Legendy nebo povídky?

Někteří z vás možná už zaznamenali, že nemám rád slovo sága. Ano, zní epicky, ale ve výsledku je dnes všechno sága, protože se lidem asi nechtějí používat taková slova jako série nebo cyklus. Přitom kdybyste chtěli být puristé, tak skutečné ságy dneska nepíše nikdo, jedná se už jen o přenesený význam. Prosím, račte si přečíst, co je sága doopravdy. Právě úvahy nad ságami mě přivedly k tomuto tématu. Je úplně vhodné svoje dílo označovat za něco, čím tak úplně není?

Není to běžný jev, ale sem tam mi v rámci soutěží rukama projdou povídky, které v názvu obsahují právě podobná slova. Letopisy elfí říše. Pověst o kouzelném zrcadle. Legendy Blablatronu. Například, co je to pověst vám snad nemusím vysvětlovat, tohle jsme se učili všichni ve škole. případně snad doma máte nějakou knihu pověstí, tak ji otevřete a něco si přečtěte.

Když pak takovou povídku čtu, dost často přemýšlím, zda to doopravdy byla pověst. Pojmenujte povídku například Legenda o kouzelném luku. Jedná se o docela normální prózu, příběh dvou přátel, kteří najdou kouzelný luk a s jeho pomocí porazí draka.

Otázka zní, kde je nějaká hranice, co se dá ještě považovat za uměle stvořenou pověst a co už je normální povídka. Stručně, vezměte libovolnou povídku, kterou jste napsali. Optejte se sami sebe, zda si myslíte, že by šla označit za pověst. Dovedli byste si ji představit jako součást nějaké mytologie?

Řekněme, že tady se pohybuji na dost tenkém ledě. V takových Starých pověstech českých od Jiráska jsou příběhy, které by se daly označit za zcela běžnou prózu, ale zkrátka jde o takové to vyznění. Když už se něco jmenuje legenda, zkrátka se od toho očekává, že to jako legenda bude vyznívat. Jak vyznívá legenda? To by asi bylo na dlouho a vysvětlovalo by se to hodně těžko. Popadněte pár knih s pověstmi a čtěte. Načerpejte takovou tu esenci legend, pochopte, v čem spočívají. Jak na vás působí indiánské pověsti, pověsti o Praze nebo třeba Edda?

On i zmíněný Jirásek je víceméně převyprávěl tak, aby z toho byla próza. Mně třeba rukama prošly dvě knihy pověstí o Pardubicích. V obou byly ty samé příběhy, ale pouze v jedné ve formě prózy, jak si ji představujeme. Pověsti se mezi lidmi nejčastěji šířily a šíří jako stručná vyprávění, což zase byl případ té druhé knihy. Funguje to i dnes u městských pověstí. Rychlé sdělení mnohdy o pár větách, ze kterého by se často povídka dělala těžko. Mnohdy i s obsahem, který by se do jiné formy přepisoval stěží, protože vlastně nemá děj jako takový.

Stručně, pověst/legenda v klasickém pojetí, jak by si ji vyprávěli u ohně lidé před dávnými věky, by se asi vaší povídce nepodobala. Ačkoliv upřímně, čas od času přijde i povídka, která tak vypadá a výsledek je rozhodně zajímavý. Když totiž celý text pojmete například jako zmíněnou historku u ohně nebo v hospodě, kterou vykládá stařec shromážděným posluchačům, dosáhli jste toho, že jste se skutečné pověsti víc než přiblížili. Bez toho starce je to vyprávění, se starcem to má náhle šmrnc. Něco se tam děje, děti mu pokládají dotazy (=dialog), dospělí mu objednávají pivo, aby mluvil dál, atd. Není to pak povídka-legenda, ale spíš povídka o legendě. U takové v názvu slovíčko pověst nebo legenda rázem sedne do celkového stylu naprosto parádně.

Svoji povídku ve stylu normální prózy můžete pojmenovat jako legendu. Otázka spíš zní, proč byste to dělali? Nevyznívá to jako legenda, je to prostě dobrodružství dvou chlapíků s lukem. Není to prezentováno ani jako legenda, ani jako vyprávění legendy. Je to prostě povídka.

Tohle páchají opět většinou mladší autoři, jak jsem si všiml. Název je to první, co z povídky vidíme. Stručně, co vypadá zajímavěji? Kouzelný luk, Příběh o kouzelném luku nebo Legenda o kouzelném luku? Abych pravdu řekl, na první pohled by třeba mě osobně zaujal právě ten třetí. Je v tom prostě špetka marketingu. Má jistý šmrnc. Jenže současně tak se ta povídka klidně může jmenovat Dva lovci, Smrtící šíp nebo Jeskyně v horách.

Upřímně? Nemohu vám názvy s pověstmi a legendami zakázat. Ani nechci, protože na rovinu, nevadí mi to. Jenže se zamyslete, zda ten název není svým způsobem lživý. Je vhodný a vyjadřuje, co se snažíte povídkou sdělit? Pokud má jen lákat oči, mohou se najít čtenáři, kterým se to nebude líbit.

Jako téměř vždy – prostě se nad tím zamyslete.

Sikar

5 komentářů u „Legendy nebo povídky?“

  1. Jo, s názvama je to všeobecně těžký. Jak má vypadat takový pořádný název povídky/ románu/ filmu?
    Řekl bych, že to je téma na sakra hodně dlouho. Jak zmínil Sikar – název (čehokoli) je vlastně to první, co vůbec vidíme, před samotným obsahem daného výtvoru. Může to čtenáře/ diváka navnadit anebo naopak odradit.
    Jak ale vybrat dobrý název?
    Je třeba dobrý název Harry Potter a Kámen mudrců? Vážně, je to dobrý název? Když už dopředu čtenář ví, co se vlastně nachází v balíčku, co si Hagrid vezme v Gringotově bance? A že si celý text hraje na tajemno, že co že to vlastně je za tajemství, když už je to uvedeno v samotném názvu?
    Ano, ono je dobré, aby název byl nejpřesnějším vyzněním toho, o čem daný text pojednává, ale řekl bych, že zrovna v tomto případě (i v některých dalších) je to kontraproduktivní.
    Pak je ale takový druh názvů spíše opačného ražení. Podle mě třeba Měsíční zahrady od Stevema Eriksona. Samotný text je dobrej, to ne že ne, jenže bych neřekl, že to pojednává převážně o Měsíčních zahradách. Vlastně ty zahrady tam jsou zmíněny tak okrajově, že se snad o nich ani nedá bavit.
    Otázka tedy zní: Jde své dílo pojmenovat tak, aby to nevyzrazovalo nic o příběhu, tak ale zahrnovalo celí děj?
    Určitě to jde. Sice blbe, ale jde to…

    1. Tenhle problém, Lokkene, řeším docela často. Nedávno už jsem byl úplně zoufalý, tak jsem si vzal repliku z textu, která mi připadala trefná a poetická. (Ale patrně to byla úplná hovadina:))
      Líbí se mi jednoslovné názvy typu „To“, někde jsem četl o románu o němém chlapci, který se jmenuje „Silent“. (A vím, že už nejsou v módě)
      Moc se mi nelíbí názvy začínající předložkou „O…“. To je podle mě výsada pohádek.

      1. O co se nikdy nesázet
        O plot stálo opřené kolo
        O myších a lidech (eh… omyl, to už někdo napsal… ale není to pohádka)
        😀

  2. Já bych rozlišoval, jestli jde o název díla nebo o formu. Když pojmenuju povídku „Legenda“ není nutné, aby to legenda opravdu byla – stejně jako třeba od povídky „Paštika z husich jater“ (Asimov) nebudu čekat, že si ty stránky namazu na chleba a dám k svačině. Název je něco, co má nějakým, ne nutně doslovným, způsobem vystihnout dílo. Takže „Legenda o magickém luku“ je podle mě v pořádku. Chyba by byla, kdyby autor dejme tomu nazval povídku „Magický luk“ a následně ji potom třeba v úvodu prezentoval jako legendu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *