O vypravěči

Přemýšleli jste někdy během psaní či dokonce ještě před samotným začátkem, v jaké formě svůj příběh odvyprávíte? Zda je ich nebo er forma lepší? Nebo vždy jen sednete ke klávesnici/papíru a necháte to všechno v rukou Osudu a Múz?

Schválně, máte v hlavě utříděné základní pojmy? Co je ich-forma a er-forma, že samotný pojem „styl“ se dá chápat z mnoha různých hledisek? Ne, nemusíte se bát, nechci zabřednout do suchopárných definic, které si ostatně s trochou šikovnosti můžete nalistovat sami v chytrých knihách, či si je najít na internetu. Ptám se, protože kolikrát už samotná otázka bývá součásti odpovědi.

Ať už dávno nejste školou povinní, případně si nic moc teoretického z hodin českého jazyka nepamatujete, jednu věc byste jako autoři čas od času udělat mohli. Vlastně je to něco na způsob hry, která se hodí třeba i pro doutnající Fénixe, váhající střelce a přešlapující stydlíny. Kterým stylem obvykle své příběhy vypravujete? Dáváte přednost jedné formě před druhou? A není na čase to občas prostřídat?

Tohle kladení napohled zbytečných otázek totiž vede k přemýšlení nad vlastním textem. Jak vlastně příběh působí na čtenáře, pokud je vyprávěn v určité podobě? Pro mnohé z vás to je jasná věc a nemusíte dále ani pokračovat ve čtení, ale jelikož naše články čte spousta lidí a autorů v různém rozpoložení a s různými zkušenostmi, pojďme se trochu podívat na možnosti, klady a zápory různých typů vypravěče.

V prvé řadě se nám nabízí porovnat obě vypravěčské formy, tedy er a ich. Pokud jste jako já a občas se musíte zamyslet, která je vlastně která (ano, i já mívám unavený mozek), není na tom nic špatného. Zkrátka jsme občas zaseklí. Co je ale naopak velmi neomluvitelné, je samovolné a autorem nijak neplánované (dokonce autorem nepostřehnuté) přecházení z jedné formy do druhé. Tuhle chybu hodně často dělají začátečníci, kteří v překotné honbě za písmenky a příběhem nehledí na formu. Chvíli píší v ich-formě, pak skočí do er-formy, protože „vyklouznou“ z kůže své postavy, a aniž by si to uvědomili, místo popisování děje skrz její vnímání se postaví do role všeznajícího vypravěče.

Ano, tahle chyba je pochopitelná. Ve chvíli, kdy si ji však uvědomíte (nebo jste na ni upozorněni vlídným čtenářem), měli byste udělat vše pro to, aby se to už neopakovalo. Nejen v rámci jednoho textu, ale – pro váš vlastní klid a ušetřený čas – i do budoucna. Neznám nic otravnějšího, než procházet vlastní text a hledat tenhle typ kiksů. Přemýšlet občas nad každou větou, zda je psaná z pozice vypravěče nebo vyprávějící postavy? Bleh. Proto je vhodné si předem promyslet, jakou formou budete příběh vyprávět – a této formy se striktně držet (aspoň dokud nebudete mít dostatek zkušeností).

Dobře, Ekyelka radí zvolit pouze jednu formu a té se držet. Jenže kterou? Oba typy mají své nesporné klady a skryté zápory, takže co teď s tím?

Ich- forma se prý snáze píše. Autor se může plně vcítit do postavy, skrze vnitřní promluvy i přímo jejími ústy může dokonce sdělovat světu své názory. Pokud autor nosí v hlavě celý příběh a má tendenci ho doslova prožívat, skrze zvolenou postavu se mu to velmi často i daří. Ich-forma zkrátka dává příběhu tu správnou šťávu a náboj, díky němuž se do děje snáze vcítí i čtenář, vnímající vyprávění téměř jako by ho zažíval sám.

Zní to logicky? Krásně, jako recept na zaručený úspěch? A co když vám řeknu, že je to kolikrát zároveň zaručený recept na pořádný průšvih? Ich-forma totiž občas postaví autora před zapeklitý problém (který třeba u er-formy ani nenastává, z logických důvodů). Kupříkladu jak čtenáři prozradit věci, které by se měl dovědět, ale vyprávějící postava o nic naopak logicky nemůže tušit? Velmi často se stává, že zjevení se takových informací pak působí buď násilně (jedním ze způsobů, jak zajistit informovanost čtenáře, je potřebné detaily vložit během dialogu do úst některé z postav, což však občas vede k mentorování), nebo na jejich včasné uvedení do děje autor přímo zapomene. Pointa pak působí jako skutečné deus ex machina, někdy i hůř.

Dalším úskalím pak mohou být i chutě čtenářstva. Najděte si kupříkladu Dračí řád: V příštím programu – a nalistujte si mou povídku Legenda o rudém draku. Píšu přímo o svém textu hned ze dvou důvodů: nemusím se obávat žádné negativní reakce ze strany autora a zároveň aspoň vidíte, že každý dělá chyby (i když to třeba okolí za chybu nepovažuje).

Co je špatného přímo na téhle povídce? Příběh, tedy spíš jeho obsah a jádro, které by vydalo na „plnohodnotnou“ povídku v pravdě epické šíři, je převyprávěn v ich-formě jedním starým vojákem. V dané době a situaci se mi to jevilo jako příjemná změna oproti mým obvyklým textům – ano, právě té epické šíři jsem se snažila vyhnout cestou téměř civilního vyprávění. Jak jsem ale od té doby (tedy od roku 2013) stačila porůznu zaznamenat, ne každému čtenáři právě tahle redukce byla po chuti. Nejčastější výtkou k textu bylo právě ono zredukování na vyprávění ústy jednoho z aktérů a převedení do ich-formy jako prosté vzpomínky a komentář k celé situaci.

Tohle je tedy jedno z možných úskalí ich-formy: že přepálíte obsah a to, co snáze snese široký záběr er-formy (a vševědoucího vypravěče, který na rozdíl od vyprávějící postavy může cestovat po celém časoprostoru děje), nacpete mermomocí do ich-formy. Důvody pro samotný postup mohou být různé – od autorovy touhy po něčem novém, přes neodhadnutí dopadu textu až po nešťastnou souhru náhod. Pokud se však dostanete do bodu, kdy máte text hotový a publikovaný a (stejně jako já) začnete schytávat i ty negativní reakce, nesmutněte. Zkrátka se to minulo účinkem a příště se povede lépe.

Po předchozích řádcích možná někdo nabyl dojmu, že 1) nemám ich-formu ráda a 2) er-forma je lepší a snáze zpracovatelná. A víte co? Ne a ne. Obě formy mám stejně ráda, a to, že protěžuji druhou na úkor první má na svědomí spíš můj zažitý styl vyprávění, než cokoliv jiného. Navíc er-forma se sice zpracovává jiným způsobem, čtenáři i autorovi chvíli trvá, než se do děje vžije (a stejně je schopen si většinou udržet jistý odstup*), ale má stejnou volnost jako v případě ich-formy, co se týče sdělování svého světonázoru. Jen si prostě vybere z vícera postav, případně může jejich charaktery okořenit něčím, co je mu blízké.

Er-forma zkrátka jen vyžaduje vaši plnou pozornost. Potřeba ohlídat všechny postavy, jejich promluvy a myšlenky, celkový děj a vnitřní logiku může někoho odrazovat, jenže zároveň z autora činí vševědoucího hlavního hybatele děje. Dlouho dopředu víte, co se odehraje, jaké motivy a důvody nutí postavy fungovat právě tímhle způsobem, kam směřuje veškeré dění. Je to, jako byste měli před sebou šachovnici a předem znali každý jediný možný tah svůj i soupeřův – a zkrátka vyprávíte. Dokonce se tím bavíte, protože co v půli textu vypadá jako náhoda nebo zásah shůry, to se ve výsledku může ukázat jako předem naplánovaná akce vašeho geniálního stratéga.

Zkrátka a dobře nebojte se forem. Každá z nich je něčím geniální, výjimečná a jedinečná. Každá má své drobné mouchy a pastičky, v nichž se dá pořádně klopýtnout. Chce to jen trochu přemýšlet, občas zvednout hlavu od samotného příběhu a podívat se na celý ten blázinec „z vnějšku“, tedy s nadhledem. Trochu zapřemýšlet, co by se dalo ještě provést, jak by se v rámci formy (nebo i mimo ni, pokud máte dost zkušeností a odvahy) mohlo s příběhem dále manipulovat. Že to zní jako zábava, jako hra?

A není to právě tím skutečným účelem, proč se psaní všichni věnujeme? Pro tu zábavu? Tak psaní zdar!

 

PS: pokud si chcete o formách, stylech nebo o vypravěčích popovídat naživo, máte jedinečnou možnost! Historicky první T3con se koná 3.6.2016 v Praze, více informací zde.


* Netýká se to samozřejmě mistrovských kousků, které vás zkrátka pohltí, přežvýkají a na konci knihy vyplivnou totálně změněné a napůl osiřelé. Jenže tak už to u knih bývá – a pokud jste to nikdy nezažili, alou do knihovny a číst!

22 thoughts on “O vypravěči”

  1. Jednu rozepsanou povídku jsem už takhle stěhovala z er-formy do ich a zase zpátky. Ne že by jí to pomohlo (pořád ještě je ve stavu „rozepsaná“), ale je to taky jeden ze způsobů, jak se pohnout z místa: člověka to donutí se na příběh podívat znovu a z trochu jiné stránky.

  2. V ich píšu minimálně, protože mám potom tendenci vnucovat postavám své vzorce chování. V er formě nemám naopak problém vžít se třeba do vyšinutého psychopata.
    P.S. Odpustíte nám ty Fénixe někdy? Mmj. mám pocit, že měli něco společného s extrémním psaním, kdy jsme chytili první nápad a dali ho na papír (monitor)…

    1. To neznám, ale stejný postup jsem viděla jinde: použili ho Salivarová se Škvoreckým v Krátkém setkání, s vraždou (a v pokračováních).
      Jinak kromě ichformy a erformy existují i jiné formy, třeba příběh v dopisech (a takovým křížencem mezi ním a klasickou ichformou je další značně oblíbená forma, totiž deníková), a možné je ledacos, román Hostující profesoři od Lodge je rozčleněn dohromady na pět nebo šest kapitol a celá jedna z nich se skládá z novinových inzerátů, a to určitě ani veeelmi zdaleka není největší divočárna, na jakou se dá narazit.

    1. Nepřímo. Jestli je to chlap nebo ženská se většinou prokecne snadno. Jestli je tlouštík nebo atletická postava se pozná, jakmile se rozběhne nebo bude muset jít do schodů, styl oblékání taky může vyplynout z děje, když se dostane někam, kde jeho oblečení buďto nezapadá nebo naopak padne perfektně. Barva očí mě obvykle nezajímá, ale pokud by byla důležitá pro to, jestli okouzlí dívku svého srdce, tak se určitě najde příležitost to zmínit.

      A aspoň takhle nehrozí půlstránka popisů při prvním setkání s postavou. 🙂

      1. Hele hele. Při běhu se rychle zadejchá i vychrtlej chudokrevnej astmatik. Zato hodně fyzicky aktivní lidi v silný kondici často vypadaj tlustší než nehejbající se ochablíci, protože sádla maj po těle víceméně stejně, ale pod ním ještě celkem mohutnou vrstvu svalů.
        Možná se nemusíme opírat jenom o stereotypy, když rozmanitost reality je zajímavější.

    2. Typicky pomocí reakcí ostatních postav na její vzhled. Nebo můžeš popsat blízké příbuzné a čtenář bude předpokládat, že jim bude podobná. Naopak pokud má rys, kterej ji nápadně odlišuje, tak to možná často řeší v myšlenkách, a přesně to klidně může udělat, stačí malý spouštěč. Někdy se dá organicky zapracovat pohled do zrcadla („moje dlouhé rusé vlasy, na které jsem jindy tak pyšný, jsou po dnešku zplihlé a zacuchané“) či na fotku (,,tehdy jsem ještě neměla na tváři jizvu“: aha, postava má na tváři jizvu a to, jak k ní přišla, asi bude mít v příběhu význam), ale nebude to nucený jenom tehdy, když to má v textu i jiný opodstatnění než poskytnout záminku pro popis (postava musí mít svůj vlastní důvod, proč se na sebe vůbec kouká, třeba že si jde opláchnout zpocený obličej a nad umyvadlem zrovna visí zrcadlo, nebo ji chytnul záchvat nostalgie).
      Ale hlavně je dobrý si uvědomovat, do jaký míry vlastně potřebuješ, aby čtenář věděl, jak přesně tvoje postava ve tvých představách vypadá. U rysů, který nehrajou příběhovou roli, je vlastně dost jedno, jestli si postavu vizualizuje stejně, anebo úplně jinak.
      (To je dobrý umět i u erformy. Přehnaně podrobný popisy vzhledu postav jsou mor. Zhusta to jde současně s tím, že postava není promyšlená po stránce toho, co chce, dělá, umí, jak smýšlí… a pak to na tu chatrnou charakterizaci ještě víc upozorňuje.)
      Mimochodem teď mi došla jedna věc. Já mám strašně silnou vizualizaci při čtení, úplně před sebou fyzicky vidím každou scénu, zatímco obraz knihy s textem se odsouvá někam poblíž hranice podvědomí. A… když je příběh psán v ichformě, tak často vidím očima vyprávějící postavy. Takže se na ni vůbec nedívám! Problem solved.

      1. Je sice pravda, že někdy se nemusí popsat hlavní postava skoro vůbec, ale tohle není ten případ. Píšu zrovna příběh, který bude z pohledu tří postav, jako tři oddělené, co se několikrát protnou a je tam zrovna důležité, aby šly ty tři postavy poznat v každé části. A jedna z nich používá iluzi na změnu vzhledu (vypadá jinak jako tři dny mrtvá bludička).
        U jedné mne napadlo, že to vtěsnám do jejího vyprávění (vlastní příběh jako pohádka), kde to pak doplní vedlejší postava, a tak to jednoduše ukočíruji.

        1. Hm… no těžko radit, předně ty jsi autor a nejvyšší paní nad příběhem, a potom já o něm vlastně nic nevím. Ale napadá mě, musí to být vzhled, podle čeho je máme rozeznávat? Proč ne třeba oblíbená fráze (něco jako ,,jestli se nemýlím“ Sama Hawkense z mayovek), neobvyklý gesto, divně namíchaný pití, který si dávají, kdykoliv to jde, specifická fobie… a čertvíco všecko ještě by se dalo vymyslet? Nebo věc, která je sice vidět, ale není přímo součástí postavy, třeba výstřední klobouk?
          No a postava používající iluzi má pravděpodobně parádní příležitost ji popsat při nahazování. Pokud to dělá proto, že jinak vypadá jako mrtvá bludička, stačí přitom zmínit důvod.
          Ať už je cokoliv z toho použitelný nebo budeš hledat úplně jinou cestu, přeju, ať to nějak, ku prospěchu příběhu, vyřešíš.

    3. Například v románu Živá a mrtvá nejen že nevíme, jak hlavní hrdinka-vypravěčka vypadá, nevíme ani, jak se jmenuje, a nemám dojem, že by to nějak vadilo.
      A v Parazitech Daphne du Maurier použila v některých kapitolách 1. osobu plurálu, v jiných normální er-formu. A Cortázarovy povídky by mohly sloužit rovnou jako učebnice, co všechno se dá dělat. Povídka Lehla jste si vedle tebe je psaná v 2. osobě, Slečna Cora sice v osobě třetí, ale důsledně ze subjektivního pohledu postavy, přičemž se plynule skáče mezi třemi vypravěči klidně i v rámci jedné věty…

    4. Možná jsou ty popisy postav trochu přehnaný požadavek (zejména jsem si všiml, že Cirrat na něm v hodnocení bazíruje – ale to neznamená, že vizuální stránka je pro povídku nevyhnutelně nutná. Koneckonců je to literatura, ne film). Spousta čtenářů – včetně mě – to má tak, že fyzické popisy přeskakuje a podle toho, jak postava jedná, jaký z ní mají dojem, takovou si ji představují i fyzicky. S tím se dá autorsky pracovat.
      Například takový postarší, ješitný, vyšší úředník. Ani jedno slovo nepopisuje přímo vzhled, ale protože mám nějakou zkušenost, tak si patrně představíme šedivějícího, kulatého pána – a pak každý podle své fantazie mu přisoudíme knír nebo věčně opocené čelo atd…, aniž by to autor musel výslovně zmiňovat.
      Dává to smysl?

  3. Používám ich formu velice nerad, protože v ním mám neuvěřitelně silnou tendenci sklouznout k sebeironii (z hlediska té postavy), sebevážnější téma mi kterákoliv postava-vypravěč setrvale zlehčuje, prostě nedokážu udržet vážnou notu vyprávění. Máte s tím někdo taky zkušenost? Jak se tomu dá vyhnout?

    1. No… promyšlením povahy postavy a tím, že se do ní úspěšně vcítíš a ve vyprávění ji správně zahraješ. To se lehko řekne, co?
      Jinak vypravěčská postava samozřejmě může být extrémně sebeironická, proč ne; já osobně mám ráda, když je vypravěč už svým stylem a vyjadřováním nějak charakterizovaný (znáš třeba Bartimaeovu trilogii? vypráví to démon, kterej si o sobě hodně myslí, a z okolního dění je jasný, že neprávem, to mě úžasně bavilo). Takže se tomu nemusíš vyhýbat za každou cenu, můžeš z toho udělat osobní vlastnost postavy; ale samozřejmě by bylo fajn se v tom neopakovat pořád.

  4. Osobně nemám ich-formu ráda – ani jako čtenář, ani jako autor. Jako čtenář ji občas snesu, když to má opodstatnění a když je to kvalitní text, jako autor jsem to onehdy zkusila a pak jsem stejně daný kus celý přepisovala do er-formy – a funguje podle mně lépe.
    A co se týče popisů, tak asi ej třeba se zamyslet nad tím, jestli jsou skutečně v daném textu potřeba a jak je ten text dlouhý a jak podrobný popis snese.

  5. Ono ještě u er-formy taky záleží, jestli je psána z pohledu vševědoucího pozorovatele, nebo jestli je to er-forma skrze pohled jedné postavy (dobrý příklad je Harry Potter, např.) A jestli pořád zůstáváme v hlavě té jedné postavy, nebo „skáčeme“ v každé kapitole jinam. (jako třeba v Písni ledu a ohně)
    Mě osobně se er-forma líbí víc, i když záleží na formátu příběhu a něco je prostě lepší na ich-formu a něco na er-formu. Jediné, co mě vyloženě irituje je ich-forma v přítomném čase, kterou těžko překousávám a jsem sice ochotná se smířit s tím, že v aj se to používá, ale v češtině mi zní hrozně divně… Ale to je moje osobní věc.
    A je zajímavé, že třeba takové fanfikce jsou z větší části pouze v er-formě a lidé si stěžují, když jsou v ich-formě.

    1. Já mám pocit, že ich-forma se tady svezla s mary sue. Dokonce mám dojem, že jeden z testů na marysueovitost povídky pracoval s otázkou, jestli se jedná o ich-formu. On vůbec celý ten hon na mařeny vylil s vaničkama i spoustu dětí.

    2. Vidíš, já jsem si vždycky myslela, že fanfikce jsou většinou v erformě prostě proto, že jejich předlohy jsou většinou v erformě (ona je obecně využívanější) a pachatelé se jednoduše drží formy, kterou použil i původní autor. Rozhodně to tak dost dlouho bylo u mě, a doteď si ráda střihnu něco, co využívá nejenom svět a postavy, ale taky formu a styl – vyloženě fanfikci a pastiš v jednom.
      Když dělám něco jinýho, tak mi to ještě nikdo nevyčet, ale jelikož většina toho je z DMD a tam se kriticky nekomentuje (a to, že já bych se asi neudržela, je taky jeden z důvodů, proč tam nekomentuju radši vůbec), nemá to moc vypovídací hodnotu.

      No a třídění forem… máš pravdu, že erforma bývá různá, přinejmenším by se to dalo členit na vnější kameru, pasažéra v hlavě a vševědoucího boha, kterej čte myšlenky všem. Úplně nejčastější se zdá bejt pasažér v hlavě, což je vlastně v efektu tak trochu podobný ichformě, ale bez stylizace do toho, jak by příběh doopravdy vyprávěla postava sama, a taky to umožňuje pohodlnější střídání point-of-view postav (i když ne že by to s ichformou nešlo), což někdo využívá hojně, někdo vůbec ne.

      1. No jo, ale problém je v tom, že pokud pominu Harryho Pottera a Pána Prstenů, drtivá většina velkých fandomů, na které se píše hodně fanfikcí, jsou filmy, seriály, někdy také komiksy, pc hry… A ty samozřejmě nějakou er-formu či ich-formu postrádají kvůli svému médiu.
        Je pravda, že když je knížka v ich-formě, tak je možné, že povídky budou také v ich-formě, i když ne nutné – hodně záleží na stylu a zda je ten styl natolik typický, že bez něj by fanfikce nepůsobila jako z onoho daného fikčního světa. Teď jsem se třeba šla podívat, jak vypadají fanfikce na Hunger Games (knížka je celá psaná v ich-formě) a první deset nejvíce populární fanfikcí na Archive of our own je komplet v er-formě.
        Naopak fanfikce třeba na takového Jeevese od P. G. Wodehouse jsou skoro vždycky napsané v tom samém literární stylu jako původní knihy (a tudíž jsou v ich-formě).

        Každopádně pokud se budeme bavit o fanfikcích na díla, které nemají dané, zda by měli být v ich- či er-formě (tedy filmy, seriály, komiksy, video hry…), jsou většinou v er-formě. Možná to vychází z toho, že sledujeme, co se děje z pohledu pozorovatele a nejsme v „hlavě“ hlavního hrdiny. Možná je to tím, že je snazší postavy charakterizovat z pohledu er-formy než se pokoušet věrně zachytit vnitřní pocity postavy v ich-formě, když vlastně často nevíme, jaké jsou, pokud se tedy nejedná o film/seriál/apod. s monology. Kdo ví.
        Celkově jsou mezi čtenářstvem spíš vidět tendence, že preferují fanfikce v er-formě, třeba na sociálních sítí to lidi říkají často. 🙂

        Ale je nutné zmínit, že celá pointa fanfikcí je, že jsou to transformative works, že jo. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *