O neexistujícím konci

Možná to sami dobře znáte: celý rok šlapete jak švýcarské hodinky, honíte jednu uzávěrku za druhou a poctivě pracujete, abyste si mohli na konci prosince slastně oddechnout: padla! A pak přijde leden – a celý blázinec začne nanovo.

Kalendář v tomto ohledu bývá zrádný: během silvestrovského juchání dorazíte k poslednímu listu či řádku, spokojeně kývnete hlavou, jací jste byli pilní pašáci, a kalendář zrušíte. V kamnech, ve sběru, případně výmazem bitů. Jenže ouha! Především virtuální kalendáře a diáře mají tu nepříjemnou vlastnost, že automaticky i po Silvestru naskočí další den – vlastně spousta dalších nových dnů, kdy je třeba makat, pracovat, dřít, zkrátka psát.

Taky vás to občas deprimuje? Cítíte se lehce pod psa, případně více jako v bludném kruhu a unavení věčným koloběhem? Nemusíte věšet hlavu, zdaleka v tom nejste sami.

Jak se tedy dostat zpět do oné činorodé nálady a nadšeného zápalu, kdy celé vaše Já žilo, zářilo a tepalo jen pro ten (či onen, případně tamten) Jediný Text? Nejschůdnější cestou je zapomenout, že nějaký konec existuje. Když se rozhlédnu po malém českém (a menším SFFH) rybníčku, je tu na výběr slušná zásoba literárních soutěží, klání a přehlídek, jichž se může aktivnější autor účastnit během celého roku. Plynule tak přecházíte z jednoho textu na jiný a žádný kalendář vás neovlivní – snad jen v případě, kdy si potřebujete ověřit data uzávěrek.

Dobře, takhle šílení nejsme, říkáte si. Rozprostřít pozornost do celého roku sice zní fajn, ale… Máte pravdu. Není třeba se účastnit všech vyhlášených soutěží (i když znám pár entit, co svého času něco podobného spáchaly a byl to neuvěřitelný fičák). I autor je jen člověk a potřebuje nějaký čas na regeneraci a odreagování. Někdo ho věnuje dosud zanedbávané rodině, ostatním koníčkům, jiný se snaží dohnat pozapomenuté čtivo (protože knihy také vycházejí neustále) a podobně. Jenže jak se pak zase dostat do tempa?

Můžete se ocitnout ve dvou situacích.

  1. Dostali jste grandiózní nápad, který volá po zpracování. Co volá, on přímo huláká a ječí jak válečná polnice! Gratuluji, nemusíte nic řešit – příběh to vyřešil sám a zkrátka vás pohltil. Nutkání psát je přímo fanatické a odpočinek se pro vás stal cizím slovem.
  2. Víte, že byste měli zase začít něco psát. Důvody se mohou lišit (od „slíbil/a jsem text tomu a tomu“, přes „hele, tenhle kousek mi tu hnije už řadu let, měl/a bych ho dopsat“ až po „zlá teta Ekyelka mě otravuje, že chce nový text!“), ale výchozí bod je stejný. Cosi vám našeptává, že je načase se vrátit do sedla a zase kopnout do vrtule, ale něco jiného vás svádí k rozehrání nové gamesky, případně ke sjíždění několikahodinových videí s roztomilými koťátky a podobně.

Jakmile se dostanete do této situace, záleží všechno jen na vás a vaší vůli. Můžete psaní donekonečna odkládat a v duchu se užírat, že to odkládáte. Garantuji vám, že než se rozhoupete k pořádné práci, uplyne minimálně měsíc. Jak to vím? Inu, přestože jsou všichni lidé jedineční, jisté vzorce chování se pravidelně opakují – a třeba mně trvá kolikrát i čtvrt roku, než se vyhrabu z pozávěrečné chandry*.

Zní to povědomě? A dostáváte chuť se takovému stavu vyhnout? Nebo už jste utopení v záplavě rozptylujících detailů a netušíte, jak z toho ven? Internet je sice plný rad, jak se vyhnout lelkování a otálení (alias prokrastinaci), ovšem pár jich mohu zmínit i tady.

  • Najděte si partnera pro psaní. Kamaráda, spřízněnou duši, co je ve stejném loji, lačného betačtenáře, je to jedno. Zkrátka týpka, co vás bude pravidelně otravovat, jestli už máte další kus textu – a co je důležitější, týpka, který si po přečtení dá tu práci a čas se ozvat, co a jak se mu ne/líbilo. Živé rozhovory o vznikajícím textu v sobě mají energii, jaká nakopává rovnou ke hvězdám, navíc druhý pár očí s jiným mozkem vám často pomůže vznikající nesmysly utnout hned v zárodku. Čas, který byste tedy ztratili třeba při korekturách a přepisování, je velkým bonusem.
    A ano, příjemnější jsou sedánky naživo, protože neverbální komunikace dělá svoje, ale tenhle systém vzájemné podpory funguje i ve virtualitě. Testováno, potvrzeno.
  • Pokud jste soutěživější typ (nemyslím naprosté vyplašené lišky, do kterých musíte půl roku kopat, než se rozhodnou konečně něco někam poslat), vyberte si soutěž, která má uzávěrku v rozumném časovém horizontu. Sami sebe byste měli znát nejlépe, především znáte styl a tempo své práce. Pokud víte, že vám tři měsíce na 10 normostran stačí, a na nic delšího se zrovna necítíte, stanovte si tento cíl. Opět je vhodné se o tomhle rozhodnutí zmínit před přáteli – především před těmi, co jsou zvědaví na vaše úspěchy. Jejich pravidelné dotazy by vás měly podnítit k práci; v ideálním případě pokud se zaseknete, nebo bude lenora příliš velká, se může ze zvědavého přítele stát přítel z předchozího dobu, což je dvojitá výhra. Stihnete uzávěrku a ještě si užijete živější způsob tvorby.
  • Necítíte se na soutěžení, nemáte kamarády, jste sami na opuštěném ostrově a vlastně nemáte ani přístup k netu (a já marně přemýšlím, jak vůbec můžete číst tyhle řádky). Přesto chcete začít zase psát. Ok, byť je to ten nejméně pravděpodobný případ, i to se může stát. Máte v sobě aspoň špetku sebekontroly? Výborně! Individuální plán sice zní děsivě, ale dá se obrátit v jednoduchou a zábavnou hru. Každodenní zapisování událostí, co vás pobavily, rozesmály, potkaly či rozlítily, se může po měsíci změnit v základní materiál pro malá literární cvičení. Některé zápisky přepište do reality svých oblíbených hrdinů (tedy jak by se zachovali oni, potkat je to, co vás v uplynulém měsíci), jiné zkuste napasovat do rozličných forem (třeba taková soudnička o střetu s hádavým sousedem by mohla mít zajímavé vyústění, odkud je už jen krůček k trileru, detektivce nebo hororu!).
    Problémem tohoto typu rozepisování se je autorova osamělost. Motivace, kterou v sobě ukrývá společnost druhé bytosti, tady zkrátka chybí. Chápu však, že pro některé introverty je tohle schůdný způsob, jak se rozcvičit a najít v sobě ztracenou jiskru. Jak jsem už psala: chce to především hodně silnou vůli, abyste u svého plánu zůstali.
    Postřeh z reality: s kamarádkou jsme si onehdy řekly, že řetězák zvaný Pozitivní výzva (během týdne denně vypsat na svou FB zeď tři dobré věci, co vás daný den potkaly) je škoda neudržet déle. Mám za sebou dva a půl měsíce a není problém každý den shrnout do více než jen pár slov (pokud tedy není daný den natolik perfektní, že ho vystihne třeba jen jeden výraz). I to je svým způsobem literární cvičení, vhodné pro rozepsání a k získání návyku pravidelně psát.
  • Máte vybraný námět, ale do samotného psaní se vám zatím nechce? Zanořte se do sbírání reálií, nápadů a detailů! Vytváření pozadí pro samotný příběh hodně často vede ke vznikajícím útržkům textů, dialogů nebo popisů, což už je jen malý krůček k souvislému psaní. Ano, velkým problémem je, pokud se naplno věnujete jen sběru materiálu a psaní příběhu neustále odsouváte, ale ruku na srdce: jste malé děti nebo svébytné a samostatné bytosti? Buďte na sebe trochu zlí a hlídejte se! Konec konců i to psaní je přeci koníčkem a potěchou. Tak si ji neodpírejte!

Samozřejmě existuje celá škála dalších způsobů, jak se nakopnout. Nepomůže-li jeden, zkuste jiný. Nezastavujte se. Vzpomeňte si, proč to vlastně podnikáte, i to je důležité. A jestli ani to nezabere – lidi, nevěšte hlavu. I čtenáři jsou potřeba a my je milujeme. Že jo?

Psaní zdar a tomu našemu zvláště!

Ekyelka


* Stav spisovatelův, kdy úspěšně dotáhne veškeré práce na textu do finále, příběh pošle do světa a konečně se toho nevděčníka definitivně zbaví. Období lehké deprese, že už je po všem, a velkého osvobození kvůli témuž. Často provázeno přímo hmatatelnou únavou při pomyšlení, že by se autor okamžitě znovu vrhnul do práce.

2 komentáře u „O neexistujícím konci“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *