O jazycích, pojmech a rozdílu v myšlení

Každý mluvíme jinak, o tom už jsme tu v pár článcích hovořili dřív. Někdo mluví zásadně spisovně, jiný nespisovně, další řekne třikrát ve větě ,,ty vole“. Styl mluvy je perfektní způsob, jak charakterizovat postavu a naznačit nám něco o jejím původu, společenském postavení, vzdělání, atd. Stručně? Když každá postava mluví trochu jinak a odpovídá to všemu výše zmíněnému, gratuluji. Co takhle ale v tomto tématu zabrousit do extrému?

Pokud píšete fantastiku, může se velmi snadno stát, že váš hrdina potká mimozemšťany. Nebo třeba bude cestovat do minulosti za pralidmi. Je jasné, že pokud s nimi má mluvit, hodí se vymyslet si, jak je možné, že si ti dva rozumí. Univerzální překladač nebo tlumočnické kouzlo mi obojí zní dobře. Otázka však zní, zda toto zařízení/kouzlo je schopné přeložit vše a hlavně i obejít dejme tomu specifický způsob vyjadřování některých postav.

Vlastně nemusíme ani zacházet do fantastiky. Stačí porovnat skutečné jazyky, aby bylo jasné, že se pro porozumění nestačí naučit slovíčka. Přeložte si nějaký text z angličtiny do češtiny slovo od slova a nebude dávat smysl. Česky řekneme ,,Kolik ti je let?“, zatímco doslovně ,,How old are you?“ jakožto ,,Jak starý jsi ty?“ zní jak něco, co bychom čekali od výše zmíněného pračlověka. A teď si představte, že tohle neřekl pračlověk, ale britská královna. Teď si představte dejme tomu jazyky, jejichž součástí je hvízdání či mlaskání, podstatná jména jsou všechna odvozena od částí těla nebo mají abecedu jen o dvanácti písmenech. Nic z toho jsem si nevymyslel, mrkněte třeba sem. Od jazyka se někdy odvíjí podstatné části kultury lidí, kteří jím mluví, a jak se občas říká, abyste kulturu pochopili, musíte se naučit myslet v daném jazyce.

Takže ano, váš univerzální tlumočník může být geniálním kusem techniky, který bude schopný překládat i jinak než doslovně a pochopí fráze a přirovnání ve vaší kultuře neznámá. Pokud je na to ovšem naprogramovaný. Protože upřímně, pokud váš hrdina mluví s pračlověkem nebo mimozemšťanem, můžete právě tohle zapojit do toho, abyste danou postavu lépe přiblížili čtenáři.

Pokud tlumočník v sobě nemá převaděč jednotek, asi jen těžko mimozemšťanovi řeknete, že něco má deset centimetrů. Tohle dobře zapracoval do své trilogie Zápas s nebem J. M. Troska. Překladač přeložil deset, ale jakmile došlo na míry, mlčel. Byl schopen pochopit gramatiku jazyka a naučit se slovní zásobu, ale u specifických pojmů selhával, protože neměly v druhém jazyce ekvivalent. Proto bychom asi mohli mimozemšťanům říct, co je to letadlo (=létající dopravní prostředek), ale už by mohl být problém s kosem (=malý létající tvor pokrytý černou zrohovatělou pokožkou, který se nepodobá ničemu na vaší planetě). Zkrátka, komunikace by byla alespoň zpočátku plná mezer a tlumočník by se měl hodně co učit. Například by i mohl ponechat určité rysy mimozemské větné skladby. Nebo jiné použití osobních zájmen. Všimli jste si, jak o sobě malé děti docela dlouho mluví ve třetí osobě a moc si neuvědomují význam slovíčka ,,já“? Co když tohle slovo mimozemšťané nemají a mluví trochu podobně?

Vraťme se k pračlověku. Řekl by, že je něco velké jako kráva? (Spíš asi pratur?) Nebo by to bylo velké jako mamut, protože ten je přece větší? Byli bychom s ním schopní mluvit jinak než základními pojmy, protože by nerozuměl slovu letadlo, když nic takového nikdy neviděl? Jaká by používal přirovnání, jak složitě by vůbec mluvil? Nevybízím vás, aby on muset mluvit jako takto, ale přece jen by jeho vyjadřování nebylo ještě zcela na naší úrovni a domluva by byla těžká. Opět, když už něco takového píšete, pohrajte si s tím a ukažte nám rozdíl mezi postavami.

Další otázka. Měl by pračlověk pro mamuta konkrétní výraz nebo by byl odvozený od popisu? Chlupatý choboťák? Troubivec s kly? Tady opět nemusíme chodit daleko, protože tohle děláme i my. Zatímco pes je přímo určený výraz pro zvíře, mořská hvězdice je popis odvozený z prostředí, v němž žije, a tvaru. Pořád lepší, než anglické starfish. Proč v tom jazyce je skoro všechno ve vodě ryba, i když to není pravda?

Mohl bych pokračovat do nekonečna, ale moc by to už nikam nevedlo. Jak psát mluvu mimozemšťanů nebo pralidí, vám skutečně neporadím. Můžu vás ovšem pošťouchnout k tomu, abyste se nad tím zamysleli. Až příště budete psát něco podobného, třeba vás napadne skutečně originální řešení, jak ty postavy nechat mluvit. Rozlišíte je, dáte jim unikátní osobnost.

A to by mohli čtenáři ocenit.

Sikar

14 komentářů u „O jazycích, pojmech a rozdílu v myšlení“

  1. U překladačů miluju, když je někdo někam dá, ale „cool“ fráze zůstanou nepřeložené. Takže se takhle banda hrdinů dostane do feudálního Japonska, všechno slyší anglicky díky překladačům, ale stejně se tu objevují fráze jako „Konichiwa“ aspol. To už není ani chyba překladače.

  2. Přesně tohle mi dost často v knihách i filmech vadí, hlavně ten univerzální překladač, protože všechno nejde pouze mechanicky přeložit z jednoho jazyka do druhého, ještě k tomu u něčeho naprosto neznámého a pravděpodobně i odlišného. Mě osobně se v tomhle osvědčila japonština – bohatě stačí jednu větu prohnat Google překladačem.
    Kadet: Nejhorší na tom je, že ve feudálním Japonsku se pravděpodobně ‚konničiwa‘ ještě vůbec nepoužívalo, minimálně pokud šlo o samuraje, ti měli úplně jinou frázi. 🙂

  3. Zažil jsem na vlastní uši dotz polomaďarského Roma:
    „Kucí, jak vona menovat se ten malý ftáček, jak nosí ta sladká vaselina?“
    Myslel včelu.

  4. No, a když nechcete použít univerzální překladač, můžete vytvořit nový jazyk – to má ale bohužel snad víc úskalí než ten univerzální překladač.

    1. Nebo společnou bábelštinu. 🙂 To by mohlo jít rychleji.
      Ale tam je potřeba dávat pozor, aby se neztratil čtenář.

  5. Pokud by někoho skutečně zajímal jazyk pralidí, existuje studie švédského jazykovědce Björna Collindera, který studoval jazyky ugro-finských kmenů žijících v oblasti Uralu, jejichž předci se po konci poslední dob ledové nepřizpůsobili novým podmínkách, ale následovali ustupující ledovec a dále udržovali původní (předzemědělský) způsob života. Porovnáním jejich jazyků dokázal Collinder po vyloučení introdukovaných, převážně indo-evropských výrazů sestavit seznam slov, která znali lidé přibližně před 15000 lety, než došlo k rozdělení jednotlivých kmenů. Tento seznam dává dost dobrou představu o tom, v jakém prostředí tito lidé žili (co neznali, pro to slovo neexistuje), a částečně i, jak uvažovali.
    (Já sama jsem nečetla původní studii, znám jen shrnutí z jiné publikace, ale přišlo mi to hodně zajímavé.)

  6. ono je někdy fakt docela zajímavé a inspirativní, jak už naznačil Sikar, sledovat, jak mluví děti
    co totiž třeba může nastat, když někdo (ještě) neumí vyslovit všechny hlásky – čeština je v tomhle strašně kouzelná – jsme byli se synem na procházce a z boční cesty přicházela paní s takovým malým ratlíkem – a náš chlapec, protiže se psů bojím pravil „počkáme, až pejsek projde“ – jenže on ještě neumí vyslovit R… takže rozdíl ve významu je diametrální

    1. Pro mě je zajímavý sledovat, jak se děti na prvním stupni učí anglicky. V podstatě nerozumějí většině věty, skladba jim zatím nic neříká a jenom čekají, až se objeví známý slovíčko, a podle něj se dohadují, co je vlastně řečeno.
      Není vyloučený, že se podobně učí i mateřštinu. Skladbu pak nachytají stylem „to se říká takhle“ a těmi žerty, které si na jejich účet tropíme, když je učíme různé druhy bychů. („Já bych tam šel.“ — „Tak proč nejdeš?“ — „No nemůžu, říkám, že bych šel, kdybych mohl.“ — „Aha…“ Kdoví, jestli to aha neznamená, že človíček právě zařazuje „bych“ jako slovo s významem „neudělám, co říkám“?)

      1. Někde jsem slyšela, ale nevím, co je na tom pravdy, že do sedmi let věku dítěte funguje mozek tak, že u jazyka, který slyší, se mu sama vytváří správná gramatika – prostě to naposlechne a nemusí se to učit, pokud se s tím jazykem setkává pravidelně a nějak víc, tak se to tam samo uloží.
        A je fakt, že u vlastních dětí jsem pozorovala často zkomolená slova – ať špatným naposlechnutím či neschopností je správně vyslovit, případně špatný budoucí tvar slovesa, protože to neuměly odvodit, respektive použily špatné pravidlo (pamatuju se i na „budu pojedu“) – ale neuvědomuju si, že by dělaly nějaké zásadní chyby ve skladbě, podobně třeba doptávají neznámá slova, ale neuvědomuju si, že by se někdy stalo, že by mi nerozuměly smysl věty – vynechávám věty typu ukliď si hračky, přestaň s tím bouchat, hned teď sem pojď apod. tam sice mám občas pocit, že jsem právě nechtěně přepla svá mluvidla do maďarštiny či jiného „exotického“ jazyka a pro své děti jsem se stala zcela nesrozumitelným mluvčím, ale ten problém bude v tomto případě někde jinde 😉
        správně používat podmiňovací způsob oba dva zvládli cca okolo dvou let

        1. Já vím jenom, že pro mateřštinu (u dětí z bilingvních rodin je to taky jen jeden jazyk, bývá to jazyk toho, kdo se s dítětem baví nejvíc) je v mozku jedna rýha a pro všechny ostatní jiná. Takže je možný, že se mateřštinu děti učí jinak. (Ta rýha je až do smrti nepřepsatelná.)
          Fakt je, že fáze hraní si s jazykem je pro vývoj nezbytná. Není nezbytná u dalších jazyků, a pokud tam nastane, je to v jiné fázi znalosti a vypadá to jinak.
          Na tohle téma dělal můj dědeček svůj poslední výzkum, bohužel ho nedokončil, zůstalo to ve fázi krabic a krabic kartotéčních lístků. A podruhé bohužel jsem byla příliš malá, než abych ty lístky byla schopná nějak smysluplně využít, než se následně při stěhování ztratily.
          Ale moc by mě nechanismus dětské samovýuky zajímal. Třeba by se z něj dalo něco přenést do učení dalším jazykům.
          A možná je základoškolská výuka angličtiny nějak šejdrem, když jsou jejím výsledkem po pěti letech pouze jednoslovné odpovědi a dohadování se, o čem že ta věta asi tak byla…

          1. to je strašně zajímavý s tou rýhou, škoda, že se ten výzkum tvého dědečka ztratil
            každopádně ta doba batolecího a mladšího předškolního věku, kdy děti začínají mluvit, je strašně kouzelná – někdy se nad těma hláškama člověk fakt baví – i nad tím, jak si někdy přetransformují to, co slyší, do toho, čemu rozumí – což může být taky dobrý tip na to, jak ozvlášnit řeč postav – anebo spíš už rovnou děj povídky 🙂

  7. Známý ajťácký vtip na toto téma:

    IT rytíř vyrazí na draka.
    Usekne mu jednu hlavu, drakovi narostou dvě.
    Usekne dvě, narostou čtyři,
    usekne čtyři, naroste osm,
    usekne osm, naroste šestnáct,
    usekne šestnáct, naroste třicet dva,
    usekne třicet dva, naroste šedesát čtyři,
    usekne šedesát čtyři, naroste sto dvacet osm.
    Usekne sto dvacet osm a nenaroste žádná.
    Byl to jen osmibitový drak.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *