O ideálu krásy

Kdysi dávno, ještě na základní škole, jsme šli se třídou do divadla. Já jsem šel jako poslední, takže po mé levici se usadili žáci z jiné třídy. Spolužák, který byl na druhé straně, se ke mně naklonil a pošeptal mi, že se mám. Proč? No protože se vedle mě posadila taková pěkná holka. Já se na ni podíval a přemýšlel jsem o jeho vkusu. Stručně, nebyla můj typ.

Dnes bych totiž rád pohovořil o tom, že ideál krásy je za prvé věc velmi subjektivní a za druhé se s postupem času mění.

Když mluvím o kráse, rád bych pohovořil o kráse lidské. Každému z nás se líbí jiné typy lidí. Kamarád mi například řekl, že zjistil, jaký rys ženské tváře mu přijde neuvěřitelně přitažlivý – dolní čelist rozšiřující se do stran v místě pod ušima. Zní to děsně krkolomně, že ano? Kéž bych věděl, jak to popsat snáz. A hlavně to asi zní téměř ujetě. Jak někomu může přijít přitažlivý zrovna takový rys? Věřte tomu nebo ne, ale v době plastických operací, kdy mnoho žen chce menší nos, se mně naopak líbí delší a ideálně navíc špičaté nosy. Rys, který by mnohým přišel v lepším případě jen divný.

Ehm, ne. Tohle ne. Rozumíme si?
Ehm, ne. Tohle ne. Rozumíme si?

To se pak s tímhle kamarádem otočíme za dvojicí ženských, které třeba na první pohled nejsou zas až takové krásky, protože týjo, viděl jsi čelist té blondýny a nos té brunety?

Na druhou stranu zase já třeba nejsem schopen vám říct, zda je nějaký mužský pohledný. Občas si říkám, že ano, tohle je nejspíš pro ostatní fešák. Aspoň si to myslím. Ale pak vám kamarádka řekne po letmém seznámení s dalším kamarádem (který vám jako fešák nepřijde ani trochu) že být single, už se ho ptá, zda by někam nezašel, protože je na něj radost koukat. A vy na ni civíte a přemýšlíte, co konkrétně jí na tom jeho nevýrazném obličeji a tuctovém těle přišlo tak pěkného.

Když už se pouštím do vnějších popisů postav, snažím se raději o neutralitu. Žena má dlouhý špičatý nos. O tom, zda je pohledná, ať rozhodnou postavy kolem. Osobně nebudu čtenáři naznačovat, zda ji tento rys činí krásnou nebo ne. Pokud popisujete z pohledu první osoby, je to snazší, protože hrdina může vždy vyjádřit svůj názor přímo směrem ke čtenáři. Řekne vám sám, zda se mu ten dlouhý nos líbí či ne. Jenže to není názor autorův, ale postavy. Autor by svoje preference raději neměl diktovat jako obecný standard krásy.

Když jsem se totiž setkal s popisem mužského hrdiny, o kterém autor(ka) napsal(a), že se jedná o nejspíš nejkrásnějšího muže na světě, načež z textu mi přišel jako ne nutně ohava, ale někdo, kdo by pro mě byl na pohled spíš legrační než pohledný, je něco trochu špatně.

Navzdory tomu, že každému z nás přijde jako krásný někdo jiný, současná doba nám často předkládá určitý standard krásy. Abyste byli krásní, musíte být/mít <doplňte>.

Například zde vidíte fotografii z vyhlašování královny krásy někdy z dvacátých let minulého století. Myslíte si, že by tato děvčata dnes uspěla v jakékoliv Miss? Čistě subjektivně se mezi námi najde dost takových, kteří je budou považovat za pohledná, ale doba říká, že do dnešního ideálu krásy příliš nezapadají.

kralovnykrasy

Ta fotografie je plus mínus sto let stará. Nemusíte chodit ale tak daleko do minulosti, abyste si všimli, že móda a obecně názor na to, co je pěkně, se mění. Všimněte si třeba, jak se mění účesy. To, co bylo v módě v osmdesátých letech, by dnes na hlavě mnozí v životě nenosili ani pod pohružkou násilí. Ostatně, o změnách vzhledu bylo vytvořeno mnoho dost pěkných videí. Mrkněte třeba na toto.

A teď si představte, že se přesunete ještě dál do minulosti. (A když už jsme u toho, tak ideál krásy nepodléhá jen času, ale také místu.)

Ne, nežádám vás, abyste zjišťovali, jaká barva šatů letěla v roce 1589 (ačkoliv podobné informace není až těžké sehnat), ale spíš se zamyslet nad celkovou mentalitou lidí té doby.

O Vánocích 2014 jsme slavili Štědrý den s Mexičankou. Kontext je složitý, prostě si představte štědrovečerní večeři, u které sedíme já, moje žena, tchýně, tchán, švagr a návštěvnice z Mexika. Švagr jí v průběhu dne řekl, že by jí rád něco ukázal, a zapnul televizi. Co dávali? Jistě, že pohádky. V zásadě se přes ně (neubránil se vyjádření značně negativního postoje vůči českým pohádkovým filmům) pokusil jí vysvětlit rozdíl mezi kulturami.

Důležité bylo sdělení, že celé léto tady lidé shromažďovali zásoby na zimu, aby vůbec přežili. Nebudu lhát, návštěva ze zámoří byla z některých věcí, které my bereme jako samozřejmost a součást naší historie, docela šokovaná. Pak švagr poukázal na to, jak je většina těch krásných hlavních postav ve filmech hubená. Pěkně podle dnešního takzvaného standardu krásy.

To je zásadní rozdíl mezi pohádkou a realitou. Ve středověku, kdyby měla chudá dívka možnost vybrat si ženicha (lásku dejme stranou, tohle děvče je pragmatické), přitažlivý by jí přišel spíš ten, který by byl v pase nejsilnější. Důvod? Je bohatý, má dostatek jídla, může ho jíst, kolik chce. Je tím pádem schopen ji zajistit.

Podívejte se na výtvarná díla z různých historických období. Jak často jako ideál krásy vidíte lidi spíše silnější nebo aspoň řekněme oplácané?

V naší současné západní společnosti nemáme většinou problém s nedostatkem potravy. Jenže v dobách, kdy na jejím dostatku záviselo vaše přežití, tento faktor dost ovlivňoval lidský pohled téměř na vše. Včetně ideálu krásy. I dnes mnoho lidí bere, že bohatý člověk je krásnější, protože si může dovolit lepší oblečení/péči o vzhled/plastické operace/auto/dům. Hledání ideálního partnera totiž není jen o kráse, ale také o pocitu, zda nás ten člověk může zabezpečit. Ať se nám to líbí nebo ne, stále tak často přemýšlíme, je to v nás zakořeněné. Šlechtic dříve měl krásný kočár, krásné šaty, služebnictvo a ano, měl dost jídla/peněz a byl tlustší než jeho poddaní.

Ano, v tuto chvíli dávám emoce stranou. Mnoho z nás se asi někdy nevysvětlitelně zamilovalo do někoho, s kým by z nějakého důvodu ten vztah prostě nebyl možný, takže nás to za chvíli přešlo. Je také dobré vědět, že když si lidé hledají partnera, dost často tak činí i na základě různých drobností skrývajících se v podvědomí a majících kořeny pěkně hluboko v minulosti. Jenže buďme upřímní, tady nejde jen o to, jestli by si chudá dívka zvolila mezi chuďasem, kterého miluje, nebo boháčem, ke kterému nic necítí. Tady jde o tlak doby, který postupně lidem daný ideál krásy chtě nechtě vtlačil do hlavy.

Pokud je v nějaké době (a na nějakém místě) tlustý boháč ideálním partnerem, je jen otázkou času, kdy začne být jeho hlavní fyzický rys brán jako znak krásy, který bude pro ostatní přitažlivý. Porovnejme to s dnešní dobou. Kolik módních trendů se dostalo do obliby, protože s tím přišel někdo bohatý a známý? Když začne herečka nosit šperky s určitou barvou diamantů, trh s drahokamy zaznamená vyšší odbyt právě té barvy diamantů. Není to náhoda. Fungovalo to tak vždy a všude a netýkalo se to jen tělesné hmotnosti.

Proto, když se povídka odehrává za středověku a hrdina za velmi krásnou považuje vychrlou dívku, je možné, že se jedná o jeho osobní preference. Věřil bych však, že většina mladíků ze vsi by se točila spíš kolem dcery místního velkostatkáře, na níž by nejkrásnějším rysem byly červeňoučké buclaté tváře a macaté věno. Ano, neberu to jako chybu, je to názor vašeho hrdiny. Nejednalo by se však o obecný názor, protože v takovém případě jste se nechali příliš ovlivnit současným myšlením.

Ovšem, mezi realitou a fikcí jsou rozdíly, ale přeci jen, zkuste se nad tím občas zamyslet. A nejde jen o návrat do minulosti, ale i cesty do budoucnosti. Zkuste při tvorbě vlastní reality vymyslet, co bude v módě a brané jako krásné třeba za sto let. A hlavně – proč? Jak to budou mít mimozemšťané? Je dobré se podívat na ideál krásy v minulosti a porovnat jej s dneškem, abyste mohli lépe vymyslet, jak by mohly různé trendy pokračovat.

Sikar

22 komentářů u „O ideálu krásy“

  1. Velmi vřele doporučená četba k tématu jsou Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Umberta Eca.

  2. Vzhledem k tomu, že vnímání rysů je hodně ovlivněno rasově (já nerozeznám vietnamce, jim prý zase připadáme skoro stejní my), tak přemýšlet o tom, jaký ideál krásy mají mimozemšťani mi přijde hodně ulítlé. „Ó slečno, vy máte tak svůdné přísavky na horních chapadlech…“ 🙂

    Jinak mě hned napadla Věstonická venuše. Dřív jsem nechápal, co je na ni krásného. A ono hlavně to, že byla dost silná, aby mohla mít několik dětí a přežila i dlouhou zimu. Což by mezi lovci mamutů žádná elfka nedala.

    1. Ona Venuše možná neměla být v první řadě krásná, jak to chápeme my, ale nepřirozeně nadpřirozená, abych tak řekl 🙂 Ale to je na delší debatu.

  3. Třeba zrovna v tom středověku, konkrétně v gotice jsou na obrazech ztvárněny spíš štíhlé až trochu androgynní ženské… samozřejmě je otázka nakolik je to odraz tehdejšího vskusu a nakolik je to úlitba křesťanské víře. Ale v renesančním umění už jsou ženské zase zdravě oplácané a v barokním až tlusté…
    Takže ono to bude drobátko komplexnější než nakolik byl zrovna vzácný kus žvance.

    1. ona hlavně je v té gotice strašně důležitá otázka stylizace a symboliky, mnohdy je tam taky dost skrytý určitý jinotaj (který ale taky třeba pro středověkého člověka moc jinotaj nebyl) – viz třeba i obrázek, který vkládal Adhil 13.1. na Tavernu, ten fakt stojí za to 🙂 (http://fantasy-scifi.net/taverna/mistnost.php?&mistnost=98&nzpr=0)
      křesťanskou víru bych do toho určitě nepletla, takhle úvaha je podle mne v tomhle kontextu úplně anachronická – navíc i v porovnání s tím, jak vypadá zobrazení ženy v pozdějších obdobích, které jsou také křesťanské a dalo by se říct i určitým způsobem „zbožnější“ (snažím se být stručná :-), samozřejmě tohle je na dlouhé, specializované rozbory ;-))

      1. Vzhledem k tomu že ony časy byly náboženství plné a to zasahovalo do řady oblastí života, mi z toho teda ten anachronismus podložený jen tak ničím, moc nevyplývá.
        Že existovaly prasečinky není argument, ty existovaly vždy. V renesanci se atmosféra trochu měnila, evropská kultura se trochu vrátila ke svým kořenům z antiky a jiné zobrazení ženského těla má určitě kořeny více zde. Renesance si třebas může být svým způsobem i více křesťanská, ale lidé, co dělali umění měli trochu širší obzory a vzdělanost už nebyla tolik církevní záležitost

        1. anachronismus je uvažovat o tom, jako o nějaké úlitbě, dobová mentalita podle mně takovému uvažování neodpovídá
          daleko spíš to koresponduje s celkovým duchem umění té doby – když si vezmeš i gotické stavby, byly štíhlé a vysoké. Navíc, když si vezmeš dobové iluminace, postavy jsou opravdu hodně stylizované, nepromítá se tam nějaký individualismus a to ani v mužských ani v ženských postavách/tvářích. Trochu jiná je na tom třeba desková malba, osobně mi tam ženské přijdou ženské dost, stejně jako v gotickém sochařství, rozdíl oproti renesanci je ten, že se objevuje víc nahého těla a křivky jsou pak asi i trochu bujnější /možná i proto, že jsou víc vidět/. Ale tvrdit, že gotika víc zahaluje, protože náboženství, je podle mne přespříliš zjednodušující.

  4. Ehm…
    Nepsal jsem ze gotika vic zahaluje to jsi si vyfabulovala kdesi cestou. Psal jsem ze jsou tam stihle az androgynni zenske
    Ani jsem nepsal, ze by to mel byt jen vliv nabozenstvi ale ze je k diskudi nakolik je to dobovy ideal krasy a nakolik vliv cirkve.
    Za teto situace se vyjadris ze cirkev vliv nema zadny. Ok rad se poucim, ale proc? protoze to tvrdis? Protoze bagr? Nebo protoze symbolismus? Symbolismus ceho? Vysokych a stihlych veci? No to mi teda fakt k chapani jejichvideni sveta pomuze 😀

    1. já vím, že jsi to nepsal, to byl už výsledek další mojí úvahy
      na co jsem se snažila reagovat hned v mém prvním příspěvku bylo, že v té době je anachronické uvažovat o nějaké „úlitbě“ církvi/náboženství – tedy že to lidé tak kreslili, protože to církev chtěla, neříkám tím, že církev neměla žádný vliv, ale nebyl to tentýž vliv, jako třeba v pozdějších stoletích, už jen proto, že centrální moc církve byla někde docela jinde (viz i např. boje o investituru, viz i např. to, že když ve 13. století přijel do Čech papežský legát, málem ho tu zlynčovali, když si dovolil žádát po místních kněžích, aby neměli manželky) – tím ale nechci říct, že tu nebyl žádný vliv náboženství – středověký člověk byl samozřejmě vírou a duchovním životem velice ovlivněný, všichni v něco a nějak věřili, ateismus, jak ho známe a vnímáme dnes patrně prakticky neexistoval. Je tím samozřejmě ovlivněné celé umění, od architektury, přes sochařství až malířství. Na co jsem se ještě snažila poukázat bylo, že v gotické malbě je potřeba brát v úvahu jistou míru stylizace a také symboliku, ty obrazy a iluminace se prostě nedají brát „doslovně“. Např. pokud je na iluminaci v posteli nahá žena se zavinutou hlavou, nedá se to interpretovat tak, že lidé tehdy chodili spát nazí, ale s pokrývkou hlavy (kdysi jsem se s takovou interpretací skutečně setkala), ale autor iluminace tím chtěl velice jednoduše vyjádřit, že žena na obrázku je vdaná.

      1. Opravdu fakt, že zlynčovali papežského preláta nějak vylučuje vliv křesťanství ve výtvarném umění? IMO moc ne.
        Pokud se bavíš o symbolice musíš jedním dechem dodat co má jako co symbolizovat. V tomto případě spíše štíhlé ženy na gotických obrazech.
        Sama říkáš, že křesťanství prolínalo celou kulturou. A určité odříkání věcí těla k tomu patří. Stejně jako náboženství jistě výrazně ovlivní konvence, co se sluší a co se nesluší zobrazovat a kde.
        Ono původní prohlášení o úlitbě církvi byla zčásti nadsázka. Nemyslel jsem to tak, že to dělali protože církev chtěla. Spíš jestli skutečně malíři cítili hubené ženy jako ideál krásy, nebo jestli zkrátka dodržovali konvence zažité v jejich silně křesťanské kultuře. Pokud bych věděl, že to budeme až tak detailně řešit napsal bych to jinak.
        Sikar ve vyprávění o oplácané dceři největšího statkáře naznačuje krásně jednoduchý a logický systém. Cvak-cvak, jako hodinky. Jenže věci takové nebývají, mají víc vrstev. A středověk nebyl jiný. Je tam určitý ideál krásy v umění, kde je jak cudná tak uvolněnější linie. Je tam určitý ideál krásy o kterém se traduje, že byl preferovaný vyššími vrstvami – křehčí žena s bledou pletí a dlouhými vlasy – dost se nabízí, že za tímto modelem byl výrazný vliv křesťanství – to je přece samá cudnost, odříkání, mučednictví a duševní čistota. Ale stejně tak to může nakrásně být jen střídání trendů.
        A pak je dost dobře možné, že ideál nižších vrstev byl jiný než u šlechticů. Netuším nakolik vzor éterické ctnostné ženy fungoval na vsi… asi úplně ne…
        Takže onen mladík na vsi, který nepokukuje po oplácané dceři velkostatkáře, ale vzdychá za dlouhovlasou hubenou bledulí z pasek nemusí být vůbec exot a už vůbec nejde výrazně proti tehdejšímu myšlení(jen se možná nechová úplně adekvátně své sociální třídě, co já vím)

        1. Ne, vliv to nevylučuje – to byl ilustrační příklad, že centrální moc církve byla, zvlášť na určitých periferiích, někde jinde, než o několik století později.
          Co se týče symboliky, vším, co jsem k tomu napsala, jsem se snažila sdělit, že středověké umění jako takové je plné symboliky – od umístění postav na obrazech, přes barvy až třeba po gesta. Takže mi nejde o to, vystihnout nějakou konkrétní symboliku, ale spíš upozornit na to, že tam ta symbolika vůbec je.
          co se týče konvencí, co se sluší zobrazovat a co ne, souhlasím, že náboženství to ovlivní, ale na druhou stranu to ovlivňuje nejen náboženství – ale zkrátka jsou určité společenské trendy, které jsou ostatně viditelné i v pozdějších obdobích. Ostatně ve vrcholném středověku se dost proměňuje vztah k ženě – což samozřejmě souvisí jednak s rozvojem mariánského kultu, ale ruku v ruce s tím jde i minnesäng.
          A samozřejmě, o tom, jaké ženy se líbily lidem na spodních patrech společenského žebříčku, víme totální kulové 🙂

          1. Už v prvním svém postu jsem zmiňoval křesťanskou víru jako takovou, nikoli církev. To je dost veliký rozdíl, o kterém asi víš víc jak jak já.
            Jinými slovy, to co jsem chtěl řešit, je důvod, proč jsou ženy na středověkých obrazech štíhlé typy, což je v rozporu s představou nahozenou v článku.
            Důvody proč to vypadá, jak vypadá, mohly být podle mě různé. Buď ony zobrazené ženy skutečně představovaly ideál krásy pro lidi, kteří ty obrazy malovali/vlastnili, nebo to byl styl zobrazení ženy daný konvencemi té doby a reálný ideál krásy byl jiný.
            Fakt jsem nepostuloval verzi, jakože se malíři báli kreslit sexy ženy lepých tvarů, protože by mohli dostat čočku od místního kněze.
            Buď je možnost, že protože byli hluboce věřící, malovali ženy tak, aby nevypadaly jako objekt sexuální touhy – je to přeci hříšné. Takový mohl být zvyk a kdo ho porušil, šel proti všem.
            Nebo je druhá možnost. Společenské kruhy, které vyznávaly(a platily) tyhle obrazy, skutečně měly jako ideál krásy takové ženy, jaké jsou tam namalované.
            Pokud hledám odpověď na tuto otázku, je jistě užitečná vědomost, že středověcí malíři nedělali realismus. Akorát to má chybičku, tenhle postřeh je nepřímo obsažen již v samotné otázce – skutečný ideál krásy kontra představa ženy daná vírou.
            Takže posun rovná se nula.
            Zjevně máš daleko násobně větší znalosti z oboru, jak já a přesto se omezuješ na nicneříkající vatu. To fakt nedokážeš udělat aspoň trochu relevantní závěr??

          2. Obávám se, že abys mohl odpovědět na tuhle otázku, musel bys vzít vývoj zobrazování postavy mužské, ženské a dětské minimálně od počátku antiky, jejímž je středověk žákem a dědicem, tedy od oněch idealizovaných typů Koré a Kúros. Dál bys musel odlišit médium, na kterém byla postava zobrazena, a prostředek zobrazení (kámen, dřevo, mozaika, nástěnná malba, keramika, malba na keramice, papyrus, pergamen, papír – každý vyžaduje jiný nástroj a techniku, což pokaždé jinak omezuje možnosti), účel zobrazení (socha v chrámu vs. lascivní ilustrace, pokaždé to bude vypadat o dost jinak). Musel bys sledovat tendence v používání modelů (antika zobrazovala ženy podle mužských modelů, středověk stále ještě neuměl zobrazit dítě ve správných proporcích, malovali / sochali se malí dospělí), musel bys znát způsob zjednodušování platný pro tu kterou dobu (stužka ve vlasech Kúra znamená, že je zobrazená postava bůh nebo v danou chvíli bohu rovná – např. vítěz her), míru stylizace (např. Řekové postavy a obličeje idealizují, Římani realisticky vykreslí i bradavici i hrb – ne proto, že by to neuměli, ale proto, že taková byla v daných dobách konvence, Řekové se nechtěli dívat na škaredou podobu státníka, Římani na nepravou) a tak dál a tak dál. Musel bys započátat vlivy panující v téže době v architektuře, odívání a tvaru písma.
            Potom bys teprve mohl poučeně hádat, jestli středověký ideál ženy opravdu je žena štíhlá.
            Dodám ti drobný detail. Poměrně velké množství středověkých ženských soch stojí v esovité pozici s břichem vyklenutým, jako by bylo těhotné. Taková pozice je v reálu poměrně nepohodlná, tedy se dá předpokládat, že středověké ženy běžně nechodily s bedry prolomenými a břichem vystrčeným. Co se tedy umělec snaží sdělit?

  5. Fajn, hodně víš. I mě to docela zaujalo. Ale bohužel to věc nikam neposunuje. Znovu si dovolím připomenout připomenout své východisko: Článek to možná bere příliš prvoplánově a argumentace prostým žvancem nemusí být pro středověk to pravé. Postupně jsme mlhavě probrali potenciální vliv náboženství, závěr z toho nebyl v podstatě žádný.
    A teď se od tebe dozvídám, že to nevím, což je teda opravdu překvapující novinka.
    Nevím, co znamená vystrčené břicho na středověkých obrazech a tipovat se mi nechce.

    1. Obávám se, že jsem měl místo „středověk“ napsat „baroko“, aby se tahle debata nemusela dostat, kam se dostala (protože všichni víme, jak barokní umělci zobrazovali lidi). Článek se nesnaží diktovat, jaká byla móda ve středověku, mělo to být zamyšlení na téma, že autor by se mohl zamyslet nad tím, jaká byla móda/ideál krásy kdykoliv. Spojení jídla a středověku možná nebyl nejšťastnější příklad, ale bylo to přesně to – příklad. Návrh, co mohlo v jaké době ideál ovlivnit. Ano, diskuze k zamyšlení nad tématem vlastně vedla, ale ne zrovna šťastným způsobem.

      Nevím, co přesně frčelo v jaké době ve středověku, který měl podle definic trvat od 6. do 15. století, což je dost dlouhá doba na to, aby se ideál krásy stihl několikrát změnit. Ano, v gotice byl ideálem vzhled mučednice, ale to je jen tři sta let z celé té doby. Napsal jsem „ve středověku“, ale celé období jsem tím na mysli neměl.

      Taky nepíšu o „žvanci“, ale v kontextu obecně hmotném zajištění. Stejně tak zmiňuji „Podívejte se na výtvarná díla z různých historických období.“, ne pouze na středověká díla.

      Obávám se, že tady došlo k zaměření se na slova „jídlo“ a „středověk“, ačkoliv bylo mým zaměrem pojmout téma více povšechně. Zjevně jsem zvolil špatný příklad nebo jsem jich měl uvést víc. A zdá se mi, jako už tolikrát, že bych asi měl doplnit na začátek každého podobného článku „je to zamyšlení“, aby nebyla náhodná informace brána tak doslovně.

      To téma JE komplexnější. Já se zaměřil na jeden konkrétní aspekt, ale nesnažím se tím tvrdit, že to je aspekt jediný. Jen mi přijde zbytečné se vypisovat se všemi možnými vlivy. K tomu na konci vyzývám samotné autory, že nad tím mají přemýšlet oni.

      1. „Žvanec“ je nadsázka, zkratka pro ono hmotné zajištění, nemyslel jsem to nějak zle a už vůbec se nesnažím článek šmahem odsoudit.
        To na co od začátku poukazuji je totiž právě ta komplexita.
        Příklad – gotika je sice období, kdy sice materiální zajištění nebylo dobré, ale přesto minimálně ve vyšších sociálních vrstvách převážily jiné vlivy a výsledek byl nakonec přesně opačný, než kam to táhly ty materiální faktory.
        Věci podléhají více vlivům, zhusta protichůdným a výsledek může být zdánlivě úplně nelogický. Na což sis sám nechtěně naběhl při volbě příkladu.
        Tohle není žádné chytání za slovíčka ani volání po podrobném výpisu všeho možného.
        Autor by měl myslet na komplexitu a na to, že nemusí vše fungovat prvoplánově a spolehlivě.

    2. Já si tipnu za tebe. Sice jsem ti fest napověděla, ale klidně to dopovím.
      Gotická socha ve stylizovaném postoji „s břichem vyklenutým, jako by bylo těhotné“… kupodovu nemusí znamenat nic jiného, než že je ta žena schopná otěhotnět, případně rovnou těhotná.
      Plodná.
      Docela stejně jako Věstonická Venuše s prsama jak mlíkařský konve a pánví velikosti kontinentu.
      Docela stejně jako barokní prdelatá boubelka. (Tam je to o něco zakrytější, ona je prdelatá a buclatá, tudíž netrpí morem, souchotinami, hladem, a není ani vráskatá a bezzubá, tudíž už není dítě (má prsa, a to tak že fest, dokonce je krásně ukazuje ve výstřihu) a je v dobré kondici, aby byla… plodná.
      Mnoha způsoby řečeno totéž.
      Ve společnosti, kde se z deseti živě narozených dětí dožívají dospělosti tak dvě, tři a která stojí na tom, že do dospělosti přežije aspoň jeden mužský potomek je to dost podstatný znak.
      Dnes je to pro nás podivné, ale my máme velmi podivnou módu děvčat-prken a především velmi nízkou kojeneckou a dětskou úmrtnost.
      Tak jednoduchá věc – a tolik se nad ní musí dnešní člověk napřemýšlet, než ji rozlouskne, co?

      1. Symbol plodnosti je samozřejmě logické vysvětlení. Není to žádný záblesk geniality.
        Pokud ho ovšem vymyslíš takhle od stolu, můžeš o něm pouze říct, že je nejpravděpodobnější, ale to je tak vše.
        U tebe předpokládám, že máš odněkud ověřené, že to fakt tak bylo.
        Že je vyklenuté břicho u ženy symbol plodnosti je prvoplánové a pravděpodobné vysvětlení. Jenže kdybys to neměla podložené fakty, byla by to jen teorie.
        Klidně mohu vytvořit jinou teorii – že to tak kreslili, protože přeháněli atribut, který považovali za sexuálně přitažlivý. Vždyť dnešní ženy občas pózují v podstatně mírnější, ale principiálně podobné pozici – mírně se prohnou v bederní páteři, aby to zvýraznilo zadeček.
        Bez znalosti faktů by pak tuto teorii byl problém přesvědčivě vyvrátit.
        Pokud znáš fakta, věci se zdají velmi jasné a logické. Jenže ono to tak ve skutečnosti není. Tím chci upozornit na nadužívání „selského rozumu“. Svět tak zkrátka vždycky nefunguje.

        1. na druhou stranu ani historie se takhkle dělat nedá – tím myslím, že beru pouze ověřená fakta a všechno ostatní zpochybním – tohle je pozitivismus, který zjednodušeně řečeno říká: „takhle to bylo“. Jenže těch historických metod a směrů je samozřejmě víc a upřímně řečeno, je jen opravdu málo věcí, u nichž zejména v případě středověku opravdu můžeme říci, že „takhle to bylo“ – ano, máme data, máme jména, máme určité události – ale to je právě ten pozitivismus – zejména v oblasti menatlit a kulturních dějin si s tímhle prostě nevystačíme – samozřejmě, i tady se pracuje s prameny, ale interpretace je mnohdy obtížná a může být i nejednoznačná – takže mnohdy se nedá říct, že takhle to bylo, ale spíš stavíme určité hypotézy, že takhle nebo onak to mohlo být a zdůvodňujeme, co nás k tomu vede a proč. Ale tohle je opravdu široké téma, které se v jednom komentáři nedá vyčerpat, spíš je to na článek – anebo ještě spíš na minimálně semestrální seminář. 😉

          1. Historie je věda jako kterákoli jiná. Lze dělat závěry na základě neúplných dat. Ale je třeba jasně uvést jakou mají váhu a východiska. To je vědecký přístup.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *