Postavy jsou taky lidi: Je to chlap, je to ženská

social-norms-3
Žena v kuchyni a muž u auta. Ale 50. léta 20. století jsme už opravdu nechali za sebou.

Začnu upozorněním: Triumvirát se snažíme držet stranou vlastních přesvědčení, ať se jedná o politická, společenská a další, a vcelku se nám to daří. Ale zatímco třeba v otázkách rasismu, náboženství a podobně jsou autoři poměrně vyvážení (čti „bijou a trápí své postavy rovným dílem“), otázky vztahů mužů a žen a jejich společenského postavení jako by zůstávaly tabu. A jelikož mám pocit, že si tím zbytečně zavíráme uličku, je čas do toho drbnout. 

Tuhle jsme s Lišákem měli diskuzi. Lépe řečeno, vzájemně jsme se poněkud nepochopili – on si myslel, že žena nemůže ocenit technické parametry vozidla, protože až doposud na žádnou takovou nenarazil. Mě to docela zaskočilo, protože třeba mezi technickými tlumočníky, které znám, vedou ženy (zajímavé bylo, že zrovna předevčírem jsem zase vysvětlovala jedné kolegyni a jedné studované učitelce, že záležitost multitaskingu je otázkou vloh konkrétního jedince a tréninku – včetně výchovy – nikoli pohlaví).

Stejně, jako mě zaskočila srážka s panem Třetí země (s dohrou zde). Mně je v podstatě jedno, co si kdo myslí o rodině – doma ať si to každej válí, jak je mu libo, ale proč to cpát ostatním? A proč se tvářit překvapeně, že to někdo jiný vidí jinak? Ano, já vím, jsem na tom stejně – jejich pohled na věc mě zaskočil stejně, jako ten můj překvapil je. Snažím se na tom pracovat.

Ale zpět k psaní. Zvlášť ve fantasy povídkách se dočtu, že žena je:

  • kněžka nebo královna s obrovskou mocí (většinou je záporačka)
  • strašně trpí nějakým útlakem a potřebuje se vysvobodit zpod jha Zlého Muže TM
  • bojovnice, která musí neustále všem dokazovat, jak je stejně dobrá jako chlapi
  • bojovnice, která je ve všem daleko lepší, než jsou chlapi (všechny to strašně překvapí, protože ji znají pět minut, vůbec s ní nepracujou půlku její kariéry)
  • nádherná, až srdce buší a tají se dech
  • ošklivá, ale ona si s tím nějak poradí
  • věrná pečovatelka / matka od rodiny
  • milostný zájem hrdiny nebo padoucha

Takhle to nevypadá jako zrovna krátký seznam, ale uvědomte si, že třeba poslední soutěž O dračí řád obsahovala 89 povídek – a to je jen jedna z mnoha. Kolikrát tyhle scénáře můžete protočit kolem dokola, než se začnou zajídat?

Ženský jsou na světě sakra dlouho. Je čas přestat vyžadovat/vyjadřovat údiv nad tím, že jsou to lidi.

Co je na tom asi nejvíce unavující, je ten neustálý údiv: Ona dělá to, co dělají chlapi, a je stejně dobrá! Ne, je ještě lepší! A podle toho, nakolik jsou autoři líní, buď to stačí k jejich očekávání, že si z toho porota sedne na zadek, jak jsou pokrokoví, nebo se alespoň obtěžují nám ten údiv a překvapení jejich okolí popsat. Ale i tak je to údiv a překvapení jaksi defaultní, bez bližšího vysvětlení.

A naopak: když slyšíte nějakou ženu vyprávět o tom, jak jsou chlapi v kuchyni nemožní a neumí pořádně uklidit, spoustě lidí to připadá strašně samozřejmý. A ano, pokud budeme operovat na základě Babica nebo Hruška, pak nás zaskočí existence Pohlreicha, Gordona Ramsaye nebo Jamieho Olivera. Ale je to tak nějak normální – skoro jako bychom se měli divit, že si chlapi v kuchyni zvládnou vůbec namazat chleba nebo zalít čaj.

Co naopak vidím minimálně, je onen střet kultur, jako se stal nám s Lišákem – zatímco by se mohlo zdát, že jde o totéž, jako v předchozím odstavci, není to tak úplně pravda. Zatímco v jeho každodenním světě jsou srážky s paní Nafta-nebo-diesel (no tak, jděte si to přečíst) naprosto běžné, pro mě to byla vysoce ojedinělá a traumatizující událost.

A odbočím ke střetu kultur obecně: často máme souboje dvou armád, které jsou z naprosto odlišných zemí a mají odlišné zvyklosti, vůbec, jsou strašně jiný, rozumíte. Vy víte, že jsou jiný, protože vám to autor v půlce povídky naservíroval v každé druhé nebo třetí větě, pokud možno ve všech variacích (jiní, odlišní, rozdílné zvyky, jiná kultura, neslučitelní, no a já nevím, co všechno). Ale ve skutečnosti máte kliku, pokud se budou lišit alespoň vzhledem; většina autorů skončí u toho, že mají jiná brnění a odlišný způsob boje, který spočívá v tom, že jedni mají v rukou sekery a ti druzí meče. Ale tyhle dvě naprosto odlišné kultury, které si nejsou v ničem podobné, mají stejný názor na hierarchii společnosti, kastování, výdělky, náboženství (jen každá má svého boha, který je samozřejmě jediný správný), rodinu, a podobně. Tyhle epické bitvy jsou nám potom strašlivě na pikaču, protože je to na jedno brdo – a autor to ani nemyslel jako parodii!

sexmiseKdyž už náhodou někde k takovému střetu kultur dojde, má zpravidla podobu výsměchu. Jedinec z více (nebo méně) vyspělé kultury se dostane do méně (nebo více) vyvinuté civilizace a buď autor celou povídku zesměšňuje jeho, nebo naopak jeho prostřednictvím onu neznámou kulturu. Nebo najde nějakou kličku, kterou vychcaný hrdina pak ono ultra-civilizované společenství ovládne a vyhraje. Často je to spojené s vědou nebo náboženstvím, ale našla jsem i pár „genderových“ povídek tohoto typu – a zatímco film Sexmise mám velmi ráda, číst ho po osmdesáté sedmé, navíc v poměrně neumělém podání, to fakt nemusím.

Já mám takovou jednu blbou vlastnost, díky které se občas divím, že ještě žiju, mám přátele a práci. Já mám totiž tendence se na všechno ptát „A proč?“ Proč jsi smutnej, proč tě štve práce, proč si myslíš, že ženy nezajímají auta, proč máme tak špatné politiky, proč tadyten objednatel změnil rozsah zakázky, aniž by dal někomu vědět, proč se natočil tenhle film zrovna tímhle způsobem, proč, proč, proč, proč, proč?

whzPokud je autorovou odpovědí na tuhle otázku něco podobného jako „No, protagonistka je chladnokrevná vědkyně, ale zároveň je to teda taky hysterka, protože je to ženská, chápeš, to je přece úplně jasný, to snad nemusím vysvětlovat,“ mám chuť takového autora vypátrat a vzít ho přes ksicht mokrou hadrou.

Pokud mi autor odpoví „No jasně, že protagonista zmrvil výchovu svejch dětí; je to přece chlap a všichni víme, že voni mají ty city zakrnělý,“ mám chuť ten hadr nechat namotanej na mopu, než s ním dotyčného psavce přetáhnu.

Používání genderových stereotypů, se kterýma jste vyrostli, aniž byste o tom byť na chvíli přemýšleli, je líné psaní.

Používání genderových klišé je o něco lepší, ale pořád ještě líné.

Správně byste měli být schopní dát dohromady postavu u které to, že má to či ono pohlaví, nepřednastaví základní charakterové vlastnosti. Ve článku Postavy jsou taky lidi – Puzzle a lego jsem se tomu už věnovala. Zní to samozřejmě – vzít bod po bodu, ať už si vytváříte postavy jakkoli, a něco na něj napasovat. Ale ta samozřejmost by měla končit ve chvíli, kdy si to nezdůvodňujete nějakou historií té postavy, ale tím, že je to chlap, a proto tohle, nebo že je to ženská, a proto onohle.

defset250Nebudeme se vůbec bavit o tom, zda existují fyziologické rozdíly mezi mužským a ženským mozkem (podle posledních výzkumů je mezi jedinci tolik rozdílů, že ty „čistě mužské“ nebo „čistě ženské“ se mezi nimi ztrácejí; odkaz v aj), zda muži jsou nebo nejsou schopni multitaskingu, zda ženy umí nebo neumí myslet „technicky“, a tak dále. Je prokázáno, že to kupodivu nezáleží na tom, co mají jednotliví lidé mezi nohama, ale na tom, jakou mají osobnost – a k čemu byli od malinka vedení, rodinou, školou a dalším prostředím.

Je to úplně stejný princip, jako když se hrabete v knihovně a v netu a hledáte si parametry konkrétní zbraně nebo chronologii nějaké události. Překročte vlastní stín a zkuste při tvorbě postav a situací zapomenout na svá zažitá přesvědčení, a vypnout všechna „defaultní“ nastavení. Sice vám to s největší pravděpodobností bude trvat déle, ale po pár pokusech zjistíte, že tvoříte daleko reálnější postavy, než předtím.

19 komentářů u „Postavy jsou taky lidi: Je to chlap, je to ženská“

  1. zajímavá článek k zamyšlení – ovšem taky je důležité si říct, jak dlouho jsou v naší současné společnosti chlapci a dívky skutečně vychováváni (relativně) stejně – myslím obecné společenské trendy, ne jednotlivé rodiny (v mnohých se určitě ještě dneska rozlišuje a na syny a dcery jsou prostě kladené jiné nároky) – padesát? sedmdesát? sto let?
    takže pokud člověk zasadí příběh do prostředí, jehož společnost je na určité úrovni, která např. rámcově odpovídá evropskému středověku, je pravděpodobné, že dívky zde budou vychovávány jinak než chlapci – což samozřejmě ovlivní osobnost obou pohlaví – a dá se předpokládat, že v takové společnosti se prostě ženy nebudou chovat stejně jako muži a nebude se od nich očekávat totéž, co od mužů

    1. Ja ja, natruhlík. Nicméně to všechno se v čase strašně proměňuje. Stačí se podívat na to, jak to vypadalo třeba v USA v 30. letech 20. století, a srovnat to s dobou o dvacet let později. Ani u nás to není tak jednoznačné. Paradoxně komunistický socialismus ve východním bloku hodně rovnoprávnosti prospěl, protože svářečky, bagristky a podobně byly na denním pořádku. Ale je to tak nějak kolísavé, ne že ne. Jinak viz taky odpověď Fionorovi…

      1. jasně, že se to proměňuje, to je jako se vším
        ona v té rovnoprávnosti pomohla paradoxně hodně i první světová válka – není náhodou, že právě po ní v mnoha zemích získávají ženy volební právo

  2. Naprosto souhlasím. S drobnou výhradou.
    Genderové stereotypy jsou přirozené u historické fantasy – patriarchát přeci jen dominoval většině historie a je přirozené, že žena se zbraní bude za třicetileté války něco, co vyvolá přinejmenším otázky. Ale neznamená to, že by dívka s příslušnou výchovou a tréninkem nemohla muže porazit v rovném souboji (a nejen rychlostí a obratností, ale klidně i hrubou silou).
    U jiných žánrových povídek je ale naprosto v pořádku, aby ženy byly srovnatelné s muži. Aby měly i jiná témata než kdo se jim líbí a co si vzít na sebe. Aby se všichni nedivili, že si dokáží poradit, když to potřebují a nečekají na muže, aby jim pomohl.

    1. No jo, ale je otázka, kdy vzniknul, jak se kde projevoval, do jaké míry patriarchát znamenal konkrétní definici chování ženy nebo spíš vymezení jejího společenského postavení vůči mužům… Je tam spousta ne až tak drobných nuancí, které máme dnes tendenci brát plošně a představovat si to trochu jako v Noci na Karlštejně…

    2. ono i v tom středověku měly ženy jiná témata, než co na sebe a koho s sebou
      a mnohdy si opravdu musely samy poradit, když to potřebovaly a nečekaly s tím na muže – koneckonců, když se podíváš do vrcholného středověku, regenství matky za nezletilého syna není tak úplně neobvyklou záležitostí, a vůbec takových docela fascinujících ženských osobností je k nalezení (patriarchát nepatriarchát) docela dost

      1. Matky vládly za syny, v některých případech i za své manžely už ve starověkém Egyptě a v Číně – a v obou případech se našly i královny (císařovny), které vládly i samy za sebe. Byly to nicméně výjimky, ve většině případů byly ženy v té době zcela podřízené přáním svým otců a manželů, alespoň oficiálně.

  3. Tak i ve středověku se může objevit „bojovná“ ženština a může sklízet i velký údiv, ale jak bylo v (skvělém) článku zmíněno, bylo by vhodné alespoň naznačit, že její schopnosti pramení z toho že měla pět bratrů a věčně se mezi sebou řezali, nebo ji ovdovělý otec vychovával jako kluka, aby se uměla ubránit nebo…

    1. Jasně, že může, ale přesně: je to neobvyklé. A taky: jak to bude přijímat společnost? Jak na to bude reagovat okolí? Takže v takovém případě pouhé vysvětlení, jak k tomu došlo, nestačí (a pro mne ani nestačí vysvětlení s pěti bratry, protože ta výchova chlapci x dívky byla fakt dost specifická, a to i v tom, že v určitém věku od sebe byla jednotlivá pohlaví často více méně oddělena stručně: ženský svět x mužský svět) – ale mělo by se tam objevit, co z toho plyne dál.

      1. Já taky netvrdím, že to stačí. Chtěla jsem říct, že: máme tu postavu, tak zcela nezapadá, proč to tak je a co z toho plyne pro další děj (dejme tomu snídaně, oběd, večeře) a mezitím možná ještě druhá snídaně a první svačinka a druhá… a na tom už můžeme postavit celý příběh, který nebude líný na autorovu představivost, jak se snažila říct Cirrat…

  4. Pak je tady samozřejmě otázka, jak ony sterotypy vznikly. Když mají být všichni mentálně stejní.

  5. ,,co mají jednotliví lidé mezi nohama“
    Bacha – tady trošku ujíždíš. Škvíra nebo přívěšek přece nedefinuje, zda je jedinec muž, anebo žena.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *