Problém nastavované kaše

Trochu o vaření, více o psaní a hodně o přemýšlení.

Možná se vám to už někdy stalo. V klidu si vaříte svoje, nikam nepospícháte, nikoho neočekáváte – a najednou rána, dveře letí a do kuchyně se vám nakvartýruje celý regiment. Protože jste duše dobrá a srdce široké, chcete se všem hladovcům zavděčit. A tak popadnete, co máte zrovna po ruce, přisypete mouky nebo strouhanky, nastavíte vodou nebo mlékem – a aby se to moc nepoznalo, přidáte štědře soli a koření.

Jenže z dobré večeře pro jednoho kotel bašty pro (mnohem) víc lidí uděláte jen těžko. Občas se to povede, máte-li po ruce skutečně dostatek přísad a jste zkušený kuchař, ovšem ruku na srdce: kdo to o sobě může bez stínu pochyb říci nahlas?

Podobné je to s nastavováním textu. Nachystali jste si určité množství přísad, třeba postavy, zápletku a pointu pro krátkou povídku. Jenže ouha, z nejrůznějších důvodů (propozice obmyšlené soutěže, požadavek z redakce, přání vašeho oblíbeného čtenáře) vás to najednou nutí text všemožně natahovat. Tu přidáte postavu, tam dopíšete scénku, jinde se zastavíte v pohnutí duše nad krásami zapadajícího slunce, zatímco vás do zad hřejí plameny vyplundrované vesnice. Doplňujete i neviditelné mezery s vervou náruživého kuchtíka a tak nějak se vám původní záměr začne pod přívalem doplňků vytrácet z dohledu.

A místo chutné krmě máte dortík jak od pejska a kočičky. I s tou myškou a kyselými okurkami.

Dobře, tudy cesta nevede. Jenže co když máte jídelnu plnou strávníků a skutečně musíte něco spáchat, jinak si dají k snědku vás? Existuje nespočet důvodů, proč se jen těžko můžete vyvléknout ze slibu, závazku nebo očekávání, že dodáte kvalitní a mnohem delší text, než na jaký máte zrovna materiál. Plně vás chápu (občas jsem se také dostala do podobné situace), byť coby kritický čtenář bývám dosti vybíravá a mlsná.

Nedávno jsem měla možnost sledovat bobtnání dvou rozdílných textů. Tím prvním byla dlouhá povídka, aspirující na novelu, z níž autor postupným doplňováním mezer a dopisováním vysvětlivek pro běžného čtenáře vytvořil základ románu. Proč píšu „pro běžného čtenáře“? Inu, v prvotním záměru šlo jen o text pro potěchu, ale lišky míní a sýr se kutálí. Zatímco původní příběh byl psán pro úzký okruh poučených čtenářů, nový text už byl určen skutečně širokému publiku. Drobné náznaky odkazů na širší universum a vůbec všechno nejasné bylo buď dovysvětleno, nebo vypuštěno v závislosti na funkčnosti v textu a příběhu.

Oproti tomu původně srozumitelný, i když krátký text vysvětlující přínos nově zavedené služby pro zákazníky díky postupnému přidávání slov a myšlenek nabobtnal jako Jidášovo ucho po dešti – a byl ve finále zhruba stejně srozumitelný. Opakující se slovní spojení, zbytečné vysvětlivky či zavádějící poznámky sice navýšily celkový rozsah na požadovaný počet slov, ale celkové vyznění nejen, že se posunulo nechtěným směrem. Text navíc nudil svou suchopárností a vycpanými místy natolik, až letěl do koše. Tedy zpět do složky (místo k šéfovi na stůl).

Tohle je jasné, říkáte si. Ze zajímavé zápletky, pokud se odehrává ve funčním světě, se přeci kolikrát postaví celý román, zatímco jednoduchá myšlenka se spokojí s jednoduchým podáním. Nic složitého.

Tak proč během čtení stále narážím na „duté“ romány, trpící Fillerovým syndromem, a k prasknutí nacpané povídky, které by si zasloužily minimálně formát novely? Jedna věc je nezávazně teoretizovat, zatímco sedět nad textem a promýšlet nejen obsah, ale i rozsah a formu, tedy kolik čeho, aby toho nebylo příliš ani málo, je něco úplně jiného.

Jak se vyhnout oběma extrémům? V případě redukce nadměrných textů to je přeci jen jednodušší – obere se všechno zbytečné a zůstane to nejlepší. Jenže jakmile máte text rozšířit, začne se naplno projevovat jeho potenciál (či nedostatek). Ne nadarmo se říká, že kde nic není, ani finančák nebere.

Jednou z možností, jak rozšířit příběh, je ukázat širší pozadí. Doplnit historii, ať už postav, konfliktu nebo světa jako takového. Přidat nové postavy, vysvětlit blíže jejich pohnutky. Tohle všechno a mnohem víc si můžete dovolit – ale pouze v případě, že nově doplněné pasáže jsou v kontextu plně funkčí. Když tu použiju optiku dortu, můžete ke korpusu přidat další patro, pokud to základna snese, ale už dovnitř rozhodně necpěte sádrového trpaslíka ani štangli salámu, aby výsledek působil masivnějším dojmem.

Samozřejmě se může stát, že navzdory vaší snaze text spíš utrpí – hyperdetailitida je zákeřná, neustále číhající nemoc a jen tak se jí nezbavíte. Případně se zaseknete a zacyklíte v odbočkách, zatímco hlavní příběh se vám nenávratně odplíží do východu Měsíce. Tohle už je riziko povolání – málokdy jde odhadnout, jak se text bude při rozšiřování chovat. Kam vás zavede vaše fantazie, s jakou sílou se probudí inspirace, nakolik se odpoutáte od původního plánu. Tohle všechno zjistíte až v momentě, kdy se do rozšiřování pustíte.

A víte co? Nebojte se toho. Možná budete muset původní nápad úplně zahodit – kaše z kastrůlku je fajn pro samotáře, ne pro hladovou smečku – ale vždy je tady možnost, že při tom narazíte na prostřenou hostinu. Tak směle do toho a nezapomeňte: i tohle je zábava!

Psaní (a vaření) zdar!

 


5 komentářů u „Problém nastavované kaše“

  1. No, většinou snad lidi texty krátěj než rozšiřujou, ne?
    Třeba já určitě.
    Zdelšovat text, aby se vešel do rozsahu, nebo aby vybarvil pozadí, se mi nezdá jako úplně dobrý nápad.
    Jestliže totiž text může být čtený v kratším stavu, jakékoliv (nebo většina) přidávání slov, vět odstavců, je nadbytek, který je autorem vynucený, čili ve většině případů bude působit suchopárným dojmem.

    1. Já třeba při editacích spíš rozšiřuju. Říkám tomu „věšet maso na kosti“.
      A znám člověka, který je schopen narvat Vojnu a mír do mikropovídky, tak toho furt kopem k poznání, že to fakt není dobře a že ideál je umět si vybrat správnej formát (takže i správnou délku). Jenže ten dotyčnej je zasekanej v „já to vím nejlíp a krátký formáty mi jdou a jsem dobrej, když tam zestručním román a vůbec“. 🙂
      Jedinkrát, kdy se mi rozšiřování fakt nepovedlo, byl Niels; ale tam je chyba ještě i jinde. Možná z něj nakonec budou dvě různý povídky.

        1. Nevím jestli špatný, ale rozhodně neoriginální. Rozdělení siamských dvojčat praktikovali již za Mengela…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *