Autorské právo není žádná sranda, díl druhý: Můj vlastní text + cizí reálie 1/2

Tento článek jsem plánoval dříve, ale jak víte, nejprve jsme nefungovali vůbec a posléze bez obrázků. Obrázky jsou totiž dost důležitá součást dnešního článku. Bez nich bych vám nemohl ukázat, v jak podivném světě žijeme. Dnes si totiž povíme o autorech, kteří mají neuvěřitelný zájem psát o něčem, co není jejich.

Sem tam se s tím setkávám i v rámci soutěží. Například povídka začínala upozorněním ,,Tento příběh se odehrává ve světě Warhammeru“. Nebo jako jedna z hlavních postav vystupoval Doktor ze seriálu Doctor Who, česky Pán času.

A tohle byl problém. Oba případy totiž nastaly v soutěži, u které jsou vítězné texty otištěny. Tisk u nějakého nakladatelství se rovná oficiálnímu vydání, není to žádný samizdat nebo prosté uveřejnění na internetu, který snese podstatně víc než papír.

Protože buďme upřímní, ale co je povídka, v níž vystupuje cizí postava nebo se celá odehrává ve světě, který vymyslel někdo jiný? Více či méně fanfikce.

Hádat se o tom, kde začíná a končí fanfikce, bychom mohli dlouho. Fanfikce je něco, co většinou visí někde na internetu a autor s tím nemá ambice prorazit komerčně. Píše to pro vlastní zábavu a pobavení svých čtenářů, nic víc. V takovém případě snad tedy není problém, ne?

Ano i ne. Internet se ve fanfikcích topí a je to s nimi jako s čímkoliv jiným. Některé jsou dobré, jiné jsou špatné. A hlavně by bylo pro autory původních děl asi velmi složité je sledovat, takže jsou tolerovány. Ale pozor – například Laurel K. Hamiltonová, autorka Anity Blake, si vysloveně nepřeje, aby na její díla byla psaná a vystavovaná jakákoli fanfikce. Oproti tomu Anne McCaffreyová (Poslední jednorožec, Drakeni z Pernu) měla na svých stránkách jasně daná pravidla, která fanfikce musely splňovat, aby byly ,,oficiálně“ uznány. (Za tyto informace děkuji Cirrat.) To je ovšem internet. Tam je vše jednodušší. Vraťme se k papírovým knihám.

Pokud ve svém textu použijete reálie, které nejsou vaše vlastní, hrozí vám jedno – odmítnutí ze strany vydavatele. Kdyby totiž daná povídka měla vyjít tiskem a byl by v ní nepůvodní obsah, musel by vydavatel/autor v první řadě zajistit u držitele autorských práv souhlas s použitím oné postavy/prostředí/čehokoliv.

Získání souhlasu je pokaždé jiné. Například Tolkien svoje reálie po straně autorských práv moc neřešil, takže hobity, mithrilem a lembasem se to v současné fantasy jen hemží. (Buďte laskavě originální, ano? To, že si ty pojmy nikdo moc nenárokuje, neznamená, že je musíte nutně používat, abyste nemuseli vymýšlet vlastní. Vykrádat umí každý jouda, vymýšlet něco vlastního kabrňáci.) Dokonce jednání se současnými držiteli práv je více než jednoduché. Jsou údajně neskutečně vstřícní a kývnou vám na kdeco.

To je ale případ díla jednoho konkrétního autora. Připravte se, že jinde by po vás mohli chtít peníze nebo by vás rovnou poslali někam. A pokud byste něco použili bez jejich souhlasu, očekávejte klidně žalobu. Víte například o případu, kdy mateřská školka musela chtě nechtě vymalovat jednu z místností, protože v ní byl na stěně namalovaný neautorizovaný Mickey Mouse a to se nelíbilo společnosti Disney? A to je jen vrcholek ledovce podobných soudních tahanic.

Jenže pak si naopak třeba vzpomenete na to, že v Číně vyšly tuny neoficiálních pokračování Harryho Pottera. Nebo třeba tohle. Ano, na řadu přichází obrázky! Prosím, žijeme ve světě, kde existují podobné paskvily.

autorprava1autorprava2autorprava3Myslím, že nějakou takovou hračku (zakoupenou nejčastěji babičkou netušící, o čem to pořád mluvíte a co teď mezi dětmi frčí) jsme jako děti měli skoro všichni. Podobné výrobky, stejně jako výše zmíněné romány o brýlatém čaroději, mohou v mnohých zanechat dojem, že všechno je všech, a když tohle projde někomu jinému, projde to přeci i mně.

Chcete znát jedno tajemství? Existuje hračka zvaná Evilstick (na ten název se mě neptejte, fakt nevím, proč se tak jmenuje). Je to taková kouzelná hůlka, očividně určená pro malé holčičky. Každá na sobě má obrázek. Kostlivce, ducha, čarodějnici, jinou strašidelnou postavu. Jenže pak se mezi tím vším objevil obrázek s očividně upravenou fotografií, na které bylo něco, co by děti vidět neměly – pokus o sebevraždu.

evilstick
Baf. Nelituji ničeho, přeji příjemné noční můry.

Matka dítěte, která po rozbalení tohle objevila, ihned šla zpět do obchodu si stěžovat. Rozjelo se pátrání, kdo a kde tohle v Číně vyrábí. A že nevíte, co? Výrobce nebyl schopen nikdo najít. Ze svého zaměstnání mohu potvrdit, že jakmile něco pochází z Číny, netušíte, kolikrát se to přeprodalo, a když je něco zcela zjevně napodobenina jiného výrobku (týká se třeba i baterií, mimochodem), tak výrobce nemáte šanci dohledat ani kdybyste se postavili na hlavu. Takže vyrábět napodobeniny známých hraček je tam opravdu snadné.

A to je ten problém. Pokud kašlete na autorská práva a jste víceméně anonymním výrobcem podivných hraček ze zapadlého městečka kdesi v Číně, nikdo nemá čas, energii a peníze, aby po vás pátral.

Jenže vy NEJSTE anonymní výrobce hraček z Číny. Pokud chcete vydat knihu, která zjevně porušuje autorská práva, připravte se na případné soudy. Každý nakladatel, který má jen trochu rozumu, do něčeho takového nepůjde. Vaše víceméně fanfikce ať zůstane radši na internetu.

Pochopitelně existují i výjimky. Navzdory všemu, co jsem právě napsal, můžete cizí reálie nějakým způsobem použít. Za jakých podmínek? To se dozvíte v příštím článku.

Sikar

15 komentářů u „Autorské právo není žádná sranda, díl druhý: Můj vlastní text + cizí reálie 1/2“

  1. Možná, že se to dozvím v příštím článku, ale stejnak to zkusím nadhodit už nyní:
    Stahuje se autorská práva jen na samotné postavy, světy, věci, názvy jídel, ras, nebo i na slově, který někdo vymyslel? Věc se má tak, že bych opravdu chtěl použít označení Worgen, bohužel už tak nějak každý ví od blizzardu že to maj být humanoidní vlci (zjednodušeně řečeno). Bohužel tohle je zrovna jedno z mála označení, které se kryje z už existujícími pojmy. Mohl bych ho hypoteticky ve své hypotetické knize použít, nebo bych nejprve potřeboval svolení?
    PS: Jedná se čistě o použití slova worgen, které u mě ale neoznačuje to samé – v mém případě by to bylo označení lidí z „klanu“, tedy skupiny lidských zabijáků, kteří si vzali za symbol vlky.

    1. každý to neví, třeba já 😉
      osobně bych si asi v takovém případě popřemýšlela, jestli mi to stojí za to a jestli se ti lidé opravdu musejí jmenovat přesně tak a jestli si nemůžu s trochu pohrát s jazykem, případně několika jazyky a nepřipadnu na něco originálního

      Mimochodem, jak to je, když člověk něco vymyslí a až o mnoho později zjistí, že totožný dejme tomu název použil někdo jiný pro něco jiného ve zcela jiné souvislosti (a třeba i později, než to člověk vymyslel, ale holt to třeba dřív publikoval)?

    2. Ano, na termíny se autorská práva samozřejmě taky vztahují.
      Záleží, jestli je mají autoři ošetřené nějakou ochrannou známkou (což třeba Tolkien co se termínů týče nemá, jak vidíš) a jestli je to slovo vymyšlené nebo jestli je to např. převzaté z mytologie, z ústní tradice, jestli je to běžně užívané slovo – tam pak záleží jak rozhodne úřad pro ochranné známky, případně soud.
      Vsadím se, že velká společnost jako Blizzard to právě ošetřené má. Vzhledem k tomu, že to vypadá jako jimi vymyšlené slovo a ne něco inspirované mytologií nebo něčím takovým, pravděpodobnost, že ho můžeš použít bez jejich dovolení je prakticky nulová.

      Podle mě by sis měl vymyslet něco vlastního – i kdyby se ti podařilo získat svolení, lidé to slovo stejně mají asociované s WoWkem a představí si něco jiného, než ty chceš. Používání profláklých termínů od jiných autorů působí v povídce prostě blbě, pokud se snažíš psát originálku.

      1. Já originální jsem, aspoň teda myslím. Nijak se nesnažim kopčit, myšlenku, příběhy nebo tak, toho mám vymyšlený spoustu vlastního. Tohle je vůbec to jediný, co se mi bohužel shoduje s nějakým hodně profláknutým již existujícím názvem.
        Bohužel a k těm mejm lidem označení worgen prostě pasuje a cokoliv jinýho, co tam za to dosadím mi tam prostě nepasuje.

          1. Jako já inspirací mám hromadu, dokonce si píšu i slovník na jména (nebo názvy), vždycky, když mě něco napadne, tak si to zapíšu. Mám toho poměrně dost, ale ne každé slovo se hodí na jméno postavy nebo jméno města, nebo k označení určité skupiny. Prostě mi to musí sedět. (Podle googlu si ověřuju, jestli to jméno už existuje nebo ne a taky poznám jak moc je to jméno profláknutý. sem tam vymyslím něco, co už existuje, aniž bych o tom věděl.)
            A prostě u tohohle mi sedí „worgen“, a i když vymyslím něco jinýho, tak mi to pořád bude znít blbě. Ale co nadělám.
            Uzavírám téma…

      2. Trochu poopravím. Není už (léta) pravda, že aby se na dílo (včetně originálních termínů) vztahovalo autorské právo, musí je mít autoři nějak ošetřené. Autorské právo k autorskému dílu dnes ve většině zemí světa vzniká bez dalšího vznikem díla. Copyrightová doložka má už jen informační hodnotu, a to i v USA, kde hodně dlouho platil registrační princip (nutnost registrace a použití copyrightu). Na území ČR nicméně platí, že bez ohledu na zemi původu díla se použije český autorský zákon, který stojí na výše uvedené zásadě, že autorské právo vzniká automaticky.

    3. Přidávám se k Arenze. Předpoklad – každý to tak nějak ví, může být velmi mylný. Já to taky v životě neslyšela. Nebylo by jednodušší vymyslet si vlastní slovo, když ho, jak je na našem příkladě vidět, stejně bude potřeba vysvětlit?

  2. Já si tipnu, jo? Cizí reálie projde, pokud je to popkulturní odkaz, parodie, nebo reálie dávno, dávno již mrtvého autora.

    1. S dávno mrtvými autory to náhodou není vůbec jednoduché. Někdy to samozřejmě projde, ale ti opravdu známí mají celé společnosti, které jejich odkaz a autorská práva udržují v chodu nadále. A pečlivě si je chrání. A to, že je dotyčný mrtvý třeba i stovky let, vůbec nic neznamená. Ono pokud běžný člověk zná něčí dílo i po několika stovkách let, tak nejspíš právě spadá do kategorie autorů, kteří právě vycházejí díky tomu, že se o jejich díla, a tedy i autorská práva, nějaká podobná společnost stará. Například v případě Terryho Pratchetta ji dokonce založili ještě před jeho smrtí, aby časem nedošlo k automatickému propadnutí ochranných známek na jeho reálie a díla. V současnosti ji vede jeho dcera Rhianna.

      1. Nezaměňují se tady autorská práva osobnostní a autorská práva majetková? Zatímco ta osobnostní (právo být uveden jako autor díla, právo, aby dílo bylo užíváno způsobem nesnižujícím jeho hodnotu) bývají věčná bez dalšího, ta majetková (včetně práva dílo či jeho součásti užít) mají zákonné trvání (u nás 70 let od autorovy smrti). Teoreticky sice trvání majetkových práv lze prodloužit, ale bývá k tomu třeba speciální zákon (např. v Británii se to týká práv k překladu Bible). Soukromá osoba trvání majetkových práv prodloužit nemůže, a to ani založením právnické osoby.

  3. S těmi fanfikcemi – hodně záleží autor od autora. Někteří autoři je přímo zakazují (napadá mě třeba Lynn Flewelling, George R. R. Martin), někteří to dotáhli tak daleko, že fanfiction.net musel stáhnout veškeré fanfikce na danou knížku z jejich serverů, aby nečelil žalobě (Anne Rice).
    Jiným fanfikce nevadí (J. K. Rowling, Neil Gaiman) a někteří je dokonce aktivně podporují. (třeba Naomi Novik, ta je nebo byla dokonce jednou z předsedkyní OTW – http://transformativeworks.org/ , což je organizace bojující za práva a zachování fanfikcí)
    Samozřejmě ve všech případech se jedná o nekomerční postování fanfikce na internet, ne o vydání fanfikce jako knihy. Na to je třeba vždy souhlas vlastníků autorský práv.

    I když fanfikci třeba na Sherlocka Holmese nebo Babičku si každý může napsat a vydat bez jakýkoliv problémů, protože autorská práva již „propadla“, je to volné dílo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *