Tak, Sikar na dovolené, Cirrat po uši ve finále překladu, a tak nám trochu uklouzl pondělní článek. Ale protože lepší pozdě nežli nikdy, budu pokračovat ve své nedávno začaté sérii o postavách. Je to vděčné téma. Jak víte, na rozdíl od Ekyelčina Bestiáře vrtám do záležitostí, nad kterými se začínající autoři při psaní fantastiky moc nezamýšlí. Dnes vám nabídnu rychlokurz na téma “vzhled postavy”.

Nebudu se tady ani trochu věnovat tomu, jak si máte nebo nemáte připravit jednotlivé charakteritiky postav, jestli si je máte nakreslit nebo najít fota na internetu nebo si sepsat dotazníky jako na úřadě (oči: šedé, vlasy: modré – vlastně naopak). Myslím si, že ať už používáte jakýkoli systém, abyste si uchovali v paměti, že vaše zrzka má fialové oči a ne zelené (jen na okraj: zelenooká zrzka je tak dobité klišé, že už ani nekulhá a jen se plazí), je to jen a jen vaše věc. Pokud zničehonic změníte postavám vzhled nebo jména, protože jste zapomněli, co jste jim na začátku dali do vínku, budu se vám strašně smát.

Krátká praktická odbočka

Teď, když mám tohle upozornění za sebou, mi dovolte, abych trochu odbočila. Pokud tohle čtete někde na veřejnosti (na mobilu v tramvaji nebo ve škole, někde na nádraží, u počítače v knihovně a podobně), poprosím vás, abyste si udělali malé cvičení:

Sedněte si tam, kde kolem chodí hodně lidí (náměstí, obchodní centrum, nádraží, atp.), a tak deset až patnáct minut pozorujte kolemjdoucí. Nevšímejte si přitom jejich oblečení, soustřeďte se na jejich obličeje. Zkuste najít skutečně nádherné, překrásné lidi. Takové ty, které uvidíte, a začne se vám tajit dech z toho, že jste je zahlédli. Zapamatujte si, kolik jste jich za tu čtvrthodinku viděli.

Teď se koukejte kolem další čtvrthodinku a zkuste najít skutečně šeredné lidi. Opravdu z vašeho estetického hlediska ošklivé v obličeji. Takové, kteří by se měli svěřit profíkům pod skalpel, aby vypadali k světu. Nemyslím tím zanedbané, ošuntělé nebo špinavé lidi, nemyslím tím ženskou v naprosto nemožných šatech nebo chlapa s ponožkama v sandálech. Myslím opravdu někoho, komu se podíváte do obličeje a máte chuť zaplakat hrůzou.

Proč byste se měli soustředit spíš na obličej, než na vlasy nebo oblečení? Mno, řeknu vám to takto:

Tak co, kolik máte krasavic, krasavců, šeredek a netvorů? Moc ne, co?

Ale když tak čtu povídku za povídkou, ve fantastice se to jimi jen hemží. Bez ohledu na to, že statisticky vzato jsou oba extrémy málo pravděpodobné a nejvíc jedinců bude, ach jak překvapivé, zcela průměrných, zvlášť začínající autoři (a pak ti hyperkomerční) nám cpou do hlavy, že postavy v povídkách (a ve filmech) jsou buď nádherné nebo ohavné. Často také toto rozdělení používají jako svého druhu indikátor, co je ona postava vlastně zač – stejně jako ve starých kovbojkách měl hrdina vždy bílý klobouk a záporák nosil černý.

Krása a rozdělení rolí

Pokud v začátečnických povídkách narazíte na někoho neskutečně nádherného, bude podle žánru buď superhrdina nebo velepadouch. Zpravidla bude hrdina, ošklivost je vyhrazena mužským padouchům. U žen se ošklivost vyskytuje pouze, má-li posloužit jako zápletka, nebo se rovnou jedná o případ “Ošklivé kačátko”, kdy projde kosmetickým salonem a je z ní kráska. Připadá mi, jako by se takoví autoři inspirovali příběhy Jamese Bonda.

Trevelyan má nezbytné zohavení, Xenia je femme fatale. Klišé otřepané tak, že z něj lezou nitě a vypadává molitan, ale autoři se ho odmítají vzdát stejně, jako se batole drží oblíbeného plyšáka.

Někteří autoři (právem) usoudí, že tohle je moc mainstream, a rozhodnou se vydat cestou označenou jako “Na vzhledu nezáleží”. Jejich postavy kolem pobíhají v teplákách a div ne v natáčkách.

Nejhorší na tom je, že tím často jejich pokus o vyhnutí se onomu oslintanému plyšákovi v podobě krásky a netvora skončí. Dál už všechno pokračuje v dávno vyjetých kolejích – ale o tom někdy jindy. Dnes se budeme bavit jen a jen o vzhledu.

A existuje ještě jeden extrém, což je nejčastěji velmi pohledná dívka zohavená nějakou katastrofou nebo záporákem, a to je stejně otřepaná záminka zápletky, jako již zmiňované Ošklivé kačátko.

Čím extrémnější vzhled, tím extrémnější povaha

Čím ošklivější záporák, tím zápornější je. Čím hezčí hrdina, tím je hrdinštější. Čím krásnější záporačka, tím je vyšinutější. Čím krásnější hrdinka, tím je schopnější.

Tato přímá úměrnost je další z autorských zkratek, kterou potkávám na každém druhém rohu. Postává tam a točí kabelkou – kšeftů má docela dost, je totiž laciná.

Prosímvás, přestaňte spojovat fyzickou krásu a schopnosti postavy. To spolu ani trochu nesouvisí. Ano, psychický stav se odráží na tom, jak se o sebe člověk stará a upravuje se, ale pokud má někdo například krásné oči, bude mít krásné oči jako dobrák i jako padouch.

Pokud má vaše postava nádherné dlouhé vlasy a nějakou náhodou o ně přijde, už teda nebude krásná? Pokud ji krásnou dělaly jen ty vlasy, pak je mou povinností autorovi sdělit, že buď on nebo postava, z pohledu které povídku píše, má fetiš. Anebo jsou fetišisté jak autor, tak postava. Jestliže tím postava přijde i o své (rozumové) schopnosti, a nejedná se o případ a la Samson, kdy je určitý fyzický atribut zdrojem např. síly, pak si na autorovu adresu myslím něco velmi, velmi nelichotivého.

Úplně obyčejná bohyně

Tohle je tedy spíš z dalšího článku v této sérii, ale i tak. Pojďme se podívat na následující citaci z jedné povídek, kterou jsme dostali ke kritice (pokud jste zapomněli, že naše právo citovat vaše povídky je vaší “platbou” za naši službu, zase si na to vzpomeňte):

Jsi čarodějka, jsi soudce magického světa, zabiják, ale v osmnácti, bydlíš s rodiči, kteří jsou bohové a věčně tu nejsou. V rodinném domku a ještě k tomu v České republice, o které bych ani pomale nevěděl, že existuje. Jo a ještě jsem zapomněl,  kreslíš postavy z japonské mangy.

Hrdinka, o které je řeč, jen tak mimochodem zabíjí upíry a kdejakou další verbež, která ničí lidem klidné spaní. Ale o to, že je to osmnáctiletá bohyně a popravčí, tu nejde. Má to určitou spojitost s krásou, říkám tomu “syndrom sundaných brýlí”. Ano, je to naše oblíbené a již zmíněné Ošklivé kačátko.

Clarka Kenta nikdo nepoznává jako Supermana, dokud má na nose brýle. V dívce (nebo i v chlapci) nikdo nerozpozná jeho skutečnou krásu, dokud si nerozpustí vlasy, nezmění šatník, nebo si nesundá ty zatracené nepadnoucí a ohavné brýle. Následuje obligátní prolezení kosmetickým salonem a heleme se, nejen, že se na ně dá koukat, oni jsou i krásní…

Mno. Já a Anastacia s tím krutě nesouhlasíme, brýle můžou být zatraceně sexy doplněk. A příběhy o tom, jak se postavě začne všechno dařit, protože zničehonic zkrásněla, patří do šuplíků a maximálně do začátečnických fanfikcí. A protože ty my nekritizujeme, mám z toho docela klidné spaní, ale je potřeba to tu zmínit.

Takže, pokud se chystáte napsat nějakou “úplně obyčejnou bohyni od vedle”, která je jen tak mimochodem maskovaně úplně nádherná, chytněte se trochu za nos.

Co dělá ženu ženou a muže mužem

Další záležitost, na kterou narážím i u zkušených autorů, je otázka volby slov. Když je potřeba trochu zošklivit ženu, nejlepší způsob, jak to podle mnoha udělat, je přidat jí mužské atributy: zarostlá, hromotlucká, ramenatá, babochlap, mužatka…

Zato když je potřeba poněkud zošklivit muže, je potřeba ho fyzicky rozbít. Výborným příkladem budiž záporák z filmu Skyfall, Raoul Silva:

Pokud je fyzicky rozbitá žena, ve většině případů spadá pod kolonku “nádherná a zohavená”. Je možné, že za to může i ten fakt, že pokud přidáte chlapovi ženské atributy, zas tak špatně to dopadnout nemusí:

Samozřejmě, že záleží na podání, není drag queen jako drag queen a travestita jako travestita.

Jde mi tu o to, že pokud by ženu mužské atributy automaticky hyzdily tak, jak se nám to často v různých psaných i zfilmovaných příbězích tvrdí, těžko by měli tak úspěšnou kariéru tito dva lidé.

Andrej se narodil jako biologický muž, Erika jako biologická žena. Myslím, že hranicemi mezi oběma pohlavími proplouvají vcelku úspěšně, nemyslíte? Schválně jsem nevybírala fotky s přehnaným make-upem, protože plácnout na někoho výraznou rtěnku a nazvat ho ženou je minimálně stejně líné, jako následující uvažování autorů:

“Potřebuju ženskou, ale aby byla ošklivá. No, tak z ní udělám tak trochu chlapa.”

Ještě jednou, je to líné uvažování – a ještě navíc to zavání předsudky, nemyslíte?

Krása je lokální a subjektivní záležitost

Asi jsme všichni slyšeli o podvazování chodidel, aby měly ženy malé nožky, lidé bez piercingů občas nemůžou pochopit ty s piercingy, existuje spousta praktik, která nemusí nikomu dávat smysl. Vytrháváme nebo holíme si chlupy různě po těle, upravujeme si vlasy podle poslední módy, barvičky na ksichtě jsou chvíli in a pak zase out, necháváme se tetovat, necháváme si odstraňovat tetování, necháváme si propichovat kde co, operovat všechny možné i nemožné části těla, jen abychom se zase o něco přiblížili tomu, jak si myslíme, že máme vypadat.

Ale stejně, jako se pojetí krásy liší oblast od oblasti, liší se i podle toho, kde se zrovna nacházíte na časové ose, a s kým zrovna mluvíte. Obecně, když jsou chudší doby a není moc co jíst, jsou plnější lidé považováni za krásnější, protože mají přístup k potravě a tak budou zřejmě v lepším fyzickém stavu a budou lépe zachovávat rod. Když je v módě askeze, budou za lepší partnery považováni ti hubenější.

Velikost ramen, prsou, zadků nebo genitálu, to všechno podléhá módnímu diktátu – od Věstonické venuše po Twiggy, od zarostlého svalnatce s kyjem po hladce oholeného gentlemana, vždy se najde někdo, komu se takový člověk líbí.

Vzhledem k tomu, že většina námi čtených autorů jsou Středoevropané, budou mít povětšinou středoevropské žebříčky hodnot a následovat současnou místní módní masáž. Proto, když píšou o překrásných ženách a nádherných mužích, budou popisovat své postavy zhruba stejně. Ale Evropou svět nekončí.

Nebojte se být v popisech svých postav různorodí. Nemusí být nádherné od hlavy až k patě, vašeho protagonistu na nich mohou upoutat některé detaily, třeba tvar rukou a prstů, promyšlený výběr ozdob nebo ještě lépe, jejich chování a postoj vůči situaci.

Nechte svého hrdinu, aby se zamiloval do chladné logiky a vynikající kávy své asistentky (pokud se chcete pouštět do tohoto klišé), a to, že je to štíhlá blondýna, zmiňte jen na okraj. Nechte svou hrdinku, aby zbožňovala to, že ji její soused dokáže rozesmát a vždy jí ochotně pomůže, než aby se zbláznila do jeho oříškově hnědých očí a širokých ramen. Vaše hrdinka si může ve sprše zpívat a zlodějíček, který se vloupal do vedlejšího bytu, jehož majitelé odjeli na cestu kolem světa, se vrací zas a znova, aby si poslechl její hlas. Když jí náhodou zachrání život, můžete roztočit romantickou zápletku na celé kolo a ona nemusí být zrovna Miss Universe. A on taky ne, stačí, když bude mít třeba zářivý úsměv.

Nebuďte líní. Využijte toho, že je mezi námi spousta sympatických a docela pohledných lidí, a nevyužívejte fyzickou atraktivitu k tomu, abyste si vycucali romantiku z prstu. Nezapomínejte na popisy vzhledu vašich postav, ale věnujte pozornost spíš jejich chování. Nikdo není dokonalý, ani vaše postavy nejsou ve všech ohledech svého zjevu tip top. Nezapomeňte na chybičky, které z chodících soch udělají opravdové lidi. A nechte si extrémní případy v záloze. Až je budete potřebovat použít, bude jejich účinek o to větší, o co méně bude ve vašich povídkách tento stereotyp okoukaný.