O moru a jiných radostech

Dnes to vezmeme na hodně pozitivní notu – protože právě v okamžiku své smrti každý nejsilněji touží po životě. Takže proč si to trochu neprobrat s nadhledem.

Každý tvor, postižený základním školstvím, má aspoň nějaké ponětí o morových nákazách, o španělské chřipce, o spalničkách, rýmě a dalších nemocech, decimujících svého času všechny domorodce, na jejichž půdu vstoupil Evropan. Mnozí máme celkem slušné ponětí o teorii šíření nákazy, pojmy jako pacient nula či haz-mat nám rozhodně nejsou cizí.

Říkáte si, proč to tedy vytahuji, když je to všechno jasné? Inu, očividně zase tak jasné to není, aspoň ne pro některé autory a ve chvíli, kdy se dostanou ke psaní. Ať už to beru z té cyničtější stránky Hlavního Likvidátora (aneb vyhladíme celou vesnici/město/říši), nebo naopak budu Ta Hodná (hepčí, pár dní jsou všichni na hromadě a za neustálého opakování je to smrtelná choroba se všichni zase zázrakem uzdraví), vždy narazím v textech na podobné problémy. Vlastně na spousty různých problémů a nepromyšlených detailů, ale pojďme se podívat aspoň na některé.

Středověce působící fantasy, autor nezapomene promyslet problém městské kanalizace (většinou kvůli tomu, aby se jeho postavy mohly prohánět podzemím, ne aby svým osadníkům dopřál čisté bydlení) – a pak se mu najednou hodí do příběhu, aby se mezi lidmi začala šířit nějaká zajímavá choroba. Poučen evropskými dějinami použije hlodavce, protože ti přeci ve stokách žijí. Potud vše v pořádku, až na jeden drobný detail: je-li město opatřeno funkční kanalizací, která všechny splašky odvádí pryč (do septiků, do řeky dál po proudu atd.), kde se vzali ti nemocní hlodavci? Protože naopak naši předci si na čistotu osobní i městskou dvakrát nepotrpěli a (nejspíš, ovšem nejen) proto se nákaza vždy tak rychle šířila.

Cítíte tu jistou nevyrovnanost? Zdánlivě stabilní domeček se začne kývat při prvním závanu a to ani nedrbu prstem do některé z karet v základu. Poznatky moderní medicíny nám sice poskytují nepřebernou škálu vědomostí a možností, jak své postavy odpravit, nicméně v daném bodě je potřeba vzít na pomoc i historii a urbanistiku, abychom lépe porozuměli šíření nemoci v rámci městského systému. Co vypadá na první pohled dobře, nemusí ve výsledku vůbec fungovat.

Také – a nebojte se, narážím na to i v románech, nejen v povídkách začínajících autorů – čas od času přemýšlím, jestli autor nezapomněl, že píše o lidech. Zažili jste někdy migrénu? Nemyslím bolení hlavy z přemíry pití, nebo poúrazové třeštění, když jste se nevyhnuli dveřím, manželčině pánvi nebo pěsti bývalého nejlepšího kamaráda. Myslím skutečné bušení a třeštění ve spáncích, tunelové vidění, nutkání ke zvracení a stav, kdy se zoufale snažíte omdlít, abyste se té bolesti zbavili, ale právě daná bolest vám ve ztrátě vědomí brání.

Zní to zajímavě, že? A teď si představte, že svému hrdinovi naordinujete něco podobného a pošlete ho plnit smrtelně nebezpečný úkol. A on ho zvládne, dokonce levou zadní! Většinou se v podobných pasážích jen pobaveně usmívám a říkám si, že autor netuší, co slovo migréna obnáší. Vede to však k další otázce: můžeme vlastně takhle fabulovat, když se stejně objeví někdo, kdo podobný nebo přímo takový stav zažil na vlastní kůži, a dotyčný se nám vysměje, prohlásí daný text za hovadinu, zkrátka cokoliv?

Svého času jsem dost řešila míru bolestivosti různých typů zranění a podobně. Některým svým postavám jsem toho na bedra totiž naložila tolik, že mi doslova plivaly krev a chcípaly – a já je přitom potřebovala protáhnout předpeklím pokud možno v jednom kuse. Přestože některé z postav ani nebyly lidské a dalo se tím omluvit dost věcí (třeba prostřelenou plíci, která nezkolabovala), neokecala jsem úplně všechno. A tak nezbylo, než začít hledat a číst. Primárně v angličtině, protože českých studií o zraněních zase tak moc není. A samozřejmě se také ptát! Proto vám vždy radíme, ať si pěstujete kontakty s nejrůznějšími lidmi – studující medici jsou s to vám buď poradit, nebo se doptat na správných místech (abych se držela tématu dnešního článku; o vybuchujících botách jindy).

Na spousty věcí ale přijdete také sami, chce to jen občas zapřemýšlet, jaké to třeba je být nemocný. Jak mizerně vám je, co všechno nejste schopni dělat, případně kolik času navíc vám to zabere. Že některé vaše kamarádky a známé bývají občas posly z pekla a jindy máte pocit, že vám je sesílá velmi dobrotivá bohyně. Zanítil se vám někdy prst na noze, třeba od zarostlého nehtu? A jak rychle a dlouho jste byli schopni s tím chodit, než bolest přemohla i případný strach z doktorů a vy jste si potupně sedli na vyšetřovací lůžko?

Lidské tělo je na jednu stranu neuvěřitelně odolné, pružné a skvělé, protože dovede přežít šílené věci. Na druhou stranu jsou to jen svaly, kosti a krev. Věci, co se mohou potrhat, polámat, otrávit. Když váš hrdina prochladne a chytí obyčejnou rýmu, až nemůže kvůli ucpaným dutinám téměř dýchat, jak rychle myslíte, že poběží? A i když si vymyslíte svět, kde neexistuje rýma, stále tady máme nepřebernou škálu dalších komplikací, které mohou nastat.

Neříkám udělejte ze svých postav hypochondry, případně je nastavte tak, aby byli co chvíli na hromadě. V žádném případě! Velmi často se ale skutečně setkávám s faktem, kdy prokřehlí, zmoklí, zmrzlí a hladoví hrdinové nechytí právě ani tu pověstnou rýmu. Bolehlav nezpomaluje jejich reflexy, rány se jim nezanítí od prostého vyčerpání těla, horečka je něco, co snad ani neznají. V krátkých povídkách to příliš nevadí – konec konců to není tak velký prostor, aby se autor mohl zabývat složitostmi léčby bez antibiotik (bavíme-li se o fantasy; SF je něco jiného). Jakmile však sleduji veselé lumpačení postřelených, pobodaných, zmlácených či jinak poraněných postav, které se dál ženou za svým cílem a nijak je to nezpomaluje, trochu jim závidím. Mně dodnes pobolívá stehno, kterým jsem nabrala bednu se zelím dva měsíce zpátky.

Dalším problémem, na který v souvislosti s tímhle narážím, je potom léčba. Magické serepetičky typu neidentifikovatelný lektvar, případně šutr, dlaň mistra a jiné ptákoviny – beru, pokud je to funkční součást daného světa. Na stole se mi však usadil i text, kde sice inkvizice pálila po čarodějnicích (a čarodějnice), nicméně hádejte, jak se sami rytíři léčili v případě zranění? Ano, pomocí amuletů a modliteb svého kněze, což v daném nastavení světa – my jsme ti dobří, zaštítění světlým bohem, zatímco oni jsou ti zlí, dovolávající se pomoci zlého boha – opět na první pohled vypadalo skvěle, ale postrádalo to jakoukoliv logiku, pokud autor chtěl, abychom rytířům drželi palec. Samotným problémem tedy nebo jen léčení vírou, jako spíš celkové nastavení dané společnosti a světa.

Série Runová magie není zrovna vydařeným zástupcem žánru (já ji beru spíš jako kratochvíli k pobavení s některými zajímavými myšlenkami), nicméně se zaobírá v jistých pasážích i kejklemi s bylinami a podobně. Brid, jedna z hlavních postav, která se musí mimo jiné vydávat za mrzačku (protože krásné ženy jsou přeci čarodejnice a šup s nimi na hranici, jakmile se jen objeví podezření, že by mohly třeba umět léčit a podobně), na to jde pomocí vykloubeného kotníku a dalších triků, ovládaných pouťovými kejklíři. Přestože ovládá jistou míru magické moci, autorka Jane Welch jí dala mnohem větší sílu v podobě vědomostí, ať už bylin a jejich účinků, nebo lidské anatomie. Měla své učitelky a vzdělávala se.

Takto podaná léčitelka zní mnohem pravděpodobněji než jiné, s nimiž jsem se na stránkách mnoha textů setkala. Postavy, co nikdy neslyšely o sepsi, ale z čista jasna je napadne polít ránu pálenkou (nebo pivem, v jednom případě i medovinou, oj!). Téměř ještě dítě, než žena, co se velmi zručně ohání s jehlou, když zašívá rozseknutý břich svého ochránce. Zkrátka nevyrovnané, z hůry dodané zkušenosti a schopnosti, které nejsou nijak vysvětlené. I na to je třeba si dávat pozor.

Takže až příště dostane váš hrdina nakládačku a hned ho zase chcete hnát do akce – schválně si vzpomeňte. Jak to asi bolí?

Na zdraví a ve zdraví

Ekyelka

11 thoughts on “O moru a jiných radostech”

  1. Jak já se na tenheltvůj článek těšila! 🙂
    Super, líbilo se mi to – asi i proto, že přesně tohle mně štve taky, že některé hrdiny skoro jakoby nic ani nebolelo, bez ohledu na to, co se jim děje.
    Jasně, lecos jde možná vysvětlit adrenalinem, ale myslím, že v některých případech toho adrenalinu fakt jako nemůže být zase tak moc. Mimochodem, další taková „věcička“, kterou je potřeba si asi ohlídat, je šokový stav.
    Jo a jednu dobu jsem taky nastudovávala omrzliny a podchlazení – to se vám člověk tak poučí, i z hlediska vhodné první pomoci, že si říká, jak je to psaní vlastně užitečné i pro „normální“ život 😉

    1. Zrovna sokovy stav byva v tradicni dobrodruzne literature popsan. To jsou vsichni ti co jsou po zraneni dva tri dny v bezvedomi.

        1. No a proč se asi hrdina válí tři dny v bezvědomí, případně blouzní ač nedostal přes makovici?
          Protože má hen ten stav celkového nedostatečného prokrvení tkání a orgánů kombinovaný s poklesem krevního tlaku, což mu způsobí nedostatečnou dodávku kyslíku a živin do tkání, hromadění toxických metabolických produktů a změny chemismu. Zvenčí se toto projeví poruchami orgánových funkcí. A protože mozek je taky orgán a to velmi citlivý, jde do kopru jako první, pročež právě hrdina se svou mozkovou dysfunkcí leží a ošetřuje ho krásné děvče, které se do něho později zamiluje. Samozřejmě že hrdinové fantasy románů si mohou sáhnout tak maximálně na začátek druhého stupně ze tří.

  2. přemýšlela jsem o tom odpoledne ještě z druhé stránky – totiž, že ve středověké společnosti (a zde mám na mysli středověk tzv. dlouhého trvání, tedy až do průmyslové revoluce) umíralo velké množství dětí ve věku do pěti let – dá se říct, že krizový dětský věk přežili ti nejsilnější, nejodolnější a ti, kdo měli největší štěstí. Z toho vyplývá, že populace by měla být celkově odolnější i v dospělosti, navíc se dají směle škrtnout i tzv. civilizační choroby. Z toho by tedy mohlo vyplývat, že „hrdina“ vzešlý z takových poměrů by toho teoreticky mohl vydržet a snést víc, než běžný dnešní člověk a „hrdina“, který už má něco za sebou, také může mít trochu posunutý práh bolesti nebo prostě větší výdrž – což samozřejmě neznamená, že bolest vůbec necítí nebo že se jí nebojí /lidé se většinou bojí bolesti, zvlášť, když s ní mají své zkušenosti/, ale prostě snese víc.
    Ostatně já sama vnímám po dvou porodech některé zákroky jako triviálnější a snesitelnější, než jsem je vnímala před tím 😉 Mimochodem, druhé dítě jsem plánovaně rodila sekcí a až jsem se skoro těšila, že si teda jako pak na vlastní kůži vyzkouším, jaké to je, když se takové hluboké rány hojí 😉 Pět dnů na analgeticích to samozřejmě potom jistilo 😉

  3. Nedávno se mi dostala do ruky kniha – ne tedy fantazy, ale snad to nevadí – kde byl hrdina opakovaně vystavován rafinovanému mučení, aby z něj byly vytaženy jisté informace. Knížku jsem sice dočetla, ale zajedno jsem přeskakovala všechny ty stránky s tím mučením, a zadruhé jsem ji po přečtení odložila jako škvár, protože to by nevydržel prostě nikdo, čemu byl autorem tenhle chudák vystaven. Na druhou stranu příběh mě zajímal, chtěla jsem se dobrat konce, jak se z toho vymotá, psané to bylo vcelku čtivě a mělo to i jakoustakous logiku, jen holt třetinu knihy jsem přeskočila a z celého jsem měla pocit, že si z nás buď autor utahuje, nebo se promítl do hrdiny nezmara a dělá si tím dobře svému egu. Někdy je méně více, aby byl příběh alespoň trochu uvěřitelný.

  4. Ohledně nemocí bych řekl, že je dobré ji do příběhu – většího formátu – občas vložit. Nemyslím, že musíte mít celých padesát stránek o tom, jak se hlavní hrdina vypořádává ze spalničkama, nebo se zotavuje po useknutí levé nohy, to ne. Ale je dobré ukázat, že hrdina, je taky jenom člověk (pokud není z nějaké jiné rasy), který trpí sem tam nemocemi.
    Já osobně to sem tam zmíním, když je nemocnej někdo jinej a hrdina si pak vzpomíná, jaké to bylo, když byl toto nemocí zasažen on, nebo jen divákovi v retrospektivě ukážu, jak se hrdina v mládí dostal z dost nepříjemný horečky. Nebo, pokud jde o mága, se ho prostě někdo zeptá, jestli je imunní vůči nemocem běžného člověka, tak řekne, že ne, že je sice jeho tělo odolnější, ale i tak může prochladnout, mít bolesti hlavy a bít stižen morem, jako všichni ostatní.
    Prostě jenom tímto způsobem ukázat, že hrdina nemá stoprocentní odolnost vůči nemocem.

  5. Mám ráda berserky.
    Každý hrdina však nemůže mít jejich kvality, bohužel.
    Ekyelka jako obvykle odvádí dobrou práci když upozorňuje na: „Věci, co se mohou potrhat, polámat, otrávit.“
    Mám ale pocit, že popisovat stavy historických (byť by fiktivních a žánrových) hrdinů podle našich dnešních zkušeností s bolesti je ošidné. Masivní užívání analgetik, pohodlný způsob života v civilizovaných zemích i upadající vliv církve způsobuje, že bolest vnímáme velmi odlišně od svých předků.
    Arenga ve svém skvělém článku o kukuřici a krocanech poukazuje na historickou mentalitu. A právě mentalita doby, podle mě, hraje ve způsobu zvládání bolesti velmi důležitou roli.
    Nechci tvrdit, že v dávných dobách byli lidé k bolesti imunní, ale myslím, že se ji nejen museli naučit snášet (platí pro všechny), ale také s ní fungovat (platí zejména pro chudinu). Jsem přesvědčená, že řada našich předků byla ve stavu, kdy se my nezvedneme z postele, schopna podat fyzické výkony, které by nás schvátily i v plném zdraví. Teď nemluvím o bitevním poli, ale o zemědělství, obhospodařování zvířat, obstarávání vody, dřeva…
    V současnosti je bolest vnímána jako nepříjemný stav, který je třeba co nejrychleji ukončit. Litujeme trpící, snažíme se bolesti vyhnout, nebo ji potlačit. Pohled křesťanského středověku je jiný. Skrz bolest a utrpení přichází vykoupení. Bolest si zasloužíme, neboť jsme všichni hříšníci. Čím více utrpení teď, tím radostněji nám pak na nebesích.
    I v případě, že má naše postava k církvi daleko (vytvořit hrdinu bezvěrce je dnes pochopitelně přirozenější než napsat zbožného suchara) nemůže bolest zasazená do kulturně-náboženského rámce dané doby textu ublížit.

    K tématu bolesti napříč stoletími pro studijní typy vládnoucí angličtinou:
    Roselyne Rey – Histoire de la Douler (do angl. přeloženo jako History of Pain)
    Joanna Bourke – The Story of Pain: From Prayer to Painkillers

    1. To je dobrá a zajímavá úvaha.
      Mentalita doby samozřejmě určitě roli hrála, a taky to, jak jsem psala výše, že ti lidé jednak zřejmě měli mnohdy tužší kořínek a jednak měli mnohdy už také něco za sebou. Ostatně i dneska mají různí lidé různý práh bolesti.
      Na druhou stranu je potřeba dát pozor na to, že mohou být určité, často dost podstatné rozdíly mezi teoretickým textem nějakého traktátu nebo tím, co se říkalo a učilo obecně, a tím, že to v praxi stejně bolelo jak sviňa a bylo to k nevydržení.
      Hlavní problém podle mne nastává, pokud se z hrdiny stane nadčlověk ze železa, pro kterého je bolest sprosté slovo – jako samozřejmě, není problém takového hrdinu napsat, ale pokud takový je, mělo by to mít nějaký důvod + navíc takový stav je docela dost nebezpečný, protože bolest člověka určitým způsobem chrání před tím, aby si fatálně poškodil svou tělesnou schránku. Jsou lidé, kteří skutečně bolest necítí, jako vůbec, a v životě jim to přináší dost hnusné problémy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *