Mytologie – cizí, vlastní nebo hybrid?

Vytvořte vlastní svět. Zabydlete jej zajímavými rasami, flórou a faunou. Vymyslete zajímavé a nápadité příběhy, které se zde odehrávají. Seznamte čtenáře s postavami, které se mu budou líbit a bude jim fandit. Zkrátka dejte dohromady něco opravdu vynikajícího.

Pak pošlete hrdinu, aby šel na procházku do podsvětí. Cestou potká trojhlavého psa jménem Kerberos a chlapík jménem Cháron ho převeze přes řeku Styx.

A já se ptám – PROČ?

Toto téma se mi v podstatě samo připomnělo během psaní článků o autorských právech. Na mytologické postavy a mytologii obecně nemá autorská práva nikdo. Nic vám nebrání psát o Cháronovi. Pokud se váš příběh odehrává ve starověkém Řecku a mytologie je v něm skutečností, paráda. Jenže když vytvoříte vlastní svět, v němž nikdo neví, co to je Řecko, proč je tam najednou převozník Cháron?

Upřímně, motiv řeky, kterou když přeplujete, dostáváte se v podstatě do jiného světa, je dobrým přirovnáním vždy a za všech podmínek. Pokud se do podsvětí ve svém vymyšleném světě dostanete přes řeku, nemám co bych vám vytkl. Je to prostě klasický mytologický prvek. Když budete ve vlastní mytologii vycházet z mytologie skutečné ve smyslu, že se jí inspirujete, nic se neděje.

Budu pokračovat trochu odbočkou. V současné době je takovým divným trendem patlat do sebe mytologie.

Cestu do pekla, jak si jej představujeme v křesťanském pojetí, hlídá Kerberos a ano, je tam Styx a Cháron. Setkal jsem se s tím, ne že ne. Rád bych to nazval originálním pojetím, ale bohužel, když spojíte křesťanskou a řeckou mytologii, nic nového jste nevytvořili. Jen jste neznámo proč splácali hybrida, který nepatří nikam. Když už chcete psát o mytologii, co takhle si vybrat jednu konkrétní a o té si vše nastudovat trochu podrobněji, abyste zaperlili znalostmi obskurních detailů? Nebo snad řecké podsvětí a křestaňské peklo jsou ve skutečnosti jedno a to samé? To mi totiž už zní jako zajímavý námět a dá se s tím pracovat. Jen je hezké to aspoň zmínit a obhájit si to. Obhájit přímo v textu, ne během pozdějšího vysvětlování čtenáři, jak jste to mysleli.

Hybridi mytologií jsou kolem nás co chvíli. Pratchett pomocí mytologie na Zeměploše v zásadě parodoval různé mýty. Jmenujte mytologii, dost často existuje šance, že je na Zeměploše zmíněná. Jenže jak jsem řekl, jedná se o parodii. Bohové a mytologické bytosti jsou tady oproti svým předlohám pokroucené. Mohou být úmyslně zveličené nebo naopak opačné, než mají být. Je to humor a u humoru vám projde mnoho.

Proto mi například nikterak nevadilo, když v komiksu Hůlkový řád jsou zmíněni bohové z pozemských mytologií. Ten příběh se totiž v naší realitě sice neodehrává, ale jedná se o parodii na hry na hrdiny, přičemž postavy svým způsobem vědí, že jsou součástí hry, rády bourají takzvanou čtvrtou stěnu a vůbec je jasné, že nic se tam nebere moc vážně. Beru to tedy tak, že pán jeskyně pro jednoduchost do vlastního světa zapojil reálie vypůjčené odjinud. Pokud jste někdy vedli podobnou hru, tak asi víte, o čem mluvím.

Právě hry, ať už jakékoliv, tohle dělají často. Vezměte si libovolnou fantasy videohru a hledejte, jak často v ní najdete postavu nebo alespoň jméno, které patří jinam. (A to se netýká jen mytologie, místy by mě zajímalo, jak to bylo v některých případech s autorskými právy.) Hledání to asi nebude dlouhé, že? V sérii her Heroes of Might and Magic například není jen jeden Kerberos, ale spousta kerberů, protože to je zde plemeno válečných tříhlavých psů chované démony. To se třeba dá alespoň nějak okecat, ale chápete doufám, kam tím mířím. Nikdo si to nebude nárokovat, tak to tam vpálíme. Fandu mytologie to třeba zaujme a pochopí, co má od té postavy/bytosti očekávat. V herní sérii Aveyond je padouchem prvního dílu Ahriman s partou démonů se jmény převzatými ze stejné mytologie. V třetím dílu zase pravidelně potkáváte chlapíka jménem Herkules, který je světoznámým hrdinou (a vždy vám vyfoukne slávu za čin, který jste vykonali ve skutečnosti vy). Některé artefakty mají názvy jako Zeus, Thor, Apollo apod. podle toho, který bůh jim požehnal. Klidně se podělte o svoje podobné nálezy, jsem zvědavý a přijde mi zbytečné se o tom sám rozepisovat.

V hrách jsem se naučil toto nevnímat. V mnoha případech to tam opět beru spíš jako parodii. Jenže do čeho se pustím teď? Ano, do literatury.

Vezmeme si bytosti, které používá mnoho autorů. Anděly. I když jste si vytvořili od úplných základů vlastní svět, nikdo vám nezabrání v něm použít anděly. Nikdo se na vás za to nemůže zlobit, proč taky. Pokud však nám řeknete, že mezi anděly se nacházejí i archandělé, přičemž dva z nich se jmenují Michael a Gabriel, musím se ptát stejně jako na začátku článku – PROČ? Je to náhoda? Je to vtip? Nebo jsou to skutečně ti dva, o nichž si myslím, že to mají být, a jejich přítomnost je mi trochu nejasná?

Například jsem četl povídku, v níž autor očividně promyslel svůj svět do opravdu drobných detailů. Společnost, náboženství, mytologie, magie, tohle všechno z textu vyznívalo tak, že nad tím autor strávil dost času.

Posléze tam kněží vyvolali anděla smrti Azraela. A mně to z celého příběhu docela zkazilo dojem. Když už si autor dal tolik práce, aby vytvořil tolik vlastních reálií, tak proč anděla smrti nepojmenoval také vlastním, originálním jménem? Očekával, že když to jméno ve spojitosti s označením anděl smrti všichni znají, je jediné, které se tam hodí?

Jak jsem řekl, pokud se jedná o humor, není problém. U jiných médií je tato praktika doslova nadužívaná a všem je to docela putna. Tam všude patlání mytologií do sebe problém nedělá. Jenže když už máte ambice vytvořit vlastní náboženství/mytologii, co takhle dát větší důraz na slovo vlastní? Jak říkám, vlastně neděláte nic doslova špatně, ale vyvolává to otázky a někteří čtenáři by nemuseli zůstat zticha. Začnou se ptát a dost hlasitě. Hlavně pozor na mytologické puristy, o nichž budu mluvit dále.

Měl bych jedno řešení. Několik různých světů má společné bohy. Když byste dobře zapracovali tohle, máte vynikající námět. Jenže jsem se dosud nesetkal s textem, který by obsahoval podobné vysvětlení. Většinou bylo známé jméno pouhým nevysvětleným výstřelem do tmy.

Na závěr ukázka z práce profesionálů, z ještě trochu jiného úhlu pohledu. Setkal jsem s názorem, že Holdstock se ve svém díle k mytologii nepřiblížil ani trochu. Mytologickým puristům se sice asi jeho pojetí nemusí líbit, protože míchal dohromady prvky reálných mytologií s vlastními. Ovšem v jeho případě si musíme připomenout, že všechny příběhy z Ryhopského lesa (vlastně i Merlinův kodex a další knihy) pojednávají o dávném prapůvodu mýtů. Pomocí fikce se nám tady snažil autor naznačit, že mnoho mytologií má ve výsledku společné kořeny v podobě určitých motivů, archetypů postav a tak podobně. Vymyslel si vlastní postavy, které měly být staršími verzemi postav, které známe. Navzdory tomu, že s opravdovou mytologií to nemělo nic společného, tak všechny prvky, přejaté i vymyšlené, byly promíchány s určitou elegancí a nejednalo se o neumělé míchání nesouvisejících motivů. Vše do sebe dokonale zapadalo, protože autor to uměl obhájit.

Nedávno jsem si povzdychl, že lidé ve spojitosti s elfy používají slovo lembas, aniž by je napadlo vymyslet si něco vlastního. Tohle je problém dost podobný. Prosím, když už do sebe pletete několik různých mytologií, případně je motáte do mytologie vlastní, dejte tomu alespoň pořádný důvod, ano? I něco takového lze podat s určitou elegancí, díky které čtenáře ve výsledku potěšíte, příjemně překvapíte a třeba i umlčíte rejpala.

Sikar

23 komentářů u „Mytologie – cizí, vlastní nebo hybrid?“

  1. Chtěla jsem říct, že by světy mohli mít stejné bohy. A tys to řekl první. Sakra. Ale taky bych to docela ráda někde viděla.

    1. No jo, jenže ono to asi nebude tak lehký. Pokud máme univerzum, kde k vícero planetám patří stejní bohové, tak to v příběhu musí mít nějaký důvod. Většinou se příběhy odehrávají na malém kousku země, ne-li i v jednom městě, pokud vytvořím příběh, kde je deset planet se stejnými bohy, musím k tomu mít důvod. Musím vědět, proč jsou pro příběh důležité i ty další planety, nebo proč jich je tam sakra tak hodně. To už se potom nejedná o jeden román, ale takové univerzum vydá na celou ságu… viz Star Wars…

  2. Já mám v románu postavu jménem Morriganna, co má ráda černou barvu a havrany… Ale je to normální (v rámci světa) člověk, spíš takový easter egg pro ty, kdo znají keltskou mytologii…

      1. na druhou stranu, není více frustrující, než když člověk promaká detaily a udělá nějaké skryté narážky a… nikdo si toho nevšimne

  3. Říkám si, že v našem herním světě máme mytologii založenou na dracích a je to asi to nejoriginálnější z celého světa.
    Pak jsem si uvědomil, že kromě „velké mytologie“ taky máme spoustu barbarských lokálních božstev. Třeba trojitou bohyni Vesna, Živa, Morana. A taky jsem si uvědomil, že je to hodně podle Sapkowského. I on má bohyni polí a hojnosti Živu. (Lokální, zmíněná v jediné povídce.) Předpokládám, že nejde ani tak o lenost vymýšlet vlastní název, ale spíš je to záměr.
    Když se v našem světě v zapadlé vesnici konec zimy slaví vynášením Morany, postavy/hráči/čtenář hned ví, o co jde. Pokud bych jí vymyslel originální jméno (a rovnou také originální zvyk vítání jara), tak bych musel neustále vysvětlovat, co to znamená. A atmosféra by tím ztrácela.

    1. Na základě podobného principu to právě funguje ve spoustě počítačových her. Třeba série počítačových her Final Fantasy obsahuje poměrně značné množství monster, většina z nich je přejatá z nějaké už existující pozemské mytologie a ve výsledku je to pěkný guláš. Podobné je to ostatně s názvy legendárních zbraní a mnoha dalších objektů ve hře. Nicméně jakmile pak na něco narazíš, tak už také předem víš, co od něj můžeš očekávat, což je u tak rozsáhlých her s doslova stovkami různých nepřátel, použitelných předmětů, měst a řadou dopravních prostředků v každém díle výhoda. Nicméně v literatuře by to vypadalo trochu podivně, protože jak už bylo mnohokrát řečeno, počítačové hry a knihy (povídky) jsou něco trochu jiného.

      1. Právě proto jsem zmiňoval toho Sapkowského, který má některé názvy půjčené ze slovanské mytologie. Bohyně hojnosti Živa, archetyp Dívka, Žena, Stařena, lesní duch Lešij…

        Když jsem se o tom pak ještě zamyslel, tak se asi pohybuje už na trochu tenčím ledě, ale s citem. Živa mi nevadí, ani nemám pocit, že by opsal konkrétní bohyni. Koneckonců takové jméno pro bohyni života mohou vymyslet i v jiném světě. Kdyby totéž udělal s Thórem, už by to asi bylo moc.

    2. Právě, to si musí člověk vybrat co chce, být originální a zmatečný nebo klišódní a pro čtenáře v pohodě…

      1. Taky jsem se zabýval s tím, jakou mít ve svým světě faunu a flóru. Bohužel jsem přišel na to, že by bylo spíš kontraproduktivní vymýšlet si i vlastní druhy stromů. Neříkám, mít sem tam nějakou spešl rostlinu, nebo speciální zvířátko – třeba lítající šelmu – vše je ok, ale pokud budu čtenáři předhazovat, že se hrdina procházel horguntsko-jretským lesem, přičemž horgunt je druh listnáče a jret je opadavý jehličňan, měl bych s tím čtenář asi trochu problém, ještě kdybych každou chvíli musel čtenáři předhazovat další a další novinku, jako třeba názvy šutrů (nerostů) který se dobře používají ve stavebnictví, nebo jaké druhy kovů jsou dobré pro zbraně a jaké jako platidlo.
        Také jsem se snažil vymyslet vlastní názvy světových stran, ale opět mi všechno znělo děsně divně, takže jsem zůstal u starého dobrého severu, jihu, východu a západu.
        No, nejde být asi originální za každou cenu
        PS: Neříkám, že to není možné, ale je dobré si položit otázku: je to opravdu nutné a pro příběh tak důležité?

        1. Záleží, co píšeš. Pokud se jrety a hogrunty ničím významným neliší od modřínů a buků, tak asi líp nechat ty modříny.
          Nebo můžeš napsat Kroniky Světakraje (jestli neznáš, tak podle mě docela pěkná ukázka světa, kde fauna, flóra a občas i fyzika je celá jinak).
          Vždycky záleží, co píšeš… příběh má svůj svět, do kterýho patří, a svět má svoje příběhy, který se v něm můžou stát. Elániova Hlídka by dost těžko fungovala v Minas Tirith. ,,Ano, pane, seržant Gwaihir i desátník Snaga se osvědčili výborně, to uznávám. Je hezké, že slečna Ungul patří k nositelům Bílého vlákna, ale pavouka zkrátka nepřijmu!“ Ehm… cosi mi říká, že některých věcí by se Aragorn Elessar ani nedožadoval.

  4. Tohle naráží na obecnější věc – jak dalece chce autor propojovat náš reálný svět se svým fiktivním.
    Odkazy z autorovy vize na reálný svět musí být dávkované přesně a cíleně, protože reálný svět je současně silným zdrojem souvislostí, vědomostí, mýtů, legend… ale taky snadno čtenáře vytrhne z iluze příběhového světa.
    Tuhle věc demonstruje následující bota : Chudák Bilbo to už nevydržel. Když slyšel, že se snad už víckrát nevrátí, pocítil, že se v něm rodí vřísknutí, které z něho vzápětí vyrazilo jako hvizd lokomotivy vyjíždějící z tunelu.

    Ano čtenář jistě slyšel troubící lokomotivu, dokáže si představit, jaký je to randál… ale proboha, jsme ve Středozemi, tam nikdy lokomotivu neviděli. Už samotná myšlenka na takový stroj vytrhne čtenáře od knížky kamsi jinam, například k jízdním řádům, uhlí, cestě k babičce, tunelu u České Třebové… Naštěstí Tolkien takové chyby nekumuluje a tohle je víc perlička pro pobavení, než reálná vada knihy.

    Iluze vysněného světa kontra náš reálný je těžká otázka. Přesahuje to nad rámec mytologie. Je potřeba promyslet názvy vybavení, zbraní, jména… Fantasy svět pokazí nejen instalace Thora bez bytelného ukotvení v mytologii. Pokazí ho i člověk jménem Storm(v českém textu) používající katanu(aniž by tam bylo Japonsko)

  5. Super postřeh. Je to už skoro na nové téma. U toho Hobita předpokládám, že autor ještě ani nevěděl, jestli v tom světě lokomotivy budou, či nebudou existovat (je to úplný začátek „dětské knížky se skřítkem, čarodějem a trpaslíky“, ale třeba v Harry Potterovi, nebo v Narnii jsou stejné motivy a parní lokomotiva patří do koloritu světa.)

    Co jsem ale musel řešit v našem světě jsou třeba oslovení šlechty a tituly. Pod dojmem z Písně ledu a ohně to byl samý lord a sir/ser. Jenomže to jsou anglická oslovení a do našeho světa (podobného třeba světu Zaklínače) se nehodí, působí cize. Takže si musím dávat hodně pozor na jazyk, abych používal naše oslovení (pán, vévoda, kníže) namísto lordů.

    „Jsem Eddard Stark, lord ze Zimohradu.“ vs.
    „Jsem rytíř Bojeslav Krull, vévoda Órinský.“

    Samozřejmě některá jména se nám ustálila ještě dávno předtím, než jsme se začali snažit o středoevropské vyznění. A hlavně u měst nám přetvávají dodnes. Takže někdy bývá problém se skloňováním a ustálilo se spíš spojení „kníže z Išmiru“, i když nevím, jestli je to češtinářsky OK 🙂

    1. S těmi jmény bych v tom neviděla problém – ono totiž i v našem běžném prostředí máš spoustu jmen a zvlášť místních a pomístních pojmenování, která zcela jednoznačně nejsou slovanského původu, ale slovanské obyvatelstvo je po svém příchodu na naše území přejalo od staršího obyvatelstva, které zde zůstalo – typický příklad je třeba Motol nebo Šárka – pokud se dobře pamatuju na to, co jsem se o tom učila, jsou tohle slova neslovanského původu přejatá od původního neslovanského obyvatelstva. A takových je samozřejmě mnohem víc.

      1. Samozřejmě, cizích jmen se není potřeba bát, záleží na stylu. Záleží na odhadu autora, není potřeba být nějak puristický je potřeba nepoužívat prvky, které nenaruší vizi, co prezentuje, nevzbuzují rušivé asociace.

    2. Podle mě, takové zdánlivě nedůležité věci kotví vizi v mysli čtenáře. Teda na mě to tak funguje. Osobně myslím, že není špatné mít v tom fantastickém světě třeba pár typických idiomů, nebo termínů, sem tam nějakou odlišnost v gramatice u přímé řeči. Líbí se mi to, sugeruje mi to atmosféru, že je to někde úplně jinde.

  6. Troufl bych si říct, že u toho Bilba jde přesně o případ, který popisuje Šaman. Nezapomeňte třeba na Gandalfova slova o vynálezu golfu jen o několik stránek vedle – taky se do dospělejší Středozemě moc nehodí, ať už si o tom Peter Jackson myslí cokoli. Tolkien zkrátka psal z pozice vypravěče zakotveného v našem světě, který pouze nahlíží mezi trpaslíky, draky a hobity. Kdyby to udělal i v Pánu prstenů, položil by tím napětí a s ním také velkou část atmosféry.

    1. Ano, on to do značné míry tak vypráví. Včetně úvodu o tom, kdo jsou hobiti a tak. Proto to je jak jsem psal taková perlička, skoro nikdo si toho nevšimne, okrajový detail.
      Ale pokládám otázku – pokud by šel do stylového přirovnání, zhoršilo by to sugestivnost textu? Já myslím, že spíš naopak.

      1. Jasně, z dnešního pohledu by to bylo lepší. Ale myslím, že v době, kdy to psal, tak to měla být jen pohádka pro jeho děti. V tu dobu ještě neexistovala Středozem, vlastně ani žánr high fantasy. Trpaslíci byli ti skřítci s barevnýma čepičkama, jak je známe z kýčových zahrad. Teprve během práce na knize mu začal pod rukama růst originální svět. IMHO došlo k žánrovému posunu (už během toho Hobita, o ostatních knihách ani nemluvím).
        Takže na konci už by podobná zmínka působila rušivě. Stejně jako mi vadí zmínka o golfu ve filmu. (Kdych jen v tu dobu tušil, co vsechno dalšího mi na něm bude vadit…!@#$)

        Ale ano, v kontextu toho, co z této pohádkové novely vniklo, by si to zasloužilo upravit.

        1. Středozem v tu dobu už skoro dvacet let existovala. To jen Hobit do ní zprvu vůbec neměl patřit, měl to být samostatný příběh. Tolkien sám kdysi prohlásil, že se Pytlík do Středozemě tak nějak vloudil bez autorova vědomí a svolení.
          Četla jsem Hobita až po Pánu prstenů a diametrálně odlišně na mě působil celkový styl vyprávění na začátku knihy (styl pohádky vyprávěné dětem), takže zmínka o golfu mi paradoxně ani divná nepřišla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *