O stovce koní a tom dalším

aneb co žene vaše postavy vpřed?

Před časem jsem narazila na své staré texty. Což o to, chvilky pobavení a nádech nostalgie byly fajn, ale pak jsem si všimla jedné věci. Vzhledem k faktu, že máme konec září a já rozečtené soutěžní texty dalšího Dračího řádu, rozhodla jsem se pro rychlé ověření na textech ostatních autorů. A byl to tam. Drobný, ale mnohdy zásadní rozdíl mezi prací nováčka a zkušeného vypravěče.

Ten rozdíl byl v motivaci postav.

Každého žene vpřed něco jiného a jinou silou. Máme lidi, kteří proplouvají životem s klidem a pohodlím, jaké jim vyhovuje, nikam se příliš nederou, jejich vášně jsou umírněné a obvyklé, nemají potřebu v ničem extra vynikat či se dokonce zviditelnil mimo okruh rodiny a nejbližších přátel, pokud vůbec.

Naopak jsou mezi námi tací, kterým by slušela nálepka „nezastavitelní“, pokud byste byli dostatečně rychlí, abyste je dohnali. Potkáte je jeden den v Paříži, vzápětí na vás odněkud vyskočí fotka „Ahoj z Nepálu!“, jak cepínem šimrají zátylek Čumulangmy. Běhají, skáčou, šplhají i plavou, věnují se záchraně vzácného motýla Autographa gama a ve volných chvílích vytvářejí dechberoucí písečné sochy. Vše samozřejmě s naprostým zanícením, s jasně vytyčeným cílem a se zodpovězenou otázkou proč to děláš? – i kdyby odpovědí mělo být Protože někdo musí být první. Zkrátka mají to v hlavě srovnané, a když se do něčeho pustí, také to dotáhnou do zdárného konce, nic jiného pro ně ani není možné.

Nu a pak je tady obrovská skupina lidí, napěchovaných mezi tyto dva hraniční body. Ti silnější, probíjející se pomalu a jistě vpřed, byť ne s takovou dravostí výše zmíněných rychlíků. Ti klidnější, co však dovedou v kritické situaci neuvěřitelným způsobem zatnout zuby, napřít všechny síly a naplno projevit svou podstatu kráčející skály nebo neodvratného osudu. A samozřejmě také ti, co zdánlivě působí neochvějně, ale stačí málo a zlomí se, vycouvají, uhnou pohledem (a často i svědomím).

Když jsem projížděla své staré texty, samozřejmě v nich bylo hodně těch z prvních dvou případů. Dělají to tak všichni začínající autoři, s větší či menší očividností: zatímco hlavní postavy jsou ty dravé, ženoucí se vpřed a neustále jednající, vedlejší postavy (pokud text vůbec nějaké má) jsou spíš jako stíny nebo figurky vystřižené z kartonu, se kterými si osud a autor posouvají, jak právě potřebují.

Jenže takový příběh a svět začne 1) velmi rychle nudit a 2) je nereálný. Hraniční bodů je na škále vždy jen minimální množství – zatímco bodů mezi nimi nekonečný počet. Stejné je to i s lidmi: znám jen skutečně pár vyložených „proplouvačů“ a „stíhačku“ snad ani jednu, zato si mohu vybírat z nepřeberného množství variací na obě témata současně.

Dobře, říkáte si, chápeme. Ale nezaměňuje ona Ekyelka motivaci s charakterem? Inu, ano i ne. Vezměte si například takového slušného muže od rodiny, vzdělaného a přátelského. Kromě snad jedné či dvou pokut za parkování žádný přestupek. Milující táta, skvělý manžel.
A teď ho pošlete vyvraždit celou bandu drogových dealerů včetně jejích šéfa.

Co přinutí muže charakterově rovného, společensky začleněného a stojícího naprosto mimo tyhle temné proudy, k tak drastickému plánu a především k jeho provedení? Co ho žene vpřed, navzdory všem jeho předchozím činům a dosavadnímu životu?

V případě filmu Dead Man Down (2013) je onou atomovkou smrt rodiny. Klasický syžet mstícího se přeživšího doplňují souběžně probíhající děje (které není třeba zmiňovat, pokud si film chcete prohlédnout a nepřijít o celou zábavu), ale to důležité, co je krásně vidět, je v základu. I zdánlivě protichůdné směry motivace a charakteru se mohou doplňovat (a víc nevyzradím, protože byste fakt přišli o některé pěkné momenty).

Pokud máte charakter své postavy nastavený jako neustupující, čestný, spravedlivý atd. – zeptejte se sami sebe: není tohle tak trochu cesta k mstícímu se stínu? Klasické starozákonní „oko za oko“ je sice také už dosti opotřebovaným motivem, ale právě proto, že je s námi tak dlouho, stále přežívá a plně prospívá. Navíc tatáž „silná“ postava se naopak může projevit ve výsledku dosti slabošsky, pokud si nedáte pozor a do mixéru na charakter vám spadne vata. Z původně spravedlivého člověka se i v reálu může velice rychle stát jen paňáca, schovávající se za zákony (a rozdíl mezi zákonem a spravedlností je občas hodně velký), čest může být jen nálepkou pozérství atd. Vytvořit pak pro takovou postavu dostatečně silnou motivaci, aby se chovala, jak potřebujete (tedy aby byla třeba tím mstitelem a ne lamentující troskou „ach, ten zlý Zloun mi ublížil, ale zákon je na něj krátký, co budu dělat?“), bývá dost složité.

A naopak, co vaše „slabé“ postavy? Pokud máte milující a laskavou ženu, měli byste v první řadě jako autoři počítat s tím, že odvrácenou stranou lásky je nenávist (je to strašlivé klišé, ale jako shrnutí celé myšlenky to zkrátka funguje). Nejeden případ dokázal, že matky a manželky – ať už raněné, zhrzené nebo přinucené vnějšími okolnostmi – jednaly na první pohled zcela proti svým charakterovým rysům. Teprve když jste byli ochotni se pořádně zamyslet nad jejich motivací, došlo vám, že jednaly zcela v souladu s tím, jaké byly i před zlomovým okamžikem, jen se posunuly hranice a optika, kterou nazíraly na daný problém.

Proto než příště vrhnete své postavy do nového dobrodružství, zamyslete se. Dělají to, protože je mám ve své moci? Nebo protože k tomu mají vlastní důvody? Co vyhnalo Bilba Pytlíka ven ze Dna pytle? Bábi Zlopočasná také netrajdá po Zeměploše jen tak z plezíru. No a konečně oni i ti velcí zlouni jsou zlí z určitého důvodu (pokud nemáte třeba tenhle problém). Nebojte se tedy vždy položit otázku: „Být v kůži své postavy, vylezu ráno kvůli tomuhle z postele? A proč?“ Věřte, že vám to občas až razantně změní náhled na postavy, jejich charaktery a občas i na celý příběh.

Psaní zdar!

1 komentář u „O stovce koní a tom dalším“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *