O tom, do jak dlouhého textu patří jaké množství postav, už jsem nějaké články četl. A víte co? Je to fuk. Jistě, nejspíš existuje nějaké ideální množství, kolik postav se do povídky/románu vejde, ale spíše bych řekl, že tady záleží na schopnostech daného autora. Je jedno, zda má v povídce tři nebo pět hlavních postav. Hlavní je, zda je schopen je ukočírovat.

Začnu příběhem ze života. Jedna spolužačka kdysi viděla fotku, na které jsem byl s několika dalšími lidmi. Řekl jsem jí jejich jména a ona nakrčila obočí a začala přemýšlet. Pak se mě optala na jednoho z nich, protože má pocit, že jí to jméno něco říká. Buď ho zná z internetového fóra A nebo B.

B bylo správně a my se zaradovali, že máme něco společného. V tu chvíli se ukázalo, že ona v B chodí jen do jedné diskuze, ale jinak je neustále na fóru A, které zase já neznám vůbec. Jo, máme toho hodně společného, zvláště, když začala nadšeně vypravovat o fóru A a jak to tam chodí a hahaha, to určitě znám. Trochu ignorovala moje prohlášení, že jsem tam v životě nebyl a netuším, o jakých lidech to sakra mele.

Tohle byl syndrom mejdanu, kam vás pozve kamarád, se kterým nemáte žádné společné známé. Vy tam pak sedíte a nevíte, zda se s někým vůbec smíte dát do řeči. Upřímně, jsem rád, že se mi tohle nestává v normálním životě, ale u hodnocení povídek na to narážím neustále.

Vrátím se myšlenkou k začátku článku. Kolik postav do povídky? Ještě se mi snad nestalo, abych měl u povídky pocit, že je v ní málo postav. Pobíhají tam čtyři, ale já si myslím, že se šesti by to šlo lépe. Právě naopak, častější případ je, že autor nás seznámí s pěti postavami v příběhu, který by fungoval klidně i s trojicí.

Téma zbytečných postav, které můžete s radostí vyškrtnout, je obsáhlé a dnes v něm vážně nebudu zabíhat do podrobností. Snad jen zmíním takové typy jako sexy lampa (pokud je ženská postava jen pro potěchu oka a mohla by být nahrazena neživým předmětem), roztomilé zvířátko (třeba pejsek, který jen vrtí ocasem, ale na malého Timyho ve studni neupozorní) nebo vševědoucí informátor (postava, která vám v sáhodlouhém monologu shrne vše, co autor nebyl schopen čtenáři předložit elegantněji). Zkrátka, pokud jste vymysleli tým pěti hrdinů, z nichž jeden se celou dobu jen šťourá v zubech, což takhle se nad jeho přítomností zamyslet? Tohle je z vlastní zkušenosti. Prostě jsem míval rád číslo pět a až na sté stránce mi kdysi došlo, že ta poslední postava neudělala lautr nic.

Pak ale nastávají ony situace osamoceného člověka na mejdanu. Hostitel-autor představuje hostu-čtenáři všechny svoje přátele, které on nezná. A co se nestane? Zhruba u pátého už čtenář marně přemýšlí nad nějakými výraznějšími rysy, podle nichž by ty lidi rozeznal. Pokud číslo přesáhne sedm, nastává krize. Vrcholem všeho jsou případy, když na nás vyskočí pět hlavních a deset vedlejších postav, které se snaží natěsnat na omezeném počtu stránek. U takového případu totiž hrozí to, že nikdo z nich nedostane pořádně prostor, aby se projevil, a díky tomu u čtenáře upadne v zapomnění. Pepa, Petr a Pavel měli všichni tři věty, neprojevili hlubší osobnost a v jejich popisu nepadlo nic, co by je nějak odlišovalo.

Nemusí se však jednat nutně o postavy důležité pro děj. V knize Lidé od R.J.Sawyera jeden z hlavních hrdinů řekne, že má mnoho přátel, jejichž jména nezná. Proč? Protože to nepotřebuje. Pozná je, ví, že se jedná o přátelé, s nimiž se setkal tam a tam.

Proč o tom píšu? Protože někdy se stane, že jste doopravdy zavaleni jmény. Narazil jsem na povídku, která začínala příchodem velkého množství postav. Viděli jste Tři oříšky pro Popelku s Šafránkovou? Vzpomínáte si na scénu, v níž jsou uváděni hosté na ples? Tam byla jména vyvolávána v pozadí. Teď si představte, že tohle je středobodem děje. Uvaděč seznamuje panstvo s každým, kdo vstoupí. Během jediné stránky na vás vyskočilo více než deset jmen. Do toho připojte jména hlavních postav. Zával. Dvě z postav byly důležité. Stejně tak bylo důležité pořadí, v němž byly uvedeny do sálu. Díky tomu závalu jsem se musel v textu vracet, protože jsem si dvě konkrétní jména z deseti pochopitelně nezapamatoval.

Jsem jako ta postava z Lidí. Stává se mi i při čtení, že u jmen postav vnímám třeba jen tvar slova. Dejte do děje dvě podobně se jmenující postavy. Zbyněk a Zdeněk. Jaromír a Jeroným. Olda a Olga. Ano, v realitě se stává, že v místnosti sedí šest lidí, z nichž se tři jmenují Karel (u nás v práci, vždy se otáčíme najednou), ale tohle je zrovna věc, ve které je lepší k realitě nepřihlížet. Pokud tři postavy, které se všechny jmenují Karel, nemají důvod, například se může jednat o running joke (no dobrá, nerad to přiznávám, ale vybavili se řidiči Karlové z Účastníků zájezdu, což jsem viděl jako film cestou do zahraničí), není vůči čtenáři úplně ohleduplné mu plést hlavu tím, že nevíme, o kterém z Karlů je řeč.

Dalším problémem u jmen jsou tituly. Nejprve si zopakujeme jednu velmi zásadní informaci ohledně toho, jak se píší tituly v češtině:

Tohle je problém, s nímž je boj marný, nekonečný, ale nutný. Posedlost velkými písmeny je autorská diagnóza, za kterou nejspíš může zčásti angličtina, v níž se s velkým písmenem píše mnohem více věcí, než v češtině. Někteří lidé si pak mohou myslet, že když je anglicky General, tak česky je tím pádem Generál.

Ještě větší problém nastane, pokud si autor vymyslí fiktivní titul. Dáme si příklad. Máme fantasy svět, v němž se určitá skupina kněžích označuje zcela originálním titulem capmorgan. Hlavní hrdina, který patří mezi capmorgany, se jmenuje Johan.

Začněte psát o Johanovi. Občas ho označte jménem a občas titulem. Nevysvětlete, že capmorgan je označení pro kněze a pište to chybně s velkým písmenem. Opět nepřeháním. Pochopitelně ty názvy byly jiné, ale s tímhle jsem se setkal.

Až v polovině povídky jsem pochopil, že Johan a další kněz František nejsou bratři Capmorganovi. Vlastně ano, byli to bratři ve smyslu členů církevního řádu, ale ne biologičtí. Autorovi jsem tehdy napsal, že mu děkuji za parádní zmatení, vysvětlil jsem mu, jak je to s velkými písmeny u titulu, a pokračoval tím, že by nebylo od věci hned vysvětlit, co to je capmorgan. Pro úplnost – děj povídky byl takového rázu, že nebylo zpočátku jednoduché pochopit, že se jedná o kněží. Do detailů (které jsem stejně kvůli anonymitě změnil) zabíhat nebudu, nemám k tomu souhlas autora.

Dochází mi materiál pro článek, takže si dáme shrnutí v bodech. Pokud nechcete zbytečně mást čtenáře:
1) Nezavalujte jej nadbytkem zcela zbytečných jmen postav, která nebudou důležitá pro děj. To obvykle platí i u jiných reálií.
2) Vyhněte se tomu, aby se postavy (bezdůvodně) jmenovaly stejně nebo velmi podobně. Čtenář si je pak při rychlém čtení velmi snadno poplete.
3) Pokud si vymyslíte fiktivní titul, vysvětlete, že to je titul. Dbejte na pravidla české gramatiky, podle nichž jsou tituly s malým písmenem. Ne, to, že se jedná o titul ve fiktivním jazyce, není argument. Vy tu povídku píšete česky.

Jednou větou? Nemaťte čtenáře, bývá pak mrzutý.

Sikar