Bylo to nevyhnutelné. Opravdu. Poslední dobou jsem hartusil, jak to autoři někdy přehánějí s náhodami. Náhody se sice dějí, já jim v životě vděčím za hodně. Jenže pokud jich je příliš najednou, už to prostě náhoda být nemůže. Kvůli tomuto článku jsem vytáhl na světlo světa poznámky k několika povídkám, které jsem kdysi hodnotil. Reálie sice upravím, ale jádro zůstane stejné.

Například jsem četl povídku, ve které se postava zabývá minulostí svojí rodiny. Půjčí si z knihovny knížku, která má být kronikou města. Svazek obsahuje zajímavé informace, ale zdaleka ne všechny, které by postava ocenila. Je třeba hledat další zdroje.

Než se dostanu ke skutečnému řešení, popíšu vám, jak bych danou věc vyřešil já. Postava si přečte knihu a usoudí, že ačkoliv se má jednat o kroniku, je to dost zkrácená verze. Kde bychom ve městě mohli najít více informací k tématu? Co takhle zajít opět do knihovny a hodit řeč s knihovníkem? Nebo na úřad? Prostě někam, kde by nás nakonec mohli dejme tomu nasměrovat do archivu, v němž bychom po celém dni přehrabování mezi zaprášenými šanony našli odpověď na to, co potřebujeme.

Jistě, nebylo by to zrovna jednoduché a kdo ví, zda by nás tam vůbec pustili. Pochopitelně v rámci příběhu může být zodpovědná osoba nějaký váš známý nebo příbuzný, který je rád, že máte zájem o svoji obec. Výmluvu si můžete vymyslet jakoukoliv chcete.

V citované povídce však postava najde důležité dokumenty, mimochodem opravdu soukromé, konkrétně vytržené stránky z deníku, založené jen tak mimochodem za přebalem té knihy.

Tehdy jsem pozvedl obočí do výše. Ta kniha byla z knihovny. Kdo ví, kolika lidem prošla rukama. Knihovníci by mimochodem měli knihy procházet, aby v nich nezůstávaly třeba záložky. Jaká je šance, že by tam ty papíry vydržely a někdo by je dávno nenašel a nejspíš také nevyhodil? A teď to hlavní – co tam vůbec dělaly? Proč se stránky z deníku dávno mrtvé pratety ocitly v knize z knihovny?

Ano, mohla si ji kdysi půjčit a ty stránky tam založit. Nad její motivací k tomuto činu se zamýšlet nebudu. Jenže i kdyby to bylo úmyslné, nemohu se ubránit dojmu, že by musela vědět, co se stane o desítky let později.

Ta povídka jako celek nebyla špatná. Po vypravěčské stránce byla dokonce velmi dobrá, měla fajn tajemnou atmosféru a tak vůbec. Dokonce právě tohle odhalení té atmosféře prospělo. Jenže zabilo věrohodnost. Proč? Protože tam ta strašná shoda náhod nebyla ani náznakem vysvětlena. Text obsahoval více atmosférických prvků, takže kdyby byl tenhle obětován, spíš by to prospělo. Ostatně, i pasáž o archivu může mít atmosféru jako blázen.

Náhody se doopravdy dějí. Dáme si příklad z reality. Za vietnamské války Vietcong vytvořil systém podzemních chodeb. Co chodeb, byla to vlastně podzemní městečka. Mnohokrát se stalo, že na vojáky druhé strany někdo spustil palbu, načež po obklíčení a obsazení dané pozice tam nikdo nebyl. Jen prázdné nábojnice. Tohle vedlo dokonce k dohadům, že Sovětský svaz vyvinul plášť neviditelnosti, který Vietnamcům dodal.

Jak byl systém chodeb odhalen? Jeden voják šel na záchod a podařilo se mu si kleknout přesně nad poklop. A shodou okolností tam čouhal hřebík, který jej píchl do zadnice.

Základna nepřátel byla tak odhalena náhodou. Vidíte, náhody se v reálu dějí.

Jenže to neznamená, že všechny takové základny ve vašich textech musí být nutně nalezeny tak, že o ně někdo opravdu jen zakopne. Ano, svoji dávku náhod jsme už napsali všichni. Co takhle ale nechat kladné hrdiny, aby zajali záporákova poskoka a ten jim to prozradil?

Dalším příkladem může být prvek příběhu, v němž hrdina něco najde. Jen tak. Něco se povaluje na zemi, hrdina to zvedne a bác, příběh nabere obrátky. Za jeden z nejznámějších nálezů můžeme považovat Prsten od Tolkiena. Jenže tady to měl autor pojištěné. Je řečeno, že Prsten jako kdyby měl svoji hlavu a sem tam chtěl být nalezen.

Hodně hrdinů jen tak našlo spoustu věcí. V současné době, když se rozhlédnete po internetu, setkáte se se zvláštním žánrem příběhů (či spíše textů, skutečný příběh obsahující děj má jeden z deseti) o prokletých videohrách/videokazetách/DVD. V nich hrdina také najde kazetu/disk/paměťovou kartu jen tak na zemi, leží nahoře v popelnici, když jde vyhodit odpadky a nebo – pozor, americká specialita! – ji koupí v ,,yard sale”, neboli malém bleším trhu, který lidé provozují na vlastní zahradě.

Setkal jsem se v jinak dost dobré sérii, s výše jmenovaným druhem příběhů nesouvisející, s momentem, který hraničil s onou extrémní náhodou. Byla to na jednu stranu náhoda a na druhou stranu absolutní hloupost jedné postavy.

Bylo znát, že tvůrci neví, kudy kam. Vyšetřování hlavních hrdinů skončilo na mrtvém bodě a já sám jsem si říkal, že tohle bude chtít nějaký hodně velký posun. Přišel další díl a já se chytil za hlavu.

Jeden z hlavních hrdinů jde po ulici a najde onen domácí blešák. Prohlíží si vystavené předměty a všimne si dřevěné krabičky se zámkem, na které je symbol kultu, který s kolegou vyšetřují. Slečny na židli vedle se optá, kolik stojí tohle a ona mu řekne, že to není na prodej.

Cože? Co je tohle za náhodu? Z dalších dílů vyplynulo, že ano, ta krabička je důležitá. Proč ale, když nebyla na prodej, vůbec byla mezi věcmi na prodej? Skutečně, díl, v němž je krabička nalezena, byl jedním z nejslabších ze série. Ano, nastartovalo to sice dobrý děj, ale způsobem, v němž se náhoda snoubila s nelogickým chováním jedné postavy. Někdy se ptám, zda by sami tvůrci na tento moment raději nechtěli zapomenout.

Sice jsem o náhodách mluvil už vícekrát, ale mám pocit, že pár přímých příkladů snad neškodilo.

Sikar