Postavy jsou taky lidi – puzzle a lego

Duerer_Schamberger
Puzzle podle obrazu Albrechta Dürera „Autoportrét v kožichu“ v Norimberku, 2012. Foto: Timm Schamberger

Pátek, bláznů svátek! Zase se vracím ke své sérii o postavách a zase budu bít přes prsty líné autory. Je čas posvítit si na to, jak moc při tvorbě svých postav přemýšlíme.

Čím víc soutěžních povídek a povídek ke kritice čtu, tím častěji (zcela logicky, přímá úměrnost funguje) narážím na popisy a charakterizace postav, kdy mi připadá, že autor zašel do nejbližšího tvůrčího supermarketu a naházel si do košíku spoustu zmražených postav. Když pak nějakou novou potřeboval, jen sáhl do mrazáku, milou postavu ohřál a předložil ji na talíři čtenáři. Což o to, pokud přizná barvu, dá se to občas skousnout. Ale stejně, jako nemůžete donekonečna přežívat na mražené pizze a čínských instatních polévkách, pokud své čtenáře překrmíte takovými nedodělanými polotovary, odejdou za lepším a na vás zapomenou. V tom lepším případě. V tom horším vás ještě pěkně pomluví (což není náš případ, my vás sice kritizujeme, ale jde nám o to, abyste se zlepšili).

lego_peopleVšichni z nás, kdo začínali opravdu zamlada, kdy jsme ještě neměli moc načteno, jsme páchali jednu a tu samou blbost. Když jsme potřebovali nějakou postavu, prostě jsme ji tam frkli, aniž bychom nad tím moc přemýšleli. Proč taky – princezna byla prostě princezna, rytíř byl rytíř, černokněžník byl černokněžník, hypersuperduper robot z budoucnosti byl hypersuperduper robot z budoucnosti. Kdo je dobrý a kdo je zlý se rozumělo samo sebou a nebylo potřeba nic řešit. Prostě jsme své kulisy (kdy hrad byl prostě hrad a všichni věděli, že hrad je hrad, a nikdo nekladl podlé otázky ohledně počtu věží, umístění nebo střílen) osázeli už hotovými panáčky.

WB2348PeoplePuzzlePozději, když už začalo být jasné, že zdaleka ne všechny princezny mají zlaté vlasy, ne všichni princové jsou hodní a ne všichni draci zlí, začali jsme si dávat pozor na to, abychom své postavy aspoň trochu popsali. Taky jsme zjistili, že občas je potřeba nějaká ta armáda – a taky ta druhá armáda, aby měli naši hrdinové v čele té správné armády s čím bojovat, nebo aspoň ošklivé monstrum nebo zlou čarodějnici, prostě něco. Mimo jiné jsme se dozvěděli, že králové si sami nevařili a měli na to sluhy, že ten dělá to a ta zas tohle, naše světy se zkrátka začaly pomalu zalidňovat.

Bohužel, ne všichni z nás se dokázali přenést přes používání již hotových a připravených postav – maximálně je dokázali přebarvit. Ale proto, že tohle napadne opravdu každého spíš dříve než později, aniž by si toho musel být nutně vědom, i z těchto postav se už dávno staly archetypy: hodné monstrum, které se snaží pomoci, antihrdina, který králi vzkazuje, že si princeznu může strčit za klobouk, on si akorát s drakem potřebuje vyřídit účty, dáma v nesnázích, co vezme do ruky nejbližší klacek a seřeže své protivníky na jednu hromadu – nebo taky dáma, která za všemi těmi nesnázemi ve skutečnosti stojí, těch už tu bylo strašně moc.

Ale protože stavebními kameny všech příběhů jsou slova, dřív nebo později dojdeme k závěru, že stačí správná slova poskládat tím správným způsobem a bude to daleko zajímavější (ti, co k tomuto závěru ještě nedošli, pak oblažují své okolí ekvivalentem kečupové polévky a knedlíkové óbrňamky z jistého nejmenovaného serveru).

IM2
Řekněme, že vlevo je přístup „vezmu hotovou postavu a vrazím ji do příběhu“, uprostřed je nějaké pěkně otřepané klišé a vpravo je příklad toho, čeho můžeme při správné práci se slovy dokázat. Jinak je to záběr z Comic Conu v San Diegu z roku 2013.

 

Při tvorbě postavy pořád pracujeme se slovy. Jsou to již existující jednotky, které skládáme dohromady a jejich pomocí se snažíme čtenáři něco sdělit. Málokteré slovo je skutečně originální a není potřeba své popisy nových světů zahlcovat pojmy, které je pak nutné sáhodlouze vysvětlovat. Můžete vzít už milionkrát použitá slova a vytvořit s nimi postavu, která bude přece jen jiná. Nebo můžete vytvořit postavu, která se vyskytuje velice často, ale udělat to tak, že před vámi vaši čtenáři smeknou.

RuPaul, mozaiku vytvořil Jason Mecier, který skládá umělecká díla z toho, co dům dal.
RuPaul, mozaiku vytvořil Jason Mecier, který skládá umělecká díla z toho, co dům dal.

Není to o délce popisu nebo působivosti výrazů, ale o tom, co s jejich pomocí dokážete sdělit.

Můžete říct „Byla to princezna“ a očekávat, že si všichni automaticky představí někoho hodného, milého a krásného.

Můžete říci „byla to krásná štíhlá zlatovlasá princezna s dlouhými kadeřemi, oblečená do těch nejkrásnějších krajkových šatů vyšívaných perlami, byla velmi hodná a milá a každý ji měl rád“.

Schválně, kde jste se začali nudit? Někde u kadeří? Vydrželi jste s pozorností až k šatům? Přivítali jste tyhle fráze jako prastaré známé, nebo vás stejně, jako známí vaší babičky, kteří vás štípali do tváří, začaly nudit velmi brzo?

To, co jsem předvedla s tím "popisem č. 2", mi připomíná tuhle mozaiku, za kterou chce autorka v přepočtu bez mála deset tisíc korun. Jiné její kousky jsou lepší, nicméně tahle sice má všechna náležitosti portrétu, ale estetično se tu moc nekoná.
Ten princeznovský „popis č. 2“ mi připomíná tuhle mozaiku, za kterou chce autorka v přepočtu bez mála 10 000 korun. Jiné její kousky jsou lepší, nicméně tahle sice má všechna náležitosti portrétu, ale estetično se tu moc nekoná.

Ono totiž našvihat na sebe jednotlivé popisné fráze, které toho navíc čtenáři moc neřeknou, je až svůdně jednoduché.

A tady narážím na ta nešťastná příslovce, o kterých byla řeč v překladu článku Dana Koboldta o proškrtávání povídek. V popisech se to často hemží samými přídavnými jmény, a to i ve chvíli, kdy je potřeba dát najevo nějakou reakci.

To máme „zoufalé pohledy“, „alabastrovou pleť“, „nádherné kadeře“, „zabijácký výraz“, popřípadě „naštvaně odešel“, „usouženě vykřikla“, „zvonivě se zasmála“…

Pokud jste onen článek četli pozorně, asi jste si všimli, že Dan Koboldt svá příslovce (a my i svá přídavná jména) pečlivě zkoumá, zda jsou skutečně na místě. Často je totiž autoři používají jako ne úplně šťastný prefabrikát, aby se nemuseli psát s dějem a reakcemi postav. Rozhodně to je jednodušší a rychlejší, ale to je i kečupová óbrňamka pro manžu. Otázka je, jak dlouho to čtenář vydrží žrát.

"Královna Esther odhaluje svou totožnost", autorkou mozaiky je Lilian Broca.
„Královna Esther odhaluje svou totožnost“, autorkou mozaiky je Lilian Broca.

Opět se tu dostáváme k tolikrát zmiňované (i proklínané) rovnováze. Je potřeba dát čtenáři najevo, jak postava vypadá a jak se chová. Zároveň mu nemůžeme před povídkou vrazit do ruky hrst listů s popisem postav a donutit ho, aby si je přečetl, nebo ho uprostřed kapitoly při příchodu nové postavy na scénu zasypat lavinou údajů.

Nejlepší je dávat zjev, emoce i chování postavy najevo v krátkém ději – dívka hledí na svého milého, svraští přitom čelo a v očích se jí objeví slzy. Nájemný vrah soustředí svůj pohled na svůj cíl a koutky úst se mu lehce pozvednou. Muž, který má za okamžik zemřít, zavírá oči, zrychleně dýchá a svírá ruce v pěst. Nesdělujete čtenáři, že ona byla zoufalá nebo on chladnokrevný či odevzdaný. Ten si to jaksi díky svým zkušenostem s fyzickými reakcemi domyslí sám.

Ale teď zase hodně víme, co postavy dělají a jak se asi tváří, ale moc nevíme, jak u toho vypadají. Proto je potřeba krátké popisy míchat s krátkými ději asi tak, jako školený barman míchá váš oblíbený koktejl. Přijít na to, kolik čeho a kdy, je pak otázkou času a praxe.

LB
Hedy Lamarr, autorka Lillian Bann
Rajkin
Arkadij Rajkin, skica O. Suchý

Někdy stačí jen zhruba načrtnout rysy té které postavy, aby čtenář věděl, s kým má tu čest. Jindy se zase autor může pustit do detailů, které nám představí skutečně podrobný a plastický obraz. Tak jako to vidíte na těchto dvou obrázcích. Musíte si rozhodnout sami, kterou z těchto taktik použijete a kdy.

Jako čtenář vám můžu napovědět, že ve chvíli, kdy se koná nějaká napínavá akce, která je navíc ještě svižná (boj, útěk, hádka, velké finále, nějaká katastrofa), podrobné popisy všech postav na místě, jejich reakcí a okolí prudce zbrzdí vývoj děje a zpomalí ho. Často se u začínajících autorů stává, že jejich nájemný vrah prudce rozrazí dveře, vrhne se do místnosti, vytáhne pistoli a zamíří, načež se dozvíme, jak byla místnost vymalovaná, jaký tam byl nábytek, kdo všechno tam byl, co měli na sobě, jak se každý jeden účastník zájezdu tvářil, jen proto, aby pak zabiják konečně vystřelil, jeho cíl chcípnul a vrah opět utekl. Je to takový informační bullet time, jako když si princezna Fiona ve výskoku upraví rozcuchaný účes.

Dopustíte-li se něčeho takového, mějte na paměti, že to ruší čtenáře při čtení. Je to stejné, jako když vás ze stránek knihy, do které jste se zrovna zahloubali, vytáhne někdo, kdo si s vámi zrovna teď chce povídat. Po návratu ke čtení se většinou musíte chvíli snažit, abyste to vyrušení zahladili.

Je tedy zřejmé, že ve scénách s rychlým spádem je na místě vysvětlit jen hrubé rysy postav. Pokud máte někde „křoví“, které v tu chvíli není důležité, pak prostě naznačte, že je to křoví. Když váš nájemný zabiják vtrhne do výzkumného centra, zastřelí přední kapacitu v nějakém oboru a okamžitě uteče, nemusíte psát, že v rohu byla jedna malá a tlustá, druhá malá a hubená, třetí byl chlap s knírem a čtvrtý stařec nad hrobem. Vyděšení laboranti jsou vyděšení laboranti. Hotovo.

Pokud se ale jedná o plížičku, popřípadě vrah hledá, kdo vlastně tou kapacitou v oboru je, bude muset zkoumat své okolí, a tedy i ten vyděšený hlouček. Tady si už můžete pohrát s tím, že malé tlusté brunetce se zděšením třásly všechny tři brady, zatímco vychrtlá blondýna jí zatínala nehty jedné ruky do paže a klouby druhé si nacpala mezi zuby, můžete popsat, že vysoký muž s knírem a ustupujícími vlasy zbrunátněl a lapal po dechu, jako by snad dostal infarkt, jen postarší muž s upraveným plnovousem pokýval hlavou a řekl:

„Něco takového jsem čekal.“

Našla jsem ho bez uvedení autora. Pokud někdo dodáte informace, budu jen ráda. Kliknutím přejdete na zdrojovou stránku.
Našla jsem ho bez uvedení autora. Pokud někdo dodáte informace, budu jen ráda. Kliknutím přejdete na zdrojovou stránku.

A tady si už začínáte hrát s mícháním popisů a děje. Neoddělili jste je od sebe – děj zvlášt, popisy postav zvlášť a jejich reakce zvlášť. V životě se taky děje všechno dohromady, tak proč to v povídkách oddělovat?

Řekněme, že jste se poprvé s někým setkali. Jste domluvení, že přijdete na oslavu do podniku, kde jste ještě nebyli, dorazíte tam a oslavenec vám řekne:

„Jo, a tohle je Venca, toho ještě neznáš.“

Venca je třeba na dosah ruky, takže mu potřesete pravicí a představíte se. Asi si ho alespoň zhruba prohlédnete, zároveň ale registrujete i prostředí, ostatní lidi a jejich chování. Možná se někde na pozadí vašich myšlenek promenuje žízeň nebo prostě jenom chuť na drink. Třeba vás bolí hlava.

Nemáte šanci si nejdřív prohlédnout Vencu od hlavy až k patě, pak se postupně podívat dopodrobna na jeho oblečení, rozhlédnout se po lokále, zmapovat všechny východy a stolky, podívat se, kde kdo sedí a koho z nich znáte, pak se Vencovi představit a zanalyzovat jeho hlas, načež se soustředíte na své vlastní fyzično a s překvapením zjistíte, že vás bolí hlava a máte chuť na drink.

barman1
Nebo taky na spoustu drinků…

Samozřejmě, že zatímco v životě neustále vyhodnocujete spoustu vjemů najednou, ať už vědomě nebo ne, při psaní nemůžete nahustit písmenka na sebe, ukázat na výsledný chuchvalec barvy a říct, že tohle všechno se stalo během jediné minuty. Takový výsledek by sice odpovídal realitě, ale přečíst by to nešlo.

Další faktor, který hodně ovlivní podrobnost a délku vašeho popisu postav, je délka povídky. V mikropovídce pro CKČ nebudete plýtvat dvěma třetinami na popis jediné baby a jejích šatů, abyste pak během jediné třetiny rozvinuli děj.

Nezbývá nic jiného, než se začít učit, jak své psaní namíchat tak, abyste čtenářům mohli postupně popsat, co všechno se stalo v jediném okamžiku. A zatímco reální barmani při učení rozbíjí lahve a sklenice, vy se budete vztekat, že text zase nefunguje, jak by se vám hodilo a líbilo. Chce to spoustu střepů a tlučení do klávesy Delete (anebo Backspace), než se dostanete tam, kam potřebujete.

Obálka alba Puzzle od Biffy Clyron. Obrázek patří Storm Studios
Obálka alba Puzzle od Biffy Clyro. Obrázek patří Storm Studios

Začnete experimentovat. Jak nejlíp provrstvit jednotlivé prvky v povídce tak, aby měl čtenář jasnou představu o koho a o co tam jde, ale přitom se nenudil. Na to neexistuje přesný návod, každý má svou metodu.

Ale právě díky tomu, že každý autor má svůj grif, které ho se drží, je hned znát, zda na svých postavách opravdu pracuje, nebo jestli je vytáhl hotové z mrazáku a ohřál v mikrovlnce. A bohužel, protože lenost je nakažlivější než mor, najednou jako porotce nějaké soutěže nebo kritik povídek zjišťujete, že několik postav potkáváte stále dokola. Taky zjišťujete, že téměř všichni autoři si hrajou s Legem a čtou stejné návody, protože ze slovních kostiček staví jen pár věcí pořád dokola, liší se od sebe akorát velikostí a barvou. A to je nuda.

Mám pro vás malý tip, berte nebo nechte být – když začínáte tvořit postavu, neberte to pokaždé zvnějšku dovnitř, od „většího“ k „menšímu“. Postupujte občas opačným směrem – nejdřív si vymyslete, jaký ten člověk uvnitř je, jak reaguje na překážky a na úspěchy, jak se tyto jeho reakce projevují navenek a proč to tak vlastně je, jaký k tomu má důvod. Až pak mu vymyslete tělo a funkci v povídce. Možná tak budete muset vytvořit několik různých postav, než dáte dohromady takovou, jaká se vám do povídky hodí, možná taky stvoříte postavu, která si vaši zápletku omotá kolem prstu a najednou se všechno bude dít úplně jinak, než jste plánovali.

A možná už takto postupujete, ale přitom pořád dáváte dohromady jednu a tu samou věc. Pak prostě změňte rutinu. Postupujte při tvoření jinak, než jste zvyklí, protože vám zvyk evidentně nedovolí vybočit z jediné opotřebované koleje.

S. Dalí - Galatea sfér
S. Dalí – Galatea sfér

Prosím vás, abyste se nevymlouvali, že je to váš styl psaní. Můžete mít neobvyklý styl, ale to vás nezprošťuje základní povinnosti autora, totiž seznámit čtenáře s tím, o co a o koho tu vlastně jde. Je jedno, jestli to uděláte za pomoci stručné skicy, detailního kubistického portrétu nebo karikatury, ale vy ty postavy prostě popíšete. Pravděpodobně ne všechny najednou, ale na konci povídky bude čtenář vědět, s kým měl tu čest, a nebude zavalen informacemi. Jak toho dosáhnete, to je jen a jen na vás. Ale vaše postavy nejsou horda anonymů, aby pobíhaly po okolí s šedými otazníky místo obličejů, a nejsou to Legáčci, Igráčci ani Bárbíny, abyste je vzali hotové a hodili do pomyslného kouta vyprávění.

Pak je tady ještě další stránka věci, totiž jestli se vám taková postava do dané povídky vůbec hodí, ale o tom někdy příště. V tomto článku mi jde o jedinou věc: používáme stejná slova, protože mluvíme stejným jazykem. Vzít dva obrovské kvádry a odbýt popis postavy výrazem „nádherná princezna“ nebo „zlý čaroděj“ je lenost, za jakou si budu na pokročilé autory půjčovat Sikarovu vařečku na pisálky (Ježíšku, pokud mě slyšíš, chci na zlobivé psavce jezdecký bičík). Vezměte raději víc menších kostiček a pohrajte si s nimi. Možná stvoříte surrealistické cosi na úrovni hořících žiraf, možná klasický portrét, ale rozhodně si s tím užijete daleko víc legrace (i vzteku, buďme upřímní), než při používání prefabrikátů.

Sergej Bobkov je učitel ze Sibiře, který se tímhle baví. Kliknutím přejdete na článek s více obrázky.
Sergej Bobkov je učitel ze Sibiře, který se tímhle baví. Kliknutím přejdete na článek s více obrázky.

Podívejte se ostatně na Sergeje Bobkova – kde my sypeme piliny morčatům, on z nich dělá sochy. A ne ledasjaké. Vezměte proto ty menší kamínky vlastností a popisů a sestavte si z nich svá umělecká díla, kterým říkáme postavy. Kolik z nich pak ve skutečnosti čtenářům ukážete a kdy, to už je na vašem stylu psaní, spádu a délce povídky. A musíte to natrénovat. Hotové panenky už dosloužily. Odložte je, nechte je těm, kteří jsou větší začátečníci než vy, a naučte se své postavy tvořit sami. Nervy ani práci si tím neušetříte, ale vaše povídky budou o to lepší.

 

13 thoughts on “Postavy jsou taky lidi – puzzle a lego”

  1. To my připomíná mé nedávné dvě hodiny pocení nad vcelku akční scénou se čtyřmi muži, z nichž jméno dostal jen jeden, a to jen proto, že ho párkrát podřízený oslovil. Byla to jen jedna popsaná scéna důležitá pro děj, ne tak z hlediska toho, kdo se jí zúčastnil. Nějaký charakter vyjma „ten naštvanější“ a „ten, komu je blbě“ tam nebyly snad ani potřeba, jenže pánové se začali po pár minutách plést i mě. Očíslovala jsem si je, abych to číslování po odstavci úspěšně přetočila. Pak zavedla minimálně mladší, starší, podřízený, nadřízený… ale po chvíli v tom byl stejně zase maglajz. Taky bude chtít natlačit někam alespoň minimální popis způsobem, který nezbrzdí spád děje. Ono s těmi figurkami z lega je někdy kříž. S postavami s charakterem je v tomhle mnohem jednodušší práce. 🙂
    Nehledě na to, že jako člověk se značně obšírným způsobem vyprávění mám s dynamikou akce vážně problém. Buď je všechno „buch, buch“, nebo skončím u Hercula Poirota / Sherlocka Holmese. 😀

    1. Jo jo, život občas není fér a psaní taky ne 🙂 Mívám podobný problém, naštěstí ale mám dobrou vizuální představivost (a v konečném výsledku tak občas vyděsím sama sebe), takže já to opravdu rozděluju přes ty popisy, když už postava, za kterou to píšu, neví, jak jim říkat.

      1. Moje představivost je spíš „společenská“ a „emoční“, „atmosferická“. Lepší výrazy mě nenapadají. Ale co se týče prostoru, jsem na vodě, Mám problém představit si celek, jdu spíš po detailu, a tak se v akční scéně ztratím celkem snadno. Pak z toho vyleze taková soustava střípků, která vypadá, jako kdyby pozorovatel pořád cukal pohledem ze strany na stranu, až se z toho začne jednomu motat hlava. 😀
        Zakomponovat do tohohle guláše ještě popis protagonistů, aby z toho pokaždé nevylezlo něco podobné zážitku z tlačenice někde na pouti, to pak prostě chce trochu času a úsilí. 🙂

  2. Já tvořím charaktery podle toho, jak jsou důležitý. Většinou někoho nakreslím a pak si řeknu „to bude ten a ten a bude dělat to a to“ a to jsou hlavní postavy. V příběhu je beztak skoro nepopisuju, takže když si je předtím nenakreslím, tak sama tápu, jak vlastně vypadají. Spíš jedu na ty vnitřní vlastnosti, než na vzhled.
    Vůbec, já a popisy nejsme kamarádi ani trochu. Spíš hodně dialoguju.

  3. Moje postavy vznikají v průběhu psaní, takže i jejich charakteristika se vyvíjí postupně. Nikdy nemám postavy načrtnuté dopředu, možná existují jen jako nějaká myšlenka vzadu v hlavě, kdy si říkám, co by ten a ten mohl v příběhu dělat. Problém při tomto způsobu psaní nastává ve chvíli, kdy je nutné dát dohromady celkový obraz. Bývá náročné pochytat všechny náznaky a najít informace, které postavu charakterizují, aby tvořila lidskou bytost bez chybějících dílků.
    Scéna, kdy si Fiona upravuje vlasy, působí ve filmu legračně, zabere jen pár vteřin, kdy si divák může pečlivě prohlédnout prostředí a postavy. Jenže v příběhu, který se má číst, to funguje úplně jinak.
    Děkuji za přínosný článek, zrovna nedávno jsem v jedné rozpracované povídce, použila příměru, kdy se postava cítila jako někdo, kdo není součástí skládačky života ostatních 🙂

  4. „Off šem, Venca Dg je nepřehlédnutelný,“ zvedá varovně prst Mike Nellid, zvaný též Chemlon podle své enžíly. Což není ženská, ale druh účesu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *