Host: Arenga: Jak ve svých dílech (ne)ztvárnit skutečné osoby

Je to tak, nestíháme na všech frontách, všichni tři. Jelikož však máme skvělé přátele (a protože já jsem hlava děravá), dnes pro vás přesto máme zajímavé čtení.
Arenga se tentokrát podívala na problém, který čas od času řeší každý autor, zabývající se „ne až tak fiktivní“ fikcí. Aneb nač si třeba dávat pozor, když se rozhodnete do svého příběhu dosadit reálnou osobu.
Příjemné čtení, komentáře vítány!

Ekyelka

 

Nebudu zastírat, že mne k napsání tohoto textu trochu inspirovaly Sikarovy články o autorském právu. Nakonec jsem se ale posunula ještě o kousek jinam. Každopádně tento příspěvek (lépe řečeno jeho první část) neberte jako nějakou právní analýzu, k tomu se kompetentní necítím. Celkově jde spíš o zamyšlení nad problémy, s nimiž se autoři mohou setkat.

Vystupují-li v našich textech skutečné (historické) osobnosti, mohlo by se zdát, že otázku autorských či jiných práv není třeba řešit. Vždyť komu co brání použít jako postavu ve svém příběhu osobu, která skutečně existovala či dokonce dosud žije? Teoreticky nic. Prakticky můžeme narazit hned na několik zádrhelů – a to nejen v tom, že skutečnou osobu ve svém textu někdo použije, ale také jak ji použije (případně zneužije).

Jak již psal Sikar v souvislosti s postavami mytologickými: pokud nějakou postavu prakticky okopírujeme z jiného díla, narážíme na problém autorských práv – je prakticky jedno, jestli jde postavu mytologickou, historickou anebo fiktivní. Nicméně to není vše. Jména některých lidí mohou být totiž registrovanou ochrannou známkou (např. Václav Havel). Takže je dobré ověřit si, jakým způsobem můžeme takové jméno ve svém textu použít, aniž bychom se dostali do problémů. Samozřejmě se nebojme užít jméno takové osobnosti v historických souvislostech, kam nesporně patří – např. odehrává-li se děj povídky v době Sametové revoluce a studenti se baví o tom, co řekl Havel. Pokud ovšem na užití takového jména plánujeme vydělávat, budeme potřebovat povolení vlastníka registrované ochranné známky. Stručně řečeno: je lépe si některé věci zjistit předem, než se jimi následně nechat zaskočit.

Máme-li v plánu použít jako postavu ve svém příběhu nějakého skutečného člověka, měli bychom mít také na paměti, že je třeba respektovat právo na ochranu osobnosti. Čl. 10 Listiny základních práv a svobod konkrétně uvádí, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Dle § 11 Občanského zákoníku má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. To se netýká jen osob žijících, ale i osob již zemřelých.

Samozřejmě to neznamená, že se skutečným osobnostem, ať už žijícím či v nedávné době zemřelým, musíme úplně vyhýbat. Jestliže v našem příběhu vystupují skutečné, třeba i dosud žijící osoby pouze ve formě jakési „kulisy“ – tedy např. že hrdina někam jde, někoho potká či vidí, navštíví divadlo či koncert, získá autogram od oblíbeného zpěváka apod. – není třeba řešit vůbec nic. Pokud ovšem vytvoříme fikci, v níž ztvárníme nějakou konkrétní osobu způsobem, který se jí anebo jejím dědicům nebude líbit, případně jim dokonce bude připadat urážlivý, může se stát, že s podáním žaloby váhat nebudou. Něco jiného ovšem je, pokud se nám někdo objeví v textu v rámci nesporných historických souvislostí – a to i v případě, že takového člověka vylíčíme v nepříliš dobrém světle. Zde je však třeba držet se faktů a užívat důvěryhodné zdroje. Příklad? Píšeme román/povídku z dějin svého rodiště a sousedova otce označíme za nacistického kolaboranta. V tom případě bychom pro to měli mít dostatečné důkazy, např. rozsudek Mimořádného lidového soudu, který takové případy po válce řešil. Soused to možná označí za křivé obvinění, možná si bude stěžovat, že to na „jeho tátu někdo ušil,“ možná s námi přestane mluvit. Ale pokud na nás podá žalobu, šanci na úspěch – za předpokladu, že jsme použili správné zdroje, dobře je prostudovali a napsali pravdu – nemá. Otázka, zda příbuzným takového člověka udělat (byť i oprávněně) veřejnou ostudu, je samozřejmě na zvážení každého autora.

Co však s osobnostmi, které jsou mrtvé již velmi dlouho či ještě déle? Můžeme si s nimi dělat, co chceme? Teoreticky asi ano. Otázkou však je, jestli to skutečně chceme a co nám to přinese. A co to přinese našim čtenářům. A také jestli se nám to nemůže vrátit jako bumerang. Zamysleme se nad několika možnostmi, jak se k dané věci postavit. Podotýkám, že jde o zamyšlení – jako autora i jako čtenáře – a určitě si neosobuji nějaký patent na pravdu.

  1. Realita a reálnost nade vše

Tento přístup samozřejmě znamená nejpečlivější přípravu. Obnáší dlouhé hodiny shánění zdrojů, nastudování mnoha knih, článků a pokud možno i dobových pramenů a také jejich správnou interpretaci. Autor se nespokojí jen s holými fakty typu kdy, kde, kdo, ale snaží se přemýšlet v širších souvislostech a proniknout do tzv. mentality doby. Chce o dané osobnosti zjistit co nejvíce, zmapovat její život a osudy, porozumět příčinám jejího jednání. Získané informace následně použije a svou invencí pouze doplní tzv. bílá místa – i v tom se ovšem snaží držet všeho, co o daném člověku zjistil. Přemýšlí, co by v dané situaci dělal, jak by uvažoval, co by cítil. Provést takovou rekonstrukci je nesmírně obtížné, zvlášť když je zdrojů málo a člověk se pohybuje od jedné hypotézy k druhé. Ale jde o literární text nikoli o odbornou studii, takže to nevadí, zvlášť udělá-li to autor dobře a vylíčí danou osobnost plasticky a věrohodně, v souladu s tím, co se o ní skutečně ví. Jestliže daný příběh navíc kvalitně a poutavě napíše, může být četba takového textu čirým potěšením. Na druhou stranu je nutné podotknout, že jsou autoři, u nichž se dá sice tušit snaha, ale zůstanou na půli cesty nebo i méně. Jejich textem pak pochoduje leccos kromě oživené minulosti, případně se jimi vylíčené historické postavy spíše než skutečným lidem podobají strojeným figurám, které jako by vypadly z nějaké obstarožní učebnice dějepisu. A hrozí ještě jedno nebezpečí, totiž to, že člověk vezme přípravu tak ze široka a tak do hloubky, že se k vlastnímu psaní nakonec ani nedostane.

  1. Základní fakta stačí, dveře fabulaci otevřené

Autor chce do svého textu zakomponovat skutečné historické osobnosti, ale nechce strávit mnoho času sháněním a studováním podkladů. Spolehne se tedy na Wikipedii, v lepším případě si přečtete jednu či dvě publikace. Někdy to zcela stačí, zvlášť když se jedná o postavy vedlejší, které se ve vlastním, jinak smyšleném příběhu jenom mihnou. Autor se ovšem může dostat také do situace, že zkrátka není kde brát. Literatury o daném člověku není moc, a když, dá se sehnat jen obtížně, případně se toho o vybrané osobnosti stejně mnoho neví. V obou případech je výsledek ten, že si člověk udělá jakousi kostru z toho, co si nastudoval a zbytek prostě obalí nějakým masem (různé kvality). Může to fungovat? Jistě. I o lidech, o nichž se toho příliš zjistit nedá, lze napsat zajímavý a plastický příběh, možná dokonce zajímavější a plastičtější než o osobnostech, o kterých se toho ví relativně dost. Záleží také, kolik informací o dané době autor má, jak přesně či nepřesně vykreslí reálie a postaví kulisy – a jak purističtí budou čtenáři. Na druhou stranu se může stát, že to vůbec fungovat nebude, zvlášť v případě, kdy by si toho autor mohl zjistit mnohem víc, ale neudělal to nebo pokud mu unikly důležité souvislosti. Takže záleží na zpracování a také (možná především) na tom, o kom se rozhodne psát.

  1. Fikce a fabulace nade vše

    Zde se pohybujeme na poměrně širokém poli. Přístupů, jak danou látku uchopit (případně neuchopit) může být vcelku dost, vypíchla bych dva, které mne napadly jako první:

    a) Číst knížky a články o dané době autora nebaví a pečlivou přípravu považuje za ztrátu času, který je přece lepší věnovat samotnému psaní. Základní data o postavách zná – koneckonců, sám už nějaký ten historický román přečetl, takže předpokládá, že ví, jak na to. Něco si pamatuje ještě ze školy, něco někde četl, ale nejdůležitější je přece mít pořádný příběh – a na to, že z toho možná vznikne podřadný příběh, odmítá byť jen pomyslet. Takový autor namixuje pár skutečných postav, pár skutečných událostí, trochu si to upraví, aby to sedělo do jeho příběhu a časové souslednosti (pokud se s něčím takovým vůbec zatěžuje), vše přikoření pár smyšlenými informacemi bulvárního typu, zkrátka hlavně aby to bylo čtivé. To, jak moc si vymýšlí, průměrný čtenář přece stejně nepozná, případně mu na tom nebude záležet, protože samotný příběh je tak skvělý, že to přebije všechny případné nedostatky. Možná ano. Ale pak je na zvážení, jestli riskovat ostudu s pokroucenou historií a vypadat jako líný nedouk, nebo raději nepojmenovat postavy úplně jinak, případně nevytvořit rovnou nějakou fantasy alternativu k našemu světu a reálné historii. Možná by to onomu příběhu slušelo mnohem víc. Anebo ten příběh vůbec skvělý nebude, a pak ho ani takový transfer do jiného prostředí nezachrání.

    b) Nějaké články, knihy, možná i prameny má autor nastudované, vlastně toho o daných osobách a popisované době ví docela dost (nebo si alespoň myslí, že ví). Ale chce být originální, chce přijít s něčím naprosto novým. Možná chce i šokovat. Takže nechá volný průchod fantazii a bílá místa zalepí způsobem, nad nímž čtenáři zalapají po dechu. A proč se vlastně spokojit jen se zalepením bílých míst? I to, co o daných lidech a dané době víme, se přece dá interpretovat jinak, zajímavěji. Zkrátka proč nebořit zažité stereotypy? Otázka ovšem je, jak moc se takové dílo tváří jako historicky věrné. Pokud autor čtenáře hned na začátku upozorní, že se jedná do jisté míry o alternativní historii, může mu to projít (ale také nemusí). V každém případě led, na němž takový autor tancuje, je opravdu tenký a ze skvělého alternativního, inovativního díla může velice lehce vzejít smyslu prostý blábol. O tom, co si pak o takovém autorovi pomyslí čtenáři, raději ani nepřemýšlet.

  2. Historická fantasy a alternativní historie

Tady jsme už v podstatě někde docela jinde a tuto kategorii uvádím jen jaksi pro pořádek a úplnost. Má-li čtenář jasno, že jde o historickou fantasy případně příběh z alternativní historie, a je si tím pádem vědom, že může čekat prakticky cokoli s realitou možná souvisejícího jen okrajově či vůbec – pak je teoreticky dovoleno skoro vše. Proč teoreticky a proč skoro? Opravdu si autor nemůže pustit fantazii na dlouhý a velmi dobrodružný výlet? Může. Podmínka je jediná: příběh a prvky v něm obsažené by měly mít logiku. Bude-li autor pracovat ve svém textu s alternativou skutečné historie (jelikož zde mluvím především o postavách, tak např. tou, že Karel IV. nebyl řádným panovníkem, ale promiskuitním opilcem, který způsobil totální destrukci království), měl by nějak vysvětlit (či aspoň naznačit), proč šly dějiny jinudy, a v příběhu pokud možno pracovat s tím, k čemu to nadále vedlo. Podobné je to i u využití fantasy prvků. Autor např. obdaří Elišku Přemyslovnu magickými schopnostmi. Dobře, proč ne? Ale má je jen ona anebo jsou v tehdejší populaci v autorově podání běžné? Jestliže je má jen ona, jak je to možné? Kde se to vzalo? A k čemu to povede? A pokud se stane věc A, neovlivní či nezmění to nějak událost B?*) Zkrátka by se takové věci neměly v příběhu objevovat samoúčelně a i historická fantasy a alternativní historie by, podle mého názoru, měly mít jisté mantinely tvořené především logikou a znalostí reálné historie. Vidím to podobně jako s vařením: pokud znáte principy (tzn. máte základní vědomosti), klidně můžete experimentovat. Pokud je neznáte, přesto experimentovat můžete, ale výsledek lze pak očekávat jakýkoli.

 

Na závěr ještě malé upozornění: ať už píšeme o jakýchkoli osobách, které skutečně žily anebo dosud žijí (na žánru až tak nezáleží), neměli bychom zapomínat na dvě věci.

Tou první je zvážit, zda něco takového čtenáři skutečně budou chtít číst. Stručně řečeno jsou „hrdinové“, na které jsou lidé do jisté míry citliví. Vrátím-li se k výše uvedenému příkladu s Karlem IV. jakožto neschopným promiskuitním opilcem, snadno se může stát, že autor narazí. A nemusí jít zdaleka jen o Karla IV., takových historických osobností, jejichž „nevhodné“ zpracování může přinejmenším část čtenářů do jisté míry pohoršit či zcela znechutit, je docela dost. Druhou věcí je mít na zřeteli, že můžeme být tak věrohodní, že nám to naši čtenáři prostě budou věřit – a to i když si vymýšlíme. Zvlášť pokud se jedná o čtenáře mladšího věku, kteří ještě neumějí rozlišit, co je realita a co je autorova fikce. Takový čtenář pak může získat dojem, že „takhle to opravdu bylo“ – což vás sice jako autora může těšit, ale zároveň to přináší určitou odpovědnost. Znamená to, že se máme v kontextu této odpovědnosti držet jen reálných faktů? Nemyslím. Nepíšeme učebnici, ale beletrii. Na druhou stranu, pokud si vymýšlíme opravdu hodně, není asi úplně na místě tvářit se, jako bychom si nevymýšleli vůbec. A pokud píšeme beletrii, netvařme se, že píšeme literaturu faktu nebo učebnici. Ostatně, zvlášť u rozsahově širších textů, v nichž vystupují skutečné osobnosti, může autorovi i čtenářům udělat dobrou službu závěrečná autorská poznámka, v níž lze stručně objasnit, kam sahá realita a kde začíná fikce.

Arenga


*) Autor to vše samozřejmě čtenáři nemusí polopaticky vysvětlovat (tím by naopak mohl svému textu ublížit), ale měl by o tom sám vědět a v příběhu s tím nějakým způsobem pracovat.

5 komentářů u „Host: Arenga: Jak ve svých dílech (ne)ztvárnit skutečné osoby“

  1. Arengo, shrnula jsi to dobře, teď jen přemýšlím, do které kategorie patřím já. Snažím se zjistit o dané době co možná nejvíc, používat správně všechny reálie, ověřuju si i počasí, které v ten který den panovalo (člověk by neřekl, co všechno se dá dohledat), ale známé historické postavy používám jen jako kulisu. Daleko více mne zajímají obyčejní lidé a o těch v historických záznamech nenajdeme nic. Opravdu si netroufám psát o tom, jak přemýšlí Karel IV., ale Karlův panoš? Proč ne.

  2. Arengo, super článek. Já tedy o historických postavách zatím nepsala a zatím ani psát nehodlám, ale kdyby k tomu mělo někdy dojít, tak se nad tím zamyslím, přečtu si ještě jednou tvůj článek… a napíšu radši o někom jiném :).

  3. Arengo, se vším, co v článku píšeš, souhlasím na 100%. Historickou postavu už jsem v povídce měla. A že toho ověřování bylo… Nakonec to v textu ani moc vidět není, ale kdyby se do reálií rýplo, vidělo by se, že sedí. (Naštěstí se pouštím jen do kratších povídek.)

  4. „Druhou věcí je mít na zřeteli, že můžeme být tak věrohodní, že nám to naši čtenáři prostě budou věřit – a to i když si vymýšlíme.“

    Třeba fikce Pojídačí mrtvých? (Zfilmováno jako 13th warrior – Vikingové s Banderasem.)
    Doteď si mnoho lidí myslí, že je to na motivy opravdových zápisků cestovatele Ibn Fadlána, ale přitom z reálných zápisků vychází jen první kapitola (setkání Arabů s volžskými Varjagy a pohřeb v lodi). Zbytek je čistá fikce. Dobře napsaná fikce.

  5. Arengo, ten článek je moc dobře napsaný. O reálných historických osobnostech píšu poměrně často a snažím se vždycky (v daném čase do termínu) nastudovat co možná nejvíc. Většinou se dostanu k takovým informacím, že si říkám, že není potřeba ani nic přidávat, jen to pěkně sepsat, trochu objasnit pohnutky a dopady jednání postav a je příběh jako víno. Ale při těch přípravných pracích se jeden nadře jako kůň (a, jak si psala výše, nebýt termínu, nezačal by autor ani psát).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *