Když kritizuješ, nesrovnávej!

Ještě máme pondělí, je tedy čas šokovat vás článkem. To jste nečekali, co?

Nebudu dlouho odbíhat a půjdu rovnou k věci. Hodně často se stává, že lidé padají do schematického myšlení. Příkladem budiž, jak americká spisovatelka Diana Gabaldonová zareagovala na Řeky Londýna Bena Aaronovitche:

Možná to po rozkliknutí bude vidět lépe, ale v angličtině tam je „What would happen if Harry Potter grew up and joined the Fuzz“, což čeština věrně kopíruje: „Co by se dělo, kdyby dospělý Harry Potter začal pracovat u policie.“

A teď, přiznám se, že jsem Aaronovitche ještě nečetla (což se chystám napravit, jakmile budu mít chvíli času – takže tak za tři roky), ale od lidí, co se k němu dostali, mám zprávu, že jediné, co má jeho série společného s Rowlingovou, je magie a Velká Británie. Opravte mě, jestli se mýlím, opět, předesílám, že já s ním vlastní zkušenost nemám.

Mimo jiné i proto, že když jsem viděla plakáty oznamující vydání Řek Londýna, moje první reakce byla „do haj… háje, zase další zas…oukaný klon Harryho Potěra“. Čímž prý jak autorovi, tak hrdinovi velice křivdím.

Ale Gabaldonová položila rovnítko mezi Petera Granta a Harryho Pottera a tím mě naštvala. Ne, že bych neměla Potterovský svět ráda, ba naopak, ale raději budu číst originál, než sto osmdesátý klon. A že jich je (v hudbě mě remake naopak baví, ale teď se bavíme o písmenkách). Nakonec nebude vůbec od věci, že se ke čtení pro radost ještě pár let nedostanu, mezitím si tohle mentální spojení snad přebiju tím, že Peter Grant je svůj, respektive Aaronovitchovův, a pokud chci Potěrovský svět, musím počkat na další film o fantastických zvířatech.

Navíc to tak trochu funguje jako lživá reklama. Co když zapálený fanda Harryho Pottera bude hledat u Aaronovitche staré rowlingovské známé? Bude pak z knihy zklamaný, protože inzerovala něco, co nemá šanci dostat. A neříkejte mi, že takoví lidé nejsou, že si musí uvědomovat, že to není ten samý autor a ta samá série, když musím zase vytáhnout svou oblíbenou historku, jak mi personální referentka jedné firmy rozhořčeně sdělila, když přišla řeč na mého koníčka, že teda ten Pán prstenů není žádná pohádka, že na to vzala své dvě malé děti a ty se pak v kině bály…

Budu si teď tak trochu hrát na „my a oni“ – zatímco „my“, fantastici a příznivci magie víme, že Aaronovitch je něco jiného, než Rowlingová nebo třeba Jim Butcher, i když se všechny tři příběhy týkají magie zasazené do současného světa, „jim“, tedy lidem, kteří do našeho rybníčku zas tak často nezabloudí, stačí „hele, prej je to jako ten Harry Potter“.

Každopádně, pokud se vrátím ke čtení povídek vašich kolegů a kamarádů, musím tohle omlátit o hlavu mnoha lidem, sobě velmi často také. Je to zatraceně chytlavé. Ve chvíli, kdy vám začne povídka něco připomínat a vy tenhle pocit nedokážete vypnout, už nečtete to, co máte před sebou, ale promítáte si do toho pocity z něčeho, co máte nějakou dobu hotovo a odloženo.

Dejme tomu, že bych byla alergická na Tolkiena. Ve chvíli, kdy uvidím v povídce slovo „elf“, spojím si dílo před sebou s Tolkienem a budu vůči hodnocené povídce daleko nesmlouvavější, protože Tolkiena nemám ráda. Už nebudu číst soutěžní povídku nebo něco, co jsem dostala na betění (které mimochodem nedělám; já nejsem dobrá beta), budu číst něco, co je „jako Tolkien“ a budu z toho otrávená.

No ale elfové jsou třeba i v Trhlinové válce od Feista a řekněme, že Feista zase naprosto nekriticky zbožňuji. Pokud pořád ještě nevypínám svoje emoce spojené s minulými zážitky, pak podle toho, který z těch dvou světů mi autor připomene víc, se mi jeho povídka bude líbit více či méně.

Ale ani jedno přitom není vůči autorovi fér, protože tím, že ho čtu „přes filtr“, mu nedávám šanci, aby mě uchvátil nebo otrávil on sám.

Tohle si zasloužilo samostatný odstavec a zdůraznění.

Obojí je kulaté ovoce, roste to na stromech a je to v nějakém odstínu červené. Uvnitř je to úplně jiné a chutná to jinak. Taky na jedno jsem alergická a na druhé ne...

Na obrázku máme podobné věci: obojí je kulaté ovoce, roste na stromech a je v nějakém odstínu červené. Uvnitř vypadají úplně jinak a mají jinou chuť a já osobně jsem třeba na jedno z nich alergická a na druhé ne. Stejně tak povídka, která vám připomněla pomeranč (ovoce, má kůru a pecky a roste na stromech), může být ve skutečnosti třeba… třeba avokádo!

Funguje to (stráááášně překvapivě) i naopak: ve chvíli, kdy autor píše samostatnou povídku, která není a nemá být součástí většího celku, pak by měl zákonitosti svého světa alespoň hrubě načrtnout. Stejně tak by měl do určité míry, podle místa k dispozici a jejich důležitosti, představit své postavy, protože nemůže spoléhat na to, že jeho čtenář zákonitě jiné jeho povídky z toho samého světa četl a ví, o koho a o co jde.

Pokud v tu chvíli autor vezme a beze změny obšlehne něčí již hotový svět, buď přizná, že píše fanfikci, nebo je prostě líný. Vybere si hotovou kulisu, se kterou si nedal práci a nepromyslel ji, prostě ji tam fláknul a čeká, že bude čtenář unešen.

Heleďte, já nemám nic proti tomu, když si někdo ohřeje obsah konzervy v mikrovlnce a chutná mu to, ale když to servíruje mně, čekám, že mi řekne „hele, plakátová polívka z Tleska, jak moc to chceš ohřát“ a ne „pět hodin jsem stál u plotny a všechno jsem dělal sám“.

Ale zpátky ke kritice.

Ve chvíli, kdy někomu poskytujete zpětnou vazbu, není dobré začínat slovy „A znáš [dílo, které vám to jeho připomnělo]?“

Hodně často nezná. Pokud vysloveně nejste kamarádi už nějakou dobu a navzájem jste si neprohrabali knihovny, nemůžete ani tušit, co dotyčný četl nebo nečetl. Vaše kritika pak má nulovou vypovídající hodnotu.

Proč to tak vlastně funguje?

Je to mechanizmus, který lze vysvětlit pomocí pojmu schématické myšlení. Hrne se na nás obrovské množství informací, a pokud se z toho nechceme zbláznit, musíme je třídit podle priorit a pak podle toho, jestli nás zajímají nebo ne.

(Mimochodem, autorem otazníkovykřičníkového obrázku je David Hayward. Z nějakého důvodu obrázek nechce zobrazovat titulky.)

Když jdu po chodníku jako chodec, mám čas všímat si lidí kolem sebe, jak jsou oblečení, upravení, třeba někomu pochválím šaty nebo účes. Když jedu kolem stejných lidí autem, zajímá mě jenom „chodec vstupuje do vozovky – chodec zůstává na chodníku“. Auto se (za normálních podmínek) pohybuje rychleji než pěší člověk, zároveň pro něj platí trochu jiná pravidla, například nesmí na chodník, a díky ostatním rychle se pohybujícím vozům musí řidič za běžné situace zpracovávat daleko více informací, než chodec na chodníku.

Tohle je hodně hrubý příklad, ale tam, kde naše mysl byla zvyklá zpracovávat nějaké konkrétní množství informací, jich díky moderním technologiím najednou dostáváme mnohem, mnohem víc. Abychom se s nimi nějak vyrovnali, máme podvědomě na základě minulých zkušeností vypracované kategorie, do kterých příchozí informace padají, jako by to byly příchozí e-maily tříděné podle nastavených filtrů. Vytváříme si takzvaná schémata, co dělat v té které situaci, ať si toho vědomi jsme nebo ne (proto mimo jiné pomáhá i teoreticky procházet scénáře, co dělat třeba v případě nějaké nehody – mysl si natrénuje nějaký seznam činností a zařadí si to do příslušné kolonky „když – tak“).

Ten samý mechanizmus funguje právě i v případě domnělých či skutečných podobností textů: „něco takovýho nás předtím bavilo, to bude dobrý“ nebo „když se v něčem posledně objevili elfové, pekelně nás to nudilo, odmítni to“. A to je všechno fajn, pokud něco čtete, abyste se u toho pobavili.

Ale pokud jste někomu slíbili betaření nebo rovnou kritiku, prostě nějakou zpětnou vazbu, pak musíte tyhle filtry vypnout.

Co teď s tím? Jak zajistit jednak sobě co největší možnou objektivitu, jednak svému autorovi, jehož dílo pitváte, zpětnou vazbu, kterou může skutečně použít?

Ve chvíli, kdy sami sebe nachytáte na švestkách, zeptejte se sami sebe, které konkrétní kousky té povídky vám něco připomínají a proč.

Možná budete muset chvíli pátrat a hrát si na detektiva, ale třeba zjistíte, že styl, jakým autor píše, používá příliš mnoho květnatých obratů a je to přesně to, co jste vy sami páchali na začátku, kdy jste psali lyrické fanfikce na cokoli, co bylo zrovna v módě.

Třeba budete překvapeni tím, že jste alergičtí na upíry, protože je jich v poslední době všude habakuk. Pak vám nezbývá než milé zubatce rozpitvat: jak je autor napsal? Měl dobrý nápad a nepovedlo se mu ho využít? Neměl nápad a potřeboval nějaké klišé, tak je tam namontoval? Má to, že je postava upír, nějaký vliv na příběh? Mění to nějak pravidla světa? Využije upír někdy své upírské schopnosti, nebo se jen tak řeklo, že je upír a všichni tomu věří? Dala jsem vám jen pár příkladů otázek, které v tu chvíli můžete použít.

Tohle vám jednak umožní odhalit své vlastní spouštěče (a budete se třeba upírské sekci v knihovně při hledání volnočasové četby vyhýbat obloukem), naučíte se přepínat mezi zábavou a „prací“ a zvyknete si zkoumat a posuzovat každou povídku jako jednotlivý kousek bez toho, aby vám do toho zasahovaly vaše vlastní oblíbenosti a neoblíbenosti.

Málem jsem zapomněla citovat svůj oblíbený rozhovor s forenzní genetičkou Halinou Šimkovou:

„To je známá věc, že nejhorší, co se může při rekognici nebo sestavování identikitu stát, je, že svědek řekne, že ten chlápek vypadal třeba trochu jako Martin Dejdar. Tak to je konec. Jeho mozek totiž překryje všechno, co si o té osobě pamatoval, obrazem Martina Dejdara. Když se pak bude sestavovat portrét, vyjde z toho Dejdar.“

Martina Dejdara si jako herce nesmírně vážím, ale taky ho nemusím vidět všude.

Takže, milé bety a kritici, povídky ke zpracování do jedné tlapy, tužku nebo propisku do druhé a pitvat, pitvat, pitvat! Hlavně nepřehlížejte věci, protože vám povídka připomněla něco jiného, a kritizujte bez Dejdarů!

5 komentářů u „Když kritizuješ, nesrovnávej!“

  1. Já třeba v tomhle (ve srovnávání) až takový problém nevidím. Přijde mi přirozené, že si člověk po přečtení určitého kousku textu (nebo celého textu) uvědomí, že je to psané podobným stylem jako to a to, nebo že mu to připomíná to a to.
    Ne každej musí psát nějakým způsobem, který může být charakteristický pro jinýho autora a když už nesrovnáváme podobnost, srovnáváme aspoň kvalitu (možná ze subjektivní perspektivy). Já když si něco přečtu, dokážu +- určit jestli se mi to líbilo víc nebo míň jak tenhle a tamten text. Prostě podvědomě srovnávám. Tomu prostě nezabráním.

  2. A co (potenciální) čtenář hledající úlevu od nekoněčného omílání HP? Ten si oddechne, neprovádí textovou analýzu, přece.

    1. Ten si neoddechne, ten totiž knihu s takovouhle reklamou vůbec neotevře. Což je další úskalí přirovnávacího marketingu.

    1. Elfové jsou už ve středověkým folklóru – přinejmenším. A jejich pojetí je silně různý – velikost, morálka, schopnosti… Moderní fantasák ale nejčastějc nějakým způsobem navazuje na ten obraz, co zformoval Tolkien (byť třeba tak jako Sapkowski).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *