Dějové zvrat(k)y

Je vcelku normální čtenáře mást a podsouvat mu falešné stopy. Celou dobu podezříváte Frantu, že je vrahem, ale ono se nakonec ukáže, že to byl Pepa, který se tvářil, že on nic, on muzikant. Myslím, že jsem tu o tom měl nějaký článek před časem. Dnes bych se ale rád zabýval otázkou, kdy ještě jsou podobná překvapivá odhalení pro čtenáře snesitelná.

Zmínil jsem už dřív, že kromě pojmu dějový zvrat občas používám jeden dost podobný – dějový zvratek. Dějový zvratek je zvrat tak nečekaný a překvapivý, že ve výsledku nedává ani trochu smysl, protože sám autor o něm neměl nejspíš až do poslední chvíle tušení. Dáme si nějaké příklady.

Dějový zvrat může vypadat následovně. Archeologové objeví starodávný chrám a zkoumají ho, načež když najdou velmi cenný artefakt, ukáže se, že jeden člen výpravy je zrádce, který chce danou věc prodat nacistům. Nebo, pokud chcete fantastičtější příběh, je ten člověk nesmrtelným knězem oné staré civilizace a pomocí artefaktu chce obnovit její říši. V obou případech se hodí v textu místy lehounce naznačit, že tenhle člověk asi něco skrývá a je trochu podezřelý. Čímž někdy čtenáře lehce přesvědčíte, že ta postava je onen nic muzikant, a on bude podezřívat někoho jiného. Což je mimochodem dobře. Důležité ale předně je, že oba příklady v kontextu dávají smysl a souvisí s načrtnutým dějem.

Dějový zvratek vypadá tak, že archeologové najdou sarkofág, z něhož vypustí vraždícího zombie Hitlera, který jim během tří odstavců všem ukousne hlavy. Nebo na ně zaútočí mimozemšťani hledající nové otroky. Nebo se ukáže, že ten podezřelý člen výpravy je ve skutečnosti královna obřích mravenců a začne všem klást do mozku vajíčka. Vyberte si. S předchozím příběhem nemá nic společného ani jeden příklad.

Zkrátka a prostě, pokud něco, co má být překvapivé, je nečekané, budiž. Pokud je to nečekané, nesouvisející a činící celý předchozí příběh zbytečným, asi je něco špatně.

Výše jsem zmínil, že nejspíš sám autor netušil, jak povídka skončí, proto zvolil takový postup. Někdy je to na povídkách vidět. Cirrat se při vyhlašování výsledků Prázdninového psaní zmínila, že mnoho lidí píše velmi dlouhé úvody, jen aby poté závěr pro změnu vyřídili co nejrychleji. Pokud ten závěr dává smysl, fajn. Jenže co když autor psal a psal, jen aby zjistil, že už nestíhá sepsat celý načrtnutý příběh, tak to utnul něčím rychlým a nečekaným? Nečekaným někdy možná až moc, dáme si další příklady přímo z praxe.

Hlavní hrdina se vrací do rodného města v doprovodu svého sluhy. Dočkáme se popisů cesty i města. Vejde do svého bytu a začne se probírat věcmi v něm. Sluha pomáhá a najde křišťálovou kouli. Pohlédne do ní a ihned začne křičet, že musí utéct. Důvod? Následuje poslední odstavec příběhu, v němž je řečeno, že bohové se na to město z nějakého důvodu naštvali a začali ho v tomto okamžiku ničit.

Nejen, že závěr nesouvisel se zbytkem příběhu a násilně jej ukončil. Pokud se s něčím takovým setkáte, připravte se na to, že jediným odstavcem je mnohdy shrnut děj, který by vydal na celou povídku. Dokonce klidně zajímavější, než tu, kterou jste právě přečetli. Setkal jsem se i s textem, v němž se hovořilo o osvoboditelské armádě, ale než jsme si ji stihli prohlédnout, hlavní hrdina zemřel, takže o úspěšném osvobození byly dvě věty následované koncem.

Momenty, kdy se ukáže, že záporák byl jen nastrčenou loutkou někoho jiného, jsou občas podobného rázu. Pokud se ukáže, že skutečným géniem za zlým plánem byl někdo jiný, paráda. Ale je vhodné tu postavu znát dopředu. Představte si, že Frodo hodil prsten do sopky, Sauron je poražen… Ale co to? Skutečným temným pánem je jakýsi král z jihu, o kterém jsme do tohoto okamžiku ani neslyšeli.

Čtenář toho člověka nezná. Neví, co od něj čekat. Vlastně ho možná ani nezajímá. Ale autor najednou prohlásí, že on je tím, kdo za vším stojí.

Autoři by občas měli rozlišovat mezi tím, co chtějí oni a co asi budou chtít čtenáři. Čtenář si k postavám buduje určitý vztah. Jedněm fandí, jiné nemá rád, další jsou mu ukradené. Proto, když se naučíte nenávidět určitého záporáka, někdo vám do té doby neznámý ve vás asi jen těžko rozdmýchá emoce. Nejen, že takový dějový zvrat nemá pořádný význam pro příběh, on je dokonce i pro čtenáře mnohdy nezajímavý. To spíš pracujte s motivem zrádce, kterého měli do tohoto okamžiku všichni rádi. Nebo cokoliv podobného, je to váš příběh, že ano. Příběh rázem získá nový konflikt, který jej může hnát dál.

Proto prosím, než napíšete dějový zvrat, zamyslete se, zda:
– dává smysl;
– je zajímavý;
– neučiní celý předchozí příběh zbytečným.

Protože jinak se z toho může stát co? Dějový zvratek

Sikar

9 komentářů u „Dějové zvrat(k)y“

  1. No, to s tím Hitlerem je sice blbost, ale u mě by to mělo aspoň plus za to, že ti lidé všichni umřeli (i když rychle), což se mi i v takové situaci zdá docela reálné. 🙂
    A není to takové to klišé, jako když hrdinové mají před sebou monstrum tak silné, že by si na něj sotva troufla armáda, natož aby ho porazil jednotlivec.
    Takže aspoň něco.

  2. Souboj vraždícího zombie Hitlera s mimozemskou královnou obřích mravenců, která chce nacistům naklást do mozku vajíčka a udělat z nich tak zotročené kněze dávné kultůry!

  3. Hned jsem si vzpomněla na desatero pátera Knoxe pro psaní detektivek. Hned na prvním místě se skví: 1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
    Ano, ano, už páter Knox věděl, že zločince nemůžeme vytáhnout z kapsy v posledním odstavci. To se prostě nedělá 🙂

    1. Byl příjemný letní den, ptáci zpívali v korunách jabloní a zahradník upravoval záhony s tulipány… 😀

      1. Čili – vrahové budou buď ptáci (Hitchcock – Ptáci), nebo jabloně, které vytáhnou kořeny a vydají se na pochod za potravou (Wyndham – Den trifidů), masožravé tulipány (Brdečka – Adéla ještě nevečeřela), popřípadě ten zahradník. 🙂

  4. Hmmm, co když jsou vrahouni úplně všichni :)? Nevypadá to tak. Prostě máte tři hrdiny, stanou se tři vraždy, na konci se zjistí, že každý z hrdinů má na triku jednu z nich. Jenomže je také postihla ztráta paměti, takže se nakonec, v hádce o to, kdo si přisvojí jaké zásluhy, navzájem vyvraždí. A pak spáchá sebevraždu čtenář, protože to nerozdýchá.

  5. Já zas znám detektivní případ, kdy se 4 rozdílné postavy přišly přiznat, že zabily jednu a tu samou ženu, ale v jinou dobu a každý jinak. Taky neotřelý nápad.

  6. V jednom dílu Castla se tři osoby přiznali k vraždě stejné osoby naprosto stejným způsobem a všichni o tom byli přesvědčení 🙂

  7. Jo a napište někdo souboj zombie Hitlera s mimozemskou královnou mravenců, prosíííííím! 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *