Roleplaying vs. powerplaying

Jistě jste si povšimli mých občasných povzdechů, že lidi nechápou často rozdíl mezi povídkou a dobrodružstvím své postavy z her na hrdiny. Pojďme se na to podívat i z trochu jiného úhlu, ano? Hraje tady totiž roli nejen vztah autora a kritika, ale také hráče a pána hry. Protože pokud jste někdy nějakou hru na hrdiny vedli, jistě jste se setkali s hráči, u nichž jste si říkali, že tihle by nikdy psát radši neměli.

Zkratka RPG totiž znamená role playing game. Hraní role. Nejde o to, že jste chlápek s mečem nebo magickou holí, vy hrajete určitou osobnost. Body zkušeností nedostáváte jen za zabité příšery, ale taky za to, že dobře hrajete svoji postavu. Například v šílené záležitosti jménem Maid RPG (myslím, že jsem jediným pánem hry v téhle zemi. Doplnění: myslel jsem si. Díky tomuto článku se mi ozval jeden další. Neuvěřitelné!) jsou místo zkušeností body důvěry. Ty vaše služka/butler dostává od svého pána nejen za dobře vykonanou práci, ale třeba i za záchranu života. A to nastává často, upozorňuji, že se jedná o hru, kde na denním pořádku jsou křehké dívenky s motorovými pilami, šílení vědci toužící ovládnout svět nebo karate roboti. Alespoň pokud chcete, můžete také hrát naprosto vážně a šílené prvky úplně vynechat. Hraní role je tam ale vždy to nejdůležitější, jak může napovědět už název oněch bodů důvěry (jedná se o můj neoficiální, ale podstatu vystihující překlad, aby bylo jasno). Věřte nebo ne, ale i během hraní bez předem daného scénáře takhle mohou vzniknout dobré příběhy. Dost tomu pomáhá, když vám kostky přidělí opravdu svérázné postavy a hráči ví, jak je hrát.

Díky tomu věřím, že mnoho postav, o kterých jsem četl, vzniklo v rámci RPG. Pokud mají promyšlenou osobnost, paráda. Jestliže je váš hrdina v zásadě jen tělem, které drží kouzelný meč, kolem něhož se točí příběh, začíná něco drhnout.

Důležité pojmy v tomto okamžiku totiž jsou roleplaying a powerplaying. Když jsem kdysi dávno jednomu člověku povídal o Maid RPG, řekl, že by si to rád zahrál. Já se ho optal, jaký by jeho postava měla cíl. Jeho odpověď? Jasně, že vyhrát!

Nepochopil jsi, Ivánku, nic jsi nepochopil.

Stručně, roleplaying je, když chcete hrát roli. (Tohle byla jedna z nejzbytečnějších vět, co jsem kdy napsal.) Čestný rytíř neokrádá pocestné, zatímco (ideálně chaoticky) zlému černokněžníkovi by mohlo být úplně jedno, že nějaká vesnice trpí morem, když z toho pro něj nekouká odměna.

Powerplaying je, když ten samý rytíř nevinného pocestného zabije, protože u něj vidí mocný meč, případně černokněžník celou vesnici vyléčí z nemoci, protože za to je o sto zkušeností víc, než kdyby to neudělal. Nejde o roli, jde o co nejvyšší čísla, ať už jde o atributy, peníze nebo zkušenosti. V takovémhle momentu je dobré, když vám podobné akce posouvají přesvědčení a můžou způsobit, že jakmile nespadáte pod původně zvolené, máte najednou problém se svým povoláním/schopnostmi. Takový trest za špatné hraní role.

Mohl bych vám tu vyprávět o jedné své postavě, kterou jsem za každou cenu udržoval zákonně neutrální, a z hlediska roleplayingu to byla docela fuška a místy mi dalo zabrat, jaká rozhodnutí zvolit. Na druhou stranu bych vám mohl říct, jak jsem tu postavu dotáhl na úroveň 27 a hra, přizpůsobující sílu nepřátel úrovni postavy, proti mně poslala šest černých draků, které jsem díky tak vysoké úrovni zlikvidoval jako nic.

Draci jsou fajn, ale z hlediska vývoje postavy a její psychologie mě spíš zajímá příběh někoho neustále zmítaného tím, v co věří, navzdory tomu, co po něm chtějí ostatní. Například chce, aby v chaosem zmítané zemi nastal nějaký řád, ale to se stane jen za cenu, že na trůn dosadí šlechtice, který je zjevně zlý a krutý. Převáží touha po řádu touhu po dobru nebo ne? To té postavě dodává víc na osobnosti než fakt, že dovede porazit deset nepřátel najednou s levou rukou za zády.

Stejně tak si povšimněte, jak někdy je postava charakterizovaná svojí zbraní. Pokud se jedná o mistra lučištníka, očekávejte mazaného a vychytralého chlapíka. Když to je sekerník, setkáte se spíš s horou svalů a pomalým myšlením. Něco mi říká, že i lučištník by klidně mohl být blbý jak troky, jen když má dobrou mušku. I tohle je částečně odraz z her na hrdiny, kde určitá prestižní povolání například vyžadují od více či méně bojovníka vysokou inteligenci nebo charisma.

Hrdinova zbraň je také často neuvěřitelně výjimečná. Jako ta, kterou vaše postava získala na konci posledního dobrodružství za odměnu, například. Umí s ní jen tak mimochodem zacházet? Jak často jste se setkali s tím, že postava na nízké úrovni uchopí do ruky druhý nejlepší meč na celém světě a najednou je nezastavitelná? Myslíte si, že by tohle doopravdy fungovalo? Hrdina nemusí mít nutně za každou cenu kouzelný meč. Já například mám v rámci her na hrdiny stále radši postavy, mezi jejichž schopnosti patří diplomacie, blafování a smlouvání. Naběhnout na lupiče a zrubat je? Nuda. Ale lstí je navést policajtům přímo na služebnu? Tady nastává skutečná legrace. Ani nevím, kolikrát jsem se takhle už vyhnul násilí a vše řešil slovy.

On totiž hrdina sršící vtipem bývá spíš tím, koho si čtenáři zapamatují, namísto jeho pobočníka, který umí jen a pouze mávat zbraní.

Když tedy vidím hráče, který za každou cenu plánuje postavu, u níž je mu putna, jakou bude mít osobnost, a hledí jen a pouze na co nejvyšší čísla, děsím se. S tímhle bude hra nuda. Jakmile jiný dává důraz na osobnost postavy a do hraní skutečně vkládá emoce, těším se. Tohle bude sranda hrát.

S autory je to v tomto ohledu stejné jako s hráči. Je váš hrdina ruka svírající meč nebo hovořící ústa?

Sikar

Jelikož Svět knihy se už rozjel, ani bych sem nemusel psát, ale pokud se na nás v neděli od 14:00 přijdete podívat, budeme rádi.

2 komentáře u „Roleplaying vs. powerplaying“

  1. Představuju si svoji postavu v aktuálně rozehrané hře, když se mu dostane do rukou superhustý ultramagický meč…
    … a od té doby se mu říká ‚jednoruký‘.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *