Dneska jsem neměl mít článek, protože jsem ho prostě a jednoduše nestíhal. Vyřešili to ovšem za nás sami čtenáři, konkrétně Meridion. Ta si přeje být uvedena pouze pod přezdívkou a bez jakýchkoliv odkazů. Co bych to byl ale za potvoru, kdybych na ni neprozradil jednu důležitou informaci. Od Meridion máme doma jednu knihu, takže vám mohu zaručit, že ví, o čem mluví. Co bych mohl říct ještě? Snad jen, že mi ukradla článek! O tomhle tématu jste mě slyšeli mluvit letos na Pragoffestu a dlouho jsem přemýšlel, zda o tom nenapsat i článek. Meridion to udělala za mě a více než dobře, jak uvidíte. Možná na něj jednoho dne navážu, ale teď už předám slovo…

Cestovatelky do jiných světů – hledání nového mýtu?

Druhá povídka v soutěži a už tu máme oblíbené “Dívka cestuje do jiného světa”!

Sikar

Myths offer life models. But the models have to be appropriate to the time in which you are living, and our time has changed so fast that what was proper fifty years ago is not proper today.

(volně přeloženo: Každá doba potřebuje své vlastní mýty a vzory.)

Joseph Campbell: The Power of Myth

Přímým podnětem k napsání následující úvahy byl Sikarův facebookový povzdech, ale myšlenka sama se mi převalovala v hlavě díky J. Campbellovi už delší dobu.

Joseph Campbell (1904-1987) byl americký učenec a myslitel, který se zabýval studiem mytologií celého světa, jejich porovnáváním mezi sebou navzájem i s psychologickými studiemi Freuda a Junga. Zjistil, že určité motivy provází lidstvo po tisíciletí, a to nejen v mytologiích starých civilizací a primitivních kmenů, ale převedené do moderního jazyka, oslovují i současné lidi. (George Lucas po úspěchu prvních Hvězdných válek přiznal, že mu při psaní scénáře hodně pomohly právě Campbellovy knihy.) Jiné mytologické příběhy a rituály ztratily během vývoje lidstva svou platnost a byly nahrazeny novými. Pokud vymizely bez náhrady, může to mít za následek různé psychologické problémy nebo si lidé hledají náhradní řešení sami. (Pouliční gangy mladých delikventů jsou prý důsledkem absence obřadu uvedení mezi dospělé členy společnosti.)

Tolik k představení muže, jehož knihy (zejména Tisíc tváří hrdiny) by podle mého názoru měly být povinnou četbou pro všechny začínající spisovatele. A nyní k vlastnímu tématu mého článku:

Je opravdu s podivem, jak se fenomén dívek/žen ocitnuvších se v jiném světě v posledních letech rozbujel. A kolik dalších příběhů na toto téma se ještě schovává v šuplících (včetně toho mého)?! Sem tam je oním cestovatelem i chlapec nebo mladý muž, ale ženské pohlaví výrazně převažuje.

Nevěřím na kolektivní vědomí, ani na to, že by myšlenky létaly vzduchem a zasahovaly lidské mozky zvenčí, ale domnívám se, že pokud se stejná myšlenka zrodí v přibližně stejnou dobu ve více hlavách, má to nějakou příčinu.

Tou příčinou jsou podle mě výrazné změny, ke kterým v posledních sto letech došlo v pohledu na ženy i v pohledu žen samy na sebe.

Od žen (alespoň v naší části světa) se již neočekává, že budou jen oddanými manželkami, ale že budou díky svému vzdělání zdatně konkurovat v zaměstnání mužům, avšak zároveň, že si zachovají ženské vlastnosti a dál se budou se starat o rodinu. Téma, jak tyto požadavky skloubit, nebo do jaké míry je to pravda, bylo omíláno již mnohokrát, proto do něj nechci vrtat hlouběji. Málokdy je však poukázáno na to, jak se třeba změnilo i vnímání vzhledu. Zatímco dříve byla romantická představa, že žena musí být krásná, aby zaujala bohatého a urozeného muže a po boku tohoto ideálního manžela našla šťastný život, vyvážena náboženským tvrzením, že krása je nástroj Ďáblův, takže i ty ošklivé ženy neměly důvod cítit se méněcenně, dnes je kladen důraz na to, že každá žena, i když není krásná, musí svému vzhledu věnovat pozornost. Je téměř nemyslitelné, aby žena dělající kariéru chodila do práce bez mejkapu!

Všechny tyto změny posunuly ženskou psychologii do nové a neprozkoumané oblasti. Postava ženy jdoucí za svou kariérou nepatří mezi archetypy. Proto současným dívkám chybí mytologické vzory, s nimiž by se mohly ztotožnit. Navíc jim často chybí i reálné vzory, které by mohly následovat. Dnes již sice máme úspěšné podnikatelky nebo vědkyně, ale

a) aby obstály ve světě mužů, musejí se tyto ženy většinou chovat jako muži; často se zřekly rodiny anebo zastávají v rodině podobnou funkci jako otec, který chodí z práce pozdě večer a dětem má čas se věnovat pouze o víkendu;

b) tyto ženy často dosáhnou věhlasu nebo vysokého postavení ve věku kolem padesáti let a o jejich cestě k vrcholu se ví málo.

Proto jsou dnešní náctileté dívky vystaveny nejen vnitřním zmatkům způsobeným hormonálními změnami, ale i rozporuplným očekáváním z venku: Na jednu stranu jsou na ně kladeny vysoké požadavky ohledně jejich budoucnosti, ale zároveň přetrvává tlak dominantní kultury, která jim klade překážky a omezuje jejich svobodu. Situace se mění generaci od generace, takže nemohou hledat pomoc u svých matek a babiček. A rychlým vývojem technologiií a společnosti se daná propast čím dál víc zvětšuje. Před mladými ženami se rozlévá oceán možností, ale nikdo jim nedovede poradit s navigací v jeho temných vodách plných příležitostí i nebezpečí. Jak bylo zmíněno výše, chybí jim vzory – skutečné i literární. Stará mytologie již neplatí, ale nová ještě nebyla vytvořena. A tak se mladé dívky a ženy obracejí do své fantazie. Hledají, tápou a bloudí uvnitř sebe sama – v marné snaze najít řešení, které by pro ně fungovalo v dnešním světě. Proto se často uchylují do světů fantastických, kde se mohou oprostit od svazujících pravidel našeho světa, a tím si cestu k vysněnému úspěchu aspoň trochu usnadnit. Ty literárně zručnější pak mají potřebu se o objevy ze svého nitra podělit s ostatními.

Přestože měl být tento článek zaměřen na cestovatelky do jiných světů, nedá mi to, abych nezmínila Hunger Games a Divergence. Přestože hrdinky obou příběhů žijí ve světě, kde se již narodily, řekla bych, že inspirace pro zápletky točící se kolem snahy překonat bariéry myšlenkového vězení a stereotypů daného světa vychází ze stejného zdroje.

Zemí, kde vyšlo nebo bylo natočeno pravděpodobně nejvíc příběhů na téma náctileté dívky, jež se ocitne v cizím světě (ať už ve fantastickém nebo jenom v minulosti), je Japonsko. Má to určitou logiku. Japonsko má jednu z nejsilnějších patriarchálních kultur na světě. Japonské dívky sice mají v současnosti možnost studovat, ale přesto se od nich většinou očekává, že po svatbě opustí zaměstnání a zaujmou tradiční roli manželky v domácnosti. Jaký div, že jsou pro ně tyto příběhy nabízející jinou alternativu, tak přitažlivé.

A tím se dostávám k největšímu úskalí, které v tomto žánru vidím. Zatím jsem nenašla příběh, který by nabízel skutečné řešení současné situace. Všechny jsou pouze únikovou cestou z psychologického vězení přítomnosti. Jejich popularita je odrazem toho, kolik mladých dívek a žen hledajících svou cestu životem toto téma oslovuje a přitahuje. Podle toho v jaké fázi své životní cesty čtenářky jsou, přijmou s vděčností aspoň odreagování a možnost zasnít se v průběhu čtení, nebo knihu odloží se zklamáním, že v ní nenašly to, co hledaly. Kritici, kteří si ani neuvědomují tuto potřebu specifické skupiny žen, šmahem dílo odsoudí jako plytké a neoriginální.

Problém je v tom, že autorky (mužští autoři tvoří v tomto žánru zanedbatelné procento) samy tápou a neznají odpověď na otázku, kterou si položily. Přenést sebe (svoji hrdinku) do jiného světa nic nevyřeší, pokud se nedokážeme oprostit od stereotypů světa našeho.

Průvodním jevem všech vnitřních a vnějších změn v průběhu dospívání je často nízké sebevědomí, a proto jsou hrdinky těchto příběhů většinou popisovány jako průměrné (až podprůměrné) dívky, které však po přenesení do jiného světa

– získají magické či nadpřirozené schopnosti přímo nebo skrz mocný předmět, který je jim svěřen,

– nebo zjistí, že jsou ztracenými dědičkami, přenesenými náhodou (nebo něčím zlým úmyslem) těsně po narození (nebo ještě před ním) do našeho světa,

– nebo záhy po svém přenesení získají ochránce, do kterého se zamilují a on dříve nebo později do nich

– nebo dojde ke všem výše uvedeným případům dohromady.

Málokdy hrdinka dokáže něco sama o sobě. Zatímco chlapečtí hrdinové v podobných situacích dospívají a nově nabyté zkušenosti dále uplatňují, dívčí hrdinky většinou zůstávají pouze nositelkami dědictví či onoho magického artefaktu a v rozhodujících momentech leží těžiště akce na bedrech jejich mužských průvodců. Daleko častěji než mužští hrdinové také hrdinky v tomto vysněném světě zůstávají, protože tam našly své místo (a svou lásku). Přitom fáze návratu do všedního světa a předání získaného poučení a zkušeností dalším lidem je podle Campbella důležitou poslední etapou hrdinova mytologického dobrodružství.

Dokud tyto dva předpoklady (větší samostatnost hrdinek a uplatnění zkušeností) nebudou splněny tak, aby rezonovaly v souladu s psychologickými potřebami většiny čtenářek, výsledný příběh nikdy nenabídne potřebné poučení a mytologické řešení, které by nebylo pouhým přebarvením starých myšlenkových vzorců.

Obávám se však, že nás mezitím čeká ještě spousta průměrných a špatných příběhů od autorů a autorek snažících se zaplnit tuto mezeru „na trhu“, aniž by chápali, kde leží jádro problému.