Proč je třeba se ohlížet přes rameno

Zní to paranoidně? Přesto má tenhle zvyk své opodstatnění a přínos pro další práci. Navíc to, že jste paranoidní, neznamená, že po vás nejdou!

Autoři, kteří neustále pokračují v práci a plynule přecházejí z jednoho dokončeného textu k novému, mají můj hluboký obdiv a špetku závisti. Bez váhání, stále směle vpřed – to zní jako spisovatelův splněný sen! Jenže stejně jako tolik jiných výplodů z Morfeovy říše se i tohle může velice rychle proměnit v noční můru, jakmile se navzdory vší píli a kvantu napsaného textu nedostavuje úspěch, ale jen další prohry. Odmítnuté rukopisy, opakované umístění u samé paty soutěžních žebříčků, neustále se vracející texty od nakladatele s hromadou poznámek, jimž vévodí rudé PŘEPSAT.

Případně – a svého času to býval i můj problém, jakmile jsem se (samozřejmě s patřičným kvílením prvoligové meluzíny) zhroutila do bahna autorských depresí z vlastní nedokonalosti – jste ve stavu naprostého nepsání. Říkáte si, že to vlastně nemá smysl, protože to vůbec nikam nedotáhnete, kromě pár přátel vás nikdo nečte a podobně. Nebo dokonce jste přestali psát z nejrůznějších důvodů a nevracíte se k tomuhle nádhernému potěšení, protože v něm už nespatřujete žádný další smysl (třebaže vás to bavilo a zase byste možná rádi pokrčovali).

Nebo může jít všechno skvěle a přesto máte pocit nenaplnění. Tak nějak kloužete od textu k textu, jste přiměřeně úspěšní, ale stále si říkáte, jestli je to ono – to, co vás na psaní tak přitahovalo. Zkrátka a dobře člověk je tvor věčně nespokojený, chyby hledající a zádumčivý – a autoři v tomhle lidském tápání přímo excelují.

Těch důvodů, proč se zastavit a ohlédnout přes rameno, je zkrátka tisíc a jeden na každého autora. A přestože může být pro někoho možná až fyzicky bolestné to udělat – zvlášť pokud masochisticky sáhnete po skutečně raných textech (a nejste géniové, případně jste nezačali psát až po první tisícovce přečtených knih) – občas je třeba to udělat. Připomenout si celou cestu, kterou jste jako spisovatelé už urazili, má totiž několik přínosů:

  • Přehled začátečnických chyb, naivních představ a dalších dětských bolístek vám ukáže, co všechno jste už zvládli a překonali. Nebo taky ne a tedy na čem můžete dále pracovat, kam se dále posunout; zkrátka výhra tak či tak.
  • Většinou se stane, zvlášť pokud pracujete chaoticky na vícero textech současně, že některé nápady nestihnete zpracovat, odložíte stranou pro pozdější zpracování – a zapomenete na ně. Tohle ohlédnutí se přes rameno je pomůže zase vytáhnout na světlo a s novou optikou mezitím získaných zkušeností a informací máte možnost je konečně zpracovat ke své spokojenosti, nebo naopak definitivně zavrhnout. A kolikrát se už stalo, že dříve odložený nápad měl najednou punc záchvěvu geniality, případně se stal zdrojem zcela nového skvělého textu?
  • Především při práci na rozsáhlejším textu (novela, román, série povídek z jednoho univerza a/nebo se stejnými postavami a podobně) je občasné ohlédnutí přímo fyzicky zapotřebí. Charaktery by se měly vyvíjet, to jistě ano, ale zároveň je dobré si čas od času zkontrolovat, zda se tahle evoluce neděje skokem přes žraloka. Původně chladnokrevný válečník s mnohaletými zkušenostmi najednou vleze do zjevné pasti? Nebo se snad chová jako prvotřídní spratek, co si nevidí na špičku nosu? Jistě, ale musí k tomu mít pádný důvod, jinak vám to první pozornější čtenář omlátí o hlavu (a ti zarputilejší do toho ještě zabalí dlažební kostku nebo leklou rybu, abyste si to pro příště zapamatovali). Totéž se týká samozřejmě i prostředí – pokud se vám v dřívější části textu (povídce, románu) za mořem rozkládá poušť, těžko teď z daného kusu země uděláte džungli, aniž byste dlužili čtenáři vysvětlení, jak je to možné. Zkrátka zrevidovat použitá data je zapotřebí vždy a všude.
  • Obecně prohlédnout si dřívější texty má smysl, už jen pro to potěšení sledovat, kolik jste toho dokončili. Že ne všechno bylo úplně nesmyslné. Například já si dodnes cením některých textů ani ne pro jejich kvalitu, jako spíš z nostalgie, kolik času jsem nad nimi strávila a pro všechnu tu zábavu. A také si připomenout hrdost, s jakou jsem se s nimi vytasila před světem. I to je důležité, především pokud jste ve fázi „pochybuji, že tohle všechno má nějaký smysl“. Mohou to být reálně sebevětší nepodarky, ale jak jste byli rádi, jakmile jste udělali definitivně poslední tečku! Tohle si čas od času připomenout potřebuje snad každý, takže nezatracujte a priori všechno staré, co máte na hřbetě.
  • Možná jste mívali sen. Prvotní záměr, s nímž jste se vrhli do psaní. Velký Román a Naprosto Skvělý Příběh. A jali jste se ho samozřejmě zpracovávat. Jenže v průběhu práce a zrání a budování příběhu jste se nepozorovaně stočili jiným směrem. Ohlédnutí se na začátek může tedy sloužit i jako malá kontrola: jedu podle původního plánu? Nebo jsem se odklonil/a jinam? A je to pro mne dobře nebo špatně? Co se mi líbí víc? Krátké zastavení se a zamyšlení, kam jste se dostali – a nemusí se jednat jen o příběh, ale třeba i o volbu (sub)žánru, práci s charaktery atd. – pomáhá srovnat myšlenky, ujasnit si další volby, zkrátka poskytne prostor se nadechnout a všechno si srovnat.
  • Nedlužíte někomu něco? Většinou jde o sliby typu povídka na přání a podle zadání, zapracování reálné příhody do textu, zasazení charakteru skutečné osoby do jí vybraného příběhu nebo vytvoření nové povídky z oblíbeného světa. Inspirároři a původci těchto přání většinou poskytnou autorovi víc než dostatek času na zpracování, ale občas je to až nadbytek potřebné doby – a autor pozapomene. Dobré slovo dělá dobré přátele, takže občas mrkněte aspoň jedním okem: nevisí vám zezadu na rameni lísteček s poznámkou „teta Matylda by si ráda přečetla nový horor z Jižních Čech za ty tucty buchet, co mi mezitím upekla“?

A kdy že je čas se ohlédnout, aniž by to bylo příliš brzy, příliš pozdě nebo příliš paranoidní? Kdykoliv vás to napadne. Jakmile měníte psací zápisník či diář. Pokud cítíte, že vám uniká smysl vlastního počínání, nebo z nejrůznějších důvodů uvažujete, že s psaním nadobro seknete. Minimálně však je vhodné se aspoň jednou za dekádu podívat, co všechno jste spáchali, vytvořili, rozpracovali (a třeba i nedodělali, i to se počítá) a dotáhli do cíle. Pro někoho to bude forma ujištění a potvrzení stavu, někdo si nostalgicky zavzdychá, jinému to snad připomene, že jen kvůli pár neúspěchům se hned nemusí vzdávat (a že by také mohl zkusit jít trochu jinou cestou, když na té dosavadní neustále klopýtá).

Při všem tom ohlížení ale samozřejmě nezapomínejte tu hlavu zase otočit dopředu. Ať neustrnete na místě, případně rovnou v minulosti.

Psaní zdar!

 

19 komentářů u „Proč je třeba se ohlížet přes rameno“

  1. U toho bodu, jak je dobré se ujistit, že máme džungli stále na stejném místě a že se během děje hrdinovi záhadně nepřebarvují oči jsem si vzpomněla na své vlastní snahy se tomuto problému vyhnout – a to psaním poznámek. Poznámky v současné době tvoří 20 stránek a text samotný 27 (konečná délka ale počítá s více jak stovkou), tak si říkám, jestli nejsem až moc úzkostná 😀

    1. Píšu převážně povídky ze stejného světa, ale za období cca 150 let. Můžu tě uklidnit, nejsi moc úzkostná. Můj hlavní soubor poznámek má touhle dobou cca 150+ stran a k tomu mám ještě hromadu rešerší typu „jak se dělá potaš“, „jak vypadá ideální klášter“, „sedm svobodných umění a deset umění praktických“ atd. (Je to historická fantasy a jsou tam nějaké ty historické postavy, takže „narodil se, přestěhoval se, získal titul, umřel“ je součást toho základního souboru.)
      No a když se tak koukám zpátky, tak mě nejvíc baví, jak se mi postupně vyvíjí logika uspořádání. Třeba magické cechy. Od původního „asi budou“ už jsem u detailů typu „pokladnici mají tam a tam a klíče má tamten, pivo na sněmu dostanou jedno na účet cechu a další si platí sami“. Vymyslím to, protože to aktuální povídka potřebuje, a mažu to zanést aspoň kratičce do poznámkového souboru. 🙂
      Fakt je, že když najdu nějakou opravdu archeologicky hodnotnou vrstvu poznámek, tak se dobře bavím.

      1. jojo, to mám podobně
        Už jsem si zavedla i sešit, kde si heslovitě zapisuju, jak kdo vypadá, abych to nemusela pořád dohledávat 🙂
        ono když se někomu v průběhu děje změní barva očí, taky to není úplně optimální – možná si toho nikdo nevšimne, ale možná taky jo a mohl by za tím hledat kdo ví co 🙂

        1. A co teprve, když se změní celý charakter nebo jméno postavy, případně obojí! To je potom fičák! 🙂
          I když v tomto bodě jde o něco jiného, než o čem se zmiňuje článek.

          1. Jo, nebo když máš dva adepty na červenou košili a první půlku textu vedeš s tím, že zabiješ jednoho, ale nakonec ti to červenokošiláč v naději uvzdoruje, takže musíš zabít toho druhýho, to je taky super věc. 😀

          2. no, to jo 🙂
            ale přimělas mě k tomu, že jsem si otevřela jeden starší text z loňska, který jsem nedopsala a usoudila jsem, že to není takový nesmysl, jak jsem si myslela, když jsem to odkládala

  2. No jo, další měsíc a opět nenapsaná ani čárka.
    Jak získat motivaci k psaní, když se právě nacházím v tom stavu: „psaní nemá vůbec žádný smysl?“

    1. Lokkene, to máš jednoduché: máš domácí úkol a krátí se ti čas na zpracování! 😉
      Zabralo? Ne? Tak já zkusím zase něco smysluplného dát dohromady do článku. I to samo o sobě je totiž tak trochu kamenem mého úrazu (aneb „má smysl ještě vůbec psát články?“)

      1. Hm, úkol sice mám, ale stejnak je to text, na kterém už jsem dál pracovat nechtěl, jelikož už jsem na něm pracoval moc dlouho a vyplodil jsem to „nejlepší, co jsem v rámci svých možností dovedl.
        Psát články cenu má… alespoň pro čtenáře. Z pohledu pisatele, je to to samí jako s jakýmkoliv jiným textem. Baví tě články ještě psát? Tak piš? Už tě to nebaví, nemáš na to čas ani náladu? …
        Vždyť to děláš jen ze své dobré vůle a sama musíš poznat, jestli ti to za to stojí nebo ne.
        Mně už (zase) psaní nebaví. Děsně mě to deptá. V hlavě mám pořád náměty na další a další příběhy, ale jakmile si otevřu word a začnu psát, tak se ve mně probudí ten pocit nechuti, že to co napíšu, nikdy nebude to, co mám v hlavě. Je to úplně něco jinýho, blbýho a musím toho ihned nechat, jinak bych si rozflákal klávesnici.
        Celej stůl mám pokrytej popsanejma papírka s nápadama, poznámkama a námětama a už jsem se dostal i do takovýho stavu, že si je ani nemůžu zapsat do počítače, protože si říkám, že už to prostě cenu nemá.
        Nevím, jestli ten stav je trvalej ale nemůžu se z něho vymanit. A když se z něj občas přece jen dostanu s myšlenkou, že bych to mohl přeci jenom ještě zkusit, tak se o to pokusím, zjistím, že je to na prd a jsem tam, kde jsem začal – čili zase u beznaděje…

        1. Zjevně máš psací křivku úplně jinou než já, ale i tak – pomohlo by ti zeptat se sám sebe, proč píšeš?
          Moje osobní odpověď je: píšu proto, že chci kousek po kousku odkrýt ten příběh, a taky proto, že ho chci vyprávět druhým tak, aby je zajímal plus mínus stejně, jako zajímá mě. Jako by příběhy byly živé a jen čekaly na ruku, která je vytáhne do tohoto světa a začne jim dávat tvar.
          Zarazit mě pak může, když mi přestane fungovat ta ruka. Ty příběhy tam jsou furt. A musím věřit, že stačí trocha času a rehabilitace a ruka bude zase OK. (Což se v podstatě potvrdilo už dvakrát.)
          Ty to můžeš mít jinak. Ale není od věci zjistit si, kde je teda to tvoje osobní hlavní zřídlo. Tam bude i hlavní motivace.
          Eky, články jo. Furt sem chodím, jestli něco přibylo, nebo nic. I když přibývá zatraceně málo a nepravidelně. 🙂

          1. Dřív jsem psal právě z toho důvodu, že mě to bavilo. Každý den jsem psal, ale čím jsem víc dospíval (stával se „zkušenějším“ – prozřel jsem), tím víc jsem si začal uvědomovat dvě věci:
            1) že to, co píšu, je vlastně blbost a že se to vůbec nedá číst, že to chce trochu víc rozvahy u toho psaní a ne pořád jenom bezmyšlenkovitě psát a psát a psát, aniž bych si to blíže nějak připravil
            2) a že čím víc jsem o psaní přemýšlel a mé příběhy na papíře „vypadali líp“ a dali se i tak nějak číst, tím víc se mi psaní stávalo nepříjemnějším a nepříjemnějším.
            No, a nyní jsem se dostal asi do bodu, kdy z hlediska plánování a psaní už trochu vyzrálý (z mého pohledu tak akorát, i když jsme si vědom, že stále je pořád co zlepšovat a že nemám takovou slovní zásobu a další věci), jenže spolu s tím, se ze mě vytratila veškerá radost z psaní. Mám k tomu už vysloveně odpor, protože vím, že nikdy nenapíšu to, co chci.
            Možná si řeknete: „Tak proč to nezkusíš?“
            Ale já to zkoušel, v jednu dobu pořád a pořád. Jenže na obrazy v mé hlavě prostě neznám slova, nedokážu vyjádřit. Já to vidím jakoby film, jenže ve filmu se děje víc věcí zároveň, ale v knize, v povídce, v textu, vše musí být napsáno popořadě. A všechny ty popisy a i tak si čtenář nepředstaví to, co by si představit měl a konečnej výsledek se prostě mine účinkem.
            To je jenom jeden z mých pocitů, proč se vždycky u psaní hrozně naštvu. Proto jsem ani nedopsal ten minulí úkol na 5×5 Tri. Prostě nedokážu vyjádřit to, co chci aby bylo vyjádřeno…

          2. Tak zkus filmový scénář. Změň médium.
            Smontovat několik dějů dohromady jde i v próze, ale je to technicky šíleně náročné. Zkusila jsem to, namontovala jsem tři současně běžící děje do jedné scény. Funguje mi to asi takhle: jednu scénu čtenář vidí (popisuju, co postavy dělají), druhý děj současně tamtéž slyší (mluví o něčem jiném, než co dělají – plus činnost souvisí s dějem ve vedlejší místnosti, z nějž jsou slyšet jenom zvuky – pár slov, sténání), třetí děj probíhá za dalšími dveřmi – rozhovor plus činnost, tentokrát v souladu, ale téměř nesouvisející s tím zbytkem. Jedna postava to tam diriguje všechno, je svorník – o jedné věci mluví, druhou dělá a třetí dozoruje. Nakonec se všichni sejdou na jednom místě a tam je finále. Musela jsem si vypomáhat úplně vším včetně vůní, jinak by to byl suchopár jak blázen.
            Jiná možnost je to, co tvořím teď – nikdo nemá kompletní info, každý má vlastní agendu, čtenář postupně odkrývá jednotlivé vrstvy, takže ke konci textu má čtenář dost informací, aby uměl uhodnout, co kdo způsobí větou s dvojakým významem. Taky komplikovaný na uhlídání.
            (Ale fakt tvoříme každej jinak, mě tyhle technikálie šíleně baví – i když na nich strávím 9/10 psacího času. Uznávám, že kdo nerad šílenou piplačku, ale fakt šílenou, pro toho to není řešení.)
            Třeba by ti scénář udělal lepší službu: bude se to ve finále hýbat, takže místo hromady popisů tam bude vizuálně zajímavá věc, a navíc se dá počítat s kreativitou herců, budou se ksichtit a dělat gesta, divák to může vnímat přesně tak komplexně, jak to ty vidíš.
            Akorát bude mít psaní scénáře zas nějaký jiný technický fígle – a ty já už neznám, páč jsem to nikdy nezkoušela.

          3. Víš, Lokkene, mě kdysi dávno dost osvobodila věta: Ale čtenář to nemusí vidět úplně stejně jako ty. Prostě mám-li o něčem určitou představu při psaní, nemusí vadit, když můj čtenář to při čtení uvidí trošku jinak, za předpokladu, že spolu dojdeme z místa A do místa B a neztratime se někde cestou. Myslím, že to je právě to krásný na čtení knížek – že si to nějak můžu představovat a vlastně úplně nezáleží na tom, jestli to autor při psaní viděl stejně.

        2. Lokkene a už ti někdo prozradil, že psát nemusíš? Vykašli se teď na to. Místo toho čti, skákej s padákem, lez po skalách, choď do hospody nebo cokoli jiného, co tě těší. A pak zase přijde den, kdy si pocítíš tu radostnou potřebu něco napsat a bude tě to děsně bavit. A nebo taky ne. Najdeš si jiného koníčka. Nevadí. Důležité přece je, mít z toho, co dělám, radost. Toho, co dělat musíš, je v životě dost a dost.

      1. Mám pocit, že to bude jako v Asterixovi a Obelixovi: Kde Galové mají strach jen z toho, že jím zítra spadne nebe na hlavu, jenže uteče den a ze zítřka se stane dnešek, a tak vlastně žádné zítra není, a to znamená, že je asi ještě dost času.

        1. to mi připomíná, jak se můj malý syn taky občas ptá: „už je zítra?“ (pokud jsme měli „na zítra“ něco naplánováno) a já se mu snažím (většinou marně) vysvětlit, že co bylo včera zítra je dnes – většinou to uzavřu tím, že ano, že už je zítra a budeme dělat to, co jsme si naplánovali 😉

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *