritiku skutečně chtějí). A dobrá kritika je stejně náročná jako dobrá tvorba. Obdivuju dobré kritiky. Pokud se pak takovému autorovi kritika nebude líbit, je to jeho problém.
        Naopak pokud někdo napíše, že o kritiku nestojí, předpokládám, že s kritikou jeho díla nebudeš ztrácet čas. Pravděpodobně si povídku uvedenou kupříkladu větou: „Nevyčítejte mi pravopis důležitý je příběh“ ani nepřečteš, protože ti to nebude stát za to.

        Co se literárních soutěží týká… tak abych se přiznala, trochu jsem tím shrnula svůj převládající pocit z vaší stránky. Protože převažují články o tom, co by v povídce být nemělo, jaké postavy/obraty/rekvizity raději nepoužívat a vůbec o všech těch strašlivých nešvarech, kterými prý soutěžní povídky trpí (nemůžu posoudit, nikdy jsem žádnou soutěž neporotcovala a všechna čest těm, kdo se k tomu dobrovolně zavážou) a trochu mi tu chybí i upozornění na to, že sice existují pravidla, která mohou při psaní poskytnout vodítko, ovšem všechna pravidla je možné porušit, pokud k tomu má autor důvod.
        A celkově mi chybí právě to ujištění, že je možné psát radostně, živelně a ne jen pod neustálou hrozbou, že výsledek nebude dost dobrý.
        Vím, že v základech dobré tvorby jakéhokoli druhu je většinou spousta dřiny, ale proč se soustředit jen na tu dřinu? Proč odsuzovat, když si někdo dovolí jen si hrát?

        1. Já si myslím, že na web se zaměřením na to, jak dobře psát, přijdou psavci, kteří chtějí svoje psaní zlepšit právě z hlediska stylistiky, logiky… prostě tvrdé práce celkově. To pořád neznamená, že jsou tahle pravidla mantra a taky to pořád neznamená, že se člověk u tvorby nemůže bavit. Ale přiznejme si to upřímně. Kdo se u psaní baví, ten se bavit bude. Možná dokonce i u těch nekonečných, strašně otravných úprav.

          1. Jenže já se nemůžu zbavit dojmu, že by bylo hezké, kdyby tu bylo víc pozitivních článků (nějaké tu jsou).
            Méně článků o tom, čemu se vyhnout a více článků o tom, jaké cesty je možné využít k žádoucímu účinku.
            (Já chápu, že takové články jsou na psaní náročnější, ale bylo by to hezké.)
            Dokážu si totiž dost přesně představit dostatečně nejistého začínajícího autora, který po přečtení několika zdejších článků s tvorbou radši sekne, protože by přece při psaní udělal tolik! neodpustitelných chyb.

        2. Ten argument je krásný… krásně dvojsečný. Víš, že mi zároveň dáváš do ruky pánvičku? „Když to nechceš číst, tak to nečti“ totiž platí obecně – a tedy i pro radostné autory, kteří nemají „vyšší cíle“ a tedy veškerá naše snaha a články na Triumvirátu jsou pro ně bezpředmětné a tedy se radostně mohou věnovat něčemu jinému.
          Je to ode mne hnusné? Nepřijde mi, ovšem někdo by s tím mohl mít problém – stejně jako mám já problém coby ČTENÁŘ, když si chci „něco“ přečíst, ale pro hromadu radostně napsaných a hulvátsky odbytých textů (protože píšeme pro radost, kašleme na všechno včetně logiky – už ti konečně došlo, JAKÉ psaní pro radost mám na mysli?) zkrátka nic dobrého ve virtualitě nenajdu, případně až po dlouhém hledání.

          Víš, když píšu fikci, pohrávám si s celým světem. Nenapsala jsem text, který by mi aspoň částečně neposkytoval radost. Přesto jsem se v daném okamžiku nikdy nemusela za svou tvorbu stydět. Že se neustále vyvíjím a někam směřuji, je jen přirozený řád věcí. Vidíš věci příliš úzce a pouze s ohledem na své vnímání, nebereš v potaz rozšířené nebo posunuté hranice definic, jak je vnímají jiní lidé – tohle je můj dojem, který jsem získala z tvých komentářů a reakcí. Nic s tím neudělám a ani nemíním, zkrátka – opravdu chceš, abych se tou pánvičkou rozmáchla a tu větu ti vrátila?

          1. Vida, já si vždycky myslela, že jednou z mých méně vhodných vlastností je, že se na většinu věcí dívám z příliš široké perspektivy. Proto jsem taky okomentovala tvůj článek, který se mi zdál příliš jednostranně zaměřený. A mně to přišlo líto.

            „Když to nechceš číst, tak to nečti,“ je samozřejmě ultimátní argument, ale popravdě řečeno, já si nestěžuju na čas, který jsem čtením článku strávila. Kdybych si myslela, že mi jeho přečtení nic nedá, tak ho skutečně číst nebudu. Jenomže já o psaní docela ráda přemýšlím a diskutuju. Právě proto, že existuje nepřeberné množství přístupů a žádný není vyloženě špatný (a samozřejmě žádný není ani jediný možný).
            Nenapadlo mě, že když napíšu komentář, který nesouhlasí s některými formulacemi v článku, bude ti to vadit.

    2. Podle mě je problém ten, že když už někdo napíše text pro radost a hodí ho ven, tak musí taky počítat s tím, že šel s kůži na trh. A když mu pak někdo cokoliv vytkne, milý autor se urazí, popřípadě spustí flame. Je to vystavení se riziku, které dost dobře nechápou.
      Myslím, že o tom to celé je. Většina těhletěch „pro radost píšících autorů“ se nechce zlepšovat, ale pak zase nevidím důvod, aby postovali příspěvky na literární servery a nebo nedejbože do těch soutěží. Na blogísky ať si je klidně dávají. Tam je většinou hned na první pohled poznat, na čem čtenář je a je-li moudrý, podobnému textu se vyhne.
      Já taky píšu pro radost. A jsou to strašný ptákoviny, za který by mě většina pisálků zlámala ruce. A když chci aby si to někdo přečetl, pošlu to kamarádce pro pobavení. Ta mi to pochválí, i kdyby to byla největší blbost, a obě jsme spokojené.

      1. Ale tak zase ne všichni autoři se po kritice naštvou. Některé ta kritika postrčí k lepším výkonům a k zamyšlení a kdyby se jim té kritiky nedostalo, nebylo by ani těch lepších výkonů.
        A jak jsem psala Ekyelce, na netu nikdo nikoho nenutí ty špatné texty číst.

        A osobně jsem přesvědčená, že právě ty ptákoviny psané
        pro radost jsou nezbytnou součástí procesu tvorby, protože právě z nich nakonec vyrůstají ty nejlepší věci (alespoň pro mě to tak funguje :o)

    3. Řekla bych, že proto, že poměrně regulerně hrozí to, že si někdo takový text přečte, radost mu to neudělá, vyventiluje si svůj názor – a tím zkazí radost autorovi textu.
      Případně dojde k ještě horší situaci: jedná se o text napsaný v nějakém (sebe)terapeutickém kontextu, přijde čtenář, kontextu neznaje, vyjádří se, jak mu zobák narostl… a nějakým způsobem se trefí do autorových citlivých míst.
      Prostě jsou texty, které by ve vlastním zájmu autora neměly opustit okruh jemu blízkých osob. Ne proto, že by bylo „nízké“ takto psát, ale kvůli vedlejším (ničivým) následkům. Opravdu jinak přistupuji k textu, u nějž vnímám (či ideálně pozoruji na základě znalosti autora) „vypisovací se kontext“, a jinak k textu s vyšší ambicí. Přičemž pokud jsem v porotě nějaké literární soutěže a mám psát komentáře, automaticky MUSÍM předpokládat ty vyšší ambice.

      1. Jenže součástí radosti z psaní je i to uveřejnění. Jasně, může mě zdrtit následná kritika, jenomže pokud nikdy žádný text neuveřejním, nikdy nedostanu žádnou kritiku a tak nikdy nezjistím, jestli mi stojí vrážet úsilí do snahy se v psaní zlepšovat.
        Pokud zjistím, že mi to za to nestojí, přestanu uveřejňovat, pokud zjistím, že stojí, začnu se snažit.

        A pokud by se čtenář tak strašně bál, že se strefí do autorových citlivých míst, tak by nemohl reagovat nikdy a na nic. Autoři jsou většinou dost velký citlivky :o)

        1. Well. Jak to vysvětlit.
          Příklad ze života?

          Autorka napíše (poměrně dobrou) mainstreamovou povídku, v níž hrdinka trpí počítačovým hráčstvím svého manžela, který tomuto koníčku propadl v období nezaměstnanosti. Povídka je psaná velmi zaujatě a jednostranně, nicméně je to text určený do kurzu tvůrčího psaní, byl dán s tímhle na veřejné místo.
          Pod textem se rozproudí debata, v níž poměrně velké množství lidí má potřebu k tomu dodat druhou stranu věci – z textu mimochodem při empatičtějším čtení vyplývá, že hrdinka manžela permanentně buzeruje, chová se k němu jako k špinavé ponožce, neustále do něj ryje, její reakce jsou přehnané a míra vyhrocenosti situace je dána tím, že ten chlap prostě rezignoval, zalezl do nory a snaží se kompenzovat to, že si ho vlastní žena neváží a dává mu to sežrat.
          Z reakcí autorky na jakýkoli jiný pohled na věc než její (a POV protagonistky) a v zapadnutí do kontextu některých jejích komentářů na sociálních sítích vyplyne poměrně jednoznačně, že šlo o kompenzační povídku.

          Otázka zní: patří podobná kompenzační povídka na veřejnost, pokud autor není schopný aspoň předstírat, že kompenzační není?
          A patří na veřejnost cokoli, kde autor není schopný ustát rozbory z jiné perspektivy. Nejde o to, aby se mu líbily, spíš aby věcnou diskuzi k povídce nezačínal vnímat jako podpásový osobní útok a neměl snahu odpovídat podobně.

          Další svébytnou kapitolou jsou potom všechny ty galeony skotských rybářů a skvosty podobné úrovně.

          Jinak text mohu, samozřejmě, uveřejnit na různých místech. Většina kritiků systematicky neprochází blogy a literární servery ve snaze najít co největší příšernosti. Chybí na to čas, energie, patřičné množství masochismu.
          Ale jsou věci, které jsou v soukromém či pro okruh přátel/spřízněných duší zcela v pohodě a pokud jsem v takovém kroužku, tak s nimi nemám zásadnější problém… ale když se text začne škrábat směr soutěž/široká veřejnost, už je jako problém začínám vidět. Kritiky v rámci veřejné zóny se nebojím, vycházím z toho, že autor je dostatečně svéprávný na to, aby nelítal v motýlkářském obleku mezi zákopy s cílem okouzlit múzu. Pokud tak činí a něco jej trefí, je to výsledek jeho vlastní… vlastního pudu sebezáchovy. Betareadování zejména některých lidí se ale tím pádem zpravidla bojím, protože to znamená je připravit na to, že ve válce se fakt nestřílí vodními pistolkami. A některé věci se snažím korigovat i v rámci omezeného publikování, ale opravdu mám jiné vysvětlovací možnosti takříkajíc „mezi čtyřma očima“ a se zpětnou vazbou s autorem, než když píšu výstup na základě několika přečtení povídky.

          1. Ad příklad ze života: Pokud autorka chce, aby podobná povídka byla uveřejněna, tak podobná povídka na veřejnost patří.
            Některé texty prostě potřebují být publikovány.
            (A pokud autorce, ačkoli to původně nepředpokládala, diskuze pod textem vadí, může požádat o její uzavření, nebo může povídku úplně stáhnout.)
            Já si prostě nemyslím, že vnější pozorovatel může rozhodovat za autora.
            Třeba se autorka nad diskuzí zamyslí a za týden/měsíc/rok dospěje k názoru, že právě tahle diskuze ji lidsky/autorsky nakopla. Anebo taky ne. Ale přiznávám jí právo, aby se o přínosu publikování své povídky rozhodla sama.

            Rozbor z jiné perspektivy dost často neustojí ani autor textu, který zcela jednoznačně kompenzační není. To jak autor kritiku snáší totiž až tolik nezáleží na druhu textu jako spíš na povaze autora a jeho momentálním rozpoložení. (A taky trochu na osobě kritika a způsobu jakým kritiku podává.)

            Ad přechod z publikování v polosoukromém do publikování ve veřejném prostoru. Já myslím, že v zásadě nejsme v rozporu. Ano, některé věci patří spíš na soukromý blog než na celostátní portál. Jenže jak přesně má autor zjistit, co patří do které kategorie? Já bych průzkum bojem úplně neodsuzovala.
            Každý z nás se víceméně přirozeně obklopuje podobně smýšlejícími lidmi a tak získat názor někoho nezaujatého zvenčí je dost často možné prakticky jen vystavením textu na veřejnost.

            A jak bude člověk opravdu snášet kritiku zjistí až ve chvíli, kdy se mu jí skutečně dostane.
            To je něco jako první pomoc. Teoreticky vím, co bych měla dělat, ale dokud se do té situace nedostanu, tak ve skutečnosti netuším jak se zachovám.

  4. Jestli někoho odradí články na Triumvirátu od psaní, tak je to jen dobře.

    Protože pokud by nesnesl takovouto obecnou kritiku, která ani není namířena na něj, nevím, co by dělal, kdyby třeba uspěl a měl čelit opravdové kritice.

    1. Naučit se čelit kritice podle mého názoru znamená uvědomit si, že nikdo z nás není neomylný. Ani autor ani kritik.
      A proto mi tu chybí trochu větší množství úhlů pohledu na psaní. Nemusí být v článcích, ale mám pocit, že i v komentářích se spíš souhlasí než diskutuje. Chybí mi tu výraznější upozornění, že se autor nikdy nedokáže zavděčit všem a je dokonce kontraproduktivní se o to snažit.
      Začínajícímu nejistému autorovi, který si tohle ještě neuvědomuje, se pak může snadno stát, že se prostě bude snažit dodržet všechna doporučení zde uveřejněná, protože jsou přece napsaná lidmi, kteří „ví jak na to“ a s největší pravděpodobností splodí paskvil. Následkem čehož usoudí, že psát neumí a nikdy umět nebude a nechá toho. Podle tvého názoru to bude jedině dobře, protože to přece není dobrý autor, tak nestojí za to, aby psal. Podle mého názoru je to škoda, protože i když pominu možnost, že by se časem vypsal a stvořil něco úchvatného, tak je mi líto, že sám sebe ochudí o radost z tvorby.

        1. Ale tak to zas nedovádějme ad absurdum. Všichni se musíme naučit přijímat kritiku.
          A proč se to nenaučit při psaní, kde relativně o nic nejde. Proto jsem se vypisovala s tím, co považuju za důležité při učení se snášet kritiku.

          1. Ale jo, opravdu se jeden nezavděčí všem atd., ale zase nesouhlasím, aby se Triumvirát nějak výrazně měnil kvůli tomu, aby se náhodou někoho nedotkl. Zase tak drsné to tu není a kritiky povídek jako takových jsou možná až příliš mírné 🙂

          2. Proč hned měnit. Spíš vyvíjet. Nepředpokládám, že by chtěli plánovitě stagnovat.

      1. Tak hlavně platí první autorovo pravidlo a dodatek k němu.

        První autorovo pravidlo: cokoli autor napíše a ono to funguje, je napsané dobře.
        Dodatek: jestli to funguje, nezáleží na autorovi, ale na čtenářích

        Články o psaní jsou především inspirací a snahou pomoci, rozšířit obzory, předat zkušenosti (čtenářského pohledu), ne dogmatickými návody, jak se to musí dělat.

        1. Hezké pravidlo :o)
          A dodatek by mohl mít poznámku: Vybírejte své čtenáře dobře.
          Čímž bychom shrnuli celou tu debatu o tom, kde publikovat jaké texty.

          Právě proto, že články o psaní by měly být spíš inspirací než dogmatem, se mi nelíbí, jsou-li psány příliš autoritativním tónem.
          (Uznávám, že vnímání tónu článku je značně subjektivní záležitost, ale zase neřeknu-li autorovi, že jeho text vnímám jinak, než jak ho vnímal on, když text psal, nemusí ho vůbec napadnout, že ho z odlišného úhlu vnímat lze.)

          1. Já nevím, mně celý ten článek připadá jako rada „než svůj výtvor předhodíte veřejnosti, zamyslete se, jestli opravdu stojíte o všechny důsledky“. Což nezní jako rozkazování ani dogmatické trvání na svém. (A pokud by někdo výzvu k přemýšlení bral jako nepřípustně tvrdý požadavek, tak by mi ho snad ani nebylo líto.)

          2. Já souhlasím, že takhle asi měl ten článek vyznít.
            Jenomže je podle mého názoru ne úplně šťastně formulovaný.
            Už jen to rozdělení důvodů k psaní, u kterého mi chybí upozornění, že se dost málo vyskytuje člověk, který by měl jen jeden důvod k psaní. Většina z nás má směsici všech důvodů v různých poměrech a většinou prostě nepřemýšlíme, který zrovna převažuje.
            A jak mi došlo během diskuze pod článkem, chybí tam i výraznější upozornění, že různé texty jsou různě vhodné pro různé publikační prostory.
            Obzvlášť když sama autorka článku odmítá, že by text byl psán převážně pro adepty literárních soutěží.

  5. Jestli tě chápu správně chceš říct, že než autor text publikuje, měl by si být jistý, že je dost dobrý. Vidím problém v jedné věci – začínající/špatný autor je začínající/špatný mimo jiné i proto, že nevidí chyby. Zkušený/dobrý autor je naopak vidí všude. Ani jeden z nich není schopen jednoznačně posoudit, kdy je text dost dobrý. Určit mu to pomáhá zpětná vazba, ale tu jaksi nedostane, když publikovat nebude.
    Zdůrazňování toho, že špatné povídky škodí autorům i jejich okolí, odstřelí oba konce spektra – ty opravdu špaté i ty opravdu dobré.

  6. Jen poznámka na okraj: nevadí mi diskuse. Pokud někdo z vás ten dojem získal, může ho opět s klidným svědomím odložit.
    Že v některých vláknech nepokračuji, naznačuje, že nemám ráda opakování už napsaného.

  7. Kdysi:
    Účelem psaní je podpora papírenského průmyslu.

    Enemže dnes se mačká

    Tuhle mi o hodině Vlka zavolal Venca Dg a začal mi do telefonu recitovat moje rané básně. Toť je účel sekundární. Reevokace vzpomínek.
    Asi o tom sepíšu poklesslost.
    Na tácek pivní.

  8. Už dlouho se mi nedaří pochopit argument začínajících psavců, se kterým se na internetu setkávám docela často. Jedná se o to, jestli autorovi stojí za to, vrážet úsilí do snahy se v psaní zlepšovat, pokud mu čtenářstvo neřekne, že to za to opravdu stojí.
    Chápu potřebu uznání / ocenění / získání pochvaly za svoji tvorbu – i já mám ráda, když mi čtenář napíše, že se mu moje povídka líbila – jenže na tom by podle mého neměl autor stavět celou svou tvorbu. Pokud většina lidí píše, protože je to baví (a já si myslím, že ano – proč taky vrážet svůj volný čas do něčeho, co mi nedělá radost, že?), měli by se chtít zlepšovat hlavně sami pro sebe. Pro svůj vnitřní pocit, pro radost z tvorby, pro samotné psaní. Uznání čtenářů je příjemný bonus, ale nemělo by to být to hlavní.
    Co se týče zaplavování internetu „zkušebními“ povídkami, příběhy na pokračování a kompenzační tvorbou – myslím si, že tohle může být dost na škodu. Jako čtenář hledám příběhy, které by se mi mohly líbit. Jenže pokud strávím hodiny na různých blozích, literárních serverech a FB stránkách, aniž bych na takový příběh narazila, dost mě to otráví a já se vrátím zpět k vyšlým knihám, jelikož tam mám jistotu, že příběh je kompletní a v pořádku. Hledat totiž jehlu v kupce cenu brzy otráví i toho nejnadšenějšího čtenáře.
    Ať už si tedy autor zvolí jakékoliv téma – chce literárně zpracovat svůj den ve škole, hádku s matkou nebo objevení sedmi trpaslíků na Karlově mostě – měl by si dát záležet na tom, aby v textu nebyly gramatické chyby, nelogičnosti a aby byl text celistvý a zpracovaný, jak jen nejlépe to autor zvládne, když se nad příběhem opravdu dobře zamyslí. Něco během hodiny naťukat a poslat to do světa bez přemýšlení, korektur a sebekritiky, podle mě není ta správná cesta.
    Co se týče porušování pravidel… v jedné příručce o psaní jsem četla, že porušovat pravidla může jen ten autor, který je velice dobře zná. S tím naprosto souhlasím. Pokud má psavec vágní pojem o tom, že nějaká pravidla existují, asi to nebude ta dokonalá znalost, kterou je nutné mít.
    S věcmi uvedenými v článku plně souhlasím. Chybí mi tady ale ještě dva účely psaní:
    1. píšu, protože chci svou povídkou potěšit čtenáře, poskytnout mu zábavu
    2. píšu, protože si chci na čtenářích otestovat funkci textu, nějaký literární fenomén nebo zákonitost (to potom potřebuji zpětnou vazbu, protože mi záleží na tom, jak text vnímá někdo jiný než já jako autorka).
    Ale myslím si, že i v obou těchto případech (stejně jako ve všech ostatních), musí být při zveřejnění text promyšlený a vypilovaný.

    1. No jo, to se snadno radí, drazí čtenáři, že vám tam chybí další důvody – ale četli jste pořádně? Já vycházela z toho, co jsem dostala jako odpověď. Ve statistice si taky nemůžete vycucat z prstu výsledky, jaké se vám zrovna hodí do vaší zprávy – prostě pracujete s tím, co máte.

      Ovšem to jsou maličkosti. Jak sleduji tuhle diskusi, měla bych mít obavy spíš z toho, nač odkazem poukazovala hned ze začátku Markéta – ovšem v trochu jiném světle, než to nejspíš myslela původně.

      1. No, sice se mnou asi už diskutovat nechceš, ale když se oháníš statistikou, tak statistika pokud něco zkoumá, vybírá si reprezentativní vzorek a používá nějakou metodiku.
        Ale v tvém článku není napsáno, koho a jakým způsobem ses vlastně na důvody k psaní ptala. Jen nic neříkající „autoři“.
        Možná bys mohla uznat, že jsi zvolila příliš stejnorodou skupinu. A proto na mě tvůj článek působí jednostranně.

        A abych citovala klasika: Nevěřím statistice, kterou si sám nezfalšuju.

        1. Opakuji: nemám ráda chytání za slovíčka. Očividně s tím nemáš problém, přestože neodlišuješ „autory“ (píšící povídky) a „blogery“ (kteří mají k textům často odlišný přístup, nebývá primární náplní jejich snahy, pouze její součástí).
          A takových věcí by se dalo vysledovat vícero, ale nemá to smysl. Hodně štěstí v čemkoliv, co čeho se pustíš.

          1. Aha, tak ty jsi narozdíl ode mě elitářka.
            Tak to se asi opravdu rozumět nebudeme.

    2. Já ty začínající autory chápu naopak velmi dobře.
      Právě oni potřebují zpětnou vazbu od čtenářů nejvíc. Právě proto, že začínají a jsou v bodě, kdy sice dělají nejvíc chyb z nevědomosti, ale zase mají nejvíc možností jak se zlepšit.
      Trochu zkušenější autor má některé věci takříkajíc v oku. Navíc už si většinou stihl utvořit síť psacích přátel, které může požádat o názor, nebo o diskuzi nad problémem. Začínající autor dost často nikoho takového nemá.
      Upřu-li začínajícímu autorovi možnost uveřejňovat začátečnické pokusy, upírám mu zpětnou vazbu a možnost zlepšení. Protože ne každý je schopný zlepšovat se jen tak z ničeho. Sama sobě kvalitní zpětnou vazbu nedáš.

      Co se týká hledání v kupce sena… Někdy to může být vyčerpávající, ale přiznejme si, že i knižně vychází spousta odpadu, braku a sérií, které se dokončení nedočkají. A byla bys pro, aby se kvůli tomu zavedly komise pro posuzování kvality vydaných knih a kvóty na jejich množství? Protože knih vychází tolik, že je stejně nikdy nikdo nemá šanci přečíst všechny.
      Takže i při hledání kvalitní četby na internetu je možné postupovat stejně jako si vybíráš kvalitní knihu. Buď podle autora, nebo podle nějakého doporučení.

      Ano, autor by se měl snažit napsat text co nejlépe. Ale kdo říká, že text psaný primárně pro radost je výhradně během hodiny naklepaná slátanina? I psaní pro radost může být běh na dlouhou trať a autor na něm může nechat krev, pot a slzy. To se nevylučuje.
      O tom, kolik který autor věnuje pozornosti gramatice, logice děje a promyšlenosti světa se v původním článku vážně nepíše.

      1. Já být tebou si znovu přečtu sedmý odstavec, začínající „což o to“. Myslím, že je tam odpověď víceméně na většinu toho, co se tu v diskuzi řeší. Tady nejde o to, že se chce někdo zlepšovat. Když jdeš s kůží na trh třeba i s textem pro radost a počítáš s kritikou, je to v pořádku. Ale když schválně vyhodíš ven text, řekneš, že chceš kritiku, ta ti příjde a ty argumentuješ „stejně jsem si to psala pro radost“ tak to je chyba.
        A že se v článku neřeší gramatika atd. s přihlédnutím k počtu článků na Triumvirátu opravdu není nutné opakovat dokola to, co už tu jednou bylo. Chce-li někdo psát, tak základ gramatika-stylistika-formátování je snad jasný.

        1. Což o to, já jsem si sedmý odstavec přečetla. A kdyby mi sama autorka netvrdila, že článek není psaný s přihlédnutím k jediné skupině autorů, tak nedebatuju. Ale ve chvíli, kdy má jít o článek obecně platný jsem si říkala, že si mohu nějakou tu debatu dovolit.

          Víš, já spoluorganizuju takovou malou psací akci (nechutně sluníčkovou, řekli by někteří), jejíž účastníci píší většinou pro radost a občas trochu proto, že píšou jejich kamarádi a známí a protože je to výzva. A píšou texty špatné, texty průměrné i texty geniální. A podle mého názoru jsou to všechno autoři, i když někteří píší právě jen při téhle akci. A připadá mi, že není správné odsuzovat jejich psaní pro radost předem jen kvůli tomu, že argument: „Já píšu jenom pro radost“ občas použije na svou obranu autor zaskočený kritikou.

  9. Zřejmě jsem ohavný sluníčkový typ, protože kdyby mi psaní nepřinášelo radost, vůbec bych se jím nezabývala. A abych tu radost měla, musí to nějak vypadat. Co se týče literárních soutěží, pokud je podmínkou úspěšnosti, že žádná postava nesmí nosit kapuci a povídka se nesmí odehrávat v Brně (parafráze povzdechů porotců literární soutěže Vidoucí), tak takového úspěchu nedosáhnu ani náhodou, protože autocenzura je pochopitelně nezbytná, ale čeho je moc, toho je příliš. Psát proto, aby člověk uspokojil porotu, to je hodně málo. Psát pro to, aby uspokojil sám sebe, a být sám sobě nejtvrdším kritikem, to mi přijde mnohem smysluplnější. A pak je i sluníčkově pochvalné slovo přínosem, protože pomůže od nutkání stisknout Delete a jít radši na procházku.
    No… asi to není moc k tématu, ale katarze bylo dosaženo…

    1. Hlášky porotců by se neměly brát tak vážně. S tím, kolik přečtou fakt špatnejch textů to někde musej vyventilovat (a nutno říct, že právě Brno tam bylo zmíněno s velkou nadsázkou).
      Ale částečně je to pravda. Musíš uspokojit porotce, jenomže tak je to v každé soutěži. Jenže každej porotce jde po něčem jiným, takže jeden ti dá ANO druhý ti dá NE, ale to se stane vždycky a všude. Nemůžeš uspokojit všechny. Ale můžeš se aspoň řídit pravidly, aby ses o to uspokojení všech pokusila.
      Ale samozřejmě, mít radost z textů především sama je to nejdůležitější :).

  10. Mě na tom celém poněkud mate jiná věc. Skoro jako by se to mělo chápat tak, že kdo píše s pomyšlením na čtenáře nebo dokonce konkrétní skupinu čtenářů (děti, porotci, intelektuálové, spolek přátel žehu, etc.), nepíše pro radost. Ani ten, kdo si jen tak hodí na internet vlastní myšlenkový chaos, tak nečiní pro radost, a dokonce ani ten, kdo chce ventilovat jakýsi přetlak. Připadá mi to trochu jako anketa „proč jíte chleba“, kde jen jedna možná (a nesprávná) odpověď obsahuje „abych neměl hlad“.
    Na jednu stranu chápu, taky mě rozčilují autoři, co po upozornění na hrubku hned v prvním řádku začnou pěnit, že přece píšou jen tak sobě pro radost, tak jim do toho čtenář nemá kecat. Navíc to nepovažuju za relevantní argument, ale jen za snahu odvádět pozornost od vlastní neschopnosti pracovat s nástrojem, který si sami zvolili.
    Na druhou stranu souhlasím s ave, že ani psaní jen tak, bez vyšších ambicí, pro kamarády, pro pokus, jestli se mi to povede nebo ne, prostě pro pobavení, má smysl a nevidím důvod, proč to zatracovat.
    Taky souhlasím, že bez reakcí čtenářů autor těžko zjistí, jestli napsal cosi sděleného nebo jen subjektivní blábol. Když začne na případnou kritiku reagovat obhajobou, že to přece psal jen pro sebe a komu se to nelíbí, ať mu… vy víte co, tak to není problém psaní pro radost, ale problém té konkrétní osoby, která by pravděpodobně reagovala podobně i v jiné situaci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *