Postavy jsou taky lidi – Jak jim zobák narost

Ptačí žena - autorka: June Yarham
Ptačí žena – autorka: June Yarham

Dneska budu stručná, tedy na sebe. Další z mé série o postavách se bude věnovat jednomu jedinému faktoru, který se často opomíjí, a to řeči.

Velmi často se stává, že všechny postavy v povídce mluví stejně. Používají stejný slovník, stejný tón, stejné fráze, stejné reakce. Jestli jste to ještě nepochopili, mluví úplně všichni stejně. Identicky. Totožně. To proto, že autor je trubka.

Podívejte, já vím, že se docela často opakuju, ale ono to má svůj důvod. Prý je to taky matka moudrosti, tak budeme pokračovat ve vzdělávání.

mcspockPostavy mají různý původ, různé vzdělání, různé okolí a různé zkušenosti. Proto budou jinak skládat dohromady věty, volit jiná slova a v rozrušení se jim z úst vyderou jiné kletby. Tady máte naprosto klasický příklad, hned ve dvou verzích. Spousta toho, co dělá Star Trek Star Trekem stojí a padá na obrovských rozdílech v chování jednotlivých postav. A ty se mimo jiné objevují právě v řeči.

Takže ve chvíli, kdy vaše hraběnka mele pantem jako Líza Doolitlová, měla by pro to mít důvod. Třeba to opravdu je květinářka z ulice, třeba je to „jenom“ rebelka proti společenským kastám, třeba si myslí, že jako výše postavená si může dovolit takřka cokoli, třeba je jí to srdečně jedno. Ale jako autor byste si měli být sakra vědomi toho, že většina hraběnek takhle nemluví!

mash4To samé MASH 4077. Srandisti Hawkeye a Trapper (později BJ) versus Frank „Kuní ksicht“ Burnes a Margaret Houlihanová, která se v jednom díle přiznává, že si nedokázala představit život bez armády a jako malá si myslela, že civilista je akorát voják, který čeká na svou uniformu. Věčně zmatený Henry Blake, kterého později vystřídal starý kavalerista Potter, Otec Mulcahy a Charles Emerson Winchester III, Radar i Klinger, každý jeden z nich se chová jinak a mluví taky jinak. Protože každý je odjinud, i když jsou ze stejné země, na rozdíl od Star Treku, kde sem tam nějaký ten člen posádky je i z jiné planety. Prostě různé zkušenosti a různá pozadí se vždy, vždy, VŽDY na povrch postavy proderou.

Často se stává, že autoři začnou svou povídku s dobrým úmyslem, ale protože ji píšou s přestávkami a mezitím se něco změní, změní taky způsob vyjadřování svých postav a/nebo vypravěče povídky. A to je další chyba, je to porušení Dohody mezi autorem a čtenářem uprostřed hry. Pokud se vaše postavy nezměnily díky nějakým svým zkušenostem, pak jste přerušili kontinuitu a budiž vám pozornost kritiků lehká.

zobák2
TinEye selhal. Najděte mi někdo autora a přihlaste se o kofolu.

O něco menší chyba, ale stále ještě hodně velká chyba, jsou otřepané a ušpiněné způsoby, jak udělat řeč jinou (na to slovo „jinou“ bych teď s radostí použila WordArt a blikající rámeček):

  • Kurzíva a další grafické odlišení – když něco napíšete ležatě nebo tučně, z řeči postavy to něco extra neudělá. Navíc se to blbě vyslovuje, takže s grafickými prvky raději šetřete.
  • Cizí řeč – od trpasličtiny po ruštinu a další jazyky. Jakožto člověk, který se živí překlady a tlumočením a má plnou rodinu polyglotů, vám říkám, abyste se touhle cestou pouštěli jen v případě, že opravdu daný jazyk umíte. Jinak se velmi rychle najde někdo, kdo vám a všem vašim čtenářům ukáže, kde jste nechali takovou díru, že se tak měsíc nepostavíte před zrcadlo. Tohle má ale i své pozitivní stránky: pokud nějaký jazyk umíte, nebo máte ve svém okolí nějakého lingvistu nebo translatologa, koukejte zjistit, čím se dají uplatit, a využijte jejich znalosti jako zdroj.
  • Sprostá mluva – je vaše postava pořádnej kanál? Nuže dobrá, proč ne. Ale máte vy jako autor dostatečnou slovní zásobu na to, abyste potenciál kanálií dokázali patřičně využít? Pokud budete opakovat tři vulgarismy pořád dokola a neuděláte ze své postavy omezeného tupce, který se na víc než tři nadávky nezmůže, pak jste právě prohráli sami se sebou.
  • Šroubovaná mluva – ta je teď v módě. Je to jakési jazykové Retro. Jenže vím asi o dvou lidech, kteří nezapomněli na to, že i čeština z přelomu 19. a 20. století měla svá pravidla, a dokážou skutečně mluvit konzistentně a správně zvolenou dobovou řečí. Zbytek to matlá kolem jak mimino pomazánku a diví se, když se chytáme jako čtenáři/kritici za hlavu.
  • Nářečí – stejný případ jako u cizí řeči. Pokud to neumíte, jděte od toho. A jako u vulgarismů, pokud nedokážete udržet konzistentní mluvu postavy (aby třeba Brňák nemluvil napůl pražsky a napůl po ostravsku, protože si autor plete pojmy a dojmy), nechte to bejt.

I v rámci jednoho jazyka a běžné mluvy byste díky rozdílům povah měli být schopní rozlišit jednotlivé postavy podle řeči:

  1. Děláš si legraci?
  2. Si děláš srandu, ne?
  3. Ty si ze mě utahuješ, že?
  4. Pokoušíte se mě zesměšnit?
  5. Vtipkujete snad na můj účet?

A tohle mi trvalo asi 30 vteřin, protože jsem se zamýšlela (ano, já opravdu píšu na klávesnici velmi rychle). Jeden smysl, pět způsobů, pět různých postav, pět různých situací.

zobák1Co z toho plyne? Znejte své postavy a jejich povahy. A když je vytváříte, zamyslete se na chvíli nad tím, jak vlastně budou mluvit. Pokud používáte něco, co už existuje, věnujte chvíli času tomu, abyste si o daném nářečí, slangu nebo jazyku něco zjistili. Pokud se naučíte dvě nebo tři nadávky, bude vám to stačit na velmi krátkou povídku. Pokud píšete novelu a chcete takovéto prvky použít, věnujte se tomu mnohem víc.

Každé z vašich postav narostl zobák trochu jinak, některé jsou si podobnější, některé ne. Ale neměly by kvůli vaší lenosti ztratit individualitu projevu.

Další články na podobné téma:

3 thoughts on “Postavy jsou taky lidi – Jak jim zobák narost”

  1. Proto je mou oblíbenou postavou Esem (S-tále M-lčím), ana se vyjadřuje nikoli slovy, alébrž činy.
    Takže by nastala varianta č. 6.
    … a vyťal mu mlaskavý políček, však on si to vtipálek už přebere (práno kurzívou).

  2. S těmi nářečími, dobovou mluvou atp. naprosto souhlasím. S tím ostatním… no, nejsem si jistý. Vezměme si obyčejné živé lidi z našeho okolí – kolikrát jeden a ten samý člověk mluví v jedné situaci šroubovitě, v jiné jako skoták , v další chvíli zas docela průměrně a obyčejně, že bychom ho neodlišili od stovky jiných… Roli hraje třeba s kým mluví (s šéfem? s prodavačem? s kámošem?), o čem mluví (o něčem, v čem je machr? o něčem, co zaslechl prvně v životě? o něčem, co miluje? o něčem, co je mu lhoszejné?), jakou má náladu (právě ho povýšili? vyhrál jackpot? umřel mu právě milovaný bratr? má docela průměrný den, kdy trochu usíná za pochodu a trochu je znuděný? bojí se?) atakdál. To všecko ovlivní mluvu a ne že ne. Na mě osobně daleko hůř působí, když si třeba autoři Star Treku řeknou, že Scotty je bodrej strejda, tak bude furt a za všech okolností mluvit jak starej Vomáčka u píva, Spock je Vulkánec, takže bude furt monotónním hlasem mlít něco o logice, McCoy je trochu labilní, takže bude furt na stejnou notu nadávat, jak jsou všichni kolem a hlavně Spock necitliví… Mně takovéhle figury přijdou jako stroje s výbavou 16bitových počítačů a ne jako lidi (či antropomorfní emzáci…) Jistěže každá změna řeči by měla mít důvod a své pozadí – ale jen ať postavy nejsou jako špatní herci, co se smějí a vtipkují, i když jim bodají do břicha kudlu…:-/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *