O hajzlech

Vzpomínám si, jak se tu kdesi v jedné diskuzi objevilo, že někdo ,,si chce občas prostě přečíst o pořádném hajzlovi“. Nač tedy hajzlům nevěnovat článek? Kdo je to postava hajzl? Do jaké doby je to ještě hajzl? Kdy přechází v ču… opravdu špatného člověka? A hlavně – je dobré, aby hajzl byl protagonistou?

Snad všichni jsme si někdy jako děti hráli na policajty a zloděje. Kdo je v této hře kladným hrdinou? Správná odpověď by měla znít, že policista, jakožto strážce zákona. On je ten, kdo chytne zloděje, zločinecký to živel, jenž si přivlastňuje majetek jiných lidí.

A teď se sami sebe optejte, kolik postav sympatických zlodějů jste poznali? Hodí se zmínit takovou tu čest mezi zloději. Fakt, že v některých detektivkách zloději spolupracují s policií, pokud někdo porušil jejich kodex. Někteří zloději kradou, aby zajistili rodinu, jiní bohatým berou a chudým dávají. Zkrátka, zloději-sympaťáci existují.

Co třeba padělatel? Může to dělat, aby pomáhal křivě obviněným lidem dostat se pomocí falešného pasu ze země. Pašerák? Han Solo!

Drogový dealer? Lupič, co číhá za rohem s klackem a okrade kohokoliv? Vrah?

Kde je hranice? Za jakých okolností by vám mohl být sympatický vrah? Je to vrah, co vraždí jiné vrahy? (Ne, na Dextera se skutečně nedívám, neptejte se mě na to.) Vraždí kvůli pomstě? Má alespoň nějaký miniaturní důvod, proč by čtenář měl být na jeho straně a fandit mu?

Abych citoval klasika (řekl mi to u piva), tak když společnost začne vnímat postavy, normálně záporné, jako hrdiny, je něco špatně. Upřímně? Vidím to čím dál tím častěji v té nejhorší možné formě. Náctiletí se dnes chytnou všeho. V rámci studia nových klišé a špatné literatury jsem pronikl ještě hlouběji do creepypasty, kterou konzumuji zásadně jako audio, když mám nějakou monotónní a mechanickou práci. Trochu stranou snad sdělím jen informaci, že mnoho mladých nezajímá obsah povídky, hlavně když je tam jejich oblíbená postava. Podíl špatného ku dobrému je tím pádem až příliš na té bahnité straně. Co jsou ale oblíbené postavy?

Nejčastěji vrazi. Už jsem o tom jednou psal, tak doplním, že od té doby jsme v tomto ohledu klesli ještě hlouběji. Teď už nemáme internet plný vrahů, kteří začali vraždit kvůli traumatu a/nebo pomstě. Nyní tito vrazi vraždí jen tak bez důvodu (důvodem je snad leda oblíbené to je přeci jasné) nebo – pozor – protože jsou fanoušky jiných vrahů. Jeden příklad za všechny – Nina the Killer, nejhorší napodobenina napodobeniny, jakou jsem kdy viděl.

Hitler, Stalin, Bin Ladin - všechno žabaři. Přivítejte skutečný postrach, Ninu.
Hitler, Stalin, Bin Ladin – všechno žabaři. Přivítejte skutečný postrach, Ninu.

 

Tito vrazi a hlavně jejich počínání je neuvěřitelně romantizováno. Už to nejsou záporné postavy, teď se z nich stávají obdivované osobnosti.

Otázka zní, proč tomu tak je? Internetový horor se za pár let svojí existence změnil z ,,toho bychom se měli bát“ na ,,to budeme žrát“. (Na rovinu, před lety mě tenhle žánr chytl, protože tehdy se jednalo o obdobu mých oblíbených městských pověstí a duchařských historek. Důležité je to zdůraznění minulosti, mezitím došlo k přerodu v… něco.) Vše, co mělo vzbuzovat hrůzu (z velké většiny neúspěšně a úsměvně, ovšem ty výjimky zase většinou stály za to, více v tomto článku) pozbylo původního významu a najednou máme ten problém, že ono romantizování vražd vede ke skutečným problémům.

Onen žánr vyprodukoval několik opravdu zajímavých postav (načež tuny pokračování od jejich fanoušků z nich nadělaly fašírku, co neměla s původním příběhem nic společného – to je zásadní potíž onoho odkazovaného problému). Ty ovšem měly být záporné. Zabíjí lidi ve velkém a fanoušci (pardon, vypínám politickou korektnost – fanynky) si přejí zabíjet s nimi.

Otázka zní – je dobré fandit vrahu, jehož důvody pro zabíjení z něj dělají doslova a do písmene hajzla?

Lidé záporáky milují. A všichni chápeme, proč. Darth Vader je prostě drsňák. Už pohled na něj nám prozradí, proč bychom mohli tuto postavu mít rádi. A co Palpatine, jeho šéf? Jaksi se nemohu ubránit pocitu, že Darth Vader v sobě skrývá alespoň něco, co mu může zajistit sympatie diváků. Víme, že s ním bylo manipulováno a hlavně – na konci si řekne, že zas takový grázl nebude. Palpatine? Řeknete mi o něm něco pozitivního. Něco, co bylo ve filmech, rozšířený vesmír jsem nezvládl pohltit.

Navíc – musí být hajzl nutně záporák? Dejme tomu ve Star Treku je součástí velice mírumilovné Hvězdné flotily jistá Sekce 31. O Sekci 31 není až tak moc známo, protože v rámci všech seriálů a filmů se sotva mihla (v románech, které mi prošly rukama, nebyla vůbec). Sekce 31 se snaží o ochranu Federace. Jak? Třeba tak, že vyvine nemoc, která má zahubit jednu nepřátelskou rasu.

Je to hrozné? Ano! Jsou to hajzlové? Ano! Ale o co jim jde? O záchranu Země a dalších planet, protože než došlo k nakažení nepřátelské rasy, Federace s ní prohrávala na celé čáře válku.

Jak byste Sekci 31 vnímali vy? Jsou to hrdinové, že se pokusili zachránit svoje blízké, nebo hajzlové, co zkusili pozabíjet celý inteligentní druh?

A co třeba CIA? Slyšeli jste o projektu MKULTRA? Přečtěte si o něm něco a přemýšlejte, zda tahle věc měla sloužit ve výsledku ku prospěchu lidstva nebo ne.

Romantizování záporných postav také vede k tomu, že někteří autoři nám předkládají své hrdiny jako záporáky a zmetky, kteří se nezastaví před ničím, jen abychom po přečtení měli pocit, že tahle postava byla vcelku obyčejná a za strašně dárk, ívl a edži ji považuje jen autor. Ne, meč z černého kovu nestačí. Je ta postava trošinku temná? Možná. Je to záporák? Ve výsledku málokdy. Je to hajzl? Pokud doopravdy ano, bojím se, že moc lidem sympatický nebude.

Nebo je postava hajzla ještě něco jiného? Ne nutně postava záporná? O spoustě lidí řeknete, že to jsou hajzlové, ale třeba jen proto, že jsou to práskači, úplatkáři, sami úplatné bestie, křiváci, lháři…

Ne. Pokud bych chtěl číst o pořádném hajzlovi, doufám, že se po mně nebude chtít, abych mu fandil.

Jak vidíte, téma hajzlů jsme sotva polechtali. Tohle byl v podstatě jen úvod, protože skoro každý odstavec by šel rozepsat na samostatný článek. Některých se rozhodně dočkáte časem.

Sikar

16 thoughts on “O hajzlech”

  1. Popravdě, ono je vůbec v poslední době moderní psát všechno „dark and gritty“. Ach jo.
    Hajzly jako hlavní hrdiny nechci a nechci o nich číst. I ti rádoby rozervaní anti-hrdinové už mi lezou na nervy.

  2. Gandalf byl pěkný hajzl. Hlavně v Hobitovi. Ale teda v případě záporáků, které zkrátka zbožňujeme, mi spíš než Vader přijde na mysl Nolanův Joker. Prostě… prostě Joker.

    1. 😀 … nemocnej, to zrovna…
      Chcete vidět kouzlo? Nechám zmizet tužku.
      Jedna… dna… tadá…
      Jo jo, pěknej hajzl.
      Se se týče záporáka jako hlavního hrdiny, tak v roce 2016 má bejt film Suicide Squad, kde má bejt celá jednotka záporáků včele s Yokerem, tak nevím, jaký to může být takovéto obsazení „hrdinů“.

      1. V čele s Jokerem? To určitě ne, Joker tam bude jako nějakej cucák stranou, toho by si do SS Wallerová nikdy netroufla dát :D. Ale těším se na Harley Quinn, jak to rozjede.

        1. Joker by především fungoval (a řekla bych, že bude fungovat) jako extrémně neřízené a neříditelná střela, co bude mít sklony pobíhat a generovat bordel. A to jakákoli adaptace Jokera, ok, možná krom těch z filmového Batmana v pojetí Nicholsona. xD
          Wallerová by mu SSko svěřila… no, asi kdyby z toho chtěla udělat Suicide Squad nejen jako sarkasmus a nechat to, ať si to se sebou vezme do hrobu i ARGUS. 😀

          Jinak spoustu potvrzených členů bych považovala spíše za antihrdiny než hajzly, respektive ve srovnání s nimi mi vychází jako větší hajzl společnost a systém…

  3. Nakonec ten trend vygraduje takto:
    Záporák-hajzl, klaďas-hajzl, prostý lid-hajzlíci, autor-hajzl hajzlů, čtenáři-hajzlíci, co si myslí, že nejsou hajzlíci.
    A kritici jsou v hajzlu.

  4. Zkusila jsem to. Jeden hajzl mi v roli protagonisty neutáhl povídku a musela jsem mu poslat na pomoc kavalerii s pár slušnýma jedincema. Druhej hajzl, co měl být původně zupák jak poleno, se mi zákeřně přerodil do unavenýho, rezignovanýho táty, kterýmu se zbořil svět, když zjistil, že je ho syn (ten první hajzl) je fakt hajzl… Jo a zachránit to taky musel někdo jinej.
    Tak já už asi nevím. 😀 Nějak mi nejdou nebo co. Asi budu muset bejt nemoderní a vydržet to s těma hrdinama. 😀

    1. Mám to podobně jako ty, Ioannino. Jen ještě vyhraněnější. Hajzlové mi prostě nejdou. Trochu mě to štve. Ráda bych napsala hajzla, ze kterého by šel strach. Aspoň někdy. Ne proto, že bych chtěla, aby ho čtenáři obdivovali. Jsem rovněž staromilec. Ráda bych, aby se jim dostalo zadostiučinění, že to ten hajzl projel a dobro zvítězilo.
      A z klávesnice mi lezou maximálně hajzlíci. Co nadělám, taky to budu muset zvládnout s těma hrdinama.Ale myslím, že to bude tím, že opravdovému zlu nerozumím, nechápu ho a vlastně ani nechci chápat.
      Vzpomínám si ale na jeden velmi klasický případ hajzla, kterého jsem, do určitého okamžiku obdivovala. Díky němu dokážu tu svou vlastní hranici, kdy ještě dokážu záporákovi fandit, určit velmi přesně. Jde o klasiku Šakala. Dokud připravoval akci, dokonce i tehdy, když zabil padělatele (no neměl ho vydírat, že?), jsem ho přinejmenším fascinovaně sledovala. Zlomilo se to, když zabil hraběnku. V tom okamžiku jsem měla jasno – je to hajzl a pevně věřím, že si to sním komisař brzy vyřídí. Takže, kde je ta moje hranice? Nad vraždou jiného lotra ještě přimhouřím oči. Nad vraždou nevinného člověka ani náhodou.
      Je pravda, že jsem po přečtení Dne pro šakala dost přemýšlela. Jak se to vůbec stalo, že jsem tomu hajzlovi vůbec fandila? I když po dobu omezenou. Vážně nevím. Proto mi tenhle článek připadá opravdu zajímavý.

    2. Jo, naprosto tě chápu. A myslím, že pokud uvažujeme o tom, že postavy mají nějakou svoji minulost, rodinné zázemí, někde a nějak vyrůstaly, něco se jim přihodilo a žijí v určitém světě, který je nějak ovlivňuje, dokážeme mnohem lépe pochopit, proč dělají tohle či ono. Většinou nic není jen černé nebo jen bílé. A taky jen opravdu málo co, se děje bez příčiny. I to, že se někdo chová jako hajzl.

      1. Samozřejmě, že věci nejsou černobílé. Ale pravdou je, že ne z každého, kdo má komplikované dětství, je hajzl. To je vysvětlení, ne omluva. Prostě, chápat hajzla příliš je nebezpečné. Nějak to pořád mám staromilsky jasné – hajzlovi fandit nechci a nebudu tedy psát o skutečných hajzlech. Jen o normálních běžných lidech s jejich kladnými i zápornými vlastnostmi. O těch, samolibých, otravných, nudných, protivných… velké zlo neumím. Velký dramatický příběh z toho nebude, ale i ty pro potěchu duše jsou přece potřeba, ne?

        1. přesné a trefné
          ne z každého s těžkým dětstvím je hajzl a není to v žádném případě omluva
          a i to, co píšeš dál, myslím, že to do určité míry vnímáme podobně
          ne, že by se v mých příbězích žádní fakt hajzlové neobjevovali, ale po pravdě si neuvědomuji, že by některý z nich dopadl dobře…

    3. No přesně. Nedej bože se kouknout hazjlovi do hlavy. V ten moment zjistím, že má například tyranského otce, nebo ho právě vyhodili z práce, nebo je celá léta svým okolím zanedbávaný… a mám rázem zamindrákovaného nešťastného popřípadě osamělého chudáka a tím pádem po padouchovi. Nevím kdy, jestli tedy vůbec, se mi podaří nějakého napsat.

      PS: Stejnou ikonku jako KattyV mi triumvirátí systém přidělil proto, že jsme obě přihlášené z mailové adresy našeho společného blogu. Rozhodně nejsme jedna a tatáž osoba.

      1. Aby nedocházelo ke zmatení, přihlásila jsem se pro jistotu z jiné své adresy, a odteď už nebudeme s KattyV vypadat jako jednovaječná dvojčata.

  5. Otázkou především je, KDO JE TO HAJZL – a po kom, jako po hajzlovi, volají čtenáři. Často mám pocit, že „hajzlem“ myslí hrdinu, který prostě není ze škatulky, má špinavé ruce a celkově… je to prostě antihrdina. 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *