Host: Arenga: Klávesa DELETE – pět tipů, jak ji používat

Dnešní článek napsala Arenga dle svých slov už o něco dříve. To ovšem neznamená, že by text nebyl aktuální – právě naopak s blížícími se uzávěrkami a vypuknutím nových ročníků rozličných literárních soutěží je vhodné se trochu lépe podívat, jaké možnosti skýtá tak nepatrná klávesa jako DEL.

Ekyelka

Každý, kdo alespoň někdy pracoval v nějakém textovém editoru, ví, že tlačítko DELETE slouží k mazání textu. Na následujících řádkách bych se ráda zamyslela jak a kde toto tlačítko používat, aby to pokud možno prospělo vašemu textu. Proč byste vlastně měli chtít něco smazat? Odpovědi jsou v zásadě dvě. Za prvé: musíte. Nějakou část textu potřebujete seškrtat třeba proto, že se jinak nevejdete do limitu znaků, který je v propozicích vámi obesílané soutěže. Za druhé: chcete (s první variantou se nevylučuje). I když se do znakového limitu vejdete nebo žádný nemáte, přemýšlíte, je-li váš text dostatečně dobrý a po všech stránkách fungující a jestli by mu jisté pročištění nepomohlo. Co však seškrtat? Jednoznačná odpověď ani rada neexistuje. Každý autor má svůj styl, každý text je originál a každému čtenáři se líbí něco jiného. Přesto bych se pokusila zauvažovat – zejména z pozice čtenáře – nad několika tipy, v jakých částech textu by si klávesa DELETE mohla zařádit.

  1. Zbytečné a příliš obsáhlé popisy

Nic proti popisům. Výstižný popis může dát čtenáři dobrou představu, jak to autor myslel, ať už se jedná o popisy krajiny, prostředí, postav, věcí apod. Ostatně, některé popisy jsou opravdu důležité a čtenáři poskytnou cenné informace, případně jsou nenahraditelné pro vykreslení atmosféry. Na druhou stranu, úměra mezi celkovou délkou textu a obsažností popisů by měla být přímá. Také je dobré zvážit, zda popisovat něco, co čtenář vlastně ani vědět nepotřebuje. Může se také stát, že se autor přespříliš rozepíše ve snaze předat čtenáři svou představu až do těch nejmenších detailů – zkrátka chce, aby to čtenář v duchu viděl přesně jako on. Ale je to opravdu nutné? Čtenáři navíc mohou uniknout důležité informace, které jsou do takto obsáhlého popisu zakomponovány – pokud jej tento popis nebude nudit tak, že rovnou celý přeskočí.

Příklad?

Když vstoupil, ocitl se v příjemném, vzdušeném salonu. Na stěnách byly zelenkavé tapety s decentním květinovým motivem a několik obrazů starých mistrů. Pod nohama ucítil měkký koberec, barevně sladěný s tapetami, stejně jako závěsy na oknech, které byly ušité z nepochybně drahého, matně zeleného sametu. Přímo naproti dveřím viselo velké, dokonale vyleštěné zrcadlo ve zdobném, zlaceném rámu. Vpravo od něj stála bílá komoda s mosazným kováním, nepochybně perfektně opečovávaný historický kousek, snad z konce 18. či počátku 19. století. Kulatý stůl a šest židlí, které byly uprostřed místnosti, mělo stejnou bílou barvu. Dle prvního odhadu byl tento nábytek asi o půlstoletí mladší než komoda, přesto se k ní dokonale hodil. Stolu vévodila váza s čerstvými květinami: červené tulipány a žluté narcisky přinášely do místnosti nezaměnitelné pozdravy jara. Jen pro představu: tento text má 856 znaků.

V místnosti byla ovšem jen jedna věc, která bude důležitá pro další příběh. Schválně, kdo uhodl která to je?

A co třeba teď:

Vstoupil do elegantního salonu, v němž bylo vše sladěno do zelených a bílých tónů. Pozornost okamžitě upoutalo velké, dokonale vyleštěné zrcadlo ve zlaceném rámu – možná proto, že viselo naproti dveřím. Text má 203 znaků.

Ano, správná odpověď je zrcadlo. Takže nic proti popisům, ale jako obvykle všeho s mírou.

 

  1. Děj nedůležitý pro děj

Stejně jako já jste se pravděpodobně i vy setkali s textem, kde byl děj „obohacen“ pasáží či pasážemi, jejichž zařazení vám ani při zpětném pohledu nedávalo příliš smysl. Případně jste si říkali, proč to či ono vypráví autor na X stranách, když by k tomu stačilo několik vět (nebo klidně jen jedna). Mohlo jít o jakousi dějovou odbočku, kterou autor nedotáhl, či o části, jimž se říká „vata“ (ač to tak autor třeba ani původně nezamýšlel). Někdy může taková pasáž hraničit i s popisem nebo popisy obsahovat, mohou zde být samozřejmě i dialogy nebo obsáhlé monology. Společným jmenovatelem však je, že se jedná o děj, který vlastně pro žádnou z dějových linek není důležitý anebo obsahuje jen nějakou významnější drobnost, která by se při troše snahy dala sdělit i jinak a jinde. Případně jde o něco, co má autor potřebu svým čtenářům detailně převyprávět, protože si myslí, že je to bude zajímat. Do této kategorie mohou patřit i příliš detailní akční/bojové či erotické scény (jednou jsem v jedné knize narazila na milostnou scénu o rozsahu 16 stránek – bez nadsázky; číst se to ovšem nedalo), případně vylíčení života hrdiny bezmála den za dnem, včetně toho, co, kdy, kde, jak a s kým jedl.

 

  1. Zbytečné a rozvleklé dialogy

Některé postavy mohou být prostě ukecané. Na tom není nic v zásadě špatného, může to být jeden z jejich charakteristických rysů, někdy to může být opravdu zábavné. Problém nastává, jsou-li zvyklé mluvit velice rozvláčně všechny postavy – zvlášť pokud to navíc není ani vtipné. Případně nastane situace, kdy autor dochází k tomu, co si postavy skutečně potřebují sdělit, oklikou. Ani to nemusí být nutně špatně, třeba je to jen zdání a matení čtenáře (možná je tam vpašováno několik červených sleďů – viz Sikarův článek). I v oné „oklikové části dialogu“ mohou být naznačeny důležité skutečnosti, jejichž smysl pochopí čtenář až později a třeba bude obdivovat autorovu genialitu. Anebo taky ne, protože i tady platí, že nic se nemá přehánět. Další případ je, pokud postavy říkají něco, co by si ani říkat nemusely, protože to všechny z logiky příběhu určitě dávno ví, ale říct to musí, protože autor potřebuje, aby se to dozvěděl čtenář. Nad tím by se měl autor zamyslet hlouběji, prosté použití klávesy DELETE nestačí. Také není nutné podrobně vypisovat, co všechno si postavy přesně řekly, někdy je dostatečné pouze shrnutí – např. typu: Představil jim svou manželku a po několika obvyklých zdvořilostech přešli hned k tomu, proč se vlastně sešli. Opravdu není třeba vypisovat, kdo koho první pozdravil, ani jak si postavy podaly ruce a přátelsky pokonverzovaly o dětech a vnoučatech.

 

  1. Nadbytečné technické podrobnosti a výklady jiného typu

Někdy toho autor ví opravdu hodně – o prostředí, v němž se jeho příběh odehrává, o oděvech, které jeho postavy nosí, o zbraních anebo různých jiných nástrojích či doplňcích, které používají, o fauně a flóře vyskytující se v příběhu, o historických či politických souvislostech… Ale je opravdu nutné sdělovat to všechno čtenáři? Píšete (píšeme) beletrii, příběh – nikoli naučnou literaturu či odborný text. Samozřejmě, jsou detaily, které mohou být pro příběh důležité, jsou souvislosti, na které je dobré upozornit – ale je třeba zvážit, které jsou skutečně ty nezbytné a jakou formou je podat. Někdy postačí, když se některá z postav o něčem zmíní, a autor tím ušetří několik odstavců, ne-li stran výkladového textu. Je třeba vždy pamatovat na to, že váš příběh, i když třeba chcete, aby byl poučný, nesupluje učebnici. Máte-li nutkavou potřebu rozšířit svým čtenářům obzory, ať už v jakémkoli oboru, nebojte se závěrečné autorské poznámky, v níž můžete stručně popsat širší souvislosti a nabídnout odkazy na literaturu, kterou je možné v případě zájmu prostudovat. Je pochopitelně žádoucí zohlednit délku samotného textu – román snese autorskou poznámku o rozsahu několika stran, u mikropovídky se jí raději vyhněte úplně. Každopádně: roztříštíte-li jinak zajímavý příběh souborem obsáhlých výkladových bloků přímo integrovaných do textu, čtenáře tím akorát otrávíte.

 

  1. Přebujelá (nejen) filozofická zamyšlení

Jistě jste se již sami setkali s textem, u něhož jste měli neodbytný pocit, že vám autor chce více či méně otevřeně sdělit nějaký svůj názor – ať už se týkal čehokoli či byl více či méně subjektivně laděný. Forma může být v zásadě dvojí. Autor buď vyprodukuje obsáhlý text z pozice „vypravěče“, čímž chce vědomě či podvědomě své čtenáře určitým způsobem mentorovat, anebo vloží své názory do úst či myšlenek některé ze svých postav. To může, ale také nemusí být nenápadnější. Plodem takového úsilí bývá dialog či vnitřní monolog, který jinak s dějem příběhu moc anebo vůbec nesouvisí. Samozřejmě, všichni patrně vtělujeme do svých textů nějaké své názory, naše postavy jednají a přemýšlejí určitým způsobem, který jim určujeme a diktujeme my jako autoři. Jinak to asi ani nejde, aby alespoň některá z našich postav nezrcadlila něco vnitřního z nás – naše názory, postoje, to jací jsme anebo jací bychom chtěli být. To je v pořádku. Pokud však autor prvoplánově použije svou tvorbu jako hlásnou troubu svých postojů, názorů a myšlenek, může to být dost obtěžující. Příklad? Jedna z postav holduje veganství, případně je posedlá makrobiotikou či raw stravováním. Je to jeden z jejích charakteristických rysů ovlivňující, jak řeší „konflikty“, které jí autor v příběhu postaví do cesty. Tohle je zajímavé a určitým způsobem nosné – pokud to nějak ovlivňuje příběh, ať už přímo či skrze jednání postav. Pokud ovšem postava pouze ventiluje své (autorovy) názory v rozsáhlých monolozích či dialozích, které jinak nejsou absolutně důležité pro děj, je to prvoplánová propaganda, která může být pro čtenáře nudná, rozčilující či otravná, případně všechno dohromady.

 

Nakonec ještě zdánlivě nesouvisející rada navíc: nemějte skrupule něco smazat a nebojte se o svém textu přemýšlet, jako by byl cizí. A pokud narazíte na větu či celou scénu, která se vám zdá dobrá až vynikající ale na daném místě je nadbytečná, případně do celkového rámce příběhu tak úplně nepasuje, nebojte se ji obětovat. Ostatně, nemusíte ji přece smazat úplně: pomocí kláves ctrl+x a ctrl+v si ji schovejte do jiného souboru, ať už někdy na příště anebo jen tak pro potěšení.

V každém případě tuto moji úvahu o promazávání textu neberte to jako nějakou směrodatnou normu. Opravdu jde jen o pár subjektivně laděných tipů. V diskuzi pod článkem klidně připojte postřehy, co jako čtenáře nudí či otravuje v textech vás.

Arenga

10 komentářů u „Host: Arenga: Klávesa DELETE – pět tipů, jak ji používat“

  1. Já bych řekla, že je to výstižné – pro mě to znamená asi něco ve smyslu – všeho s mírou. A živě si vybavuju všechny ty chvíle, kdy jsem nad nějakou povídkou někde na internetu tiše úpěla: DELETE se jmenuje ta klávesa, DELETE!!!

  2. Arengo, v první chvíli jsem si říkala, že tohle rozhodně nebude článek pro mne. Protože od svých bet nejčastěji slyším: „to je málo, přidej“. Ale pak jsem si uvědomila, že je pro mne naopak velmi užitečný. Vidím, kde bych příkladně přidávat mohla. 🙂

  3. Díky za článek. Je fakt, že to vidím líp u starších věcí 🙂 než u toho, co zrovna dávám do kupy. Jo, klávesa DEL by měla být používána ku prospěchu věci. Jen to holt odhadnout…

    1. Člověk to vždycky vidí líp až z odstupu. To je právě to peklo.
      Ale zas tak poznáš věci, který se ti fakt povedly: když se ti líbí i z odstupu.
      Napadá mě, že se Arenžina rada (a spousta jiných) dá zestručnit na: Ó, bohové stvořitelé světů, buďte skromní, pokorní a soudní! 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *