O střídmosti 2

aneb kdy je dobré ubrat.

Téměř každé ráno chodívám kolem výkladu jakéhosi místního ateliéru* a navzdory notoricky známému pohledu si vždycky všimnu nového detailu. Což o to, v případně pěkných (čti: běžně nositelných) modelů by to bylo nezpochybnitelné plus, jenže v dané situaci mne vždycky napadne to samé: kdo soudný by si na sebe vzal TOHLE?

Představte si svatební šaty z krajky, s odhalenými zády (takže ženy s vyvinutějším poprsím zklamaně pokrčí rameny, že tohle rozhodně není jejich model snů, protože si svou svatbu nepředstavovaly jako parodii z bordelu). Podle krásně rovných linií, splývavosti materiálů a dalších detailů si s tím někdo dal pořádnou práci. Potud naprosté „fajn“; ženy občas během svatebního období prý blázní, takže i tak by se nejspíš našla některá, pro niž by to byly ty jediné a pravé šaty.

A pak do dekoltu takových šatů našijte péřový lem. Nebo kožešinový, to vyjde nastejno.

S mnoha texty to dopadne velmi podobně. Autor poctivě pracuje, snaží se předejít všem možným chybám a klišé, neopomine dodržet pravidla a posvazovat volné konce, ať nikde nic netrčí, nepřečnívá a nepřebývá. Jenže pak si usmyslí, že to stále ještě není ono – a v zápalu nadšení přišpendlí k příběhu kus textového ekvivalentu onoho chlupatého lemování.

Nejen, že to přitahuje nechtěnou pozornost, takže v lepším případě si pozorovatel až s notným zpožděním všimne právě toho ostatního (toho dobrého). Může se také stát, že k onomu druhému pohledu ani nedojde (text je odložen po prvním namátkovém přelétnutím očima, které zafixoval právě péřový lem) a příběh může mít nápad, ale nepomůže mu to. Je odsunut pro svůj nadbytečný okrasný prvek, a pokud není čtenář ve stejné pozici jako já, když procházím kolem výlohy několikrát týdně (takže má dost času vnímat právě i ty další detaily, případně se třeba z nudy nezačte i do takového textu), šance, že si daný příběh přeci jen přečte celý, se notně zmenší.

Co si lze tedy pod oním péřovým lemem představit? Těch příkladů by mohly být spousty – od zbytečné postavy, zabírající místo v jinak kompaktním příběhu, přes bombastická líčení neuvěřitelných (a reálně nefungujících) lokalit či světů až třeba ke sbírkám zbraní, které sice jsou adepty na vysněné hračky seržanta Přezabila, ale správně, místo nich se dá použít jednoduše obyčejná pistole, nůž nebo tužka.

Teď ti poučenější naši čtenáři jistě namítnou, že tohle je přeci záležitost technonanie, porušení pravidla jedné nohy v realitě a podobně! Proč o tom tedy znovu píšu a navíc vytahuji nějaké peří?

Inu ona i dobrá povídka může dost ztratit, pokud to se zkrášlováním přeženete. Jasně daný příběh o dvou soupeřících skupinách, které se aspoň na čas semknou ve snaze zachránit život zraněného vojáka, může pokazit zasazení příběhu do autorem milovaného universa, k němuž ale jaksi zapomene čtenářům dát návod k použití. Přitom se stačilo držet povšechných rysů a nespecifikovat takto blízce.

Ornamentální vyprávění děje, tedy autorovo okouzlení jazykem a detaily, sice zní zajímavě a v některých částech textu působí jako balzám na duši (pokud to autor se slovy skutečně umí), jenže číst takto pojaté bojové scény, v nichž dle slov autora se vše děje „ráz na ráz“? Občas se přistihuji, že podobné pasáže projíždím očima (čtenářský ekvivalent rychloposuvu), aniž bych se cítila o cokoliv ochuzena.

Já vím, je to složité. Určitý detail, scéna nebo zkrátka ozdoba se vám natolik zalíbí, že ji musíte za každou cenu mít v textu. Někdy to ani není vědomé rozhodnutí, spíš akt vzpoury vašeho podvědomí (či libida). Neuvažujete o daném místě v textu příliš soudně; dokonce se může stát, že na návrh bety, abyste se své ozdoby vzdali, začnete hledat důvody, proč to udělat nemůžete. Nenapadne vás, že je to další kožešinový lem na krajkových šatech, takže místo efektního zdobení posouvá původně čisté či romantické linie spíš kamsi k frivolnosti, obecněji řečeno jinam, než jste zamýšleli.

Teprve když uděláte těch několik kroků nazad, abyste si získali potřebný odstup a rozhled (na to je dobrá právě pauza po dopsání textu, abyste mozek zaměstnali na pár dní až týdnů čímkoliv jiným), je možné nahlédnout na vlastní text očima toho, kdo prochází kolem vaší obmyšlené výlohy. Je třeba se ptát, zda není děj až příliš nahuštěný – skutečně musí postavy proběhnout celým městem a potkat každého místního žebráka, dobrého muže a vševědoucího mnicha? Je třeba čtenáře protáhnout nudnými cestami, po nichž se výprava plahočila, ale nic důležitého ani zajímavého se na nich nestalo? Opravdu musíme zmiňovat veškeré šperky a drahokamy na zbraních, které si nakonec ani nekřísnou o kámen, ani se nesmočí v krvi?

Střídmost by zkrátka měla být heslem především pro kratší texty. Než se mi začnete vymlouvat, že tohle je prostě váš styl, nezapomínejte, že styl by neměl strávit čtenářovu pozornost a trpělivost. Zvládnete celý příběh přečíst nahlas, stále stejně pevným hlasem? Nepotkali jste náhodou nudné či ploché místo, kde se vám samotným rozutíkaly myšlenky všemi směry? Nezapomínejte, že co unesou desítky a stovky stránek románu, s tím musí povídka skutečně šetřit. Podle toho je třeba se pak zařídit: mám-li zdobnou francouzskou krajku, neodvádím od ní pozornost přidáním složitého řasení na sukni nebo chlupaté kožešinky, sama o sobě je speciální a zajímavá.

Kde je hranice, co ještě je unositelné a čemu už roste kožešina? Na to všeobecnou odpověď nemám, protože každý text a každý autor je jiný. Co jednomu projde a navíc je za to u čtenářů oblíbený, to může jinému zlomit pár brků a pošramotit sebevědomí. Chce to zkrátka zkoušet. Udržet si nadhled i v okamžicích, kdy máte pocit, že se díváte na to nejdokonalejší dílo pod všemi slunci (a ještě o jeden krok ustoupit).

Pokud přesto chcete zariskovat a tu kožešinu nechat na místě, přihoďte pár dalších detailů, ornamentů a podivností, protože i ty největší blázniviny a zázraky lze zpracovat do skvělých příběhů. Pro ty nejodvážnější autory mám dokonce soutěž v podivnostech, aneb račte pokračovat sem, kde se dozvíte vše potřebné o Literární soutěži New Weird.

A psaní zdar!



* No dobře, je to spíš průlet rychlostí Mach 2, protože se musím dostat přes celé město na tu jednu zastávku, odkud mi jede trolejbus do práce, ale co byste také chtěli, ve čtvrt na pět ráno, když dokonce i někteří řidiči MHD teprve rozlepují oči. Důležité je, že navzdory oné rychlosti si podobných detailů (viz dále v článku) stejně všimnu.

Na úplný závěr – hledáme správce webu, kterého bychom za pomoc s provozem stránek byli ochotni platit. Kdo má zájem, ať se ozve.

Uložit

2 komentáře u „O střídmosti 2“

  1. ,,Skutečně musí postavy proběhnout celým městem a potkat každého místního žebráka, dobrého muže a vševědoucího mnicha?“
    To je velmi podivné město. Skoro bych řekla, že se nedivím, když místní žebráci, dobří mužové a vševědoucí mniši nedají pokoj a musejí se všichni na postavy přijít s údivem podívat, aspoň jedná-li se tedy o postavy ženské. Někoho takovýho totiž v životě neviděli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *