O normálních postavách – Zzyrtax Nepřemožitelný vs. pan Hamáček

Pokud jste očekávali další článek o autorských právech, omlouvám se vám. Usoudil jsem, podnícen diskuzí pod článkem minulým, že to téma nechám ještě chvíli zrát v hlavě a zkusím najít víc příkladů. Takže od seriálu si dáme pauzu a podíváme se na něco jiného.

Kdo jste se předchozí dva roky zúčastnili našich přednášek na PragoFFestech, možná v následujícím článku poznáte styl kresby specifický pro mé prezentace. A mohu také slíbit, že vás další taková přednáška čeká i letos. Konec keců, jdeme na článek.

zzyr

Zde vidíte elfího válečníka Zzyrtaxe Nepřemožitelného. Vlastnostnoručně zabil pět draků, deset obrů a sám samotinký zastavil invazi skřetů do Elfánie. Navzdory lučištnickému umu své rasy má raději boj zblízka, jak usoudíte z jeho dvou scimitarů. Míval ještě jeden, ale ten se v bitvě zlomil. Toho dne Zzyrtaxe popadl nebývalý smutek a svého přítele týden oplakával. Žádná žena mu neodolá, žádný muž jej neporazí a nepřepije. Když dojde na věc, tak jej může popadnout bojové šílenství, při kterém jedna jeho čepel je rozžhavená do ruda a druhá je pokrytá námrazou. Z očí mu pak jde modrá záře šířící mezi nepřátele strach. Zzyrtax také občas užívá tajemnou drogu zvanou zultanésag, po které má věštecké vize.

hamacek

Tohle je pan Hamáček. Pan Hamáček celý život pracoval jako zámečník, ale teď už si užívá důchodu, takže má čas věnovat se svému koníčku – malování krajinek. Často ho potkáte za městem, jak se stojanem před sebou a štětcem v ruce se snaží zachytit svět kolem sebe, u čehož si neustále brumlá cosi pod vousy. Ne že by mu to moc šlo, ale baví ho to. Má rád bílé víno, ale nesmí ho vypít moc, je mu pak hrozně špatně. Občas kouří dýmku. Dejte si pozor, abyste se s ním nedali do řeči, když se zjevně nudí. Je pak schopen celé hodiny vykládat o svém životě a jak lituje, že si nevzal před lety Andulu, kterou vždy sledoval, když věšela prádlo na pavlači naproti. A občas mimochodem zmíní, že za války schovával ve sklepě pod uhlím bedýnky s munici, které došly uplatnění při povstání a bojích v ulicích. Mimochodem omdlívá při pohledu na krev.

Zzyrtax zní jako úchvatně epická postava, ale víte co? Já bych spíš věřil panu Hamáčkovi, že je, jak to říct, skutečná postava.

Pan Hamáček totiž zjevně je hrdina. Za války skrýval něco, co kdyby okupanti objevili, byl by docela určitě popraven. Jenže současně s tím nejspíš sám nikdy žádného nepřítele neporazil, věnoval se docela obyčejnému zaměstnání a má koníček, v němž nedosahuje žádných závratných výkonů. Má svoje slabé i silné stránky. Je to člověk, který však navzdory svojí na první pohled obyčejnosti vykonal ve svém životě víc, než se povede mnohým z nás.

Problém je ten, že já si mnohem raději přečtu něco o panu Hamáčkovi, než o neporazitelném a po všech stránkách dokonalém Zzyrtaxovi. Nebo víte co? Ať jsou v příběhu klidně oba, ale za jistých podmínek. Představme si, že pan Hamáček žije ve fantastickém světě.

Jak takový příběh ovšem často vypadá? Zzyrtax se vydává na hrdinnou výpravu. Pan Hamáček mu maximálně tak donese v hospodě jídlo, v lepším případě mu řekne, že je nebezpečné chodit na výpravu samotný, tak si má vzít tenhle meč. Obyčejní lidé se dostávají v příbězích o Zzyrtaxovi na úroveň nehráčských postav, které vám stále dokola říkají jednu větu (když už jsem začal s narážkami na hry). V lepším případě se o panu Hamáčkovi dozvíme aspoň to, že se jmenuje Hamáček.

Znáte je, smutné existence s malou slovní zásobou. (Screenshot ze hry Aveyond 2)
Znáte je, smutné existence s malou slovní zásobou. (Screenshot ze hry Aveyond 2)

A přitom příběhy docela obyčejných lidí bývají někdy zajímavější než ty se Zzyrtaxem v hlavní roli. Čtenář se například může lépe ztotožnit s někým, kdo žije na první pohled podobně nudný život, ale přeci jen je očividně schopen vykonat něco důležitého a velkého.

Teď se někteří z vás možná ozvou, že jsem přeci kdysi psal o tom, že dětský hrdina, tudíž někdo, s kým se čtenář ztotožní snadno (dětmi jsme byli všichni) není taky zcela košér. Jenže tady pozor na to, co dětský hrdina vůbec zvládne. Pokud dětský hrdina udělá něco, čeho by bylo normální dítě schopné, je vše v pořádku. Problém tvoří děti, které jsou dětmi jen tělem, ale fyzické i intelektuální výkony podávají na úrovni profesionálního vojáka s třemi doktoráty. Když dítě dopadne zloděje a třeba ho i zpacifikuje, protože cvičí karate, je to celkem pohoda. Pokud je dítě tím, kdo zachrání levou zadní celý svět, stává se z něj Zzyrtax. Pochopitelně, pokud hovoříme o vážně brané tvorbě pro dospělé, dětská literatura je kapitola sama pro sebe a mělo by se na ni nahlížet jinak.

Důležitý rozdíl mezi Zzyrtaxem a panem Hamáčkem totiž spočívá v tom, že Zzyrtax je velmi často prázdná schránka s úžasnými schopnostmi, o jejíž charakterizaci se autor pokouší pomocí zbraně nebo úchylky, nikoliv však už skutečnými charakterovými rysy.

Pan Hamáček nemá nutně úchylky. Pan Hamáček nemá nutně zbraň. Pan Hamáček není všemocný polobůh. Pan Hamáček má něco jako skutečný život a osobnost.

Pan Hamáček nemusí být hlavním hrdinou vašeho textu, ale pokud bude zobrazen jako někdo, kdo v daném světě žije a je k něčemu víc, než že Zzyrtaxe varuje před příšerou v bažinách na jihu, aby na něj mohl následně čtenář zapomenout, je to více než dobře.

Tenhle starý pán totiž skrýval celé roky doma ve sklepě munici. V zimě moc netopil a radši mrzl, jen aby ty bedýnky neodkryl. Žil v neustálém strachu o sebe a svoji rodinu. Úleva, když mohl munici předat odbojářům, byla neuvěřitelná.

Zzyrtax? Ten tasil meče a šel posekat dalšího zlého mága, který chtěl ovládnout svět. Tenhle měsíc třetího.

Od Zzyrtaxe to čekáme a už se tomu ani nepodivujeme. Dělá to běžně. Pan Hamáček? Zatraceně, pan Hamáček je hrdina. Zopakoval by si to? Doufá, že už nikdy nebude muset. Chce si mizerně malovat krajinky, u toho popíjet víno a bafat fajfku. Netouží být znovu hrdinou.

A právě takovéto hrdina lidé milují. Ty, kteří nezachraňují svět, ale bojují předně s vlastním strachem, slabostí a nedokonalostí.

Z hlediska lidského charakteru je pan Hamáček zajímavější a Zzyrtax bude potřebovat hodně schopného autora, aby jej dohnal hlavně v uvěřitelnosti charakteru.

Věřte tomu nebo ne, ale někdy se skutečně stává, že na pohled vedlejší postava získá takovou popularitu, že ji autor v jiném dílu povýší na hlavního hrdinu.

Dejte panu Hamáčkovi víc prostoru. Ukažte, že ve vašem příběhu není jen Zzyrtax a samé bezejmenné a nedůležité postavy. Ve vašem příběhu totiž může být Zzyrtax, pan Hamáček, paní Vomáčková a další lidé, kteří nejsou jen bezejmenným pozadím pro Zzyrtaxe. A když už jste v tom, zkuste napsat něco jen o panu Hamáčkovi. Protože důležité otázky zní:

Jaký je život pro obyčejné lidi ve fantastickém světě? Jak v tom světě funguje obchod, průmysl, zemědělství? Nezažívají dobrodružství i řemeslníci, kupci, lékaři, sluhové a sedláci? Proč se zabývat jen Zyrrtaxem, když můžeme čtenáře seznámit i s jinými postavami, které mohou být též zajímavé, možná dokonce zajímavější?

Mám pocit, že některé ty otázky mě skoro vybízí k napsání dalšího článku.

A víte co? Ono to platí i o příbězích, nejen postavách a prostředí. Nemusíte pokaždé zachraňovat svět. A vlastně i o autorech. Hodně z nich si hraje na strašně drsné, temné nebo záhadné, zhruba ale jen do doby, než se jim samotným udá něco drsného, temného nebo záhadného. Jakmile něco poznáte zblízka, dost často na to začnete nahlížet úplně jinak. Realističtěji. Uveřitelněji. S větší zdrženlivostí a menší touhou to i nadále brát na tak lehkou váhu.

Sikar

26 komentářů u „O normálních postavách – Zzyrtax Nepřemožitelný vs. pan Hamáček“

  1. Na druhou stranu, psát o panu Hamáčkovi může být pro autora občas docela nepříjemný backfire. Dobrodružství šperkařů/sluhů/střihačů ovcí mohou rozhodně být zajímavá, jak říkáš, ale často se odehrávají na mnohem menším měřítku než příběhy proslulých hrdinů a to může být problém, pokud jsou špatně nastavená očekávání u čtenářů – ti pak mohou hledat na každé stránce něco velkého a na příběh snadno zanevřít, pokud se toho nedočkají. Za sebe říkám, že pan Hamáček je skvělý materiál, který se dá poutavě zpracovat, ale je potřeba čtenáře připravit na to, co je čeká a to zvlášť ve chvíli, kdy po deseti variacích Zzyrtaxe přechází autor na komornější typ vyprávění.

  2. Tleskám. Tenhle článek mi promluvil z duše.
    Akorát k těm tučně vytištěným otázkám bych chtěla upozornit na druhou stranu mince – na riziko ztráty hlavní dějové osy, pokud se autor PŘÍLIŠ zabývá barvitým pozadím a vedlejšími postavami.

  3. Podle mě je to jen otázka autorského vývoje. I když jako obvykle nepíšu o autorech literárních, ale autorech stolních rpg příběhů. A stejně tak je to o vývoji čtenářů / hráčů.

    Na počátku nám ten elfí terminátor všem připadá epický. Z pohádek nás baví Bajaja co zabil draka, děti, co přelstili ježibabu a z literatury Conan, co pobil, co našel 🙂 A taky si toho neohroženého barbara každý rád zahraje, když začíná s dračákem.

    Po nějaké době se to ale přejí. První drak byl epický, pátý už je rutina. Když už ani hráče, ani PJ, nebaví vybíjet přerostlé ještěrky, tak se rádi vrátí na začátek a začnou znovu a třeba jinak. A většinou, když se příběhy stanou „menšími“, tak se zároveň stanou detailnějšími. Místo mapy celého kontinentu stačí mapa města, začne se řešit politika, komu věřit a komu ne. Najednou může být informace, že někdo uchovává zakázané zbraně klíčová pro příběh. A stejně důležité může být, aby hrdinové pomohli tuto informaci utajit, dokud nepřijde správný čas, a pak zajistit, aby se dostaly do správných rukou.

    Zatímco ten elf by přijel do města a během deseti minut věděl, že někdo má důležité zbraně, koupil je od něj za zlato a rovnou je použil na hlavního záporáka.

    Obojí má své. Když už jsem začal s hrama, tak bych to přirovnal k Diablu a Commandos. První je epická bojovka, druhé je taktická a opatrná strategie. V Diablu si detailů prostředí nevšímáme, v Commandos je důležitý každý kámen, za kterým se dá schovat. A obojí je zábavné.

  4. Nemůžu úplně souhlasit. Celkově to občas sklouzává na úroveň otázky jestli je lepší kafe nebo čaj.
    Zzyrtax je v zájmu kvalitnějšího vyznění poněkud „podkopnutý“ tím, že je zkrátka vylíčen jako nepříliš dobře napsaný epický hrdina. Zatímco Hamáček, tak jak je načrtnutý je naopak celkem zajímavý prostý hrdina.
    Jenomže v tom zaniká to hlavní poselství, že velkolepé a naleštěné sice automaticky neznamená zajímavé, ale současně není vůbec žádný důvod to zatracovat.
    Jsou to různé kategorie. Dobře napsaný Zzyrtax umožní čtenáři užít si pocit moci, kontroly nad událostmi(ale tak akorát, aby to bylo taky napínavé) přízně krásných elfek, žen a davů vůbec…
    Dobře napsaný Hamáček nabízí velmi autentické emoce a můžeme v něm najít i kus sebe sama… Co je lepší, koňak, víno, nebo čaj?
    A co tedy vůbec nechápu je prohlášení jak, poté co autor pozná tvrdé stránky života, tak se stane brát věci konečně seriozně. Nevím, ale pokud to nebylo myšleno na chování těch autorů v reálném životě, tak zrovna tohle nepovažuji pro psaní fantastiky za žádné pozitivum, ale spíš za bytelnou brzdu.

    1. Myslim, ze to nebylo o tom, ze caj je lepsi nez kava, ale kdyz pijeme jen caj, mame obcas zkusit kavu. Nebo to smichat a pit oboje 🙂

      1. rozhodně se podobnému chápání nebráním, ale podle mě příklady až příliš sklouzávají do špatně napsaného epického hrdiny, ne do takové postavy obecně.

    2. Já jsem to pochopila tak a slučuje se to i s mojí vlastní životní zkušeností, že když je člověk mladý autor, může být v mnoha věcech velice naivní – a když pak nabere léta a životní zkušenosti, vidí najednou mnoho věcí jinak a víc řekněme realističtěji – což bych rozhodně nepovažovala za brzdu a to ani při psaní fantastiky. Osobně když se podívám na některé své staré texty z období řekněme okolo dvacítky, někdy se opravdu skoro chytám za hlavu 🙂

      1. Větší zkušenost by měla znamenat rafinovanější a plastičtější psaní. Jinými slovy pokud je autor zkušený, tak to IMO znamená, že pokud chce, tak já jako čtenář tu strašnou drsnost, tajuplnost a temnotu prožiju jako z první řady. Né že po nějaké otřesné životní zkušenosti začne psát realisticky zdrženlivě a už to nebude brát na lehkou váhu a stane se z něho málem reprezentant socialistického realismu 🙂

        1. Já myslím, že mluvíme trochu o něčem jiném. Nejde tady primárně o zkušenost s psaním – i mladý autor může napsat text, který je plastický a čtenáře vtáhne. Jde o tu určitou životní zkušenost, kterou člověk získává postupně, a díky které má na určité věci s přibývajícím věkem a zážitky prostě jiný náhled. (Což je naprosto přirozený proces). A právě ta životní zkušenost může (ale také nemusí) dát tomu, co autor popisuje a o čem píše, třeba trochu jiný rozměr.

          1. ne mluvíme skutečně o tom stejném. Taky jsem nemyslel jen zkušenost s psaním, ale soubor všeho.
            Poté co se do diskuse zapojil i Sikar, konečně jsem pochopil, jak ten konec vlastně myslel. Takže ten původní můj post už není až tak aktuální.

      2. Je pravda, že mladý autor může být naivní a odrazí se to v jeho tvorbě (všichni to známe ;o). Ale trochu se zapomíná na to, že i „starý a zkušený“ autor se může dostat do zajetí svého stáří a zkušenosti. Někteří autoři se věkem dostanou do stavu, kdy svůj názor považují za jediný správný a pak píšou texty, které jsou sice správné po stránce formální, ale nevybíravě se snaží čtenáři vnutit jediný správný úhel pohledu. Osobně mám pocit, že někdy je naivita lepší. Jak u Hamáčka, tak u Zzyrtaxe.

        1. jo, s tím se nedá než souhlasit, obecně vzato, pokud se z literárního textu stává „výukový materiál,“ jímž chce autor vnutit čtenářům své názory a jediný správny pohled na svět, je tady něco špatně (a s věkem to souviset může, ale i nemusí)

    3. Vidím to podobně: dobrý múže být i Zzyrtaxův příběh, i Hamáčkův.
      A souhlasila bych i s Meridioniným varováním ohledně Hamáčků.
      Totiž tak: když autor zkurví Zzyrtaxe, dostane nagelovaného fráju s velkým mečákem. To je snadno k poznání, teda jakmile opadne autorská euforie, a dá se z toho autorsky vyrůst.
      Ovšem když autor zkurví Hamáčka… Jakými všemi způsoby se vlastně dá zkurvit Hamáček?
      Tak jednak – můžu ve snaze odzzyrtaxovat Hamáčka stvořit hrdinu tak slabého, že není schopen vyřešit úkol, který jsem před něj postavila. Je tak nemožný, že si ani nesežene správnou partičku pomocníků. Pokud v této chvíli trvám na tom, že mi Hamáček ten úkol vyřeší, potřebuju mu poslat na pomoc letku bohů ze stroje. Průšvih.
      Můžu ve snaze odzzyrtaxovat Hamáčka stvořit hrdinu, který už není hrdinou v morálním smyslu. Třeba mi Hamáček nedovede říct ne, a proto schová ve sklepě ty zbraně, ale aby se kryl, dělá gestapu udavače. Reálného udavače. Tím z něj mám antihrdinu. Pořád by to šlo. Jenže… antihrdina musí být aspoň charismatický. Čtenář ho musí mít rád, musí mít možnost se s ním ztotožnit. Pokud to nezvládnu, pokud tam těch hnusů nakydám příliš, čtenářovi bude nakonec to, jestli Hamáček něco vyřeší, nebo ne, srdečně fuk. Průšvih.
      Jak říká Meridion, pokud ve snaze odzzyrtaxovat vypíchnu vedlejší postavy a jejich linky příliš, čtenáře zahltím a on se mi v tom davu ztratí.
      A průšvih pro mě jakožto autora Hamáčka je v tom, že nepřijdu na to, že je něco špatně. Přece jsem hrdinu odzzyrtaxovala, přiblížila realitě! Není černobílý! Není to nagelovaný frája s velkým mečem! Je to složité, komplikované, pracuju podle toho, co se doporučuje! Mí kritici jsou prostě primitivové, kteří nechápou složitosti a chtějí obyčejné béčkové Zzyrtaxy!
      Houby. Nejsou primitivové. To já, autor, jsem to odzzyrtaxovávání a rozmělňování přehnala.
      Z tohohle se vyrůstá mnohem hůř.
      Je to podobné jako s přímou řečí: šroubovaná zzyrtaxovština je poznat a jde napravit snadno. Ale nejde ani psát přímou řeč přesně tak, jak lidi mluví. Schválně, zkuste si někdy udělat doslovný přepis nahrávky nějakého rozhovoru. To prostě nejde číst.
      Autor musí trochu stylizovat. Nastavit někde hranice. Jinak se mu to rozplizne.

    4. Jak tak čtu tuhle diskuzi, skoro si říkám, že bych asi měl občas psát ty články trochu doslovněji. Některé příspěvky mě téměř vybízí k tomu napsat článek druhý.

      V zásadě – Zzyrtaxe nezatracuji, jen bych ocenil, kdyby si někteří autoři uvědomili, že existují nejen Zzyrtaxové, ale i Hamáčkové. Těmi autory mám na mysli většinou tápající začátečníky, kteří přepisují svoje dobrodružství z WoWka apod. Protože když člověk v soutěží čte už pátého Zzyrtaxe, kolem kterého všichni Hamáčkové nemají ani jméno, začíná se nudit. Kdyby dejme tomu Zzyrtax potřeboval pomoc od Hamáčka, už tu máme námět, který má u náročnějšího čtenáře naději. Jenže Zzyrtax pomoc většinou nepotřebuje. On je dokonalý a vždy si poradí.

      Hlavní však je – Zzyrtax od podobných autorů skutečně bývá jen meč připojený k něčemu, co ho ovládá. Proto bych všechny takové autory rád inspiroval k tomu, aby ho zkusili trochu smíchat s Hamáčkem. (aneb v diskuzi zmíněný čaj+káva)

      Závěr o autorech se netýká ani tak fantastiky, jako obecně celého světa, ve kterém ti autoři fungují. Hodně autorů si prostě na něco hraje, snaží se to reflektovat do svojí tvorby a tak vůbec. To je námět na další článek, protože se jedná o jev, který je posledních pár let extrémním zlem na internetu a pomalu přechází do soutěží. Mám na mysli braní na extrémně lehkou váhu dejme tomu vražd, mučení, znásilnění a dalších podobných témat, která někteří autoři nejen že nadužívají, ale téměř zneužívají, aby zaujali. No, bude o tom časem článek, teď se rozepisovat nebudu.

      V zásadě – celkem mě zarazilo, že někdo článek pochopil, že je to buď a nebo a neexistuje něco mezi. Ten článek nebyl diktátem, jak to dělat, ale materiálem k zamyšlení. Pokud bych jej měl shrnout jednou větou, zněl by: Kromě Zzyrtaxů existují na světě i Hamáčkové, kteří by taky mohli někoho zajímat.

      1. Jako námět k zamyšlení je to výborný. Jen z mého pohledu ta úvaha jako by si nemohla vybrat jestli bude o určitých hrdinských typech, nebo o tom, že je lidi neumí psát.
        Musím říct, že pro mě byl ten konec naprosto nerozkódovatelný, až když jsi napsal ta východiska, která k němu vedla.

      2. Sikare, já myslím, že doslovnější být nemusíš. Naopak. Článek, pod kterým se rozvine diskuze, může být přínosnější než ten bez ní. Vy, Triumvirátníci přece často varujete, aby čtenáři nebrali váš názor za jediný správný. Ta hromada komentářů přinesla řadu dalších názorů pro srovnání a námětů k zamyšlení.
        Mě třeba doslova kopnul příspěvek o korelaci mezi věkem a oblibou postav typu Zyrtax nebo Hamáček, protože dnes sice dávám přednost hamáčkům, ale nebylo to tak vždycky. Jak je možné, že jsem si na to při čtení článku nevzpomněla!
        Napsat něco tak, aby všichni při čtení viděli přesně to, co měl autor na mysli, je nemožné. Takže i vidět jak může jeden text působit na různé lidi, jak si z něj každý odnese něco jiného, je pro (nejen) začínající autory přínosné.

  5. 😀 ano špatný Zzyrtax se pozná ode dveří, zatímco špatný Hamáček se může dlouho maskovat za umění…
    Ono v zásadě v článku i je, že dobrý může být Zzyrtax i Hamáček, ale podle mě je to tam poněkud zakopané.
    To s tou přímou řečí je pozoruhodný jev, který mi došel teprve nedávno a to sem si myslel, že mám cosi načteno…

    1. Mně to s tou přímou řečí došlo, když se mi dostalo do ruky jakési pojednání o nespisovné řeči, kde byly právě tyhle doslovné přepisy nahrávek reálných, na ulici na diktafon pochytaných rozhovorů. Toho slovního salátu, opakovaných slov, těch ééé, hm, teda, no a von, víš! Těch vykloubenejch vazeb! Tyjofko. 🙂
      Navíc to bylo zapisovaný foneticky: co slyším, to píšu. Hrat, ne hrad. Sem, ne jsem. A tak. Prej proto, aby autor studie neměl tendenci upravovat a vynechávat ty ééé.
      Poučná sranda, to ti povím. 🙂

      1. Trochu úplně o něčem jiném, ale jak jsi to, prosím tě, udělala, že máš vedle jména pěkný obrázek a ne jenom šedivou placku jako my ostatní? 😉

        1. Mám ikonku na gravataru. Tady jsem vyplnila stejnej mejl, jakej patří k mýmu gravataru. Za zbytek můžou wordpressoví trpaslíci.
          Jo a ikonku mi vyrobila KattyV! <3 A gravatar mi poradila Regi. <3

          1. Jej, tak jsem nestihl odpovědět 🙂
            Když nad tím tak přemýšlím, tak v poslední době píšu spíš ty Hamáčky 🙂

      2. Já jsem to pochopil, až když jsem kriticky hodnotil svůj vlastní mluvený projev, následně se zamyslel nad projevy ostatních…

  6. Zzyrtaxe si často nechávám jako vedlejší postavu, co někde k pozadí dělá věci, které ovlivňují příběh hlavní postavy.
    O panu Hamáčkovi sám čtu nerad, tak o něm ani nepíšu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *