Host: Scriptor o prvních větách

Tento týden je prostě ve znamení spolupráce: Sikar místo mého obrázku uveřejní pozvání ke druhé bleskovce, ve středu jsme měli dvouautorský článek – a já dnes předám slovo našemu hostovi, Scriptorovi, který nám poslal článek o prvních větách. Jako obvykle, každému vyhovuje něco jiného, my vám dnes nabízíme možnost získat další názor na věc:

Sapkowski a jeho první věty

Prolog

Město hořelo.
(Sapkowski, Krev elfů)

Jestli ve vás tahle věta nevyvolá touhu číst dál, tak nevím, protože…

  • … jaké město?
  • … proč hoří?
  • … kdo v něm hoří?
  • … co se zrovna děje na scéně?

Tato věta vyvolává spoustu otázek. A čtenář je tvor zvědavý…

1. Důležitost první věty

Hodně se toho namluví o důležitosti první věty. Právě ta má rozhodnout, jestli člověk bude pokračovat ve čtení.

  • První věta musí v člověku vyvolat nějakou emoci.
  • První věta musí zaujmout.
  • S první větou si musíte vyhrát!

2. Proč Sapkowski

Nikdy jsem neadoroval Sapkowskiho, ale když jsem ho nedávno načítal podruhé, uvědomil jsem si, jak dobrý je v některých věcech.

Například se mu povedlo pár perfektních prvních vět. Několik povedených. A několik pouze průměrných.

Ale ze všech těchto kategorií se můžeme mnohému naučit.

3. Perfektní věty

Tyto věty se snažte napodobit.

3.1. Použití budoucího času

Potom se říkalo, že ten člověk přišel od severu, Provaznickou branou.“
(Zaklínač)

Na této větě mě mrzí jediné – dodatek „Provaznickou bránou“. Jakkoliv jsou detaily důležité, tento větě ubírá na údernosti.

A proč je tato věta geniální? Díky použití budoucího času!

Průměrný autor by napsal prostě: „Ten člověk přišel od severu.“ To nezní zase tak špatně:

  • Slovo sever evokuje vítr a mráz a drsnou krajinu a drsný hochy.
  • Ukazovací zájmeno Ten společně s podstatným jménem člověk zase v čtenářových očích zvyšuje mužovu důležitost.

Jinak to ale zní docela obyčejně, co?

Jakmile ale začnete budoucím časem: „Potom se říkalo,“ hned čtenáři ukážete:

  1. že se stane něco velkého;
  2. tak velkého, že si o tom budou lidi povídat legendy.
  3. Ano, legendy, protože tose říkalo“ a pokud „se to říká“, tak je to neověřená báchorka, protože nikdo vlastně neví, kdo s informací přišel.

Čtenář si tyto věci nemusí uvědomovat, ale na podvědomé úrovni v něm rezonují.

Kouzelná síla slov.

A co má Sapkowski? Napnutého čtenáře, který chce vědět, proč se „bude mluvit“ o nějakém přiblblém příchodu.

3.2. Neobvyklá situace

Přišla za ním k ránu.
(Hlas rozumu)

Čím vás tato věta zaujme?

Trochu tím, že ženská přijde za chlapem

(sex, sex, sex!)

ale hlavně tím, že přišla „k ránu

  • v době, kdy ráno teprve přicházelo,
  • , kdy normální lidi spí.

A to v nás vyvolává otázku: proč za ním leze v takovou dobu?

3.3. Netradiční „tradično“

„Jako obyčejně si ho nejdříve všimly kočky a děti.“
(Menší zlo)

1) Nejdříve si ho všímají kočky a děti.

Dost zvláštní kombinace, ne?

Kdyby psi, pomyslíme si, že je to parchant. Psi chrání své domy.

Ale když kočky, znamená to, že je speciální. Kouzelný. Protože kočky jsou zvířata spojovaná s magií.

A děti? Děti jsou zvláštní v mnoha ohledech. Jsou vnímavější, citlivější, zranitelnější, hravé, darebné. Všímají si nepatřičností. Děti jsou speciální – jen se podívejte, jak jsou prominentní v duchařských hororových filmech.

2) Je to obyčejné, tedy obvyklé.

Co umocňuje sílu druhé poloviny věty je právě to, že se to děje pravidelně.

Jakákoliv pravidelnost čtenáře nudí – ale jedině, pokud je repetitivně. Co je pro někoho poprvé, to není repetitivně, ale nové, a o to zajímavější, že časté.

Chcete důkaz?

Co je silnější věta:

„Sebral tři vajíčka, flašku vitriolu, pět krabiček mentolek a levou papuči.“

Anebo:

„Jako obvykle sebral tři vajíčka, flašku vitriolu, pět krabiček mentolek a levou papuči.“

3.4. Krizová situace

Zaklínač měl nůž na krku.
(Otázka ceny)

I kdybychom nevěděli, kdo je zaklínač, tato věta nás zaujme a to ze stejného důvodu jako první věta „Město hořelo“. Slibuje násilí a je z ní tolik možných východisek.

Třeba to, že zaklínač je u holiče.

3.5. Kontrast

„Zdechlá ovce, napuchlá a vzdutá, se ztuhlýma,
k obloze trčícíma nohama, se pohnula.“
(Střípek ledu)

Síla této větu je v kontrastu.

  1. Nejdříve detailní popis toho, jak moc je mrtvá…
  2. … a pak zmínit, že se pohnula.

Se mnou to teda hejbne.

3.6. Očekávání budoucího

„První mrtvolu našel okolo poledne.“
(Meč osudu)

Tady je nejsilnější slib budoucnosti… protože pokud našel „první“ mrtvolu, je jasné, že jich bude přibývat.

A my přece chceme vědět, proč mrtvoly přibývají – a co je zabíjí.

 

3.7. Negativita

„ ‚Už odtamtud nevyleze, jasná věc,‘“ prohlásil
poďobaný povaleč a sám sobě přesvědčeně přikyvoval.“
(Hranice možností)

  • Kdo nevyleze?
  • Proč už nevyleze? Je mrtvý?
  • „Povaleč“ neevokuje zrovna pozitivní vlastnosti. A navíc je poďobaný, takže hnusák na kvadrát.
  • sám sobě přesvědčeně přikyvoval“. To zní, jako kdyby přesvědčoval buď sebe, nebo někoho dalšího. Proč o tom ale sebe/ostatní chce přesvědčit?

 

Tato věta v nás vyvolává negativní pocity a podvědomý strach o „toho, co nevyleze“. Lidé vyhledávají negativní věci – mají pak pocit, že to s nimi není tak špatné. Stačí otevřít noviny a uvidíte.

4. Povedené věty

Zkuste vymyslet, jak z těchto povedených vět udělat geniální.

4.1. Akce a reakce

„Když na trámoví mostu náhle zaduněla koňská kopyta, Yurga ani nezvedl hlavu.“
(Něco víc)

První věty obsahující akci jsou docela obvyklé. Tato věta ale využívá síly akce a reakce.

Akce: „zaduněla kopyta

Reakce: „Yurga nezvedl hlavu

 

„Náhlé zadunění kopyt“ věští hrozbu. O to víc nás překvapí reakce „ani nezvedne hlavu“. Podobné věty vyvolávají záplavu otázek: proč jedná tak nepochopitelně? O co se jedná?

S pomocí spojek „kdy“ a „když“ můžete zformulovat mnoho silných vět. Nemusí se jednat nutně o akci-reakci, ale třeba o dvojitou akci. Viz první věta mého románu:

„Bál teprve začínal, když jsme s lordem Marco Ornetem přijížděli k Paláci vědy a umění.“

4.2. Kladivo a kovadlina

„Černé body pohybující se po jasné obloze
upoutaly zaklínačovu pozornost. Bylo jich mnoho.“
(Zrnko pravdy)

Je to pověra, že první věta je nejdůležitější. První dvě věty fungující jako celek přitáhnout pozornost zrovna tak.

Pokud jsou krátké. A silné.

Chcete-li využít síly dvojvětí, musí ta druhá rozvíjet první. První věta je kovadlina. Druhá je kladivo, které právě dopadlo.

Viz mé oblíbené:

„Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale řekl bych, že
pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.“
(Žamboch, Drsný spasitel)

4.3. Údernost

„Ty prasáku! Pouťový brnkale! Lháři!“
(Věčný oheň)

Ha, už tři věty. Ale proč fungují? Protože jsou krátké! Rychle je přečtete. A hlavně – ženská nadává chlapovi (jenom ženská řekne chlapovi prasáku) a to většinou slibuje kopec srandy.

4.4. Zdůraznění

„Jezero bylo začarované. O tom nemohlo být pochyb.“
(Paní jezera)

Tady tohle moc kladivo a kovadlina není. Spíše kovadlina a kladívko. Ale stejně:

  • Jezero bylo začarované.“ To zní slibně, ne? Co je to za jezero, proč bylo začarované a co umí?
  • O tom nebylo pochyb.“ Tak vážně, čím se to „začarování“ projevuje, když „o tom není pochyb“.

 

4.5. Vtipné věty

„Aby sis mohl vydělávat na živobytí jako jízdní posel,“
poučoval obvykle Aplegatt do služby vstupující mladíky,
„potřebuješ hlavně dvě věci: zlatou hlavu a železný zadek.“
(Čas opovržení)

Dlouhé věty se vystavují riziku, že je čtenář nedočte (představte si, že někdo bere do rukou knihu v knihkupectví, zalistuje jí, začne číst první větu, ale nedočte ji a odkládá knihu zpátky do regálu).

Mohou být ale vystavěny mnohem zajímavěji než krátké. Například tahle předává dvě vstupní informace:

  • Aplegatt je jízdní posel
  • Je zkušený, protože „poučuje mladíky“ a dělá to „obvykle“, tzn. pravidelně.

… a navíc je ještě vtipná. Trochu.

5. A kde to nefunguje

Nechci říct, že následující věty nefungují vůbec. Jenom postrádají to chytlavé cosi. A my si řekneme proč.

5.1. Něco obyčejného

„Marigold opatrně sešel po schůdcích krčmy,
v rukou dva pěnou přetékající korbely.“
(Konec světa)

Aha, tak je v hospodě. No a co jako? Proč by mě to mělo zajímat, já nesl dva korbele včera večer?

5.2. Slib něčeho nezajímavého

„Sumec vystrkoval nad hladinu vousatou hlavu, mocně
sebou házel, blýskal bílým břichem, cákal a pěnil vodu.“
(Poslední přání)

Pěkný popis… do povídky pro rybáře. Ale pro fantasy?

Budiž… jistá síla popisu tkví v tom, že pro fantasy je tak netradiční. Ale mě osobně moc nebere, že někdo chytá ryby.

Dobře, ještě něco větě přiznám. Obsahuje hodně akce a silná slova, konkrétně:

  • vystrkoval hlavu,
  • mocně s sebou házel,
  • blýskal,
  • cákal,
  • pěnil.

Jinak ale slibuje jen nezáživné chytání ryb.

5.3. Výstřel do prázdna

„Mořská víla se vynořila do půli těla z moře
a prudce, ze všech sil plácla rukama do vody.“
(Trochu se obětovat)

Mořská víla mě nakopne, potkávám je častěji ve filmu než v knihách. Ale:

  • je to fantasy, takže mořská víla mě tolik nepřekvapí,
  • a jakkoliv se „vynoří“ a „ze všech sil plácne rukama“, ta akce není natolik zajímavá, aby přitáhla mou pozornost.

 

5.4. Délka a neznalost propriet

„Slunce se prodralo škvírami v okenicích,
do komnaty pronikly šikmé pásy světla,
v nichž vířil prach, pruhy denního jasu zalily
podlahu pokrytou medvědími kožešinami
a ve slunečním svitu se oslnivě zaleskla
spona opasku. Opasek patřil Yennefer.“
(Něco končí, něco začíná)

Pěkný popis, který má ale jednu nevýhodu. Je dlouhý.

Čím je věta delší, tím spíše ztratí čtenář zájem. Zvlášť když nemá čím ohromit. Přece jenom na „prachu vířícím ve slunečních paprscích“ není nic zase tak zajímavého. Všichni jsme to už viděli.

Mimochodem, Sapkowski opět využívá „kladiva-kovadliny“, které ale může fungovat jedině za předpokladu, že čtenář zná zaklínačův svět. Začínající spisovatel nemůže předpokládat, že čtenář zná ten jeho.

5.5. Nic

„V křoví pokřikovali ptáci.“
(Křest ohněm)

No a co? Tahle věta nemá nic. Prostě – nic.

Dobře, aspoň je krátká.

 

5.6. Filozofické věty jsou dvoubřitý meč

„Je všeobecně známo, že Vesmír,
stejně jako život, se otáčí v kruhu.“
(Věž vlaštovky)

Filozofická věty a složité myšlenky jsou ošemetné. Postrádají sílu akčních vět (respektive vět obsahujících akci), které vyvolávají touhu zjistit, co se stane dál.

Mohou upoutat dvěma věcmi:

  • Buď zajímavou konstrukcí jako zprofanovaná první věta ze Dne trifidů;

Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa,
a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

  • nebo zajímavou myšlenkou:

„Všechny šťastné rodiny jsou si podobné,
každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.“
(Tostoj, Anna Karenina)

Jakkoliv se mnou nemusí všichni souhlasit, první věta Věže vlaštovky nenaplňuje ani jedno.

Sumář

Shrňme si techniky, které můžete použít při tvorbě první věty – a pamatujte na to, že jich je mnohem víc:

  1. Použijte budoucí čas a slibte tak čtenáři zajímavou událost, k níž musí dojít.
  2. Zaujměte ho něčím neobvyklým.
  3. Zdůrazněte sílu netradiční věci tím, že se děje často, a zvyšte čtenářův zájem.
  4. Vytvořte krizovou situaci.
  5. Získejte si pozornost použitím silného kontrastu.
  6. Zdůrazněte, že v budoucnu se budou dít zajímavé věci.
  7. Začněte něčím hodně negativním.
  8. Využijte síly vět obsahujících akci a reakci (ideálně netradiční reakci).
  9. Dvě „vstupní“ věty mohou sloužit jako kovadlina (delší věta) a kladivo (úderná věta).
  10. Do krátkých úderných vět se člověk rychle začte.
  11. Dobrý humor přitahuje (špatný odrazuje).
  12. Pokud chcete používat filozofické věty, ujistěte se, že vaše myšlenka stojí za to.

Závěrečná úvaha

Výše zmíněné techniky nejsou kompletní, ani všespásné. Někteří autoři začnou über-popisnou větou, jenom aby čtenáře naladili na správnou vlnu.

Síla první věty se totiž přeceňuje; mnoho lidí na ni tolik nedá a užívá si krásu příběhu. Najdou se ale i tací, kteří knihu/povídku odkládají, pokud je nezaujme na první stránce.

Chytlavá první věta zvyšuje vaši šanci, že si čtenáře udržíte. O to víc, když posíláte povídku do soutěže a potřebujete utkvět porotcům v hlavách.

* * *

Scriptor, alias Vojta Žák, o sobě píše následující:

Když mi bylo 13, sestra mě vyzvala, abych napsal knihu. Tak jsem začal psát. Každý den jsem vstával v 6 ráno a hodinu jsem psal. Teď je mi 24 let. Jsem žurnalista, grafoman a vypravěč příběhů. Napsal jsem 3 knihy a řadu povídek.

Krátká noticka na závěr: Pokud máte ke psaní co říci, nezdráhejte se poslat nám svůj článek. Pokud bude mít hlavu a patu, zveřejníme ho. Sice to, že ho zveřejníme, neznamená, že s vámi 100% souhlasíme, ale na to jste si už u nás asi zvykli…

20 thoughts on “Host: Scriptor o prvních větách”

  1. Zaklínač je u holiče…:-D Kdyby nic víc, tak tohle si pamatovat budu. Krásný, obsažný, tematiku detailně rozebírající článek. Díky moc.

    1. Napsal. Ale to bylo ještě před Triumvirátem a myslím, že jsem ho sem nerecykloval.

      Dokonce si díky tomu, jak začínal, pamatuji, že jsem ho psal v srpnu 2011.

  2. Jo dobrej článek, i když ne všechny první věty se mi tak líbili a viděl jsem v nich to co ty Scriptore.
    Jestli nevadí, napsal bych sem taky pár slov.
    věty, které se mi líbí:
    „Město hořelo.“
    „První mrtvolu našel okolo poledne.“
    „Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale řekl bych, že
    pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.“
    „potřebuješ hlavně dvě věci: zlatou hlavu a železný zadek.“
    Tyto věty mají opravdu nějaký šmrnc, vtipnost, nebo něco co co by mě udrželo u zbytku textu.
    „Jako obyčejně si ho nejdříve všimly kočky a děti.“ – tato věta mě přinejmenším zarazí.

    V ostatních větách jsem možná neviděl, to co jsem měl, ale to je můj názor.
    Jinak zcela souhlasím s důležitostí první věty. Ta je podle mě stejně důležitá jako poslední. Že ta poslední věta je i tou poslední tečkou za celým příběhem. Může být i tak trochu otevřený konec, pokud si čtenář dokáže domyslet, co se bude dít dál, ale musí to uzavřít všechno. Stejně jako první věta musí všechno otevřít.
    Asi to nemusí začínat konfliktem, ten přichází podle osnovy až někdy později, ale pravda je, že většina čtenářů si udělají obrázek o celém textu podle první věty (berte s rezervou).
    Je to asi dva roky, co jsem psal přesně stylem „Slunce se prodralo škvírami v okenicích, do komnaty pronikly šikmé pásy světla…“ přičemž se své popisy snažím dosti redukovat, protože vím, že za ty jsem byl často kritizován. Extra dlouhé popisné věty, to bylo moje.
    Teď se snažím psát trochu jiným stylem a jelikož v soutěžích je vždy omezený počet znaků, musím text redukovat a to opravdu hodně. tím mi z textu mizí většina přívlastků a zbyde jen holá (někdy i nezáživná kostra).
    Není ale úplně jednoduché, když má člověk vymyšlený text, na daný námět a myšlenku vymyslet dobrou větu, která zaujme. Občas se mi to daří vymyslet u delších textů, které nepodléhají žádným soutěžním omezením. Pro soutěž je pro mě obtížné vymyslet samotný příběh, na tož první větu.
    Mám ale pár prvních vět, které se mi opravdu líbí (Můj subjektivní názor) a začíná tak pár mích nedokončených (tak asi dlouho zůstanou) děl:

    „(Královská) koruna se kutálela ze schodů. Králova hlava se kutálela za ní.“

    „Byl mrtvý už dvacet let. Proto mě trochu překvapilo, když mi zaklepal na dveře.“

    „Všichni moji přátelé zahynuli pádem ze skály. Sám jsem je shodil.“

    „Byl to takový malý kluk. Naprosto neškodný. Nečekal jsem, že mi vyvraždí celou jednotku.“

    „Dnešní den se mi obzvláště dařilo. Auto mi ukradli. V práci mě vyhodili, manželka mě opustila. Rodiče mě vydědili. O pár důvodů víc, proč bych měl použít ten plamenomet.“ – připouštím u tohoto odstavce ještě nemám vymyšlen příběh, jen těchto pár vět a nevím, jestli z toho něco bude.

    Snad jsem nepřekročil nějaké meze, co všechno mohu do komentů napsat.
    Díky za vyslechnutí.

    1. Tvoje první věty jsou – upřímně – fakt krásné :-), problém je, že jsou krásné spíš jako samostatné celky, svou vtipnou formulací, a nemusejí nutně fungovat jako vnadidlo k příběhu. Nějaký vrah někoho zavraždil, krále, jednotku vojáků, svoje kamarády…no dobře, kolik takových příběhů už jsme všichni četli, všechny na jedno brdo a často to byly sračky (čím neříkám, že musí být i ty tvoje, nakonec jsem je nečetl…). Kdybys, plácnu, napsal třeba, že „ten kluk se nám vloupal do kuchyně, ukradl všechno koření, takže nás odsoudil k smrti, parchant“ – navnadíš mě daleko víc. Protože svět, ve kterém nemít koření v kuchyni znamená zemřít, mě bude zajímat – nic takového jsem v životě nečetl a cítím z toho něco zajímavého a originálního… Tož tak.

  3. Ahoj Lokkene.

    Je mi jasné, že se s mojí analýzou všichni neztotožní. Každý má jiný vkus a univerzální pravdy neexistují. Mým cílem bylo hlavně podat racionální vysvětlení, proč některé první věty považují za dobré a jiné ne, potažmo i vydefinovat několik technik, které mohou psavci využít.

    Nevěřím, že by první věta byla tak důležitá pro celkový příběh. Jak dobré první věty má takový Dostojevskij? Bohužel naše tvorba je poplatná zrychlenému času, kdy nikdo nemá trpělivost přetrpět sto nudných stránek kvůli dechberoucí tisícovce, která bude následovat. Od té doby, co pracuji v marketingu, si to uvědomuji o to více.

    Tvé první věty jsou super. Většina z nich mi zavání Kulhánek, kterého já osobně nemusím, ale to už je věc vkusu.

    Ať se daří v další tvorbě.

    Scriptor

    1. Já vím, shrnul si to dobře. Fakt že jo.
      Neříkám, že první věta je všeobecně důležitá, ale někteří lidé dají prostě na první dojem. co se týká nudných pasáží… kdybych osobně věděl, že po té stovce stránek bude následovat tisícovka fakt kruťáckých, tak bych to klidně přetrpěl. Vtip je ale v tom, že čtenář,m který čte knihu poprvé neví, že po té stovce přijde vážně to krutý řezivo a tak možná knihu odloží a už se k ní nevrátí.
      Pokud ale autor umí napsat 1000 dobrých stránek, proč by psal 100 nudných. I část knihy, kde se neděje akce nemusí být nudná. Může tam být napětí, citové nebo rozumové rozvíjení postavy, které někdy může být zajímavé. stačí vědět, jak takové scény napsat. já to třeba nevím.
      Jinak díky za ohodnocení. Bohužel Kulhánka jsme nečetl, bohužel ani Sapkowskiho a vůbec se moje knihovnička rozrůstá velmi velmi pomalu. Uvízl jsem u Joa Abercombieho jheož díla se mi zdají opravdu hodně povedené. Je tam sice hodně popisů, a i když detaily tam nejsou moc důležité, baví mě to číst.
      Jinak moc se mi líbí název tvé knihy „Než se pěšák stane králem.“ Opravdu se mi líbí. Já si zakládám také na tom, že jakékoliv dílo se má dobře jmenovat. Ne jenom aby to shrnulo děj díla, ale také aby to čtenáře nějak zaujalo. Jak míže zaujmout kniha, která se jmenuje: Pomsta xxx, Odplata xxx, Zrození xxx. Nebo Temný les, to taky zavání. Jo, třeba to o tom může být, ale co. Les je temnej, hodně lesů je temnejch a pomstit se chce kde kdo. (Ne že by se mi dařilo vymýšlet lepší názvy)
      U toho „Než se pěšák stane králem“ to aspoň mě přivádí k zamyšlení, o čem to bude.
      Díky, tobě také přeju ať se daří. Ale ty máš psaní patrně v malíku, co?
      😉
      Lokken

      1. Těch 100 stránek na 1000 je příklad právě Dostojevského. Snaží se o tak náročný psychologický drobnopis, že často musí zdlouhavě vysvětlovat okolnosti. Samozřejmě je to i otázka doby, kdy jeho knihy vznikaly.

        Kulhánka doporučuji číst, pokud
        – chceš vypnout mozek,
        – chceš se pobavit,
        – máš rád černý, neřku-li amorální humor,
        – hledáš inspiraci pro nějaký hodně brutální masakr.

        Vidíš, Abercombieho Až budou viset mi posloužilo jako hlavní inspirace pro vytvoření titulu knihy. Samozřejmě vymýšlení názvů pro knihy a povídky je kapitola sama pro sebe. Podle mě je to důležitější a mnohem, mnohem těžší, než vytvořit dobrou první větu… takže moc děkuji za pochvalu.

        A díky také za přání. Píšu hodně, jsem vypsaný, ale jestli mám psaní v malíku, to ať posoudí druzí.

        1. Vím, už jsem slyšel, že je Kulhánek vážně machr a v český literatuře je na špici. Mám ho v seznamu knih (autorů), který si chci přečíst. Jenže, ten seznam je hodně, hodně dlouhej. A já mám takovou vadu, blok (nevím, možná je to jenom výmluva), že čtu hodně, hodně pomalu. Znám lidi a hodně lidí, kteří čtou vážně rychle, a nějak si myslím, že to je normální standard, když člověk vezme knihu a za večer ji přečte (nebo třeba i dvě). To může být takových šest hodin na knihu? Pětisetstránkovou? (Jedna stránka za tři čtvrtě minuty?) A já mám rychlost čtení 4 až 6 (když se daří) za hodinu (text, který vidím poprvé), což na jeden pětiset stránkový román potřebuju kolem 84 až 125 hodin. A to je důvod, proč jsem tak omezenej. Nechci se vymlouvat, že nemám čas-. Vždycky si na čtení čas najdu a přečtu minimálně 3 až 4 stránky, abych se nějak pohnul. Není to nic moc, ale tímto způsobem můžu aspoň přečíst kolem třech knih za rok a to už se tak nějak dá.
          To jo, názvy jsou důležitější než první věty. Někdy mě ale občas zaráží, proč se taková kniha (nebo i film) tak jmenuje.
          Třeba to mi trochu vadí na trilogii Abercombieho. Možná v tom nevidím až tak symboliku, nebo nevím. Ale proč Sama čepel (že tam jsou na začátku každý sám a pak se všichni spojí v jednu extra partu?). Až budou vyset, (nevím jestli tam je vůbec zmínka o šibenici, nebo o věšení) a Poslední argument králů (to samé). Nicméně, to že jsem nepochopil název, mi vůbec neubralo na zážitku ze čtení opravdu kvalitního textu. Jinak Hrdinové to je opravdu přiléhavej název. Rudá země, je už trochu slabší (sušší).
          Je pravda že občas je to vinnou překladu. Vybavuju si dobrej film, kterej se v češtině jmenuje Oko bere a v originále 21. Podle mě je to dobrej film. Ale ten, co to překládal, tak asi nemá úplně tucha jakej je rozdíl mezi okem bere a jednadvaceti. Oko bere se hraje s pršíkovkama. Hm, to asi nebude hra do kasina, co?

          1. Číst pomalu není vada. Murakami v Kafkovi na pobřeží říká něco v tom smyslu, že má rád knihy, které může číst pomalu a vychutnávat si je.

            Kamarád z Ukrajiny se rád při čtení zastavuje, knihu odkládá a přemýšlí nad tím, co si zrovna přečetl.

            Medek připomíná, že kdo chce psát, musí hodně číst, ale také přemýšlet nad tím, jak a proč je co napsáno.

            Nemá smysl poměřovat svoji rychlost čtení s někým jiným, protože kdo si z knihy odnese víc? Stejně to nezměříš, důležitý je Tvůj zážitek.

            Ale pokud Ti jde čistě o to „spolykat“ co nejvíce knih, doporučuji poslouchat audiobooky. Já díky nim „přečtu“ cca jednu knihu za týden. Jinak už mi na čtení moc času nezbývá.

            Co se názvu knihy týče – i v tom občas nacházím kouzlo, rozjímat nad tím, co chtěl autor názvem říct. I když většinou je to nabíledni.

            A co se názvu překladových filmů týče, to asi nemá smysl moc řešit – jiný segment trhu, jiná pravidla.

          2. Pokračování Scriptor: Cožpak o to. Já si ty knihy tímto tempem i docela vychutnávám. Vidím téměř každou scénu jako obraz z filmu (skoro, tak jak mi to fantazie dovolí). Ale přece, chtěl bych mít víc takových zážitků a ne míň a rozkouskovaných na opravdu hodně fragmentů. Špatné na tom je to, že při takto dlouhodobém čtení si už nepamatuju, co se stalo na začátku příběhu (mám trochu horšího pamatováka), což mi krapet zhoršuje orientaci.
            Osobně nevím, jaký požitek mají lidé čtoucí rychleji, ale neřekl bych, že odlišný.

  4. Článek zajímavý, i když bych subjektivně někdy nesouhlasil. Ale to bude částečně i tím, že já na sílu prvních vět tolik nedám. Zvlášť v době, kdy většina knih má zezadu na přebalu úryvek, který by měl být dost zajímavý na to, aby mě zaujal.
    Měl bych jedinou výtku – chtělo by to korekturu před vypuštěním do světa, protože bych řekl, že nikdo nezabíjel mrtvoly, ale dělal z živých mrtvoly (aspoň co si z tohohle kousku Sapkowského pamatuju). Narazil jsem i na pár dalších matoucích věcí/chyb. A holt jsem Grammar Nazi hnidopich 😀

    1. Jak už jsem se zmínil výše, stoprocentního souhlasu nedosáhnete nikdy a nikde.

      Co se týče síly prvních vět – mají velký význam například pro povídky. Ty ukázku na „přebalu“ většinou nemívají 😉

      A ke korekturám – já si po sobě všechno čtu aspoň dvakrát a je-li to možné, nechávám to několik dní uležet. Ale i tak mi vždycky nějaká chyba uteče. Autorská slepota. Proto jsou tak důležití korektoři/editoři. Těm svým ale nemůžu dávat všechno, co vyplodím, protože bych jim musel platit za full-time job. S těmi mrtvolami máš recht, uniklo mi to, díky za postřeh.

  5. Tu akčnost prvních vět bych zas tak nepřeceňoval. Já aspoň když hned na začátku lítají kulky a mrtvoly, řeknu si jen „ach jo, další sračka bez příběhu, bez postav, bez atmosféry, ve které kromě střílení a rozbíjení hlav o nic nepůjde…“ To spíš bych dal důraz na něco neobvyklého a zvláštního (fantastika k tomu přímo vybízí) – viz příklad se zdechlou ovcí, to je přesně ono. To by mě totálně dostalo a nepustilo, dokud bych o tom světě nevěděl všecko, co se dá…:-)

    1. Souhlasím s Tebou, Jergone.

      Pokud v článku mluvím o probíhající akci, nemám na mysli „akčnost“, ale „aktivitu“. Když si vezmeš první věty Dne trifidů nebo Drsného spasitele, zjistíš, že autor vyjadřuje myšlenku, ale na scéně se vlastně nic neděje.

      Oproti tomu věta „Marigold opatrně sešel po schůdcích krčmy“ už popisuje nějakou činnost. Zaujmout někoho popisem činností (popisem akce aka aktivity, tzn. že se v ní vůbec nemusí střílet) je často jednodušší. Rozhodně to ale není jediný způsob, jak otevřít příběh.

  6. posledních pár dní jsem o tom přemýšlela a i když je pojednání o prvních větách dost zajímavé, osobně bych ocenila i nějaký článek o posledních větách 🙂 aneb není jen důležité dobře začít, ale i dobře skončit a jak na to, aby si z toho čtenáři odnesli dobrý dojem

  7. Naproso souhlasím. Konce mi dělají mnohem vtší potíže než začátky, neb začínám každou chvíli, tak už mám cvik, ale jen velmi málo věcí dotánu do konce (O:
    Mimochodem moc dkuji za hezky strukturovaný a přehledný článek o prvních větách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *