Úsměvná klišé 39: Mějte rádi mého hrdinu! Vždyť je to takový chudáček…

Někdo říká, že aby si příběh užil, musí mu být hlavní hrdina sympatický. Chce se do něj svým způsobem vcítit. Víte co? Ona je to na jednu stranu pravda. Sympatický hlavní hrdina činí příběh rázem snáze čitelným. Jak ovšem sympatického hrdinu psát?

Návod na sympatického hrdinu nejspíš neexistuje. Důvod je prostý – každému jsou sympatičtí jiní lidé. Osoba, která někomu přijde jako nejlepší člověk na světě, může někoho jiného neskutečně štvát. Co jednomu imponuje, druhému vadí.

Jedno však platí – čím víc se čtenář může do hrdiny vcítit, tím spíš mu bude sympatický. Když je schopen si sám sebe představit na jeho místě, máte jako autor vyhráno.

Tady si pochopitelně dejte pozor na syndrom Mary Sue. Je to podobné jako u autorů píšících podle her. Pro ně je příběh podle hry dokonalý, protože takhle by hru hráli. Stejně tak je jim postava Mary Sue neuvěřitelně sympatická, protože takhle si sami  sebe představují a tím pádem se s postavou sžívají naprosto maximálně.

Proč například v pohádkách je kladná postava obyčejný chlapík z vesnice, zatímco záporná postava je zlý čaroděj? Protože do role obyčejného člověka se spíše vcítíme, než do role mocného černokněžníka (pokud nejste megaloman se sklony k okultismu). Navíc příběh o hodném mágovi, který bleskem v prvních pěti minutách zabije zlého (a navíc hloupého) Honzu, není moc nosný. Hlavní ovšem je, že podobný Honza má své chyby. Jak víme, tak je docela líný a podle fixace na maminčiny buchty nejspíš také mlsný. (No dobře, já vím, že se o ně podělil s kouzelným dědečkem, takže lakomý rozhodně není.)

Tady to prosím nepřehánějte. Pokud za každou cenu všem svým postavám nasázíte nějaké negativní vlastnosti, tak s pohodlností, přílišnou chutí k jídlu nebo zálibou ve špatných filmech (popsal jsem právě sebe nebo ne? Hmm…) neuděláte až takovou chybu. Snažte se své postavy udělat zajímavé tím, že jim všem nasázíte rádoby kontroverzní a zajímavé špatné vlastnosti a skončíte s partou nereálných lidí, s nimiž se ztotožní jen různé podivné existence.

Jak psát sympatickou postavu, vám skutečně neporadím. Zkoušejte to, jak myslíte sami. Například já jako čtenář za sympatickou považuji postavu, která mi přijde dostatečně lidská a uvěřitelná. Opravdu nemám v lásce všechny postavy, které jsou za každou cenu dokonalé, ať už jakýmkoliv způsobem. Nebo taky ty, které mají méně osobnosti než oschlá šiška štrúdlu a jejich místo v příběhu by klidně mohl nahradit dostatečně zajímavý kus nábytku. O psaní skutečných lidí však bude jiný článek, který mám v plánu.

Dostávám se pomalu k hlavnímu tématu. Co když se někdo snaží, aby nám jeho postava byla za každou cenu sympatická, ale jde na to zcela špatně?

Bez odboček a příkras, lítost a náklonnost jsou dva zcela odlišné pojmy. V realitě se sice stává, že lítost přiláká pozornost na danou osobu, ale v literatuře tento postup selhává naprosto maximálně.

Když se o někom dozvíme, že mu povodeň zničila dům, je nám ho líto. Pokud nám dítě řekne, že je sirotek, je nám ho líto. Lítost ve většině z nás probudí touhu této osobě nějakým způsobem pomoct, i kdyby jen vlídným slovem.

Pozor však, zda ten člověk není jen vypočítavý a pomocí lítosti, kterou v nás chce vzbudit, se jen nedožaduje pozornosti a citově nás nevydírá.

Problém nastane, když o podobné postavě píšete. Váš hrdina je zakřiknutý, nemá žádné kamarády a ani rodiče ho nemají rádi.

Opět bez odboček – tohle nefunguje. Nemůžete ve vztahu čtenář-postava vytvořit sympatie tak, že chcete, aby čtenář postavu litoval. Opakuji, sympatie a lítost jsou dva různé pojmy. Navíc když vám ona postava důvod, proč byste ji měli litovat, neustále opakuje, míjí se tato snaha účinkem o to více.

Víte totiž, která oblíbená postava je sirotkem? Třeba Batman. Ano, vražda rodičů ho trápí, ale slouží tady ke zcela jinému účelu. Zločinec mu zabil rodiče, takže se mladý Bruce Wayne rozhodl, že se zločinem pořádně zatočí, aby bylo na ulicích bezpečněji. Vražda tady měla uplatnění v podobě poskytnutí motivace hlavnímu hrdinovi, nikoliv způsob, jak zajistit sympatie čtenáře.

Když nám postava neustále opakuje fakt, že je sirotkem, je to jako když neustále opakujete cokoliv – čtenáři se to zají. Opakování v tomto případě není matkou moudrosti, ale leze na nervy. Ostatně, opakujte jednu určitou informaci nebo popis v příběhu neustále a čtenář bude už u třetího případu vrčet. My víme, že rytíř Zdeněk má krásného koně, proč to zdůrazňuješ už popáté, koňofile? U zdůrazňování, že je hrdina sirotkem, se může docela jednoduše stát, že nechuť ke čtení se vztáhne na postavu hlavního hrdiny. Občas se setkávám s komentáři čtenářů typu, že ten ufňukánek by měl konečně něco dělat, ne jen brečet nad svojí ztracenou existencí.

Pokud váš zakřiknutý a u rodičů neoblíbený hrdina bez kamarádů  (otázka – jaký má důvod tohle? Je alespoň jiný, než že rodiče ho nemají rádi, protože se to autorovi hodí do příběhu?) dělá všechno proto, aby nějaké kamarády získal a rodičům ukázal, že není až takový trouba, jak si myslí, je to skvělé. Zde mizerná životní situace hrdiny má důvod, protože mu – podobně jako Batmanovi – poskytuje motivaci pro to, co má vůbec dělat. Prvek osobní mizérie došel využití a sám hrdina ví, že to není ideální stav, takže se rozhodne aktivně problém řešit.

Hrdina, který je na tom špatně, ale dělá s tím něco. Nevím, jak vám, ale mně je hned sympatický!

Je to stejné jako u mnoha jiných věcí. Autor ví, co je dobré a co funguje, ale nezná důvod, PROČ je to tak dobré a DÍKY ČEMU to funguje. Když uděláte jen polovinu práce, nedosáhli jste cíle ani zdaleka.

To, že lítost vůči postavě skutečně ani trochu nepomáhá k sympatiím, jsem si vyslechl od více kritiků. Dvojnásobný problém, se kterým však tito kritici bojovali, byl způsob, jakým je ona potřeba lítosti prezentována.

Vážení a drazí. O některých věcech se občas nepíše snadno, ale pamatujte na jednu věc – šok a zhnusení jsou prvky, v nimiž byste měli pracovat opatrně. Pokud je použijete samoúčelně a neodůvodněně, tak až na skupinku čtenářů milujících nechutnosti, se přílišné odezvy nedočkáte. Spíše negativní kritiky. Proto když zkombinujete šok a hnus společně s pokusem o vzbuzení litosti, narazíte hodně tvrdě a odpuštění se vám nedostane.

Nechte svoji postavu jako dítě týrat. Nebo ji nechte znásilnit. A pokud to chcete zahnat do extrému, tak tímhle se snažte vzbudit dostatečnou lítost a sympatie, aby čtenář s postavou soucítil, když se z ní stane psychopatický vrah. Gratuluji, právě jste se dostali na samé dno ve stylu zločinu proti literatuře známému jako Clockwork: Your Time’s Up, o němž jsem se zmínil už v tomto článku. (Pokud máte zájem si to přečíst, použijte Google sami. Na stránky Wattpad odmítám odkazovat.)

Rychlostní rozbor zmíněného příběhu – vše špatné, co se tam hrdince stane (a dějí se jí opravdu hnusné věci), nemá absolutně žádné odůvodnění (snad jen oblíbené protože proto) a je to v povídce přítomno čistě jen k tomu, abychom ji litovali a posléze jí tedy i odpustili to, že povraždí všechny ve svém okolí. Konec zvonec.

To už je extrém, ano. Ale přesto – sympatického hrdinu vytvoříte tak, že bude dělat sympatické věci. Lítost v literatuře funguje jen velmi omezeně a na sympatie hrdiny má přesně opačný efekt, než jaký si přejete. Jako vždy – pokud to někdo zpracujete dobře, rád si to přečtu. Pokud to bude špatně, očekávám od vás lítost vůči mé osobě.

Sikar

5 thoughts on “Úsměvná klišé 39: Mějte rádi mého hrdinu! Vždyť je to takový chudáček…”

  1. No, když nad tím tak uvažuju, tak celkově super/hrdinové mají docela strohou ne-li žádnou rodinu. Batman není jediný sirotek. Z hlavy mě napadá třeba taková spiderman – je vychováván strýčkem a tetou; Superman – ten má adoptivní rodiče ze Země a řekl bych, že i další. Řekl bych, že takových pár panáčků z X-manů (Storm, Jean) nebo i z Avengers (Hulk).
    A je taky zajímavý jak superhrdinové ( je jedno z jaké jsou universa) jsou ve většině případů jedináčci. A když už mají bratra, tak ten většinou stojí proti nim: Wolverin, Profesor X…

  2. No to je jasný, superhrdina má být výlučný už z podstaty, takže houf dalších postav, co by se mu coby příbuzné podobaly, není žádoucí. Co potom s nima.
    Ale s tou uměle navozovanou lítostí souhlasím, u mě postava chudinka dost často vzbuzuje krvelačné sklony přát jí ještě další mnohem horší věci, když už, tak už.

  3. Mirek Dušín nikdy neřekl sprosté slovo.
    Do poslední řádky jsem doufal, že mu nakonec nějaké to „do p#dele“ ujede; byl by mi mnohem symatičtejší.

  4. Jo, trefné… Sympatický ano, lítost s mírou, atributy tomu příslušející též. Zajímavá na takovýhle rozbor je třeba postava Mrakoplaše, ten by mi v reálu asi moc sympatickej nebyl, ale v knížkách to funguje. Zatímco hrdinou typu sirotka je třeba Karotka Rudykopalsson, vychovaný v rodině trpaslíků, ale lítost k němu necítím, jen sympatie.. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *