O prostoru mezi řádky

aneb slova a věty nejsou jedinými nástroji, s nimiž se dá pracovat.

Slýcháváte to od nás pravidelně a opakovaně. Co neuvedete v textu, to pro čtenáře neexistuje, protože vám do hlavy nevidí. Vzato kol a kolem, zkrátka pokud nevyhláskujete celou abecedu, ale jen její první polovinu, čtenář se třeba o Z nikdy nedozví. Nebo je to jinak?

Tvárnost jakéhokoliv jazyka, s nímž se rozhodneme pracovat, nám poskytuje mnohem více, než jen základní stavební prvky textu. Slova nikdy nefungují pouze každé samo za sebe, ale ve spojení s dalšími slovy se mnohonásobně rozšiřuje celé významové pole každého z nich i daného celku. Samozřejmě toto pole se proměňuje nejen v závislosti na historickém vývoji společnosti, jež daný jazyk používá, ale také záleží na každém jednotlivém čtenáři, zda porozumí vedlejším významům daného slova (myslím, že správnější výraz by byl znak, ale nechci do sémiotiky zabíhat až tak daleko).

„… a do klopy kabátku si vetkla brož v podobě vlčího máku. Byla připravena vyrazit.“

Čtenář v devatenáctém století by byl srozuměn s obrazem ženy, která má zálibu v květinových brožích a dbá na svůj zevnějšek. Stačilo však jen přežít dvacet let v novém století, aby se rudý květ stal symbolem vojáků padlých v 1. světové válce – a takto lze slovní spojení „vlčí mák“ chápat dodnes. Co víc, daná věta z příkladu dnešnímu čtenáři poskytuje prostor a možnost operovat do budoucna hned s několika novými informacemi:
– děj příběhu se může odehrávat v období listopadu (neboť právě v tomto měsíci se celosvětově připomíná Den válečných veteránů)
– žena má citovou vazbu k událostem z první světové války, případně k nějakému válečnému konfliktu (a vlčí mák funguje jako přenesený symbol)
– žena je vzdělaná, zajímá se o současné i minulé dění, je aktivní a nebojí se dát najevo svůj osobní názor, náklonnost atd. (veřejné osobní uctění cizích mužů tím, že se ozdobí právě vlčím mákem coby symbolem vzpomínky jejich smrti)

Samozřejmě všechny tyto nevyslovené informace svou relevanci udrží či ztrácí v závislosti na dalším dění v příběhu. Daný příklad jsem však použila jako náznak, jak se dá pracovat s prostorem mezi řádky (mezi slovy) – výše vyjmenované konotace vlčího máku poskytují autorovi možnost, jak dvěma slovy přiblížit některé charakterové rysy postavy, ustálit příběh v rámci ročního období a další detaily, aniž by ztrácel čas, prostor a čtenářovu pozornost sáhodlouhými popisy.

Toto využívání forem spíš poetického rázu (sem spadá třeba používání metafor v prozaických popisech) a další způsoby práce s výrazovými vrstvami slov i slovních spojení je však třeba oddělovat od (nezáměrného) zamlčování informací. Zatímco autor poučený a zručný volbou několika slov správného obsahu a znaku zkrátí mnohonásobně popis, dotvoří atmosféru či vyjádří i na první pohled skryté myšlenky (aneb klasické „co tím chtěl autor říci“, které ve škole děsívá zástupy dětí a dorostu), začínajícím spisovatelům se velmi často stane, že nevyslovením některé informace neprozradí čtenáři zásadní detaily. To je ono čtenář vám do hlavy nevidí.

Velmi často se pak stává, že čtenář ve snaze porozumět textu dosazuje do textu své vlastní konotace, dojmy a zkušenosti místo těch, které měl na mysli autor. Vlivem toho dochází ke zmatení a nepochopení obsahu, myšlenky a záměru, ale skutečně ne vždy za to může čtenář (jak se mi nejednou snažili autoři oponovat). Významové pole je sice široké a rozmanité, ale vedle netušených pokladů a oslích můstků, sousedních vesmírů a historických souvstažností může obsahovat i nášlapné miny v podobě čtenářovi neznámé konotace (např. čtenářka červené knihovny nebude přemýšlet nad barvou vlasů anime postavy z pozice jejího charakteru, ale čistě jen pro samotnou barvu a co postavu vedlo k tak bizarní volbě palety u kadeřníka – ovšem tohle je třeba detail, na který zapomíná i spousta autorů).

Jak se tedy vyvarovat nedorozumění a naopak naučit se lépe zpracovávat onu manipulaci s prostorem mezi řádky (slovy)? V první řadě to chce skutečně získat nadhled. Odstoupit od vlastního textu, úplně potlačit vnímání děje a soustředit se právě na strukturu textu. Mám-li postavu válečného veterána, který se nedávno vrátil z bojů, jistě se bude chovat jinak, než zkušeností nezatížený člověk – a tedy není třeba neustále zdůrazňovat „vrátil se z bojové zóny“, ale formou detailů dodat důraz na jeho pozměněné chování a jiné vnímání reality (ostražitý pohled, neustálé přejíždění očima po davu atd.). Takto zpracovaná forma textu navíc získá i onen další (kýžený) rozměr v atmosféře: postava s určitým vzorcem chování je sama o sobě zapamatovatelnější a pro čtenáře bližší jako osobnost, než když neustále suchopárným popisem zdůrazňujete, čím si hrdina prošel.

K tomu je samozřejmě zapotřebí i docela dost informací. Psaní není jen o psaní – je to o získávání zkušeností, odhalování nových rovin a vesmírů, proto se nestyďte ptát, hledat informace, zkoumat okolní svět. Čím širší pole zájmů a zdrojů budete mít, tím snáze se vám budou dohledávat právě i nejrůznější detaily relevantní pro práci s meziprostorem*. Nezapomínejte však zároveň na své čtenáře – najít rovnováhu mezi množstvím odkazů, detailů, dějem a dalšími náležitostmi je totiž nikdy nekončícím dialogem mezi autorem a čtenářem. Každý i nepodařený text tak podává autorovi informaci mimo jiné o tom, jak dobře (nebo také ne) se mu podařilo meziprostor využít.

Chce to zkrátka přemýšlet nejen o ději, postavách (a svém autorském věhlasu), ale také zda čtenáři pochopí některé věci stejně. Zda jim třeba dojde, že použití zlatých a žlutých barev na oděvu vaší postavy s čínskou národností (nebo vizáží) je odkazem k tehdejšímu císařství, potažmo zda tento znak pro její vůdčí pozici pochopí – nebo zda to vezmou jen jako nepodstatný detail. V druhém případě je tedy zapotřebí post šéfa dané postavy zdůraznit ještě jinak (chováním, hierarchií ve skupině atd.), jinak hrozí nepochopení ze strany čtenáře, proč se postava chová právě takto.

A nezapomeňte: sice to vypadá složitě a náročně, ale i tohle je zábava! Pokud jste dostatečně hraví (a informovaní), mezi řádky se dá schovat i spousta odkazů na reálný svět, vyložených easter eggů a sem tam i velryba**. Takže hlavu vzhůru, ať máte náležitý nadhled, a psaní zdar!


* Pozor ovšem na obskurní a málo známé informace – tyto se mohou stát dvousečnými a spíš než k osvětlení situace povedou ke zmatení čtenáře. Skutečně je třeba zvažovat, co je obecně známá informace, případně snáze dohledatelná (zlatý internet, fakt!) a co vyloženě spadá do kategorie „vysoká specializace uzavřeného kroužku sběratelů Wiseaueho parafernálií“.

** To poslední je skutečně vtip. Zatím největší savec, kterého jsem napasovala mezi řádky, byla domácí kočka.

Uložit

3 komentáře u „O prostoru mezi řádky“

    1. ne ne, velryba je óbrovská narážka, která ovšem zůstane čtenáři přesto skryta, neboť je schována za písečnými dunami 😉

  1. Přesně s tím se teď potýkám. Co všechno v textu bude a jak to bude odkazovat na určité skutečnosti, jestli je vůbec čtenář pochopí, kam je mám dát a mám je tam vůbec dávat, nebo ne?
    Zjistila jsem, že jeden z největších problémů je představit celý komplikovaný svět čtenáři v co nejkratším úseku textu. Existuje tolik informací a podrobností, zatím nevím které jsou důležité a které ne, pro tento příběh i ten další související nebo navazující.

    A jak šikovně zabudovat do textu odkazy na minulé události a společnou minulost postav. Jejich motivy, pohnutky plynoucí z někdy vzdálené minulosti, politické a rodinné situace v té době. Je to mnohem složitější než by člověk řekl. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *