Zaseknutá deska

(Hele, Cirrat.)

Nedávno jsem se velmi letmo setkala s jedním člověkem, který měl připomínku k jisté věci, dokonce velmi závažnou připomínku, ale způsob, jakým ji prezentoval, během necelé minuty stačil k tomu, aby proti sobě popudil asi sedmdesát lidí. To už je docela umění. Žel korektorům a nakladatelům, jedná se o populární umění rozšířené mezi mnoha autory. A myslím, že z nadpisu je vám jasné, o čem bude řeč.

Kliknutím na foto se dostanete na docela zajímavý článek o gramodeskách
Kliknutím na foto se dostanete na docela zajímavý článek o gramodeskách

Ve chvíli, kdy ve vzduchu lítají sta tisíce a miliony a desítky lidí, kteří tomu rozumí jen velmi zběžně, mají něco odsouhlasit, je důležité, když někdo řekne, že některá čísla neodpovídají původnímu návrhu. Na tom se asi shodneme všichni. Korektoružel, dotyčný to provedl asi takhle:

„Já bych tady chtěl říct, že ta čísla, co tady ukazujete, vůbec nejsou ta samá čísla jako ta, co jste nám posílali před čtrnácti dny a teď o nich máme hlasovat a všechno je to jinak, a proč jste mi neodpověděli, a proč teď jste ty čísla změnili a neměli jste před deseti dny ještě dodělaný tadyten dokument, posílal jsem vám k tomu připomínky, a proč jste ty čísla změnili, nemůžete nás nechat seznámit se s dokumentem s jedněmi čísly a pak nám dát schválit jiná!“

Ve skutečnosti to bylo delší.

Teď, ve chvíli, kdy laické veřejnosti dám ke schválení nějaká čísla, měli by se její členové důkladně seznámit s tím, jaké jsou možnosti. Nemůžu logicky před někoho na schůzi hodit najednou Variantu A a Variantu B, když předtím existovala jen jediná, a čekat, že si naprostý laik, který dokonce u některých výrazu neví, co znamenají, vybere.

Jenže ve chvíli, kdy dotyčný odborník vstane a odprezentuje svou námitku výše uvedeným způsobem, jenom všechny zmate. A i když ví, o čem mluví, nepůsobí tak. To je nedůvěryhodné. Navíc, ta čísla prezentovaná na schůzi přece prošla ještě kontrolní komisí, která by přece měla vědět, co dělá… Návrh byl odhlasován – a vsadím boty, že kromě přítomných profíků v oboru nikdo pořádně nevěděl, za co, nebo proti čemu, hlasuje (já se hlasování zdržela, protože jsem nevěděla, o čem hlasuju).

No a teď k tomu psaní, když jsme na stránkách Triumvirátu.

Taky svým způsobem zajímavá stránka...
Taky svým způsobem zajímavá stránka…

Možná je to překvapivé, ale nebudu se zmiňovat o tvorbě postav, nýbrž o „morálním poslání autora“. Nebo taky o „morálním ponaučení povídky“. Je to něco, co nás naučily halyvůdské filmy – aby byl film schválen, musí obsahovat nějaké morální ponaučení. Aby vyšla kniha pro děti, musí je učit, co je dobré a co špatné. Mnoha se to povede docela nenásilným způsobem, některé více či méně humorně selžou, no a některé obsahují tolik morálních pravidel, že jsou pro samý papír a hrozby těžko stravitelné.

Ani to většinou nevzniká jako protiklad ke Zlo!TM. Je to spíše přesvědčení autora, že by měl dát svým čtenářům vědět, na co by si měli dát pozor, ale absolutní nezvládnutí prezentace. Třeba je to něco fakt důležitého, třeba… třeba…

Těch příkladů je tolik, že váhám, který vybrat, tak si nějaký vymyslím:

Bratia Angličané mají frázi „stranger danger“, ve volném překladu něco jako „nevěřte neznámým lidem“. Takové to, co nás doma učili – nechoď pryč s cizí tetou, prodá tě a už nikdy neuvidíš maminku. Nechoď pryč s cizím pánem, udělá ti zle a bebí. Neber si bonbonky od cizích lidí. Nesedej do auta k lidem, které neznáš, když jdeš z diskotéky/klubu/práce pozdě v noci. Neber stopaře, může to být vrah. Nenakláněj se do cizího auta do okýnka, skřípne ti krk sklem a může si dělat, co chce…

To bychom měli dostatek případů, ať už potvrzených nebo městských mýtů, které říkají, že bychom neměli věřit cizím lidem. Takže je to do velké míry platná poučka – avšak ne univerzální, jak by vám řekl třeba právě každý stopař.

Taková povídka, která moralizuje jako zaseknutá deska, vám na každé stránce zmíní, jak si oběť může za všechna neštěstí proto, že tuhle poučku nepoužila – okradli ji, protože stopovala (a měla štěstí, že ji jen okradli), zbili ji, protože se nevyhnula skupince neznámých lidí, když šla z práce domů. Otevřela dveře člověku, který se představil jako plynař, a ten jí ukradl všechny kyselé okurky a praštil ji paličkou k tomu (schválně…). A furt, pořád, neustále a dokola oběť znovu a znovu důvěřuje neznámým lidem a končí to s ní špatně.

To už není moralizování, to už je fakt inkvizice.
To už není „pouhé“ moralizování, to už je fakt inkvizice.

(A tady se zas vrátím ke Zlo!TM – proč je všechny zabil? Protože byl Zlý!TM! Proč je okradl? Proč rozpoutal válku? Proč prodal tajné dokumenty? Proč zničil nevinného člověka? Protože byl zlý. Ale ne jen tak amatérsky zlý, on byl Zlý!TM!)

A ono to nemusí být jenom o tom moralizování, i když se s tím setkáváme hodně často. Dokonce asi nejčastější případ je opakování nějaké charakteristiky postavy (no vida, tak jsem se jim ani tentokrát nevyhnula).

To, že by váš čtenář měl vědět, o kom mluvíte, a že by měl alespoň tušit (pokud to místo povolí), jak ta postava vypadá, neznamená to, že se na něčem zaseknete a začnou se vám protáčet psací kolečka.

Ben_Whishaw_as_Q
Ben Whishaw

Dejme tomu nový Q z Bonda v podání Bena Whishawa. Nemusíte být zrovna příznivci Bonda ani fanfikcí, aby vám bylo jasné, že odklon od postaršího gentlemana k mladému kybermágovi je pro tuhle frančízu důležitý krok. Nicméně teď zapomeneme na to, že je to už popsaná/ztvárněná osoba, která má nějaké charakteristiky a zapadá do nějakého světa, a půjčíme si jeho podobu.

Kdyby vám autor Zaseknutá Deska dal svou povídku, pak byste tam takto vypadající postavu našli asi jako „mladého bruneta“, „mladíka s brýlemi“, pokud možno ještě jako „plachého mladíka“ (protože to, že má brýle, automaticky přece znamená, že je plachý). A garantuju vám, že tyhle popisy bude takový autor točit dokola, protože se dozvěděl, že by se neměl moc opakovat. Tak si jich tedy vymyslel několik, aby je mohl střídat.

Ano, opakování je problém.

Ano, syndrom zaseknuté desky je problém s opakováním, ať už konkrétní fráze nebo konceptu, kterým vás autor mlátí přes hubu tak dlouho, že byste ho nejraději zmuchlali do kuličky a zahodili. A tak to uděláte aspoň s jeho povídkou.

Mimochodem, taková zaseknutá deska je něco trochu jiného, než stereotyp. Stereotyp je většinou něco, co vám probíhá většinou vaší kultury a je to prosazováno tak nějak bezmyšlenkovitě (tohle je moje definice, nikoli něco slovníkového), kdežto zaseknutá deska je většinou specifická pro konkrétní povídku, sérii nebo autora.

Nebo tomu tak ještě relativně donedávna bylo – internetová kultura a to, že imitace je nejupřímnější forma lichotky, způsobují, že se tyhle věci šíří jako mor (stejně jako například anatomicky nesprávné popisy sexuálních scén – viz jeden ze starších článků, Obligátní sexy scéna). Někdo opakuje údaje, někdo styl. A tak najednou máte před sebou štůsek povídek, které působí, že vám je poslalo hejno kavek, které byly roky zavřené ve stejné místnosti (omlouvám se kavkám, jsou to náhodou vynalézaví ptáci).

No proto!
No proto!

Nemám pro vás žádnou jinou radu, jak se zaseknuté desky zbavit, než si pořádně po sobě své věci číst. Anebo, trpíte-li selektivní slepotou a ve svých textech už nevidíte ani žble, si pořiďte betu (ale pořádnou! – můžu vám vyprávět, kolikrát jsem poslala text lidem, kteří říkali, jak mi ho zkritizují, aby se mi zpátky vrátil prakticky nedotčený; nebylo to tím, že bych byla tak dobrá, ale tím, že to prostě pořádně nečetli).

Už jen dodám, že v poslední době se nám rozmohl další specifický jev, o kterém váhám, jestli je poddruh zaseknuté gramofonové desky, nebo samostatná kategorie, totiž autorská koktavost. Spočívá v tom, že se autor snaží přidat dramatický důraz něčemu tím, že začne schválně opakovat slova po sobě, slova, která po sobě jdoucí, jdou akorát na nervy, na nervy ubohému čtenáři, čtenáři, jež si chtěl u povídky odpočinout. Nekecám, i tohle už jsem v některých soutěžních textech viděla.

A tak vás raději pozvu na první historický T3con, který se koná ode dneška za týden ve smíchovské knihovně. Cirrat, Ekyelka i Sikar, všichni na jednom místě…

8 komentářů u „Zaseknutá deska“

  1. Vůbec nevím, o čem je řeč.
    Vůbec nevím, o čem je řeč.
    Vůbec nevím, o čem je řeč a proč jsem nepoužil klávesové zkratky.

    Neustálé opakování teď potkávám v knize, kterou mám zrecenzovat. Autor si vymyslel technologii x a všechny postavy při každé příležitosti zmíní téměř celou její specifikaci. Dokonce na ni mají úplně stejné názory (a používají totožná slova). A bohužel to není nijak logicky zdůvodněno.

    Mít příští pátek čas, přivezu vám ten skvost ukázat.

  2. Hm, já myslela, že dávat v tvorbě jakkoliv najevo nějaký přesvědčení, názor nebo hodnotovej systém je strašně aut, něco, co se přinejmenším v naší kotlince už několik desetiletí společensky nesmí.
    Ideově angažovaná beletrie? Fuj a komunisti!
    (Ne že by to vadilo mně osobně. Pratchetta miluju, a ty silně angažovaný věci obzvlášť.)
    Vážně se to nějak často považuje za žádoucí?

    1. Ono se to musí umět. V podstatě, pokud to umíš napsat, projde ti cokoli. Ale i Mistr se může utnout – Odyssea 3001 je toho živým příkladem

  3. No, nosím sice brýle a jsem mladý, asi možná i brunet, ale plachý rozhodně nejsem. Aspoň teď už ne…
    Dotaz: Je ohraná deska i případ, kdy u postav, u kterých neznám jméno, použiju slovní označení podle toho jak vypadají, jako: brejloun, dlouhán, poďobanec, zakrslík?
    Jako když to používám pořád dokola: Brejloun udělal krok vpřed… Brejloun tasil dýku… Brejloun začal vraždit…
    Nebo je to jenom součástí formy?

    1. Samozřejmě nevím, co si o tom myslí Cirrat, ale podle mě tohle je naopak přesně to, co bys dělat měl. Pokud postava nemá v textu jméno, potřebuje přízvisko, pod kterým bude fungovat. Takže si vybereš nějakou vlastnost, kterou je postava mezi ostatníma přítomnýma specifická (ne nutně vzhledovou, ale jelikož tohle se typicky týká postav, o kterých se toho moc neví, většinou to tak dopadne) a z ní přízvisko vytvoříš, a to potom používáš stejně, jako bys používal jméno postavy. Pokud bys označení střídal, bude to akorát čtenářsky matoucí.

    2. Jako u většiny věcí tohoto druhu: neexistuje jednotné pravidlo, hrozně moc záleží na provedení. Cirrat popisuje, jak to vypadá, když se ten nástroj použije špatně.
      Dobře použitý tentýž nástroj se vyskytuje v různých poetických slovnících například pod heslem repetice. („Ach, koně, koníčky, kam my jenom dnes pojedeme?“) Je to jako s každou figurou. Když se používá náležitě, tak text okoření. Když přes míru a na místech, kde není vhodná, tak text zhnusí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *