Nač co dělat složitě, když to jde nechutně jednoduše?

Už dřív jsem se vyjádřil, že váš příběh potřebuje předně jedno – konflikt. Tím nemyslím válku, ale jakýkoliv nesoulad, od kterého se může příběh odvíjet. Když se postavy na všem shodnou, nemáte příběh. Jakmile spolu nesouhlasí, už to musíte řešit a příběh je tu. Jenže co když příběh konflikt má, ale neví pořádně, co s ním?

Dovolím si nejprve odbočku k povídkám bez konfliktu. Zrovna nedávno mi rukama prošla jedna, v níž jsem se na dvanácti stránkách dočetl, jak je všechno báječné, všem se dobře daří a nic nenarušuje idylku v jednom fantasy světě. Musím říct, že jsem se moc nebavil, protože slunečná neděle, dobrý oběd a odpočinek sice zní dobře, ale musím to zažívat osobně, abych z toho něco měl. Text o hostině, usměvavých lidech, rybaření a projížďkách na koni, který končí tím, jak si všichni zamávají a jdou domů, nebyl pro čtenáře moc zajímavý. Ten mohl maximálně tak postavám závidět, v jaké pohodičce žijí, zatímco jeho čeká ještě třicet povídek v soutěži a uzávěrka klepe na dveře.

Vracím se k hlavnímu tématu. Máte konflikt. Máte příběh. Ten půjde od bodu A do bodu B. Zatím je vše v pořádku. Můžete to celé pojmout víceméně přímočaře nebo jít k cíli klikatější cestou, to je na vás. A ačkoliv autory vybízím, aby se naučili svoje dílo shrnout dvěma větami, je problém, když ono shrnutí je ve výsledku celá povídka, když z ní vyškrtnete vycpávková slova.

Jednoduchá řešení problémů jsou fajn. Všichni jsme radši, když jde něco snadno a bez problémů. Ovšem v literatuře je příliš jednoduché řešení spíš na škodu. Dáme si nějaké příklady.

Agáta zdědila po babičce velké zrcadlo v ozdobném rámu. Hned poté, co ho doma pověsila na zeď, se zdálo, že jí tam začalo strašit. Rozhodla se tedy zrcadla zbavit.

Nyní by Agáta mohla zrcadlo třeba prodat nebo nedejbože rozbít. V takovémhle příběhu bych poté očekával, že se jí zrcadlo vrátí jako bumerang (opakovaně, ať s ním dělá cokoliv). V případě rozbití se dejme tomu démon uvnitř osvobodí a strašení přejde ve fyzickou hrozbu. Zkrátka, je třeba problém řešit dál. Když vše ale skončí slovy:

Agáta zrcadlo rozbila a byl klid.

je něco špatně. Dalším příkladem budiž soutěžní povídka, která se dala shrnout takto:

Dívka A se něčím znelíbila jiné dívce B. Měla od té doby hroznou smůlu. Zjistila, že dívka B jí podstrčila prokletý předmět. Na internetu se dočetla, že prokletí se zbaví tak, když dívce B podstrčí předmět nazpět.

Jak vidíte, tady zasáhl vševědoucí internet a už ani nemusíme hledat stařičkou kartářku mluvící v hádankách. Příběh byl očesán na takovou kostru, že se skutečně dal shrnout jako ,,problémřešení“ bez jakýchkoliv komplikací cestou. Přemýšlím, zda za to může současná doba, v níž máme vše na dosah ruky a nemusíme na nic čekat. Když jsem potřeboval před deseti lety výpis z trestního rejstříku, požádal jsem o něj na úřadě a pak nevím už jak dlouho čekal, než mi přišel poštou. Když jsem ho potřeboval před třemi lety, vyřídil jsem to během pár minut na poště. Zvykají si lidé, že všechno bez výjimky jde vyřídit hned teď a okamžitě? Berou snad dobu jako tak nekomplikovanou, že je třeba to ukázat i v příběhu?

(Jen tak na okraj, naopak spousta věcí, kterou nám fikce ukazuje jako složitou, je ve skutečnosti jednoduchá. Například zjistit, odkud přichází telefonní hovor. Policisté nemusí volajícího zdržovat, než ho vypátrají. Oni zjistí, kde je, víceméně když zvednou sluchátko.)

Druhým podobným problémem pak je, když vaše postava řeší problém ne jednoduše, ale tak, že ho radši neřeší vůbec. Opět z praxe – nedávno jsem četl povídku, kterou bych popsal slovy ,,Faust bez všeho zajímavého“. Hlavní hrdina je upsán ďáblu. Ne dobrovolně, upsal jej někdo jiný. Dozví se tuhle hroznou skutečnost, ďábel mu řekne, že jeho čas se blíží a hrdina následně… nedělá vůbec nic.

Faust (v příběhu, který nám předložil Goethe) dělal vše pro to, aby nesplnil podmínku, kvůli které si ho Mefistofeles odnese. A získaný čas využíval více než aktivně. Zkrátka a prostě se chopil příležitosti, která mu byla dána.

Hrdina zmíněné povídky chvíli panikařil, pak se přesvědčoval, že se mu to zdálo, a ač to měl v mnoha ohledech horší, než Faust, vůbec nic se svou situací nedělal. Prostě jsme sledovali jeho špatnou náladu, pak přišel čert a budliky, jdeme do pekla.

Otázka zní, co je na takovém příběhu zajímavé? My chceme vidět hrdinu, jak se postaví zlu. My máme zájem vidět ho klidně selhat ve svém snažení, ale ukázat, že tu snahu měl. Pokud zlo porazí a zachrání se, taky dobře.

Když jen pokrčí rameny a podvolí se osudu, příběh vlastně šel odnikud nikam.

Příliš snadná řešení nejsou napínavá ani vzrušující. Žádná řešení nejsou vůbec nic. Z těch neuděláte příběh. Snad jen ta řešení na druhou stranu nedělejte moc komplikovaná, aby se v tom čtenář vyznal. Prostě všeho s mírou.

Sikar

Opět připomínáme – budeme na Světě knihy.

6 thoughts on “Nač co dělat složitě, když to jde nechutně jednoduše?”

  1. No, mně se líbí ten nápad, že Agáta to zrcadlo pošle dál. Třeba kdyby to byla velká starožitnost a koupila by ho do svý výstavky za velké peníze, byla by velká škoda ho rozbíjet, za ty prachy… A tak by z toho chtěla něco vytěžit a uspořádala by novou aukci.
    A možná, by se jí účastnil i sběratel, který byl před tím nemocnej a tak se té předešlé aukce neúčastnil, takže by byl rád, že dostal příležitost a vydražil by ho ještě za víc než za kolik ho vydražila Agáta. Ona by si mnula ruce, jak na to šla chytře a my tady máme nevej barák, kde bude zrcadlovej ghost strašit.
    A jak se s tím problémem vypořádá bohatý sběratel? No samozřejmě že to zrcadlo omylem rozfláká jeho služka, když z něj bude chtít setřít prach 🙂

    Teď jsem si vybavil závěrečnou scénu z Jumanji
    POZOR SPOILER
    Jak jde holka s klukem po pláži a najednou ten záběr na Jumanji, jak se na ně směje z písku – Jo a je jen na lidský představivosti, co se asi dělo pak 🙂

  2. Na druhou stranu, v některých příbězích je „lehké řešení“ přehlíženo tak okatě, až to bolí. Nikde není ani naznačeno, proč hrdin(k)a vůbec nepřemýšlí nad nejsnazší variantou… A když se pak svým řešením dostane do problémů, začínám vážně pochybovat o inteligenci hlavní postavy. (Což bohužel obvykle nebývá autorský záměr.)

  3. Jo jo, to znám. Jakožto člověk, co by všechno hrozně rád řešil racionálně a domluvou mám pak problém postavit proti sobě dvě postavy a vyhnout se tomu, aby se dohodli jako normální lidi, když potřebuju, aby se štěkali.
    Ještě štěstí, že konflikty strkám hlavně na pozadí a nemusím je tak v postavách budovat tolik.

  4. Nechť má každá postava svou vlastní hlavu a jejich cíle budiž propojeny stejnou cestou.
    Nebo prostě… řešení snadné, leč vedoucí k dalšímu problému atd.

    Agáta by byla ráda, kdyby zracadlo prodala a koupila by si místo něj, třeba začarovaný obraz, ne?

  5. S tím upsanym ďáblu to nemusí být nutně chyba. I vnitřní konflikt je konflikt. Pokud si hrdina – celkem realisticky – řekne, že na ďábla stejně nevyhraje, a využije zbytek času k tomu, aby se na jedné straně trápil, na druhé straně se třeba usmiroval se světem, řešil si věci, které do té doby odkládal, anebo prošel nějakým duchovním prerodem, pak z toho pořád může být celkem dobre lidské drama…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *