Úsměvná klišé 42: Má to po tatínkovi/radioaktivním pavoukovi

Oblíbeným nakopávačem děje je tajemný artefakt. Dejme tomu prsten. Hrdina dostane prsten a zjistí, že by s ním měl něco udělat, například jej hodit do sopky. Svým způsoben podobným motivem je, když hrdina zjistí něco víc o svém původu. Jak příběh vypadá poté, a kdy se z něj může stát klišé ne ani tak úsměvné, ale nepříjemné?

Ten příběh jste určitě už viděli víckrát. Josef se dozví ze závěti/dopisu/od strýčka/ve snu, že jeho otec/matka (mrtvý(á)/nikdy ho/ji nepoznal) je ve skutečnosti čaroděj/bůh/mimozemšťan. Nehodící se škrtnete. Tento původ Josefa předurčuje k tomu, aby se stal hrdinou příběhu, protože dejme tomu musí převzít otcovu/matčinu práci/najít tohoto ztraceného rodiče/cokoliv, už se mi to nechce vymýšlet. Nebo ne nutně musí mít hrdina nějakou schopnost/moc zrovna po rodičích. K tomu se ale dostanu dál v článku.

Zkrátka, děj je postaven na tom, že hrdina v sobě skrývá tajemství, o kterém sám neměl většinou ani tušení. Pak už je na něm, zda toto dědictví přijme nebo chce být za každou cenu normální (což mu většinou okolnosti, konkrétně autor – všivák jeden – nedovolí).

Je to klišé? Možná ano, možná ne, ale námět to není špatný. Jako u všeho, pokud se dobře zpracuje, může vzniknout fajn příběh. (Spoiler alert!) Dejme tomu Luke Skywalker neměl zpočátku tušení, že může používat Sílu, načež dokonce zjistil, po kom ji má. U filmů zůstaneme. Strážci galaxie končí odhalením, že hlavní hrdina v sobě má po otci mimozemskou DNA.

Tady začíná problém. Sice tím ten film končil, ale příběh ne. Naopak, jednalo se o první epizodu a je více než pravděpodobné, že v dalších pokračováních Strážců galaxie bude hrdina mimochodem taky pátrat po tajemném otci.

Jak to ovšem dopadá, když se autor rozhodne, že právě odhalení hrdinova původu bude pointou celého příběhu?

Ne nutně zle. Pokud dejme tomu zjištěním, že Josef je <doplňte>, dojde k vysvětlení dosavadního děje, je vše v pořádku. Setkal jsem se například s povídkou, ve které se hrdinům děla spousta podivných věcí, načež se ukázalo, že jedna z postav byla v převlečení jejich bohyně, která se rozhodla jim nachystat zkoušku, v níž naštěstí obstáli. (Ano, než někdo začne slovíčkařit – odhalení se nemusí nutně týkat rodičů postavy.) Čtenáři se tím pádem pospojovaly v hlavě jednotlivé kousky příběhu a začaly dávat smysl. Ano, někdo by mohl poznamenat, že to byla deus ex machina, ale vysvětlení to bylo v tom okamžiku dostatečné.

Co je důležité – pokud je to dobře podané, může být takové odhalení tak překvapivé a dokonce originální, že klišé neklišé, čtenář je spokojený.

Trochu horší případy pak jsou, když hrdina nikdy nepoznal svoji matku, v povídce ji potká, zjistí, že jeho maminka je ve skutečnosti dryáda, uvědomí si, že proto byl vždy tak rád v lese a… nic. Žádné následky nebo dopad na děj. Pokud se jedná o úplný konec textu a měla to být (ideálně něco vysvětlující) pointa, chápu. V případě, že to byla jen odbočka, ke které se posléze nikdo nevrátí téměř ani myšlenkou, musím se ptát, k čemu to bylo. Tuplem, pokud hrdina ani po celou dobu neprojevoval jakékoliv schopnosti, které by napovídaly, že jeden z jeho rodičů měl být nadpřirozený. Jedná se pak o snahu učinit hrdinu zajímavějším na úkor smysluplnosti děje? Měl autor původně s touto dějovou linkou více plánů, ale opustil ji uprostřed, namísto aby ji rovnou vynechal?

Když už má váš hrdina podobný původ nebo je ve skutečnosti někým jiným, než se předpokládá, hodilo by se, aby tento motiv došel alespoň nějakého využití, není zde pouze k tomu, aby váš na první pohled obyčejný hrdina byl o něco zajímavější. Pokud váše matka umí krásně zpívat, ale vy postrádáte hudební sluch a máte hlas, jak když skřípou dveře, nečiní vás vaše matka automaticky zajímavým. V případě, že žijete ve fantastickém světě, tak bych snad i očekával, že váš fantastický původ může mít fantastické následky, ne?

Ne vždy ale postava získává schopnosti po rodičích. Někdy dojde k hrdinově přeměně z normálního na zajímavého například díky kousnutí radioaktivního pavouka.

Jako příklad může posloužit příběh, v němž hrdina vykonává svoji normální práci, během které se ovšem musí pohybovat kolem nebezpečného magického zařízení. Po několik stránek pouze sledujeme, jak provádí údržbu a obecně se neděje nic moc vzrušujícího. Posléze dojde k nehodě, hrdina je zasažen magickým výbojem a upadá do bezvědomí. Po probuzení je mu sděleno, že výboj jej změnil na něco víc, než běžného člověka. Konec.

Zásadní problém byl, že tady pointa na konci měla být čistě ve smyslu ,,Pohleďte na něj, on již není člověkem!“. Zrovna tady je jedno, jestli si to udělal hrdina sám nebo za to mohli rodiče. Říct v poslední větě povídky, že je z něj něco jiného, načež nám ani neukáže svoji nově nabytou moc, je šizení čtenáře. Toho totiž zajímá, co se s hrdinou stalo a jaké to bude mít následky. Následuje po této povídce nějaká další, kterou nám ale autor nepředložil? Pokud ano, proč nám jako upoutávku na sérii o tomto hrdinovi neposlal radši tu?

Příběh o původu hrdinovy moci se v takovýchto případech nehodí ukazovat jako první. Rozhodně ne, pokud se vám nepodařilo napsat něco tak zajímavého, že čtenáři doslova dychtí po pokračování. Opravdu, zcela banální příběh (pět stránek údržby stroje, krmení radioaktivního pavouka mouchami nebo procházky parkem plným zmutovaných toxických jezevčíků) s fantastickým odhalením v závěru není šťastná volba. Očekával bych, že i průběh, ne pouze závěr bude dostatečně vzrušující, aby si to čtenář patřičně užil. Vcelku by stačilo banální začátek zkrátit, přeměnu dát doprostřed a pak klidně pomocí akční scény (hrdina je kvůli své rozdílnosti pronásledován, např.) ukázat, co teď hrdina umí nového.

Nebo žádný další příběh neexistuje a čtenář se má spokojit jen s tím, že je odhaleno, co je hrdina doopravdy zač, případně, čím se nyní stal?

To nestačí. Pokud nemáte nějaký zajímavý příběh, se kterým lze porovnat dostatečně údernou pointu, je to k ničemu. Nezajímavý příběh většinou asi ta nejsilnější pointa nemůže zachránit, protože čtenář už třeba povídku dávno odložil a šel si číst něco jiného (porotce ne, ten chtě nechtě čte až do svého hořkého konce. Nebo dokud nedojde čokoláda/rum/jiná látka dle vašeho výběru).

Obecně, uvedl jsem dnes pár příkladů, které mohou přijít úsměvné, ale mají smysl. Pokud motiv tajemného původu/získání schopnosti pojmete tak, jak jsem uvedl v posledních odstavcích, není to úsměvné. To už je spíš nepříjemné.

Sikar

P.S. – je zábavné, že díl s pořadovým číslem 42 jsem psal na Ručníkový den.
P.P.S – už to víte, ale pojďte všichni na T3con.

3 thoughts on “Úsměvná klišé 42: Má to po tatínkovi/radioaktivním pavoukovi”

  1. Jinak řečeno, zacházet se speciálními schopnostmi jako s jakoukoliv jinou Čechovovo puškou. Je mi jedno, jestli je hlavní hrdina potomkem templářského velmistra, má titanové kosti, nebo kouzelnou hůlku. Pokud to nepovede k něčemu zajímavému, tak to není o nic zábavnější, než informace, že je mu třicet a má jezevčíka.

    Jako docela dobře fungující ukázka prvního zmíněného případu mě napadá úplný začátek Jindry Hrnčíře. Když ho bratránek šikanuje, tak se mu stávají nevysvětlitelné věci, pak jim létají po baráku sovy a nakonec se Harry dozví, že je kouzelník. Ok, čtenář je spokojen a zajímá ho, co bude dál.

  2. Nezbývá mi nic než souhlasit :)!

    Obecně, pro mě osobně nejlepší je, když v knize je vše promyšleno do nejmenších detailů, které do sebe zapadají, a souvislosti autor rozvede…
    Já mám ráda v příbězích takové to napínání – ptáte se proč a nakonec odpovědi na své otázky najdete až dále – někdy v dalších dílech :). (Ano, teď trochu narážím na mou sérii…) Ale na druhou stranu, může to na první pohled vypadat, že spisovatel nemá určité věci promyšlené a nechal na čtenáři, ať si myslí, co chce.

  3. Ve zkratce to dovedl k dokonalosti Kantorek v kresleném vtipu –
    Po ulici jdou dva muži a nad jejich hlavami se vznáší ve vzduchu třetí. A jeden z těch dvou podotkne:
    „Ten je tak blbej, že neví, že lidé nemohou létat.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *