Kvalitní a nekvalitní brak

Co si představíte pod pojmem brak? Něco neskutečně špatného? Ne tak docela. Obecně se jako brak bere pokleslé dílo. Pokleslé dílo, nikoliv nutně nekvalitní literatura. Brak se nesnaží být žádným velkým uměním. Hlavní je, aby byl zábavný.

Tady vás rovnou zarazím. Stejně, jako se dnes často bere, že brak = špatná, nekvalitní literatura, tak si také mnoho lidí plete pojmy zábavný a vtipný/humorný. Aby bylo dílo zábavné, musí vás v první řadě bavit, ať už z jakéhokoliv důvodu, nemusí být však humorné.

Stejně tak brak opravdu neznamená něco nekvalitního. Nekvalitně napsaná povídka je prostě jen nečitelná. (Většinou, v lepším případě se jedná o nekonečný zdroj pobavení.) Brak však může být naopak velmi dobře čitelný, zábavný a dokonce i originální a s dobrou myšlenkou. Brak neznamená nutně něco hloupého.

Co to totiž brak je? Jako brak někteří berou kompletně všechnu fantastickou literaturu. Za brak se ve své době označovaly dnes již klasiky o Zorrovi, Johnu Carterovi, Tomu Sharkovi, barbaru Conanovi nebo Tarzanovi. Jako brak je někdy označováno celé dílo Edgara Wallace.

Již od pohledu vnešená a velice oduševnělá literatura, že?
Již od pohledu vnešená a velice oduševnělá literatura, že?

Edgar Wallace byl autor, který mi poskytl náměty na již několik článků. Je i dlouhé roky po své smrti velmi oblíbený. Že ho neznáte? Nevadí. Snad stačí říct, že už jsem v rukou držel jeho knihy ve vydání z dvacátých či třicátých let minulého století, ale také vyšlé po roce 2000. Napsal toho spoustu a i u nás vychází neustále znovu. To o něčem svědčí. Nevěříte? Podívejte se na to sami.

Edgar Wallace se věnoval více žánrům, ale když se podíváme na jeho dílo, jedná se převážně o detektivní romány. Z toho, co jsem zatím četl, mohu říct následující.

Knihy Edgara Wallace:
1) Obsahují postavu detektiva, který není nutně na první pohled drsňák, ale když dojde na věc, je nebezpečný. Obecně jsou tam muži mužní, ženy statečné a krásné a zbraně mají lehkou spoušť.
2) Kromě detektivního vyšetřování obsahují dramatické části, v nichž někdo zjistí, že je ve skutečnosti potomkem někoho jiného, někdo najde svou životní lásku, která mu však není přána, a vůbec se dočkáme spousty zvratů, které přeorají celý dosavadní děj.
3) Děj je poměrně akční. Dojde na honičky, přestřelky, únosy a další.

Ty knihy jsou akční, dramatické a hlavně zábavné. Nejedná se o náročnou literaturu, přečtete je jedním dechem. Je to dokonalá ukázka braku. Dobrého braku.

Česká scéna zažila nástup toho správného fantastického braku v devadesátých letech. Objevilo se tu tehdy pár autorů, kteří začali psát ještě větší brak, než běžný brak, o kterém jsem teď psal (pokud by to někdo z nich četl, asi už pochopil, že ode mě je slovo brak pochvalou, nikoliv urážkou). Jeden příklad za všechny? Jiří Kulhánek. Pokud jste o něm neslyšeli, zajímalo by mě, v jaké jeskyni jste byli posledního čtvrt století zalezlí.

Kulhánek jako kdyby se stal českou brakovou modlou. Všichni by chtěli psát jako on. Plodit stejně zábavnou a drsnou literaturu. Jenže ono to každému nejde. Proč?

Proč já vlastně píšu tenhle článek? Nedávno jsem se bavil s dvěma autory. Řeč přišla i na to, že brak není špatný, ale je rozdíl mezi kvalitním a nekvalitním brakem. Shodli jsme se, že všichni by rádi napodobovali například Kulhánka, ale očividně nevědí, jak na to. Nyní se vrátíme o pár odstavců výše. Brak ve stylu Edgara Wallace je jaký? Dramatický, akční a tak jako ,,drsňácký“.

To jsou tři kritéria. Problém je však ten, že mnoho lidí si z toho často vybere pouze jedno jediné. Většinou je to akční. Problémy, které pak nastávají? Vesele klikejte na odkazy na starší články.
1) Autor napíše pouze jednotlivou scénu, která sama o sobě jako povídka nefunguje. 
2) Autor sestaví text pouze z akčních scén bez příběhu. Ve výsledku je text nudný.
3) Autor splní bod 2) a navíc trpí technonanií.
Když už jsem opět nakousl technonanii, mám pro vás nový pojem – technonanie levačkou. To vypadá jako běžná technonanie, ale při bližším prozkoumání zjistíte, že autor tomu vůbec nerozumí a ty údaje nejen že cituje špatně, on se dopouští doslova školáckých chyb typu ,,RPG je kulomet“ nebo ,,stíhačka SR-71″.

Drama o životní cestě vědce, který se rozhodl objevit univerzální lék proti rakovině. Nebo ne?
Drama o životní cestě vědce, který se rozhodl objevit univerzální lék proti rakovině. Nebo ne?

Většina pokusů o brak končí onou drsnou akcí, ale už tam chybí cokoliv jako postavy s charakterem hlubším než kaluž po přeháňce nebo dostatečně nosný příběh, u kterého čtenáře zajímá, jak to celé dopadne. Když o tom tak mluvím, tak u povídek obsahujících pouze akci vše většinou končí buď tím, že vyhrají ti hodní nebo ti zlí. Bohužel výsledek  často známe od začátku, protože pokud hlavní kladná postava ví, že v boji nemá šanci, obvykle věnuje první třetinu textu emo myšlenkám. Posléze padne v boji. (Beze srandy, z předchozích let mě napadají hned dvě povídky a kdybych se pohrabal v archivu, našel bych pár dalších, na které mám matné vzpomínky.)

Pokud se autor oprostí od pouhé akce a nadnese příběh se vším všudy, svůj svět obydlí zajímavými postavami a přihodí tam koření v podobě nečekaných zvratů, rázem se to čte jinak. Jenže ani to nemusí vyjít. Proč?

Během oné zmiňované debaty jsme se s oběma autory (autorem a autorkou, abych byl přesnější) dobrali následujícího výsledku: Lidé to všechno berou příliš vážně.

Loni jsem vyhrál prvních pět dílů série Kladivo na čaroděje. Gratuluji Jiřímu Pavlovskému k tomuto kroku, protože věnováním těch pěti knih zajistil, že jsem si koupil i šestý a sedmý díl. Proč? Protože Kladivo je přesně ten druh brakové literatury, kterou zhltnete během chvilky a příjemně se u ní bavíte. Opět, většina dílů obsahuje vše výše zmíněné. Je tam akce, drama, silné postavy a ano, některé díly jsou v podstatě detektivka. Nejdůležitější ale je, že autoři se očividně neberou příliš vážně. Čekali byste ve vážné a seriózní literatuře, že hrdinu praští robot složený z kuchyňských spotřebičů dildem do rozkroku? (Ne, neutíkejte hned do knihkupectví, nejprve dočtěte článek.)

Dobrali jsme se během debaty k závěru, že vlastně všechna podobná díla na českém trhu, i Kulhánek, jsou podobným způsobem trhlá. Nemusí být trhlá vyloženě humorně ujetým stylem, ale ze zpracování je jasné, že autor ví, co tvoří, a ví, že být to smrtelně vážné, nebylo by to tolik zábavné.

Někdy se při četbě podobné literatury zaměřte na detaily. Mnohdy jsou akční nebo morbidní pasáže, jakkoliv vážně vypadají, tak trošku parodie. Naleznete v nich náznaky, že autor si vlastně dělá legraci z klišé s těmi situacemi spojenými. A nemusí to vypadat jen tak. Čtěte a přemýšlejte u toho. V podobných brakových knihách je jasně znát, že autor to celé psal pro pobavení sebe i ostatních. Že se nesnažil o co nejdrsnější příběh, ale nejzábavnější.

To je zásadní rozdíl mezi dobrým a špatným brakem. Dobrý brak je cynický, ale správně voleným cynismem získává na vtipu, který celé dílo odlehčí. Špatný brak je cynický, protože by přeci cynický být měl, jenže autor nepochopil, proč. Dobrý brak je akční, ale ví, kdy přestat a pokračovat v příběhu. Špatný brak je akční a akční a akční a akční a přestřelky jsou přeci vážná věc, takže je budeme popisovat velice do detailu, ne? Dobrý brak ví, kdy sdělit něco strašně drsného, ale nezapomene to doplnit ironickým úšklebkem. Špatný brak sdělí něco strašně drsného s vážnou tváří a čtenář vyprskne smíchy, protože to je tak vážné, až je to směšné.

Špatný brak se snaží z dobrého braku vzít všechny jeho prvky, ale neví, jak je podat. I Edgar Wallace před sto lety věděl, že absurditu by měl podat… no, absurdně. Jeden z jeho hrdinů má ruce v poutech, která následně ,,omylem“ přetrhne. Omlouvá se policistům, že na to zapomněl a sáhl do kalhot pro kapesník. Hrdina špatného braku by ta pouta před policisty s drsným výrazem ve tváři přerval a pak by vypustil nějakou strašnou hlášku, která by nebyla ani trochu vtipná.

Základem dobrého braku je zábavnost. Jak jsem řekl, zábavný nemusí znamenat vtipný. Nebo taky může. Hlavní však je, aby ten brak byl zábavný, ne směšný. Směšná jsou ta za každou cenu příliš vážně braná díla, která si hrají na něco, co nejsou.

Sikar

14 komentářů u „Kvalitní a nekvalitní brak“

  1. Kdybych uměl vložit „smajlíka“ – palec nahoru, tak by tu už byl. Takhle jen říkám – perfektní!

  2. Já měla vždycky dojem, že pojmem brak se označují takové ty romantické slaďárny ve stylu argentinských telenovel.

    O té posedlosti Kulhánkem už jsem slyšela, dokonce četla. Bylo to v jednom čísle časopisu Pevnost, kde se redaktoři ptali několika lidí, jaký typ super schopností by si přáli. Už si nevzpomínám, kdo to řekl, ale někdo odpověděl, že chce, aby ho kousl radioaktivní Kulhánek a on získal jeho schopnost psát bestsellery.

    Musím si rýpnout: moc nemám ráda snahy někoho napodobovat. I já mám své spisovatelské vzory, ale nikdy se je nesnažím napodobovat. Přijde mi to jako rezignace na možnost vytvoření si vlastního stylu. Pro mě existuje rozdíl mezi inspirací a napodobováním.
    P.S.: nikdy nebudu napodobovat „slavné“ kreslíře z DeviantArtu! (!!!!!!!!)

  3. Konečně vím, o co se to snažím, roky se to pokouším pojmenovat a ono je to takhle jednoduché ;-). Někdy je ta hranice mezi dobrým a špatným zatraceně tenká. Ale jednou tam dojdu… Díky za skvělý článek!

  4. Článek dobrý, ale budeme si muset jednou promluvit o tvém literárním vkusu. Jak můžeš celý článek v souvislosti s kvalitním brakem psát o Kulhánkovi a nezmínit Harrissona, přestože mu Kulhánek nesahá ani po paty 🙂

    1. Darte, to je jednoduché. O Kulhánkovi jsme totiž mluvili během té zmíněné debaty, protože jsme probírali českou scénu.
      O vkus neměj obavy, pár kousků od Harrissona mám v knihovně taky, takže vím, o čem mluvíš.

      1. Myslím, že tady nastává hlavní problém už v tom pojmu „Česká scéna“… 🙂 Já osobně bych tam v podstatě nikoho, koho bych byl ochotný dát jako příklad, včetně Kulhánka, ani nenašel. Rozhodně ne v té současné. ALe zase na druhou stranu já jsem obecně známý tím, že jsem proti ní dost zaujatý. O tom, že znáš Harrissona, jsem nepochyboval, proto jsem psal pouze o tom, že jsi ho nezmínil, nikoliv o jeho neznalosti 🙂 Ostatně mám dojem, že jsme se o něm spolu i jednou dvakrát bavili.

  5. Díky za super článek o braku. Pomohl mi pochopit, proč moje akční „povídka“ nebyla povídkou (anebo Nepište filmy, pište povídky).

  6. Zajímavý článek. Úplně jsem nepochopila, co má odlišovat dobrý brak od „normální“ literatury. Dejme tomu, že je stupnice: vysoká a hodně umělecká literatura, normální literatura, dobrý brak, špatný brak. Připadá mi, že hranice mezi normální beletrií a dobrým brakem hodně splývají.

    1. Tohle je opravdu hodně subjektivní. Někdo jako brak bere harlekýnky, jiný sešitové detektivky, další do braku řadí cokoliv s fantastickým prvkem.
      Obecně mám rád tvrzení, že záleží na použitých prvcích v příběhu. Jakmile se jedná o něco akčního a dobrodružného, co neklade za každou cenu na čtenáře vysoké nároky, je to v podstatě braková literatura.

      1. Řekla bych, že za brak lze označit dílo, jehož prvořadým cílem je zkrátka čtenáře pobavit. Když se mu to podaří, je to dobrý brak. Podle mého názoru má stejný smysl jako třeba taneční hudba. Není na ní nic špatného,ačkoliv se neočekává, že se bude poslouchat s nábožným zaujetím v hrobovém tichu. Blbý je, když se ukáže, že nemá žádnej rytmus.

  7. Při čtení tohoto článku jsem si uvědomila, že brak je můj oblíbený „žánr“ :D. Dosud jsem se příliš nezajímala o to, co přesně znamená „braková literatura“, ale od nynějška to pořádně vytmavím každému, kdo to přede mnou vysloví s despektem. Člověk si musí umět udělat srandu ze sebe i z vážných situací – koneckonců nás takových v životě potkává víc, než je zdrávo. Místo abychom se z toho hroutili, můžeme se zasmát a žít o trochu déle :). Díky všem autorům braku za to, že píšou (psali).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *