Hlavně s citem!

Kdysi dávno jsme se zabývali tématem, že někteří autoři jako kdyby se snažili soustředit na zrakové vjemy, ale zapomínali, že jejich hrdinové i čtenáři mají i jiné smysly. Dalším problémem jsou pak tací, kteří si sice na více smyslů vzpomenou, ale trochu problém jim činí fakt, že člověk není jen tělo, ale i mysl.

Zrovna nedávno jsem četl povídku, které na první pohled nic nechybělo. Zajímavý námět, příběh odsýpal, nechyběly dějové zvraty a akce. Přesto jsem se do toho nemohl začíst, nebavilo mě to a pořád jsem měl pocit, že tam něco chybí.

Problém byl v postavách. Sice měla být každá nějakým způsobem unikátní, ale rozdíly mezi nimi se daly vnímat jen těžko. Důvod byl prostý. Postavy sice komentovaly dění kolem sebe, ale jako kdyby ho opravdu neprožívaly. Mohly být v sebevětším nebezpečí, mít neuvěřitelnou radost nebo prožívat ztrátu blízké osoby, ale jako kdybych četl o stroji, ne člověku. Věděl jsem, co se stalo, znal jsem fakta, ale neměl jsem tušení, co postava cítí. Až tak do extrému jde jen sem tam nějaká povídka, ale existují.

Pokud chcete napsat opravdu živou postavu, emoce jsou dost určující. (Ano, může se jednat o robota nebo někoho s duševním postižením, kdo emoce nevyjadřuje/neprožívá, ale výjimky si nechme na jindy, ano? Stejně tak pominete vliv drog, hypnózy, atd. Prostě obyčejný člověk a normální stav mysli.) Nestačí napsat, že Honza je vznětlivý a poté tuto charakteristiku ignorovat. Co takhle místo toho nijak nepopisovat tuto vlastnost a nechat ho sem tam vybuchnout, když se mu něco nelíbí? Pokud za každou cenu toužíte na začátek textu dát vnitřní popis hrdiny, napište ho radši až jako poslední. Aby se vaše postava nezačala obratem chovat jinak a vlastní popis nepopřela.

City nemusíte vyjadřovat nutně podobným výrazným chováním. Prohlížejte si lidi kolem. Emoce projevujeme v řeči, mimikou nebo i postojem těla. Člověk ležérně opřený o zeď prožívá něco jiného, než jiný, který nervózně popochází po místě. Tady pochopitelně pozor na kulturní rozdíly. Paže založené na prsou se u nás vnímají jako obranný postoj, zatímco ve Vietnamu tak projevujete jiné osobě respekt.

Přemýšlejte, jak by se mohla daná postava chovat v určité situaci. Rád uvádím jako příklad patnáctiletou dívku, která najde mrtvolu. Očekával bych, že se jí udělá špatně, bude v šoku, začne ječet nebo klidně omdlí. Jak kdosi při přednášce, kde jsem to zmínil, řekl, dnes by si ji spíš vyfotila a dala na Facebook. I to by stále byla nějaká reakce! Lepší, než když nález mrtvoly přešla mlčením a ani se o tom neuráčila někomu říct. Obyčejné patnáctileté děvče z malé vesnice by se asi nezachovalo jako voják v akci, který jen našel dalšího mrtvého.

Ich forma je v tomto ohledu současně jednodušší a složitější. Děj sledujete přímo očima postavy, vidíte jí do hlavy. Pokud se vám myšlením postava podobá, prostě popište, co byste sami v dané situaci prožívali nebo jste už dřív prožili. Dejme tomu, že vás někdo nachytal lidově řečeno na švestkách. Co jste udělali? Co jste řekli? Jak reagovalo samo od sebe vaše tělo? Polil vás pot? Začali jste koktat? A pokud s vámi v tu chvíli někdo byl, jak by popsal on vás?

Mluvit by se o tom dalo do nekonečna. Zkrátka a prostě, žijte a prožívejte, sledujte sami sebe a lidi kolem. Je jasné, že některé situace, o kterých píšete, se vám nikdy nestanou. Málokdo z nás v posledních sekundách svého života prosil maniaka s motorovou pilou o milost. Jenže pouhý dialog ,,Ne, prosím, neubližuj mi!“ nestačí. Co bude oběť dělat? Bude se zmítat? Snažit se utéct? Rozpláče se? Začne jektat zuby? Sice je možné, že někdo bude jen tak ležet a odříkávat výše zmíněné, ale takových lidí moc nebude. Jak to teď čtu, tak vás prosím – nikoho nepronásledujte s motorovou pilou, jen abyste zjistili, co bude dělat, ano?

Ostatně, zkuste nějaký LARP. Nebo se staňte pánem jeskyně ve hře na hrdiny a úmyslně vymýšlejte situace, které chcete prozkoumat, a dávejte hráčům zkušenosti za co nejvydařenější hraní role. Funguje to, po jednom zvláště hororovém dobrodružství, které jsem vedl, mohu potvrdit. Zvláště unikátní to pak bylo tím, že se začal parádně prolínat strach postav a hráčů, protože jsem naschvál vymýšlel situace, které by mohly děsit obě strany. Jedna hráčka se ke konci večera bála jít sama vyčůrat.

Vraťme se ale k emočně plochým postavám. Jak vznikají v tvorbě některých začínajících autorů? Odpovědí může být několik.

1) Nezkušenost, ať už v psaní (neví, jak myšlenku převést na text) nebo i životní (nejen, že toho s postupujícím věkem více zažijeme, ale hlavně se mění naše vnímání světa kolem).

2) Autor má v hlavě příběh, ale postavy ho psát nebaví. Zkrátka, nač se obtěžovat nějakým prožíváním hrdiny, když kolem probíhá mimozemská invaze? V horších případech to končí příběhy s kosmickými loděmi namísto postav.

3) Postava je nucena se podřídit příběhu. Toto je stále lepší, než když se příběh podřizuje postavě, ale přesto to není ideální stav. Dívka pak nereaguje na mrtvolu jen proto, protože se to autorovi nehodí do krámu.

Postava podřízená příběhu může vypadat i jinak, s nestálými emocemi. Když se hrdina začne chovat úplně odlišně, než v dosavadním textu (a nejedná se o hrané reakce), jen aby se stalo něco určitého, co sám nemohl očekávat, ale autor to tak chce za každou cenu, něco není v pořádku. Pokud váš arogantní a neuctivý válečník je zčistajasna neskutečně příjemný a milý na kolemjdoucího, kterého náhodou potkal, je to divné. Když mu za to hezké chování onen člověk dá kouzelný lektvar (o němž neměl válečník tušení), který poté pohne dál příběhem, hned si říkám, zda autor prostě jen není líný a nechtělo se mu vymýšlet přirozenější řešení.

Zkrátka, emoce k postavám patří, ale na druhou stranu, všeho s mírou. Když je postava jen nezvladatelným uzlíčkem nervů a na třech stránkách nám popisuje svůj strach z domu po svých rodičích, aniž by se jakkoliv pohnul děj, začíná to zavánět melodramatem.

Sikar

Mimochodem, pokud se 14.5. vyskytnete na Světě knihy, tak se na nás můžete zajít od 14:00 podívat. Podívejte se na poslední stránku tohoto programu – budeme reprízovat 10 způsobů, jak zabít svoji povídku. Jak jsme řekli už dřív, dostali jsme nabídku zúčastnit se programu, a ta se neodmítá. Rádi vás tam uvidíme.

11 komentářů u „Hlavně s citem!“

  1. První byl citově vyprahlý.
    Druhý své city pohřbil už dávno.
    Třetího jeho guru ho naučil vyprázdnit mysl.
    Takže když jsem ně vytáhl svoji pilu ocasku, nehnuli ani brvou.

  2. Pila ocaska, lidově zvaná též „fuchsšvanc“, je nástroj, který sotvakoho vyburcuje k reakci… Pokud ti čtyři už neleží svázáni a vypravěč se u toho nepříčetně nepohihňává. (Což patří už k těm požadovaným projevům emocí.) Takže to chce větší pilu – ale pozor, jestliže vypravěč vytáhne takzvaného „kapra“ a je na to sám, hihňat se budou oponenti. I svázaní.

  3. Pobavila mě rada „nikoho nepronásledujte s motorovou pilou, jen abyste zjistili, co bude dělat“ :D.
    Souhlasím, že LARP hodně pomáhá. Osobně jsem si tímhle způsobem rozšířila databázi prožitků o upíra, lovce upírů, oběť domácího násilí, zdravotní sestru v sudetském bunkru, sovětského špióna, posádku steampunkové vzducholodi a plno dalších. Navíc se člověk nejen dostane do situací použitelných při psaní, ale taky se dost naučí sám o sobě (viz všemožné psychologické a prožitkové larpy). A čím víc člověk rozumí sobě, tím je podle mě snazší uvěřitelně popsat myšlenkové pochody kohokoliv…

    A příběhy kosmických lodí můžou být super. Lucas Hildebrandt by mohl vyprávět… 😀

  4. Pokud váš arogantní a neuctivý válečník je zčistajasna neskutečně příjemný a milý na kolemjdoucího, kterého náhodou potkal, je to divné. Když mu za to hezké chování onen člověk dá kouzelný lektvar (o němž neměl válečník tušení), který poté pohne dál příběhem, hned si říkám, zda autor prostě jen není líný a nechtělo se mu vymýšlet přirozenější řešení.
    ————–
    No jo, s takovým hrdinou bych asi napsala, že ho prostě kuchnul a ten lektvar si vzal 😀

    1. Mno jo. To by ovšem o tom lektvaru musel předem vědět, protože i u arogantního a neuctivého válečníka by bylo poněkud divné, kdyby jen tak z plezíru vraždil náhodné kolemjdoucí.

    2. Třeba mu udělal vajíčka se špatnými houbami… Pak bych neprotestovala ani proti jedné variantě.

  5. Prosím ohledně té přednášky, je potřeba se někde přihlašovat? (je omezená kapacita posluchačů?)
    Děkuji

    1. Přednáška je pochopitelně veřejně přístupná. Co se kapacity týká, nemáme strach, protože jsme víceméně na konci celé akce

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *