Slýcháváte to od nás pravidelně. Můžete na to narazit v každém třetím či čtvrtém článku, ať už přímo nebo mezi řádky. Přesto je stále tolik co probrat, co se týče používání postav, lokací, charakterů, libůstek a vůbec všeho, co dělá povídku povídkou, že se tomu nevyhnu ani dnes. Ovšem opět trochu z jiného konce.

Zatímco Sikar se věnoval tématu čísel, počtů a přepočtů blíže – kdo jste nečetli, zkuste si najít čas a napravit to – já na vás vytáhnu jinou otázku. Kolik je ten správný počet? Kolik postav se vám třeba vejde do povídky, aby ještě byla povídkou? Kolik zlatých můžete zaplatit hrdinovi za odvedenou práci, abyste ze sebe nedělali hlupáka a z postav hamižné lumpy? Kolik stránek by měla zabírat jedna kapitola ve vašem románu, aby to nebylo ani málo, ani příliš?

Zkrátka a dobře – kde je hranice?

Popravdě já sama to nevím přesně. Stejně jako mnoho dalších autorů mohu odhadnout, kde zhruba leží ta tenká linka, za niž by nebylo vhodné pokračovat, která odděluje dobrý text od přecpaného. A stejně jako mnoho jiných se i já řídím jednoduchým pravidlem: prostě to napiš a uvidíš.

Zní to směšně, že? Jenže tohle je právě ono: dokud neuvidíte své nápady vtisknuté do slov, nepoznáte, kolik je ještě dost a kolik už přespříliš. Do vaší hlavy se vejde nekonečný vesmír i se sousedními dimenzemi, ale přenést kompletně celou realitu na papír? To chce opravdu velkou plochu, velký příběh a hodně zkušeností. Proto je základním krokem pro určení míry ono prosté napsání.

Co přichází potom, už tak jednoduché není. Přemýšlení. Rozvažování a váhání: je tahle postava v povídce skutečně důležitá, nebo jde jen třeba o sexy lampu? Musí se odehrát tahle scéna, nebo zbytečně natahuji a komplikuji děj – a tedy se může těch pár odstavců až stran bezbolestně vyškrtnout? Není tohle řešení problému zbytečně komplikované a překombinované? Nešlo by to vyřešit jednodušším, mnohem elegantnějším způsobem?

Psaní mne svým způsobem naučilo i střídmosti. Nemusíte do děje ihned zatahovat absolutní Zlo, když máte k dispozici všeho schopného člověka a nebojíte se skrz něj ukázat, jak hluboká a temná zákoutí se mohou v lidském mozku či duši nacházet. Armáda o deseti tisících mužích, táhnoucí na město/ležení/království vašich hrdinů? A není mnohem jednodušší zredukovat tento počet třeba pomocí guerilové války, než dojde k samotnému střetu (když už ho mermomocí chcete mít v textu)?

Onehdy se mne jeden autor vyptával, kolik ukazovacích zájmen se ještě vejde do limitu akceptovatelnosti a kolik už je moc. Co víc, ptal se mne, zda při své sečtělosti vím o románech, kde by se ukazovací zájmena vůbec nepoužila. Že jde o nesmyslnou otázku? Svým způsobem jistě ano, protože někdy potřebujete skutečně i na něco ukázat, ale na druhou stranu – kde je ta míra?

Stejné to je se vším, nejen s určitými větnými členy. Když se zamyslíte, kolik toho vaše postavy potřebují? Jak spletitý musí být příběh? Pokud se pohybujeme v rámci povídky, samozřejmě – u románů je víceúrovňové dění a několik souběžně probíhajících linií spíše vítaným zpestřením. Povídka je však pro podobné rozvíjení příliš malým prostorem a tedy je třeba se ptát po oné střídmosti. Nejen po střídmosti postav (aby se nám v textu na dvacet stran neprohánělo třeba patnáct postav) a použitých měr (sto tisíc vojáků na jednom bitevním poli, třicet kilo zlata nacpaných do váčku u pasu a podobné laskominy), ale také po střídmosti samotného děje.

Svého času jsem rozpracovala nápad, týkající se netradičního místa ve vesmíru. Vypadalo to na celkem zábavnou povídku – dokud se mi nezmnožily postavy a nepřibyly nápady na tolik souběžných dějových linií, že jsem musela původní záměr přehodnotit. Dnes pracuji tedy ne na povídce, ale na novele (a to ještě kdoví jestli).

Kolik autorů ale postrádá tento pohled a nacpe do povídky děj celého románu? Stává se to celkem běžně. Z touhy převyprávět svůj příběh co nejlépe autoři zapomínají, co je a není důležité, a přitom plýtvají nápady, místo aby si je schovali zase pro jiné texty. Můžete děj své povídky převyprávět dvěma větami? Dobře. Potřebujete na to deset vět, abyste vysvětlili aspoň základní děj? Někde je chyba a ne vždy leží jádro pudla ve faktu, že rádi hovoříte.

O čem má být vaše povídka? Jak obyčejný člověk přežije i to, co usmrtilo superbytosti? Dobře – tak proč tam cpát tři století politického dění, rozbor mocenských struktur a vývoj společnosti, když to nemá na samotný děj nejmenší vliv? Mnoho se toho dá říct nepřímo, nastavením obrazu aktuální společnosti, světa a situace. Pomocí jednoduchého popisu, který zabere jeden, maximálně dva odstavce, můžete čtenáři předat dostatek informací, potřebných pro pochopení situace. Co víc, pokud si dáte tu práci a pohrajete si i s tímto, ovlivníte tím samotné nazírání čtenáře na vaši postavu:

“Kajman Eschervari, oficiální věk čtyřicet pět. Specialista Královské výzkumné jednotky, penzionovaný s hodností kapitán. Poradce Jeho Excelence Normadera Khaldara při mírových jednáních se Snovači.”
“Myslel jsem, že Snovači tehdy všechny sežrali! Málem to přeci odstartovalo další válku, než Snovači poděkovali za vzácný dar a stáhli se z našeho území.”
“Očividně jste neměl k dispozici všechny informace, pane. Nadřízení ho odepsali se zbytkem delegace, i když v jeho případě nebylo „přijetí daru“ potvrzeno. O dvě století později ho Snovači přinesli ke Zdi zabaleného v síti a vrátili ho prvnímu vojákovi, který se k nim odvážil přiblížit na sto metrů. Království už bylo pochopitelně minulostí, takže úředníci tehdejší vlády přiznali kapitánu Eschervarimu titul živé bytosti a minimální důchod, než ho vyklopili do světa. Od té doby ho naše rozvědka sleduje.”
“Chcete říct, že nám tady někde pobíhá jedno z těch speciálně vycvičených a vybavených monster, co podléhala jen přímým rozkazům Krále? Že máme živého vojáka ze starého Království, kterému je pět set let?”
“Přesněji mu je pět set padesát šest, pane. A obávám se, že ho Snovači tehdy… odzbrojili. Totálně a definitivně. Vrátili ho zcela čistého. Všechny testy, které na něm vojáci provedli, navíc směřovaly k jedinému výsledku: kapitán Eschervari není fyzicky schopen přijmout jakýkoliv podpůrný systém. Je neadaptabilní, po vojenské stránce zcela nepoužitelný.” (Jen člověk, 2012)

Použila jsem vlastní text jako ukázku, ať můžete vesele rýpat a šťouchat. Vedle faktu, že tato část je roztahaná mezi další odstavce, odehrávající se jinde a ve stejném časovém rámci (o souběžně vedených dějích si povíme příště), jde o ukázku, jak nastínit nejen historii dané postavy, ale také zmínit minulé konflikty ve společnosti a ozvěny, dotýkající se momentální současnosti. Čtenář najednou ví o hlavní postavě, že se nejen nějak jmenuje a má určitý původ, ale také je seznámen s dalšími detaily a podle svého naturelu si může začít budovat vztah k dané postavě. A to – zvlášť pokud máte jako autoři v plánu tuhle postavu řádně “pocuchat” – je významný klad. Přiznejme si totiž, co děláme všichni: s našimi oblíbenci intenzivněji prožíváme jakýkoliv děj, než když nás text a postavy nudí.

Jak se ukázka týká střídmosti? Těch pět odstavců (v rámci celého textu jsou roztahané mezi další odstavce, týkající se přímo Kajmana) nastínilo téměř celou historii naší postavy. Mohla jsem se věnovat šířeji historii střetu Království se Snovači, ale proč to dělat, když cílem povídky bylo něco jiného?

Samotný příběh leží vždy v určitém bodě – všechna tahle vedlejší omáčka má sloužit k ozvláštnění a doplnění. Nemá odvádět pozornost od základní dějové linky; pokud váš příběh připomíná spíš rozbitou fresku, kterou někdo špatně poskládal, nebo rozstříhanou a zase složenou krajku, něco v něm nadbývá. Pokud pro všechny poznámky, zvláštnůstky a detaily není vidět, kam děj směřuje a jaká je myšlenka, něco je třeba dát pryč. Zredukovat onu omáčku a schovat si ji na příště. Zkrátka neplýtvat, pokud nemáte dost prostoru.