Postavy vs. celky

Občas se během hodnocení soutěže stane, že nějaká povídka upozorní na problém, který se vyskytl ve více textech. Začnu trochu odbočkou. Řekněte mi, o čem je například původní Star Trek. Odpověď je snadná – vesmírná loď Enterprise cestuje kosmem a zažívá dobrodružství. Tak, a takhle je to špatně. Loď sice cestuje, ale dobrodružství zažívá její posádka. Dnes opět jednou bude článek o extrémech, co taky mohou lidi napsat.

Zmíněná povídka upozorňující na problém skončila v soutěži druhá a jmenuje se ,,Jak napsat bestseller“. Jedná se v zásadě o takovou parodii na začátky některých autorů, protože její hlavní hrdina je právě takovým tím tápajícím začátečníkem, který chce psát, ale neví, jak na to. Hned na začátku je mu tam vytknuto, že v jeho textu jsou kosmické lodě, ale ne postavy.

Dá se považovat za náhodu, že člověk celkem obratem natrefí na víceméně takovou povídku, a když se zamyslí, vzpomene si na víc podobných?

Nemusí se jednat o kosmickou loď, ale jakékoliv seskupení více lidí. Armádu, loď, skupinku dobrodruhů. Představte si Pána prstenů, ve kterém je společenstvo po celou dobu prezentováno jako jediný organismus. Zní to divně? Někdy bych si přál, aby se tyhle příklady týkaly jen hodně mladých autorů, ale nakonec se vždy najde i dost starších. Zrovna malým družinám se tohle mimochodem nestává tak často. Obvyklou obětí jsou armády.

Jedná se jako dost často o snahu o epické vyznění. Deset tisíc rytířů je sice víc, než jeden jediný, ale jako v tolika případech je tady méně někdy více. Jednoho rytíře můžeme sledovat na každém kroku. Víme, co dělá, na co myslí, jaké má touhy, cíle, chutě a nechutě. Deset tisíc jedinců najednou takhle sledovat nemůžeme. To je dav. Armáda. Co armáda obvykle dělá? Pochoduje, bojuje, odpočívá, dobývá…

Už víckrát jsem se vyjádřil, že povídka bez děje, pouze plná akce, se nedá pokládat za příběh a většinou bývá i docela nudná. Pokud hrdina jen mává mečem nebo střílí z pistole, je to poněkud monotónní, ale přesto u toho může aspoň házet vtipné hlášky a i popis akce je třeba poměrně barvitý.

Teď si představte to samé u celé armády. Jak vypadá akční scéna potom? V nejlepším případě to vše třeba sledujeme očima konkrétních jedinců, kteří se mohou k situaci nějak vyjádřit. Trochu slabší bývají prosté popisy, jak lučištníci vypustili šípy, kavalerie se rozjela vpřed a pěchota se dala na pochod. Samí anonymní lidé, žádná individualita.

Když na vašeho hrdinu vyskočí z lesa příšera a nastane akční scéna, je to v pořádku. Úskok, tasení zbraně, boj, pronásledování, právě jste třeba napsali fakt dobrou pasáž. Jenže nechte zaútočit nepřátele na anonymní dav. Pokud jsme dosud sledovali armádu jako celek, je značná šance, že se následně dočkáme velice suchého shrnutí ve smyslu ,,zaútočili na ně skřeti, ale vojáci tasili zbraně a po chvíli boje útočníky odrazili“.

A ano, našly by se povídky, v nichž podobné hromadné ,,akční“ scény tvoří značnou část textu a po chvíli to nudí. Je to pak opravdu horší, než jeden bojující hrdina.

Podívejme se teď na ty lodě. Všimli jste si právě ve Star Treku (v potaz berme seriály, které musely vždy pracovat s menším rozpočtem, než filmy), že bitvy vesmírných lodí sice mohou být trikově velmi kvalitně zpracované, ale přece jenom záběry na plavidla se šetřilo? Je lacinější natáčet lidi v kulisách můstku, kteří pokřikují rozkazy a podávají hlášení.

A víte vy co? Sice spousta lidí bude brblat, že to byla jen úspora peněz, ale já pak věřím, že tu loď mají řídit skuteční lidé. Kdyby ty bitvy byly jen vesmírnou přestřelkou bez jediného slova, sice by to asi vypadalo dobře, ale z posádky, které máme fandit, by se stal výše zmíněný anonymní dav.

A teď opravdu napište celou povídku o tom, jak loď někam letěla, loď bojovala s jinou lodí, loď přistála na planetě…

Začínající a stále ještě tápající autoři, toto směřuji na vás. Postavy. Chceme postavy, ne celky. Celek něco dělat může, ale tím, co doopravdy děj posouvá vpřed, jsou jednotlivci. Ti jednotlivci ať jsou ideálně každý jiný a ne podle kopíráku.

Děkuji.

Sikar

Na závěr – stejně jako předchozí tři roky, i letos budeme součástí programu na Pragoffestu. 3.2.2017 vás tam rádi uvidíme. Za ostatní mluvit nemohu, ale já už například chystám přednášku 10 typů fantasy, které raději nepište.

9 komentářů u „Postavy vs. celky“

  1. hm, 10 typů fantasy které raději nepište – to bych si ráda poslechla
    ale stejně jako minulý rok holt bohužel, dostat se do Prahy je pro mne nereálné 🙁

  2. Ale četla jsem jednu skvělou scifi povídku, ve které byly hlavními hrdiny lodě. Pravdou ovšem je, že ty lodě měly notně vyvinuté vědomí… Takže to vlastně byly postavy. Už si nepamatuju, od koho byla, ale opravdu stála za přečtení. 😀

    1. Karel Plíhal o nich dokonce složil básničku:

      Pod oblohou temně šedou
      člun Á a člun Bé si jedou.
      A když vyjde slunce
      vyjede i člun Cé.

    2. Ale jistě, namátkou Clark (do lodi je jako řídící prvek vkomponována lidská mysl, člověk uvnitř lodi pak cítí senzory), Hobbová (lodě jsou ze speciálního dřeva a ožívají pomocí konkrétního rituálu, pak mají vlastní osobnosti a vůli), Kadlečková (lodě jsou další mimozemský druh)… Ale o tom článek není.
      Článek je o tom, jak se dá přehnat, a tím pokazit figura, která v povedené a funkční formě vypadá takto:
      Napětí eskalovalo, až na skonku jara Nauthie konečně vyhlásila Isterijsku válku. (Samozřejmě to nedělaly ty země, že, ale jejich panovníci.)
      Grond se plazil dál. (Beranidlo se samo neplazí, pochopitelně ho táhli skřeti.)
      Jako u všech figur, musí se to prostě umět použít a nesmí se to přehnat. Nebo když se to už přežene, mělo by to pak vypadat jako u toho Clarka nebo Plíhala.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *