Důležité Pojmy S Velkým Písmenem

Co pořád mají někteří autoři s velkými písmeny? Můžu dokolečka opakovat, že například tituly nebo hodnosti se v češtině píší zásadně s malým, ale přesto pak zas a znovu narazím na nějakého toho Kapitána nebo Biskupa. Můžu všem říkat, že Bůh s velkým B je jen ten samojediný, zatímco Thor, Anubis nebo Perun jsou bohové. K tomu mimochodem musím doplnit, že lidé říkající, jak je hned napadá několik obhajob, proč to psát s velkým, nechť tyto své nápady směřují na autory, kteří to dělají a nikdy to neobhájí byť jen jediným slovem, nikoliv na mě. Jenže víte co? Já možná rozlouskl tajemství posedlosti velkými písmeny.

Na základní škole jsme se snad všichni učili, kde se mají psát velká písmena. A upřímně, celkem zaručeně to spousta z nás pletla, většinou tak, že jsme psali převážně malá. V průběhu času někteří z nás vlivem cizích jazyků začali všude možně psát velká písmena, protože když je to správně anglicky/německy, bude to určitě správně česky. Pozor, teď nemluvím o autorech náctiletých, páchají to všechny věkové kategorie.

Zmínil jsem to dříve, ale když titul napíšete s velkým písmenem, můžete čtenáře zmást. Pak si myslí, že se postava jmenuje Josef Farář, zatímco ve skutečnosti je to Josef Novotný, povoláním farář. Tuplem zlo to je, když si daný titul sami vymyslíte a čtenář jej díky tomu nezná, plus pojem na prvních X stránkách nevysvětlíte. Povídka tak náhle obsahuje mnoho příbuzných, kteří z nějakého důvodu všichni vykonávají stejné povolání. A ano, v takovém případě se za větičku to je přece jasné trhají povídky i hlavy.

Zrovna u titulů je mi poměrně jasné, proč je lidé pletou. Horší je to pak u jiných pojmů. Dejme tomu názvů rostlin, zvířat nebo klidně i potravin či předmětů. V našem světě po stromě jménem smrk šplhá veverka, která si nese oříšek a já se na ni dívám pomocí dalekohledu. Ve fantastickém světě ovšem často po Lermu leze Potla nesoucí si Selag a já se na ni dívám Goforem.

A já se ptám, proč. Jíme jablka, ne Jablka. Není to jedno konkrétní jablko, které si zaslouží mít vlastní jméno, ale jedno z mnoha v sadě. Proč tedy, když je v povídce mísa plná fiktivního ovoce, nazývají se ty plody Guvedy a ne guvedy?

Po pár stovkách povídek je však odpověď jasná. Někteří autoři to totiž asi berou následovně:

Je to můj pojem, tak si zaslouží velké písmeno.

Vážení, opravdu ne. Tady neplatí ani argument, že jste chtěli ten pojem odlišit. (Když už, označte jej třeba kurzívou, ale upřímně, i to mi přijde nadbytečné.) Dle pravidel českého pravopisu je to prostě špatně. Argumenty od jiných lidí, že se to dá obhájit, mě nezajímají, protože sami autoři si to neobhájili zatím nikdy, takže předpokládám, že se jedná o chybu z neznalosti, nic víc.

Ano, například u oněch Guvedů nejspíš nedojde k zmatení čtenáře, oč jde. Přesto se musím jako vždy ptát, kde to autor viděl.

Někteří lidé mají tendence dávat s velkým písmenem Důležité Pojmy. Anna udělala to a to, protože jí tak radila Prozřetelnost. Osobně jsem na to alergický, ale přece jen to dává větší smysl, než že Anna snědla Hrušku.

Jinými slovy, když si vymyslíte vlastní pojem, není nikterak nadřazený jakýmkoliv jiným. Nyní mě omluvte (ano, opět velmi krátký článek), čeká mě ještě pár desítek soutěžních povídek.

Sikar

14 komentářů u „Důležité Pojmy S Velkým Písmenem“

  1. Něco podobného Prozřetelnosti používám, ale k mému Osudu se obracejí postavy téměř jako k osobě. Stejně tak mám Boha i Bohyni, ale to je podobný případ jako u křesťanů (a spol.), kde to je bráno jako jména bohů.
    S názvy titulů teď trochu zápolím, jak by se měly psát tituly „matka“, „sestra“ a podobné, aby bylo jasné, že se jedná o titul, nikoliv příbuzenský vztah. (Je to v prostředí chrámu, kde jsou všechny kněžky „matky“ a jejich učednice navzájem „sestry“. Chci tam právě jasně odlišit, jestli jsou dvě dívky sestry nebo „sestry“.)

    1. K tomu bych jen podotkl, že jméno křesťanské Boha není Bůh. Píše se s velkým B, protože je jen jeden. Jeho jméno se nemá vyslovovat. Ale samozřejmě, pokud by někdo svého boha Bohem pojmenoval, pak je to taky regulérní s velkým písmem, byť by tu krom něj byla i nějaké bohyně jménem Bohyně.

      1. Ah, blbě jsem se vyjádřila, měla jsem na mysli oslovení. Bůh s Bohyní ani jména nemají (a pokud ano, nikdo to neví)…

    2. To budeš mít asi blbý, protože v takovým klášteře s takovýma zvyklostma půjde nejspíš o to, že se nahrazují rodinné vztahy klášterními – tedy sestra byla vytržena z biologické rodiny a za to získala rodinu klášterní. Takže nejspíš jde právě o to, aby se sestra od ségry odlišit zas tak snadno nedala. 🙂
      Možná bych zkusila vymyslet komplikovanější způsob než velké písmeno. Třeba tón řeči. Poznámku. Odlišit matku a maminku/mámu. Spolusestru a rodnou sestru. Bude to těžší, ale mohlo by to vyplodit pár zajímavých situací a celkově to bude hezčí.

      Přiznám se, že se mi po stránkách prohání hodně mistrů, ale jen jediný Mistr Mandaly. Je to relikt. Původně byli všichni Mistři podle vzoru Mistr Jan Hus. Pak se mi to silně znelíbilo, páč tam těch kapitálek bylo moc. Ale mám výmluvu – Mistr Mandaly není mistr. Jeho obor neexistuje jako oficiální obor studia. On vlastně ani té Mandale nevládne, a už vůbec nevládne Mandalou. Je to s ním prostě celý divný. 🙂 A tak to přiznávám i tím, že vypadá divně graficky.
      Byla jsem chvilku na pochybách, jestli je otec Richard, nebo Otec Richard (katolický kněz). Pak mi došlo, že s velkým O jsem to viděla jenom v knížce, která byla překlad z angličtiny, takže to asi bude chyba. Jo a vlastně ještě na jakémsi katolickém webu, kde jsem schrasťovala info. Tak já zas nevím… 😀

          1. Taky jsem jeden čas psala Mistr s velkým M, abych odlišila ctihodné Mistry – učence od mistrů – řemeslníků, ale pak jsem to vyřešila vymyšlením nového pojmu.

    3. Ještě ty učednice můžeš místo sester pojmenovat dcery.
      A vyřešil bych to možná podobným způsobem, jako třeba v nemocnici – zdravotní sestra – a už automaticky čtenář ví, co si pod tím představit.
      Tak třeba klášterní sestra. Jo, ta kompinace vždycky bude vypadat blbě, ale můžeš zkusit lepší kombo.
      🙂

    4. Zkouším nad tím přemýšlet a napadá mě jen málo kontextů, kde by byla sestra a „sestra“ zaměnitelná. Třeba vlastní sestru bych těžko oslovila „sestro (Kláro)“, použila bych jen jméno. Když o ní budu mluvit ve třetí osobě, řeknu „moje sestra“, kdežto u té klášterní nepoužiju přivlastňovací zájmeno. Když řeknu: „Klára a Anna jsou sestry.“, je podle mě zřejmé, že myslím rodné, protože jinak bych uvedla i název řádu.
      U matky je záměna snazší, ale tam by stačilo ji označit za matku představenou nebo tak nějak.
      Takže bych si s tím nelámala moc hlavu. Pokud vztah vyplývá z kontextu, není bližší označení nutné. Pokud ne (a takových moc nebude), lze užít přízviska (rodná…) nebo, jak navrhuje Io, si vyhrát se emocionálně zabarvenými výrazy apod.

    5. Mám podobný problém jako Vy. Osoby o kterých píši jsou v armádě, která nefunguje jako lidská, jsou spíš válečníci než vojáci. Výchova mláďat má podobné cíle jako spatrská a římská (podle místa). (Ne)člověk který je vycvičí se automaticky považuje za sestru/bratra, vznikají jakési rodiny s odchylkami ve stylu boje. Jejich úřední jazyk je latina, rodnou sestru od vojenské odlišuji jazykem. Latinsky „soror“ pro vojenskou sestru a česky „sestra“ pro rodnou. Vojenské vztahy mají přednost před rodnými. Možná by to šlo udělat stejně, v církvi se taky používá latina. Jen nápad. 🙂

  2. Když jsem došel k části
    „… přece jen to dává větší smysl, než že Anna snědla…“ už automaticky mi tam mozek dosadil: Prozřetelnost.
    🙂
    Anna snědla Prozřetelnost, to je opravdu horší.
    🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *