O hledání nepřítele

Ne každý příběh je potřebuje, ale když už se autor rozhodne postavit silného hrdinu bez bázně a hany, co potřebuje víc než lepou ženu k zachránění a trůn k ukořistění? Správně, nepřítele. Uveřitelného, zlého a po všech stránkách dokonalého. Jenže: kde vzít a nekrást?

Stejně jako nepoznáme, že existuje světlo, dokud nepoznáme tmu, tak i naši hrdinové potřebují své protivníky, aby mohli být hrdinští. Jenomže zatímco detektivovi stačí jeden prohnaný lupič, případně sériový vrah (protože lidské zlo vždy bude táhnout svou zvráceností a reálnou možností, že příběh není jen příběhem, což z románu dělá mrazivě přitažlivé čtivo), ve fantastickém světě to bývá trochu složitější.Už jsme nejednou psali o Pánovi všeho zla, sídlícímu v Temné věži za Temným lesem – a podle množících se textů je třeba to znovu (trochu jinými slovy) zopakovat.

Dobře tedy, chceme velké Zlo. Coby autor si vždy položím stejné otázky: musí to být nutně Opravdu Velké Zlo? Nestačí takové malé, obyčejné, každodenní, lidské – a o to děsivější? Případně: proč je to vlastně Zlo? Černobílé nahlížení na svět mívají většinou jen malé děti, takže je třeba vždy jít víc do hloubky a zkusit se na celý problém podívat koutkem levého oka, zatímco visíte hlavou dolů z dětské prolézačky (nebo vhodné větve, jak je komu libo).

Proč tak složitě? Inu, psaní je hra, navíc čerstvý vzduch vám prospěje. Pověšení se hlavou dolů zase nabízí jiný pohled na svět – a vlastně na všechno. Vždy se snažím nahlížet na daný problém z více úhlů a vytváření nepřítele (nebo zápletky) není o ničem jiném. Je váš nepřítel jedinec nebo součást větší skupiny? Je vytvořené nepřátelství osobní, společenské, náboženské nebo mocenské? Jak vzniklo a kam sahají jeho kořeny? A neméně důležité je zodpovědět otázku, čím je nepříteli váš hrdina: zosobněným zlem, nutnou překážkou k cíli, nebo jen náhodnou obětí?

Tohle je totiž problém, na který narážím u textů neustále. Když už se autoři posunou od černobílého vidění světa (on je zlý a basta!) ke zdůvodnění, proč je zloun zlý a nepřítel nepřátelský, opomene často promyslet, čím je onomu nepříteli hrdina příběhu. Tohle je totiž hnacím motorem právě našeho nepřítele – jeho vnímání světa (a našeho hrdiny, který je jeho součástí).

Vezměte si třeba klasického nepřítele pohádek a mnohých fantasy příběhů – zlého čaroděje, draka, rytíře. Co získá únosem nebo vydíráním královské dcery a jejího tatínka? Bohatství nejspíš ne, říši také jen těžko, tedy pokud se jako autor nezaměříte spíš na hrdinu – právníka, který se snaží anulovat vynucený sňatek a korunovaci. Žene ho pomsta? Dobře, ale jak osobní to je? Protože pomsta je ryze osobní záležitostí, musí jít o sakra velkou zášť mezi těmito muži. Vidíte? Zase musíte zajít do historie a promyslet nepřítelovu motivaci, proč je vaší postavě nepřátelský. Může za to pár rozmlácených báboviček v dětství? Nebo unesená, zprzněná, zavražděná manželka, milenka, sestra, matka? Má váš nepřítel dostatečné prostředky, aby vůbec hrdinu ohrozil? Nebo je to jen na oko a bublina splaskne, jakmile do ní trochu šťouchnu drápem?

Stejně dobře musíte hledat důvody i pro války a podobné záležitosti. Nestačí napsat „jejich vládce nám vyhlásil válku a tak jsou to nepřátelé“. Co je motivem této války? Boj o území, suroviny, přístup k moři? Vede válečné psy rasová nebo náboženská nesnášenlivost? Jde o chladně vedenou válku s propočítanými riziky, nebo je do toho zamíchaný fanatismus a zaslepenost? Navíc v případě národů a větších lidských společností těžko najdete národ, který by uvažoval naprosto stejně jako jeden muž. V každé společnosti se objeví i protikladné hlasy, na to nezapomínejte – a využívejte toho. Vždy je příběh zajímavější, když je ta samá záležitost ukázaná i z odvrácené strany.

Navíc pro inspiraci nemusíte chodit nikam daleko, stačí si projít diskuse na nejbližším zpravodajském portálu. Voilá, máte krásný vzorek lidského chování a reakcí na „tohle je nepřítel číslo jedna“. Literatura vždy byla odrazem reality, takže proč se nepřidržet zlatého pravidla – vzorků ke srovnání je všude dostatek.

Zkrátka a dobře nezapomínejte na druhou stranu mince a zkuste vždy nahlédnout i na vašeho hrdinu jako na nepřítele. Každý spor má dvě strany, bez nich to nefunguje. Přijde vám důvod nepřátelství malicherný, případně váš hrdina z nepřítelova pohledu nanicovatý, příliš nevinný nebo dokonce nefunkční? Je třeba obrátit myšlení a projít si krok za krokem ty samé důvody pro nepřátelství, jen z opačné strany. Celé je to hra na proč, na to nezapomínejte a ptejte se. A ať se pak rozhodnete jakkoliv – třeba se i přikloníte k původně nepřítelově straně – budete mít všechny postavy zase o něco barvitější. O něco uvěřitelnější a skutečnější. A vaši čtenáři vám poděkují.

9 thoughts on “O hledání nepřítele”

  1. Vždycky si říkám, že už vám to tu nebudu spamovat, když sám příběhy nepíšu. Ale spousta témat je stejně dobrá k zamyšlení autorovi fantasy textů, jako autorovi fantasy her.

    Nevím, jak čtenáře, ale hráče vždycky potěší (chci říci naštve a vyprovokuje k akci 😉 když je záporák někdo, komu dříve sami pomáhali. Ať už je to někdo, kdo je jen využil k postupu na mocenském žebříčku, nebo původně klaďácká postava/organizace, která se postupem času stala nepřítelem. Ta druhá možnost byla i v počítačové hře Fallout – New Vegas. Ve starých Falloutech hráč pomohl osvobodit jednu slečnu za zajetí banditů. Ta pak spojila několik vesnic a v postapo anarchistickém světě začala vytvářet ostrůvek bezpečí a zákona. A New Vegas jsme o jednu generaci dál a původně jednoznačně klaďácká Republika Nová Kalifornie expanduje stejně, jako v reálu USA. Buď přijmi naší demokracii, nebo počítej s následky. A samozřejmě expandují hlavně tam, kde z toho něco mají. A hráč v této hře kope za nezávislost jiné organizace.

    Jinak, co se osobních preferencí týče, tak moji oblíbení záporáci jsou vždy rozporuplní. Javert z Bídníků (neochvějný muž zákona, který spáchá sebevraždu, když zjistí, že jeho „kriminálník“ je možná lepším člověkem, než on sám), nebo tygr z první Doby ledové, u kterého do poslední chvíle nevíme, na čí straně vlastně stojí. A mám rád záporáky, kteří umí přiznat porážku, ale zároveň jsou dost chytří, aby neztratili tvář. Kardinál Richelieu ve starých (tuším FR/IT) Třech mušketýrech, kterému hrdinové sice překazili plány, ale když bylo po všem, tak se dál nemstil a dokonce je povýšil. Ten uměl prohrávat s grácií. 🙂

    1. Klidně piš, co tě napadne. Dobře se to čte.

      Nepotkala jsem nikoho, kdo by byl pouze černý nebo bílý. Právě proto vznikl i tenhle článek – protože i já mám radši rozporuplné záporáky a „zašpiněné“ svaté. Nic není jen o jedné straně (a co si budeme – ta dualita ve všem mne nepřestává fascinovat).

  2. Hezký článek. Mám podle něj dobrou záporačku (i když je hlavní hrdinkou jedné části příběhu a není vlastně až tak záporná) – čarodějku, klasickou kariéristku, co to dotáhla do gigantických rozměrů.
    Neplánuješ i něco o hrdinech, u kterých se člověk skoro diví, že jim neraší svatozář na hlavě? 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *